Úspěšný studentský projekt Houpací Osel má od minulého pondělí nového šéfredaktora, Jana Žabku vystřídal u kormidla bývalý redaktor Mediatora 1 Patrik Czepiec. O tom, co s Houpacím Oslem zamýšlí do budoucna nebo jak hodnotí své působení v redakci jeho předchůdce, si můžete přečíst v našem exkluzivním rozhovoru.
Jedna šéfredaktorská éra končí, druhá začíná, jaké jsou vaše pocity?
Honza: Já si myslím, že je úplně normální, že studentské projekty mají nějaké dočasné trvání. Mám radost z toho, že ten můj konec neznamená definitivní konec Houpacího Osla, ale je to komu předat. A vím, že ti lidé, co to po mně přebírají, ať už jde o Patrika nebo ostatní redaktory, jsou schopní budoucí novináři, kteří podle mě mají potenciál. Proto necítím žádný stres z toho, že končím, spíš jsem rád, že je komu to předat, že si trochu odpočinu od těch aktivit a budu se moct věnovat škole.
Patrik: Já to mám v podstatě podobně jako Honza. Přebírám talentovanou skupinu lidí a věřím jim. Hodně se těším na to, jak to teď bude probíhat, je to pro mě nová zkušenost. Dost přemýšlím, na co navážeme, co třeba prosazoval Honza, co zavedeme nového nebo jestli něco upravíme a tak.
Honzo, ty jsi v čele redakce Houpacího Osla strávil necelé dva roky. Co podle tebe byly nejdůležitější milníky nebo okamžiky pod tvým vedením?
Honza: Tak já jsem redakci přebíral ve chvíli, kdy vycházel Svět 3.9. Vlastně šlo o druhou publikaci, kterou Houpací Osel vydal za dobu svého trvání, což bylo nějakých pět let. To pro mě byla poměrně dost neznámá řeka, do které jsem byl hozený bez nějakých rukávků a musel jsem se v tom naučit rychle plavat. Od té doby jsme pak vydali dost slušných textů a analýz, jako například průzkum, jak studenti vnímají studium žurnalistiky na českých vysokých školách nebo spolupráci se skupinou Bellingcat na případu Andreje Babiše mladšího, ale samozřejmě i spoustu dalších, které byly docela rozsáhlé, přínosné a podle mě hlavně kvalitní jak pro studentské, tak jakékoliv jiné běžné médium. Takže tohle asi byly ty největší milníky.
Je něco, co bys změnil nebo udělal jinak? Něco, čeho by se měl Patrik třeba vyvarovat?
Honza: No… Co by podle mě Patrik neměl dělat, a obecně vlastně nikdo, kdo je ve vedení, je, že by na sebe rozhodně neměl házet veškerou zodpovědnost v tom daném médium. Myslím si totiž, že je důležité rozdělovat práci a mít kvalitní editory. Šéfredaktor by pak měl plnit funkci jakýchsi zadních vrátek toho celého novinářského procesu, kdy on už jenom zkontroluje tu finální podobu zprávy, a nakonec ji vydá… To je třeba něco, co já jsem neuměl, co mi nešlo. Já jsem se pořád vrhal těm redaktorům do textů a okamžitě na ně nějak reagoval, což mi ubíralo hodně energie, a to se pak samozřejmě promítlo jinde. Tohle bych tedy bral jako takové své slabší místo.
Patriku a co ty? Máš už nějakou představu, jak bude redakce pod tvým vedením vypadat? Chystáš nějaké novinky nebo změny?
Patrik: Zatím ještě nemám žádnou konkrétní představu. Ono vždycky podle mě hodně záleží na těch lidech, kteří tam píšou, jak jsou pro to zapálení, co chtějí dělat, jaké projekty je zajímají a tak. Jak řekl Honza, ten šéfredaktor je vlastně takový organizátor, on má těm redaktorům umožnit to téma zpracovat, když je poptávka. No a když tam není, tak se tomu prostě musí přizpůsobit a začít pracovat s materiálem, který má. Takže zatím jsem nad žádnými konkrétními projekty nepřemýšlel, ale věřím tomu, že vše se doladí v průběhu. Zase nemůžeme tady hned od začátku dávat nějaké sliby na velké plány, které bychom pak nedodržovali.
