Komentátor Eurosportu: Vypracoval jsem se od spodu, pro ČT bych komentovat nemohl

Radek Barkman začal nejdříve komentovat sport textově. Následně se dostal i před mikrofon a již přes deset let komentuje prakticky všechny sporty pro stanici Eurosport, kde má klidně i přes třicet přenosů měsíčně. Nejčastěji jej můžete slyšet u skoků na lyžích nebo při hokeji, fotbalu a tenise.

Jak se může stát z píšícího novináře komentátor na Eurosportu?

Já jsem měl odjakživa zájem komentovat sport. Asi před 12 lety za mnou přišel David Schlegel, jakožto majitel firmy eSports, že hokejová Sparta hledá komentátora pro své zápasy, které se vysílaly na předchůdci HokejkaTV. Rok jsem komentoval hokej a pak se odvážil napsat do Eurosportu, protože tam zrovna někoho hledali. Absolvoval jsem konkurz a od té doby jsem tam.

Jak probíhá takový konkurz?

Nejdříve jsme se bavili o mých zájmech, v jakých sportech se orientuji. Potom mi šéf ukázal redakci, jak to tam vypadá, kdo je zvukař, jakou tam má funkci. Samozřejmě jsme šli do komentátorské kabiny, kde mi ukázal, jak se slyším ve sluchátkách a kde si ztlumím zahraničního komentátora. Vyzkoušel jsem si cvičně 10 minut komentovat zápas v sepak takrawu, což je podivný sport mezi fotbalem a volejbalem. Na základě mého komentování si to vyhodnotili, řekli mi, že mám předpoklady pro komentování. První dva roky jsem čekal, co komu odpadne od huby, jak se tak říká. Takže to nebylo hned, ale postupně jsem dostával víc prostoru.

Co jste v těch prvních dvou letech dělal, když jste moc přenosů neměl?

Je potřeba si uvědomit, že my komentátoři nejsme v pracovním poměru, ale jsme osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). Můžeme si vydělat neomezeně. Kolik si uděláš-tolik máš. Já jsem během toho ještě studoval, takže mi to bylo celkem jedno. Za měsíc jsem mohl mít 6 nebo 7 přenosů, což byla dobrá brigáda. Postupně se z toho stávala víc a víc práce. Vedení vědělo, že jsem tam dlouho, že jsem spolehlivý. Navíc některé stálice odcházely, takže se komentátoři museli odměnit a sáhlo se po nás. Momentálně už jsem v takové fázi, kdy v té televizi dělám prakticky nejvíc ze všech.

Na které škole jste studoval?

Byl jsem na ekonomce v Praze. Byl to obor veřejná správa a regionální rozvoj, což jsem úspěšně dostudoval. Nikdy jsem nedělal nic, co by se blížilo komentování. Tady je nutno podotknout, že drtivá většina komentátorů, kteří jsou v soukromých televizích, tak buď nestudovali vysokou školu vůbec, nebo studovali úplně jiný obor.

Co všechno za sporty komentujete?

Vlastně skoro všechno. Základem jsou skoky, hokej, tenis a fotbal. Jsou i další sporty, které nedělám tak často. To je třeba kanoistika nebo stolní tenis.

Jaké jste měl pocity u svého prvního zápasu?

Bylo to něco úžasného. Já jsem chtěl vždy být komentátor, takže jsem to bral tak, že jsem si splnil sen. Dokázal jsem tím všechno, co jsem v profesním oboru chtěl. Prvních deset minut jsem byl v takovém zvláštním transu, kdy jsem cítil, že mi to jde. Nervozita pak přicházela až během toho utkání.

Máte takové pocity i v dnešní době? Nebo už je to jen práce?

Abych řekl pravdu, tak někdy to tak beru. Ovšem nejsem člověk, co by spadnul do nějaké rutiny. Stále jsem po těch deseti a půl letech rád, že komentuju a do práce se těším, což je hrozně dobrý. Vím, že každý zápas bude jiný než ten předchozí. Uvědomuju si, že tomu přenosu mám co dát. Žádná rutina to u mě není, ale jsou i chvíle, kdy se do té práce moc netěším vzhledem k různým okolnostem, které jsou však jen z nějakých 5 %.

Jak dlouho vám trvá příprava?

Je to hodně závislé na důležitosti přenosu. Když dělám finále grandslamu, tak té přípravě dám o něco více. Pak jsou tu třeba obyčejné závody ve skoku na lyžích, které dělám celou sezonu, tak na to už se moc nepřipravuji. Maximálně prolétnu nějaké čerstvé zprávy, ale už vím, že jsem v tom zaběhlý, takže ta příprava tolik času nevyžaduje. Na vyvrcholení velkých tenisových turnajů se dívá velké množství lidí a je potřeba být dobře připraven a těm lidem něco nabídnout. Na druhé straně jsem typ komentátora, který to nikdy nechce s přípravou přehnat. Za mě je cílem komentátora provázet zápasem a nezahlcovat diváka nesmyslným množstvím informací, které si v dnešní době může sám dohledat na internetu.

