Důležité je chytit příběh, vzkazuje sportovní novinář Květoslav Šimek z deníku Sport

Devět let působil jako sportovní novinář v redakci MF Dnes. Od roku 2004 je stálým redaktorem deníku Sport. Nejen hokejový novinář Květoslav Šimek se v rozhovoru pro Mediátor rozpovídal o novinářských začátcích, svém prvním rozhovoru nebo novinářské přípravě na hokejové utkání.

Jak jste se dostal ke sportovní žurnalistice?

V podstatě náhodou, protože školu mám vystudovanou elektrotechnickou průmyslovku. Tam jsem se naučil, že nemám strkat prsty do zásuvky. K něčemu většímu mi to nebylo. Věděl jsem, že zde nenajdu uplatnění, navíc sport mě bavil odmalička. Děda i taťka jej sledovali. Bavily mě i knížky a literatura, tak jsem si říkal, proč to nespojit?

Přemýšlel jste někdy o tom, že budete psát i o jiných tématech kromě sportu?

To ne, protože v ostatních oblastech jsem nepoužitelný. Ekonomika, v tom plavu. Politika mě akorát rozčiluje. Je pravda, že ve sportu jsou také peníze i politika, ale tohle není ve sportu moje nejsilnější stránka. Na sportu mě baví příběhy a emoce s nimi spojené.

Devět let, mezi léty 1995 a 2004, jste působil v Mladé Frontě Dnes. Od roku 2004 ovšem pracujete v ostravské redakci deníku Sport. Jaký byl hlavní důvod změny působiště?

Já jsem vlastně v deníku Sport začínal, protože jsem se po průmyslovce nedostal na vysokou školu, zkoušel jsem tady v Ostravě češtinu a ruštinu – učitelský obor. Byla zde poměrně nová roční nadstavba (pomaturitní studium pozn. red.). Jmenovalo se to žurnalistika, a tak jsem to zkusil. Na škole bylo super, že byla týden výuka, týden praxe.

Když jsme se rozřazovali do redakcí, které spolupracovaly se školou, hned jsem říkal, že bych chtěl dělat něco do sportu. Sportovní tématiku nabízel deník Sport a tehdy tam byl ještě Večerník. Byli jsme dva kluci, kteří chtěli jít do Sportu, protože kdo by chtěl jít do Večerníku, že? Nic ve zlém, ale prostě to tak je. Nakonec jsme se neshodli, kdo by tam měl jít. Spolužačka nám hodila mincí a volbu jsem vyhrál, takže už tehdy mi přálo štěstí. Ten klučina šel následně do Večerníku. Zde mu nedali moc prostoru, nevěnovali se mu a v žurnalistice se neuchytil.

A co vy?

Já jsem šel mezitím do ostravského deníku Sport, kde byl šéfredaktorem Láďa Kolář, výborný chlap, super novinář, který se mě v podstatě ujal, věnoval se mi, dal mi prostor, nechal mě dělat různé věci, a u něho jsem začínal. Pak jsem šel do Mladé Fronty, protože se rozjížděla oblastní příloha MF Dnes, ale po devíti letech jsem se vrátil zase zpátky do Sportu k Láďovi Kolářovi, takže tím jsem v podstatě uzavřel kruh. Chtěl jsem mu vrátit, co dal on mně na začátku.

Pravidelně sledujete hokejové dění na stadionu v Ostravě. Jak probíhá vaše příprava na utkání?

Nejlepší příprava je být připravený. Ono vypadá, že každý zápas je stejný, někdo vyhraje, někdo prohraje, ale každý zápas nabízí nějaký příběh, nějakou zajímavost, nějakou srandu, nějaké emoce. Takže nejlepší příprava je být připravený si těchto věcí všimnout a pak se jich držet. Jasně, můžeš si připravit nejlepší střelce týmu, někdo proti někomu, hráč má v klubu soupeře nějakou historii, připravíš se, ale pak se v poslední minutě stane úplně něco jiného a musíš to přehodit. Příprava je tedy dobrá, nutná, ale člověk musí být připravený chytit příběh.

Dokážete si na stadionu užít atmosféru a zápas?