Honza: Já bych tohle možná ještě doplnil v tom, že Patrik dostal Osla ve fázi příprav Studentské žurnalistické konference, která dříve nebyla projektem Houpacího Osla a stala se jím až letos, a navíc bude Osel i mediálním partnerem Jednoho světa Olomouc, což jsou takové první velké věci, které bude muset jako nový šéfredaktor zvládnout.
Není toho zrovna málo. Nejsi z tak nabitého startu nervózní, Patriku?
Patrik: No popravdě jsem zatím víc nervózní z toho rozhovoru (smích). Já vždycky začínám řešit věci, až když jsou aktuální. Tím nechci říct, že jsem se nad tím ještě vůbec nezamýšlel, ale jak říkám, věřím těm lidem, co jsou kolem mě, neleží to všechno jenom na mně, takže zatím jsem asi ještě v klidu.
Jak jste se do týmu Houpacího Osla vlastně dostali? Co vás do něj přivedlo?
Honza: U mě to byla vlastně taková shoda okolností. Nejdřív jsem pracoval pro Mediátor 1, pak jsem se zapojil do UP AIRu a zároveň s tím i do Houpacího Osla. U něj šlo hlavně o mé zájmy a aktivity, dřív jsem se hodně zajímal o politiku, takže Osel byl jasná volba. Navíc měli v týmu samé zajímavé a zkušené lidi, ať už šlo o bývalé šéfredaktory nebo jiné členy redakce, kteří mě hodně motivovali v tom zápalu pro novinářskou práci.
Patrik: V mém případě to taky byla hodně zajímavá shoda okolností, protože Osel dělá začátkem každého roku takovou úvodní přednášku, takový nábor bych to nazval, během kterého zve do redakce nové členy. Jenomže já jsem ten den nastoupil na špatný autobus, takže jsem na té hodině nebyl. Přednášku jsem tedy neslyšel, na web jsem se před první poradou nedíval, takže jsem ani moc nevěděl, o čem Osel je. Navíc, v té době byl Honza na Erasmu, takže jsem mluvil jen s Tomem Pikou o tom, co by se tam dalo a nedalo psát. Primárně jsem byl tehdy sporťák, zabýval jsem se hlavně sportovní žurnalistikou, což Osel nedělal a vlastně ani nedělá do teď, a on mi řekl, že to nezní špatně, ale musel bych psát hlavně o nějakých sportovních kauzách. Tak mi dal zhruba týden na první článek, během kterého jsem pořád přemýšlel o tom, jak by se to dalo uchopit a zpracovat, až jsem se na to úplně vykašlal, hodil tam nějaký text o Francii a bylo to. To byl můj začátek v Oslovi.
V čem je redakce Houpacího Osla odlišná od ostatních, ve kterých jste působili?
Honza: Myslím si, že výhodou Houpacího Osla je to, že není tematicky nijak pevně ukotvený a člověk si tu v podstatě může napsat, co chce, pokud je to originální. Klidně to může být i nějaký bizar, který ale stojí za napsání. Druhá věc je to, že nejsme médium, kde si studenti plní svoje školní povinnosti, což není a ani by neměla být priorita Osla. Ten student tam má jít s tím, že má zájem o žurnalistiku. A jelikož tam chodí tady tito lidi, ty jejich články jsou dobré, protože nedělají něco z povinnosti, ale chtějí to sami. To si myslím, že je ten hlavní rozdíl oproti jiným redakcím a Patrik mi určitě potvrdí, že to tak bude i nadále, protože naším cílem nikdy nebylo nutit ty studenty psát, ale umožnit jim, aby dělali, co chtějí, aby psali o tom, co jim připadá zajímavé.