Projíždíte v rámci přípravy třeba i sociální sítě hráčů a závodníků?

Hlavně u tenisových hráčů a hráček to dělám. Je to nejlepší přísun informací o tom, kde byli na dovolené, jak se připravují, nebo co dělají během turnaje. Vlastně těch informací takto získávám u tenisu nejvíc. U fotbalu to prakticky nedělám.

Dá se třeba přepočítat na procenta, kolik z té přípravy běžně použijete?

To se odvíjí od situace při zápasech, kdy nějakou tu informaci mohu stáhnout dovnitř. Hrozně špatně se odhaduje, kolik to asi je, jelikož je to v každém utkání jiné číslo. Když se jedná o opravdu nudný zápas, tak tam nasypu až 70 % z přípravy. Pak jsou zápasy, kde se stále něco děje, takže využiji jen 20 %.

Musíte se připravit, když jdete poprvé komentovat nějaký sport? Díváte se třeba na jiné přenosy?

Většinou ano, ale pořád jsem většinu sportů jako dítě hrál, takže nějaký přehled mám. Když dělám něco poprvé, tak se hodně zaměřuji na pravidla. Nedávno jsem komentoval florbal, který sice znám, ovšem nestudoval jsem nikdy detailně pravidlové záležitosti, takže jdu tímto směrem.

Musel jste se třeba učit u tenisu, kdy vstoupit se svým komentářem?

Musel jsem. Tenis se musí komentovat hodně s citem. Diváci u tohoto sportu obecně moc nechtějí, aby komentátor mluvil. Nedá se to generalizovat, je to zápas od zápasu, ale průměr v jednom gemu, kdy má komentátor vstupovat do hry, je tak dvakrát nebo třikrát. Když je to méně, tak to není špatně.

Měl by podle vás mít komentátor osobní zkušenosti se sportem, který právě dělá? Skákal jste třeba vy osobně někdy na lyžích?

Jsou sporty, které se dají provozovat a je to výhodou. Pak tu jsou ale ty sporty, které těžko někdo provozuje, jako jsou právě třeba ty skoky nebo biatlonistů určitě taky moc není. Nemyslím si, že je povinnost ten sport provozovat, abych jej mohl komentovat, ale určitě by se o to měl člověk aktivně zajímat! A nemyslím tím stylem, že mám komentovat šipky, tak se dva týdny na ten sport budu dívat. Měl by tím člověk žít. Já jsem třeba nikdy na lyžích neskákal, ale sledoval jsem od mala každý závod a díky tomu mám takový přehled.

Jak si udržujete přehled, když komentujete tolik sportů?

Člověk to tak nějak sleduje, zvlášť při velkých akcích jako jsou mistroství světa. To samo o sobě ten přehled doplňuje. Když komentuju fotbalovou ligu, tak se na to musím zaměřit. Projíždím si články v hlavních médiích, abych byl pořád v kontaktu a něco mě nepřekvapilo. A hlavně abych neudělal nějakou kardinální botu. Myslím si, že to takto dělá většina komentátorů.

Stalo se vám někdy, že jste udělal v přenosu vážně velkou chybu?

Stalo se mi to, ale nedokážu přesně říct, co to bylo. Kolikrát jsem něco řekl a pak jsem si to šel raději ověřit a zjistil jsem, že to tak není. Naštěstí to nikdy nebylo nic katastrofálního, za co by mě museli hned tahat za uši. Když už se něco takového stane, tak se hned v tom přenosu omluvím, nebo to zahraju, že jsem to myslel jinak.

Stalo se vám někdy, že jste na přenos přišel pozdě?

Stalo se mi to a dá se to brát ve dvou rovinách. Jednou z nich je, že ten přenos začal dřív, než měl. Pak se samozřejmě stane, že třeba uvíznu v zácpě, nebo jsem i dvakrát zaspal za těch deset let. Naštěstí to většinou bylo u tenisových přenosů, takže si kolega, který komentoval předešlý zápas, akorát protáhl práci.

Komentujete radši sám, nebo s někým ve dvojici?

Záleží na sportu. Tenis bych třeba ve dvojici komentovat nechtěl, ani tam na to není úplně prostor. Pak jsou dynamické sporty jako hokej nebo skoky na lyžích, kde je to velká výhoda komentovat s někým.  Třeba u toho hokeje máte čas si všímat i jiných věcí, které se třeba na tom ledě dějí a při komentování by to šlo úplně mimo vás. U skoků je to zase o té odbornosti, kdy ten komentátor pozná, že se skokanovi nepovedl odraz a takové věci.

Přišel jste někdy o hlas a musel jste jít zrovna komentovat?

Stalo se to, třeba když jsem byl po nějaké akci. Naštěstí znám způsoby, jak se s tím popasovat. Stačí si koupit těch deset bonbónů jako je Halls a o přestávkách během přenosu se snažím je vycucat co nejvíc, abych zase ten hlas chytil. Pak na to také pomáhá pomeranč, který je šťavnatý a vzpamatuje mi hlasivky.

