Letos uplynulo 120 let od narození československého novináře a politika Komunistické strany Československa Gustava Bareše. Během svého života působil mimo jiné v Rudém právu, časopisu Rudý večerník či Tvorba, který pronásledoval významné kulturní představitele.
Gustav Bareš, vlastním jménem Gustav Breitenfeld, se narodil 22. října 1910 do chudé židovské rodiny. Od šestnácti let se angažoval v Komunistickém svazu mládeže a ve dvaceti letech vstoupil do Komunistické strany Československa. Rok předtím začal spolupracovat s Rudým právem a následně působil také v novinách Pravda a v redakci Škodováka. V letech 1930 – 1932 byl šéfredaktorem a následně zástupcem šéfredaktora Rudého večerníku. Před 2. světovou válkou spolupracoval také s Haló novinami a časopisy Cesta soukromých zaměstnanců a Pražský týden.
Těsně před začátkem války emigroval s rodinou do SSSR, kde působil jako hlasatel v tajném vysílači Za národní osvobození a pracoval jako redaktor v Československých listech.
Po válce znovu získal pozici šéfredaktora v Rudém právu a po roce 1946 se stal členem propagačního oddělení ÚV KSČ, které se pod Barešovým vedením dostalo do konfliktu s tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým. Spor vedli o tom, kdo z nich bude zodpovědný za řízení kulturní sféry v Československu, která byla součástí propagandistických nástrojů strany. V této době působil Bareš také v časopise Tvorba, který mimo jiné pronásledoval významné československé tvůrce a kulturní představitele. Redakce Tvorbu zrušila poté, co Bareš prohrál v konfliktu s Kopeckým a musel odstoupit ze všech politických funkcí.
Konflikty s politiky i umělci
Významný spor vedl Bareš také s držitelem Nobelovy ceny Jaroslavem Seifertem. Bývalý člen KSČ a úspěšný básník, kterého v roce 1929 strana vyloučila mimo jiné kvůli podpisu Manifestu sedmi prohlásil, že raději uvidí francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše. Ačkoliv toto prohlášení pronesl v úzkém kruhu lidí, jeden z nich, Jiří Taufer, ho za tato slova předal do spárů KSČ.
Jako trest za tento protisovětský výrok si Bareš objednal negativní kritiku Seifertova díla u básníka a politika Ivana Skály. Ten zkritizoval sbírku Píseň o Viktorce, jejíž vydání umožnil komunistický režim právě z důvodu následné msty. Ačkoliv byla kritika v některých místech faktograficky chybná a Skála ji napsal velmi rychle, aby ji hned v dalším čísle Tvorby mohli otisknout, mělo to na Seiferta dostatečný dopad, aby se na čas odmlčel. Vše vyvrcholilo roku 1951, kdy se Seifert musel omluvit, což Barešovi přesto nestačilo a stále trval na dalším potrestání. I na tento spor měl vliv Barešův boj s Kopeckým. Kopecký se při řešení výroku zachoval, k Barešově smůle, k Seifertovi výrazně vstřícněji.
Po odstupu z politického života roku 1952 pracoval chvíli v Ústavu dějin KSČ a přednášel na Univerzitě Karlově, kde působil také jako děkan. Během Pražského jara roku 1968 se toužil vrátit do politiky. V této době zkritizoval činy KSČ v 50. letech, za což ho následně, v roce 1970, strana vyloučila. Současně mu univerzita odebrala právo přednášet na její půdě . Na sklonku života prohlásil, že celý jeho život byl omylem. Zemřel 13. září 1979 v Praze.