Patrik: V tomhle s Honzou naprosto souhlasím. Kdybych to měl nějak shrnout, použil bych asi slovo nezávislost. Oproti jiným redakcím máme opravdu asi nejširší zaměření a oproti jiným médiím, ať už studentským nebo profesionálním, u nás nejsou žádné velké tlaky, protože to děláme zadarmo a chceme to dělat. Je to opravdu úplná nezávislost a svoboda.
Přesto ale působí Osel na první pohled jako převážně politicky zaměřené médium…
Honza: Hodně lidí si myslí, že Houpací osel je čistě politický, ale není to pravda. Jak už jsem řekl, jsme žánrově hodně různorodí, což je podle mě výhoda oproti jiným médiím, jako je třeba Helena v krabici nebo Mediátor 1, které jsou zaměřené na jedno téma a mohou tak zaujmout jen určitou skupinu lidí.
Patrik: Přesně tak. Myslím si, že ta různorodost je opravdu vidět na složení redakce i článků, které u nás vychází.
Honza: Možná bych k tomu ještě dodal, že Houpací osel má opravdu výhodu v tom, že se nebojí témat. Ať třeba to byl poněkud kontroverzní a různě vnímaný průzkum kateder žurnalistiky v republice, tak se jedná o témata, která jsou důležitá a je mi docela líto, že se to jinde nedělá. Ale my si na to troufneme a nebojíme se kritiky nebo toho, že to uděláme špatně, protože naší prací se vlastně učíme, což dá redaktorovi strašně moc.
Shodneme se tedy na tom, že Houpací Osel má svůj osobitý, autentický a odvážný styl. Čím to podle vás je? Může za to složení redakce nebo to funguje jako jakýsi vědomý cíl? Nějaká filosofie, kterou se snažíte naplnit?
Patrik: Podle mě je to hlavně tím, jak to bylo stanovené na začátku. Tu dobu jsem sice nezažil, ale znám ji z vyprávění a myslím si, že ti členové si to nastavili tak, že budou sledovat všechno, co jim připadá nějakým způsobem zvláštní nebo zajímavé. Řešili témata, která nikde jinde neviděli, drželi se toho a prostě to v té redakci zůstalo. Jasně, pár změn se odehrálo, ale to základní tam zůstalo, a to asi dělá Osla tím, čím je.
Honza: Když se člověk podívá na naši facebookovou stránku, tak tam máme napsané „Místo Andersena čteme Aristotela“, což vymyslel první šéfredaktor Ondřej Krupčík a znamená to, že ty základní kameny byly vlastně takové filosofické. Zakládající členové chtěli jít do hloubky témat, chtěli nad nimi originálně přemýšlet. A toho se taky držíme, ačkoliv si nemyslím, že by někdo ještě četl Aristotela (smích).
Takže je to i záměrný cíl i složením redakce?
Patrik: Jako asi jo, asi to je náš vědomý cíl, že to takto chceme dělat. Redaktoři přijdou s tématem, které chtějí zpracovat a my jim poradíme, jak ho zpracovat v oslovském stylu, když to řeknu jednoduše. To je asi ten proces, o který se snažíme.
Honza: Je to tak, že redakce by určitě nechtěla zveřejňovat něco neoriginálního a abychom tady toho docílili, potřebujeme redaktory, kteří jsou schopní a ochotní nad těmi tématy přemýšlet. Protože, když nad tím nebudou přemýšlet, ale budou jenom opisovat něco, co napsalo už deset jiných lidí a přijdou s tím, že by to chtěli vydat, tak my prostě řekneme, že takto ne, že tohle neděláme. A to je vlastně další super věc, my se nebojíme téma ani odmítnout, což je občas potřeba, právě aby to naplnilo tu filosofii Houpacího Osla.
Do jaké míry se podle vás může do podoby Houpacího Osla otisknout osobnost šéfredaktora?