Jak je to se sledovaností, když Eurosport i ČT vysílá to stejné?

Je to hrozně těžké určit, jelikož mi nemáme přesná čísla. Říkali jsme si v redakci v době, kdy byla zimní olympiáda v Pchjongčchangu 2018, že se na nás nebude nikdo dívat. To však nebyla vůbec pravda. Psali nám třeba během přenosů lidé na facebooku, takže to u nás sledovali. Navíc je potřeba zmínit, že vysíláme v Česku i na Slovensku, takže se na nás aspoň Slováci koukají. Třeba Záruba je skvělý komentátor, ale ne všichni jej mají rádi, takže se radši kouknou na hokej u nás. U tenisu jsme třeba první volba u těch, kteří si nás platí a až jako druhou možnost berou Českou televizi.

Máte nějaký komentátorský sen, kterého byste chtěl dosáhnout?

Určitě bych chtěl dělat mistroství světa ve fotbale, ale to záleží na tom, kdo ho bude vysílat. Pak jsem měl sen komentoval olympiádu, kterou jsme měli a stále máme, takže to určitě budu dělat. Většina se sice bude dívat na Českou televizi, ale i o minulé olympiádě se někdo díval na nás.

Jak velký je rozdíl komentovat z místa nebo kabiny?

Je to velký rozdíl ve sportech, kde to má svou výhodu být na místě. Třeba v hokeji a fotbale je to jasná výhoda, kde vidíte všechno, co se děje a kamery vám to normálně neukážou. Můžete sledovat trenéry nebo hráče, kteří se chystají na hřiště. Jsou samozřejmě sporty, které je lepší dělat podle televize a některé se z místa třeba vůbec nikdy nedělají. To se týká třeba zimních sportů, kde ta kamera pokryje vše.

Existuje sport, který byste nikdy nechtěl komentovat?

Určitě bych neměl moc co říct k motorsportu a ani k cyklistice, kterou jsem ovšem už párkrát dělal. Musel jsem si najít nějakou cestu, jak přetrpět ten přenos. Já říkám, že nějakým způsobem se dá připravit na každý sport. Mě osobně by však nebavilo dělat takové sporty, o kterých moc nevím.

Diváci vás můžou slyšet i u přenosů z nejvyšší české fotbalové soutěže, kterou vysílá O2 Sport. Jak je možné, že komentujete i na konkurenční soukromé stanici?

Každé kolo české fotbalové ligy má osm zápasů. Čtyři dělají oni sami v rámci jejich redakce, s jejich štábem. Zbylé zápasy svěřují do péče soukromým firmám, které vyrábí přenosy s vlastními týmy a my jako komentátoři Eurosportu nebo ještě Sport 1, tak tam jezdíme komentovat. Ty druhé firmy si nás jednoduše na ta utkání najmou.

Nechtěla vás někdy přetáhnout nějaká jiná soukromá televize do svých řad?

To se ještě nestalo. O2 má zájem hlavně o lidi z České televize, které se snaží přetahovat. Přesuny mezi komerčními stanicemi se vidí málokdy. Jediným takovým přestupem byl Milan Štěrba, jenž odešel z O2 na Novu, ovšem to jsou taky spřátelené televize.

Zkoušel jste se dostat do veřejnoprávní televize?

Ne, ne. Ani mě to tam moc neláká. Jak už jsem řekl, tak bych musel studovat na Univerzitě Karlově. Druhá věc je, že Česká televize  si nebere ty nejlepší lidi z trhu, kteří třeba pracují na Nově nebo v O2 Sport. Přechodů ze soukromých stanic na veřejnoprávní je minimum, jelikož se snaží začleňovat do redakce studenty mediálních studií z Karlovky. Když už k nějakému přestupu dojde, tak je to z veřejnoprávní do soukromé televize.

Co by podle vás měl dobrý komentátor umět?

V první řadě by měl umět dobře mluvit. Tím myslím, že by měl dobře artikulovat, neměl by mít vadu řeči, ale jsou i lidé, jenž komentují a neumí říct přesně “ř“. Komentátor by taky měl mít trochu talentu, jinak to nejde dělat. Může být někdo, kdo má zájem o sport, umí mluvit, ale nedokáže ten sport přiblížit lidem, tak to dělat nemůže. Je to jako malovat obraz, to se také nejde úplně naučit.

Poslední otázka. Jak bych měl začít, abych jednou mohl komentovat v televizi?

To je hrozně těžká otázka, na kterou se nedá jednoduše odpovědět. Není špatné si komentovat zápasy jen pro sebe, aby se to trochu dostalo pod kůži. Naučit se tím reagovat na situaci a nečíst jen jména hráčů. Založit si podcast nebo tak něco. Pak už jen doufat, že nějaká příležitost přijde.