Ve věku 87 let včera odpoledne zemřel někdejší novinář, disident, politik a kancléř Václava Havla. Patřil mezi výrazné kritiky Andreje Babiše, Miloše Zemana i Vladimíra Putina. V roce 1976 se zařadil mezi první signatáře Charty 77, na přelomu 80. a 90. let působil jako mluvčí Občanského fóra. Od roku 1990 byl dva roky československým ministrem obrany, poté čtyři roky vedl Kancelář Václava Havla.
Rodák z Kolína, původním jménem Luboš Hammerschlag, přišel během války o otce židovského původu, kterého Němci deportovali nejprve do Terezína, následně do Osvětimi, o život ho ale údajně připravilo až spojenecké bombardování. Luboš ani zbytek jeho příbuzných se díky předchozímu rozvodu rodičů s podobným osudem nesetkali.
Během 40. let studoval vojenskou akademii, odkud ho ale vyloučili kvůli neshodě otčíma s vedoucím vojenské kontrarozvědky. Dobrovský chtěl ve studiu pokračovat, přihlásil se tedy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval rusistiku a bohemistiku. Zde se seznámil s Jiřím Dienstbierem, se kterým později spolupracoval.
Ke konci 50. let se stal komentátorem a zahraničním redaktorem Československého rozhlasu. V letech 1967 a 1968 jako člen Komunistické strany Československa (KSČ) zpravoval o novinkách z Moskvy, později redigoval Literární noviny a psal pro časopisy Politika či Reportér. V roce 1970 jej komunisté vyloučili z KSČ a Dobrovský si ještě více znepřátelil tehdejší režim o šest let později podpisem Charty 77. Následně působil jako literární kritik, překladatel z ruštiny a polštiny, redigoval Kritický sborník a později i samizdatové Lidové noviny, živilo ho ale především mytí oken či práce topiče.
V roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra, začal pracovat jako náměstek Jiřího Dienstbiera a v té době se i významně podílel na vyjednání dohody o odchodu sovětských vojsk z ČSR. Jako ministr obrany působil od roku 1990 ve vládě Mariána Čalfy, kde se zasloužil o zrušení Varšavské smlouvy.
Po rezignaci na ministerský post převzal v létě 1992 od Karla Schwarzenberga prezidentskou kancelář, kde i po odchodu Václava Havla z prezidentské funkce zůstal šéfem až do roku 1996. Následně se přestěhoval do Moskvy, kde byl čtyři roky českým velvyslancem. V roce 2002 mu Václav Havel propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2016 získal Cenu Ferdinanda Peroutky.
Dobrovský byl mimo jiné známý pro svou ostrou kritikou místní i zahraniční politiky. V posledních letech například nesouhlasil s krokem ruského prezidenta Vladimíra Putina anektovat Krym. Když se tak stalo, zaslal Bohuslavu Sobotkovi dopis, kde jej vyzval k razantním krokům vůči Rusku.
Slovy nesouhlasu nešetřil ani v případě domácí politiky. V roce 2018 vyvolal vlnu zájmu médií i veřejnosti, když odmítl převzít z rukou Andreje Babiše cenu Bezpečnostní rady státu. Poslal premiérovi dopis, kde uvedl, že si cenu nepřevezme od člověka, který nerespektuje soudní rozsudek potvrzující spolupráci s StB a navíc je podezřelý z finančního zločinu. Nazval Babiše „hrozbou“ pro bezpečnost země a obrannou politiku.
„Andrej Babiš likviduje rozhodující postavy z našich bezpečnostních složek a nahrazuje je jinými – takovými, o nichž on předpokládá, že jsou připraveny mu sloužit lépe než ty, které z jejich míst vytlačuje. To dělali komunisté před 25. únorem 1948 taky. Nemyslím si, že by nás čekalo něco tak drastického v jednom okamžiku, ale postupně to směřuje k nahrazování politiky výkonem politické moci, která byla získána nejprve zcela demokratickou cestou,“ uvedl tehdy Dobrovský.