Minulý čtvrteční večer se pětičlenná skupina redakce Mediátora rozhodla podpořit charitativní běh pro Světlušku spadající pod Nadaci Českého rozhlasu (ČRo), který se letos podruhé uskutečnil v Olomouci v Bezručových Sadech. Řadíme se tak mezi rekordních 632 běžců, což je zhruba o 200 více než minulý rok. Díky vstupnému se vybralo okolo 200 tisíc korun na pomoc nevidomým dětem a dospělým.
Po úspěšné úvodní registraci jsme od pořadatelů dostali plátěný vak, čelovky a slevové poukazy od finančních partnerů Hannah a Isostar. Před samotným odstartováním běhu probíhal v prostorách atletického stadionu doprovodný program spolu s vystoupením kapely Michala Vinčara. Hlavní moderátorka ČRo Zora Ježková vyzpovídala několik hostů, z nichž nás velmi zaujal rozhovor s Davidem Hájkem, olomouckým reprezentantem v aplikovaném tenisu pro zrakově postižené – showdownu.
„I když to jde velmi těžko, já to zkusím ve stručnosti popsat. Je to stůl ve tvaru oválu, kde na užších stranách jsou vyřezané branky a po stranách jsou mantinely, které jsou vysoké asi 10 centimetrů. Hraje se to po stole s ozvučeným míčkem, ve kterém jsou broky. Každý hráč musí mít rukavice a klapky, přes které nejde vidět a jsou ztmavené a pálku. Účelem hry je střelit soupeři branku, díky ozvučenému míčku to jde krásně slyšet. Je to velmi rychlá a výborná hra na postřeh,“ objasnil Hájek pravidla hry a všem vřele doporučil se na ní přijít podívat, nebo se i zúčastnit. Showdown si totiž mohou zahrát i vidící hráči, musí si však nasadit světlu nepropustné brýle, aby nebyli nijak zvýhodněni. „Jedinou výhodou vidícího hráče je, že se může podívat na ostatní zápasy, tím pádem si okouknout hru soupeře a potom vidí jeho mezery,“ dodal na závěr rozhovoru Hájek, který se posléze rovněž zúčastnil večerního běhu.
Před devátou hodinou naše kompletní skupinka nedočkavě postávala před startovní bránou a po řádném protažení a doplnění tekutin jsme vyrazili s vervou vstříc prvnímu okruhu. Zprvu jsme si mysleli, že jako příležitostní sportovci zvládneme pouze 3 km trasu, poněvadž nebudeme mít dostatek síly. Ale překvapili jsme sami sebe a zvládli si okruh ještě jednou zopakovat. V hlavě nám neustále znělo motto naší hlavní zkušené běžkyně „Když nemůžeš, tak přidej!“ Byl to neskutečný pocit, na který nikdo z nás jen tak nezapomene. Rozsvítili jsme svět nevidomých a běželi pro dobrou věc, a to se cení.