Honza: Hodně! Promítnout se to může opravdu hodně (smích)… Ne, já si myslím, že přesně od toho to médium je, ono to prostě je osobité. Musíme počítat s tím, že je to studentský projekt, který má pokaždé nějaké dočasné vedení a nikdy to nikdo nepovede déle než ty dva roky. Ti lidé na žurnalistice nebudou věčně, většinou mají na působení v Oslovi jen nějaké tři roky, tedy v prváku se k nám přidají, ve druháku třeba přeberou tu redakci a ve třetím ročníku už se soustředí hlavně na školu.
Patrik: Tak osobnost šéfredaktora se do toho prostě otisknout určitě nějak musí z logiky té funkce. Ale zase to není tak, že bychom redaktorům diktovali, co a jak. Většinou to probíhá tak, že jim něco navrhneme, co by bylo dobré zpracovat, někdo se toho chytne a rozhodne se to pojmout ze svého úhlu pohledu, nebo si to nikdo nevezme a zpracuju to já a ta funkce zůstane úplně stranou.
Jste ale zároveň i redaktoři, nebojíte se nějakého osobního vlivu?
Honza: Je logické, že každý v redakci je jiný, redaktoři i šéfredaktoři. Já osobně jsem se zajímal hlavně o ta mediální témata, analýzy, měl jsem nějaký zájem i na fact checkingu a podobných věcech, takže jsem si tam tyhle věci protlačoval, ale není to tak, že bych do tady do toho nutil i ty redaktory. Zrovna třeba Patrik byl původně sporťák, dělal si svoje témata, ale nakonec se taky začal trochu zajímat o politiku a já jsem rád, že do toho, třeba i z pohledu právě sporťáka, může přinést něco nového. Díky těmto přístupům nám asi nehrozí, že bychom splynuli s jinými podobnými projekty.
Patrik: Já osobně si budu asi hodně zakládat na tom, aby redaktoři chodili co nejvíce se svými vlastními tématy a na poradách je budeme s celou redakcí usměrňovat, jak to zpracovat, ale že bych jim do toho měl mluvit nějak víc, to asi opravdu nechci.
Proč jsi se rozhodli nabídku stát se šéfredaktorem přijmout?
Honza: Když je člověk v nějakém projektu delší dobu a ten projekt mu dává smysl, přijde chvíle, kdy prostě ví, že se blíží konec toho šéfa, který ho vede a inspiruje, v mém případě to byl právě Kuba Mikel, a chce na něj nějak navázat. Udržet ten projekt v chodu. A třeba já jsem měl pocit, že tomu můžu něco přinést, a když už jsem si tohle řekl, bylo mi jasné, že by byla velká škoda toho nevyužít. Navíc v té době asi ani nebyl nikdo další, kdo by o to měl zájem, tak jsem se do toho pustil.
Patrik: Já jsem to měl asi hodně podobné. Nechci, aby to vyznělo egoisticky, určitě tam byli i jiní, co by mohli Osla vést, ale když jsem se podíval kolem sebe a říkal jsem si, kdo by o to stál nebo kdo by to mohl dělat, neviděl jsem u nikoho tak silnou motivaci a návaznost na Honzu. Navíc mi editoval spoustu textů, takže by se dalo říct, že jsme se naladili na nějakou společnou notu a bude to pokračovat v podobném stylu, než kdyby přišel někdo zvenku. Navíc kromě Honzy odchází i další starší členové, kteří jsou ve třeťáku i výš, takže jsem tam zůstal jako jeden z těch služebně starších. Kdybych to nechtěl, určitě by to vzal někdo jiný, ale já jsem o to zájem měl, chtěl jsem do toho jít. Navíc jsem to konzultoval i s Honzou a shodli jsme se, že to takhle bude lepší i pro budoucnost Osla.
Bylo to okamžité rozhodnutí nebo to chtělo nějaký čas na rozmyšlenou?