Atmosféru jo, ale jinak zápas si moc neužívám jako například normální fanoušek v hledišti. Neměl bys fandit, musíš prostě sledovat všechno kolem a přemýšlet, co by se dalo napsat, co by se dalo udělat. Z toho jsi půl zápasu nervózní, čekáš na to, a pak si druhou půlku zápasu nervózní, jak napíšeš článek, jestli jej stihneš, jestli je tohle správný příběh, jestli jsi nepřehlédl něco zajímavějšího, takže o užívání to moc není.

Jak moc se liší psaní článků do tištěných novin a na internet?

Obecně na internetu jsou články kratší, jako kdyby údernější. Musí být chytlavější, třeba titulkem, protože na internetu rozhoduje, kolik lidí zaujme, kolik lidí si článek otevře, a v široké nabídce nebo v rychlosti, kterou internet nabízí, prostě musí zaujmout. Takže kolikrát je to s prominutím hovadina, ale super čtená, která by se v novinách třeba vůbec neuchytila. Na internet dáváš údernější, kratší, chytlavější články. Noviny musí nabídnout něco víc. Buď příběh nebo pohled zákulisí, souvislosti nebo například analýzy, což na internetu nemá takovou údernost jako tam.

Za roky zkušeností jste dělal rozhovory s několika sportovci. Kdo na vás nejvíce zapůsobil?

Nechci nikomu ublížit, ale asi nejvíc na mě udělala dojem Věra Čáslavská. Když jsem s ní mluvil, vůbec mě neznala. Byl jsem pro ni nýmand, kluk z Ostravy, ale chovala se naprosto geniálně, přístupně. Okamžitě byla přátelská, vyšla vstříc, a byla neskutečně inspirativní. Opravdu už z toho povídání člověk cítí, jak silná osobnost to byla. Nejen sportovně, ale i lidsky.

Nezasahuje vám profese sportovního novináře do soukromého života?

Zasahuje. To zasahuje každému, protože ať je to jak chceš, víkendy volné nemáš. A nebo když si myslíš, že máš, něco se semele a volná sobota není, protože někde odvolají trenéra, někde zase přestoupí hráč. Víkendy volné nemáš a večery také moc ne, do soukromého života to tedy zasahuje.

V žurnalistice se kromě hokeje věnujete také jiným sportům. O kterém z nich se vám nejlépe píše?

Pro mě osobně jsou nejlepší dostihy, protože mám rád koně. Jako dítě jsem jezdil s našima na dostihy do Světlé hory. To bylo za časů, kdy vyhrával Železník s Váňou. Koně mě baví odmalička, a o nich se mi píše nejlíp. Líp než o hokejistech nebo fotbalistech. Možná i proto, že takový kůň, když zvoráte článek, tak vás neseřve. Hokejista, když se mu nelíbí, jak o něm píši, se dokáže ozvat.

Vzpomenete si na svůj první rozhovor?

První si pamatuji dobře. Bylo to s Martinem Pruskem, hokejovým brankářem. On tehdy mezi chlapy začínal a Vítkovice ho poslaly rozehrát do Frýdku-Místku, myslím, že tehdy hrál druhou nejvyšší soutěž. Byl jsem tam právě jako ten elév. Zaujal mě Martin Prusek, především výkonem, čím jiným, že? Tak jsem poprosil trenéra Mojmíra Trličíka (bývalý kouč hokejových Vítkovic nebo Pardubic, pozn. red.), jestli by mi ho nedovedl. Byl jsem nervózní, on za mnou přišel a říkal, že on je taky nervózní, protože ještě žádný rozhovor do novin nedával. Na to jsem mu řekl: „To je dobrý, to je fajn. Jsme v tom oba dva stejně, protože pro mě je to taky první rozhovor.“ Tohle tedy byla premiéra obou dvou. Z jedné i z druhé strany. Bylo to fajn.

A dopadl rozhovor úspěšně?

Oba jsme byli nervózní, ale myslím, že dopadl dobře. Martin je rozumný chlap, rozumný člověk, to se potom potvrdilo v celé jeho kariéře, protože ji neskutečně nastartoval. V domácí lize zazářil, dostal se do NHL, kdyby ho nepřibrzdily zdravotní problémy se srdcem, mohl to dotáhnout ještě dál. Rád na to ale vzpomínám, protože od té doby se moc nezměnil. Zůstal takový, jaký byl na začátku, v pohodě, rozumný kluk, vstřícný, a z toho mám radost, že se ten první rozhovor takhle povedl.

KOMENTÁŘE

Napsat komentář: Marie Šimková Zrušit odpověď na komentář