Patrik: Řekl bych, že tak napůl. Tušil jsem to dlouhodobě, definitivně jsem se to dozvěděl před Vánoci a řekl jsem si, že asi jo, ale nikomu jsem to ještě nepotvrzoval. Nechával jsem si na rozmyšlenou celý leden, kdy jsem uvažoval, kdo by to mohl vést, kdo by Oslovi rozuměl víc nebo měl třeba lepší organizační talent a tak. Pak jsem se před první poradou, kterou jsem měl vést, ještě navíc sešel s Honzou a mluvili jsme o tom. No a na základě toho jsem se v tom později utvrdil.
Honza: Páni, už si vlastně moc nepamatuju, jak to bylo… V té době jsme dělali redakci Hlídacího psa ve spolupráci s celostátní verzí, což byl navazující projekt na Houpacího Osla. A jelikož Jakub Mikel, tehdejší šéfredaktor, dostal nabídku pracovat v MF DNES v Olomouci, tak právě nezbýval nikdo, kdo by to vzal. Ne, že by tam nebyli schopnější redaktoři než já, ale spíš měli svoje aktivity a projekty a na Osla by neměli tolik času jako já, takže jsem se rozhodl to vzít vlastně okamžitě. Nebylo na co čekat.
Houpací Osel se často zabývá i politickými kauzami mířícími poměrně vysoko, uvážíme-li, že jde „jen“ o studentské médium. Mám teď na mysli kauzy jako identifikace míst na Ukrajině, kde pobýval syn Andreje Babiše nebo falešné video s Milošem Zemanem v Číně. Nežije šéfredaktor takového média řekněme ve strachu, že by mohla přijít nějaká reakce, nějaká stopka právě z těch vyšších míst? Jsme přece jen pořád studenti, jak to cítíte vy?
Honza: Právě, že vůbec ne. Podle mě právě kvůli tomu, že jsme studenti a občas si úplně neuvědomujeme všechna tato rizika, jsem schopní se tady do těch věcí pouštět. A navíc, když člověk ví, že tu práci dělá kvalitně, dává si na ní záležet a není nic, co by mu ti lidi mohli vytknout, jako třeba, že dělá něco novinářsky špatně, prošlo to dobrou editací a nepíše tam žádné bludy, tak potom není proč mít strach. Pokud by někdo chtěl něco vytknout, třeba takový Andrej Babiš, ačkoliv z toho našeho článku vůbec nevyšel špatně, ale přesto by si stěžoval, že analyzujeme fotografie jeho syna, tak by Houpacímu Oslovi vlastně přiznal, že je to kvalitní médium, které si zaslouží pozornost.
Patrik: Opět souhlasím s Honzou, ale kdybych to měl vzít z druhé strany, řekl bych, že ten strach je daleko větší asi u rodičů. Oni za každým takovým článkem, kterým si třeba dělám srandu z premiéra, vidí Kuciaka, takže ten strach je spíš asi u nich, protože do toho nemusí tolik vidět. A navíc, pokud by tam byla nějaká nepravdivá nebo zavádějící informace, tak bychom to samozřejmě nevydávali, protože si nemůžeme dovolit šířit nějaké lži. Ale když je ten článek ověřený a vydaný, tak víme, že se v podstatě nemáme čeho bát.
Honza: (smích) To samozřejmě nemáme, kromě Fóra 24, které o nás píše, že jsme se přidali na ruskou nebo rudou frontu, něco takového. A tohle je právě chvíle, kdy nám dělá radost, že se o nás někdo opře, protože nikdo z naší redakce je nepovažuje za kvalitní médium.
Tyto kauzy, ale samozřejmě i další úspěšné články vznikly během doby, kdy jsi redakci vedl ty Honzo a vynesly Osla poměrně vysoko. Byl to nějaký tvůj záměr, kdy sis prostě řekl, že chceš jít touto cestou, nebo to přišlo nějak samo?
Honza: Já už jsem to tu tuším někde zmiňoval. Začalo to na takovém vtipném přístupu, glosách o aktuálním dění a politických tématech. Potom tam jako takové první vážnější a důležitější téma přišel rozhovor s Nelou Liskovou, což je jedna z hlavních postav takových těch domobran, o kterých se dneska poměrně často mluví a v té době, takže nějaké tři roky zpátky, navíc byla i honorární konzulka Doněckého konzulátu v Ostravě, což bylo vlastně zastoupení neexistující Doněcké republiky. To bylo takové první z vážnějších témat, takže bylo dost přelomové, a navíc se psalo seriózně. Mně se tady ten styl žurnalistiky, který mi ukázal Jakub Mikel, hodně zalíbil a po zkušenostech z Hlídacího psa už jsem prostě nemohl psát jenom glosy. Už jsem měl vztah ke kvalitní žurnalistice, a když ho člověk má, nechce to dělat jinak, a proto jsem v Oslovi řešil tyhle věci.
Patriku, máš, v návaznosti na předchozí otázku, nějakou metu, kam bys chtěl s Oslem dosáhnout? Nějaká ještě vyšší politická patra nebo tak?
Patrik: Já si to asi nedokážu ještě představit nějak konkrétně. Určitě chceme dělat takové články a myslím si, že máme lidi, kteří je umí a chtějí dělat. Já si pamatuju začátky našeho ročníku v Oslovi, moc nás tam teda nezbylo, ale tenkrát jsme se nesli na těch satirách, kdy vyšla nějaká aktualita a my jsme si řekli, jo, to se dá, pojďme z toho udělat srandu. Ale teď tam máme dost prváků, kteří jdou po těch seriózních tématech, ale zatím ještě úplně neví, jak to uchopit a vymyslet na té lokální úrovni, takže se spíš orientují na tu zahraniční scénu, na ženská práva, feminismus a tak. Tohle jsme my loni moc nedělali, a proto si myslím, že když mají tihle lidé tu motivaci, tak se to rychle naučí a začnou dělat právě i ty větší lokální projekty. Ale čas ukáže, záleží, jaké příležitosti přijdou a tak.
Honza: Já si myslím, že tohle je potenciál Osla. Třeba ta zahraniční témata se v klasických médiích nemohou reflektovat v takové míře, a protože jsou to studenti a často mají známé různě po světě, třeba i v Kašmíru a dokážou tak ta témata uchopit jiným způsobem. Navíc se tomu věnují ve svém volném čase bez vidiny nějakého zisku, takže se tomu věnují, protože chtějí a dávají do toho hodně. Kdežto klasická redakce si nemůže zaplatit zahraničního redaktora nebo nemůže jít tolik do hloubky, protože na to třeba nejsou finance.
Co případná spolupráce v budoucnu? Máš, Honzo, v plánu se i nadále nějak podílet na redakční činnosti? Funguje vůbec nějaká taková spolupráce s bývalými členy, případně nepřemýšlí se o něčem takovém?
Honza: Tak já jsem ta důležitá témata vždycky konzultoval s bývalým šéfredaktorem Jakubem Mikelem a Tomášem Pikou, který teď pracuje v Českém rozhlase v Ostravě, a posílal jsem jim texty k takové externí editaci, protože měli víc zkušeností. To je taková spolupráce, která je v rámci redakce normální. Jestli budu psát nějaké články dál, to se uvidí. Pokud budu mít třeba nějaké dobré nápady, budu mít něco, co je kvalitní a neměl bych to kam dát, určitě bych to rád publikoval v rámci Osla, ale to je asi tak všechno. Zatím se ještě budu podílet na přípravách Studentské žurnalistické konference, ale pak to zůstane už jen na nich.
Patrik: Úloha těch bývalých členů je opravdu hlavně konzultační. Oni už jsou mimo tu studentskou bublinu a mají na ta zásadní témata jiný pohled než my. Člověk za nimi může přijít a zeptat se, jestli to udělat tak nebo nějak jinak. Ale napadlo mě, že bych napsal těm starším členům, i těm, které jsem osobně nezažil, jestli by nechtěli dojít třeba na nějakou poradu a říct nám, jak to bylo za nich a jak se jim líbí současný Osel a tak. No a co se Honzy týče, určitě mu nebudu zakazovat psát u nás články a budu rád, když nám tam něco přihodí.