Před 134 lety se v Praze narodil novinář a spisovatel, jedna z nejvýznamnějších osobností literatury první poloviny dvacátého století, Egon Erwin Kisch. Tento „zuřivý reportér“, jak se mu přezdívalo, je považován za zakladatele investigativní žurnalistiky. Současně se řadí do okruhu pražských německy píšících spisovatelů, kam spadá například i Franz Kafka, Max Brod nebo Gustav Meyrink.
Egon Erwin Kisch se narodil 29. dubna 1885 do tradiční městské židovské rodiny, jeho otec byl zámožný obchodník se suknem. Byl druhým nejstarším z pěti synů. Jeho rodný dům v pražském Starém Městě zvaný „U Dvou zlatých medvědů“, který jeho rodina v té době vlastnila a kde Kisch vyrůstal, má za sebou dlouhou historii (první zmínka o něm pochází z roku 1403) a dnes je dokonce kulturní památkou České republiky.
Po absolvování německé reálky (kam přestoupil z gymnázia) strávil Kisch jeden semestr v Praze na Technice (dnešní ČVUT), kde studoval stavební inženýrství. Poté přestoupil na Filozofickou fakultu německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se věnoval filozofii, dějinám německé literatury a germanistice. Později studoval žurnalistiku na Wredově soukromé škole. Žádná studia však nedokončil.
Témata hledal v pražském podsvětí a šantánech
Již před první světovou válkou přispíval Kisch do pražských německých listů Prager Tagblatt a Bohemia. Dobře se vyznal v pražském podsvětí a šantánech, což uplatňoval ve své žurnalistické i literární tvorbě. Můžeme zmínit například román Pasák (1914), který tehdejší společnost odsoudila jako „pornografické“ dílo, kriminalistickou studii Pražský pitaval (1931) nebo črty Z pražských uliček a nocí (1911) a Pražská dobrodružství (1920).
Stejně tak se ale uměl Kisch pohybovat v nejvyšší společnosti. Byl skutečným kosmopolitou a světoběžníkem, který chtěl všechno poznat, u všeho být, všechno si vyzkoušet. Pověstná byla jeho vytrvalost. Byl komunistického smýšlení, v reportážích se ale dle jeho slov držel hesla, že „reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“.
„Zuřivý reportér“ měl smysl pro reklamu a sebeprezentaci
Za války sloužil Kisch v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni. V roce 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska. O rok později se vrátil zpět do Prahy, kde se věnoval žurnalistice (opět pracoval pro Prager Tagblatt) i divadelní avantgardě. Spolupracoval s režisérem Revoluční scény Emilem Arturem Longenem, který inscenoval jeho předlohy, například povídku Nanebevzetí Tonky Šibenice.
Už v roce 1922 ale Kisch Prahu opět opustil a usadil se v Berlíně. Tam se věnoval dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny a také hojně cestoval. Ze svých cest čerpal náměty k reportážním knihám, jako byly Tajná Čína, Americký ráj, Přistání v Austrálii nebo Caři, popi, bolševici. Napsal také sbírku reportáží Zuřivý reportér (1929). Přezdívku „zuřivý reportér“, která byla spíše reklamní nálepkou, si patrně vymyslel sám. Ostatně podle publicisty Martina Cápa byl Kisch člověk, který měl „smysl pro reklamu a sebeprezentaci“ a který „vědomě pracoval s vlastním obrazem i sebestylizací jako metodou žurnalistické práce“.
Ve svých reportážích míchal fakta s fantazií
V roce 1933 ho po požáru Říšského sněmu zatkli nacisté, ale díky intervenci českých úřadů jej propustili. Na nějaký čas poté odešel žít do Francie a pomáhal interbrigadistům ve Španělsku, kde probíhala občanská válka. Po Mnichovu musel jako levicově smýšlející novinář (byl členem Komunistické strany Německa) a Žid emigrovat. Usadil se nejprve v USA, později v Mexiku. Do Prahy se vrátil až v roce 1946, o dva roky později zemřel. Jeho manželka Gisele Kischová založila Nadaci na podporu rozvoje české a slovenské literatury faktu, udělující Cenu E. E. Kische.
Přestože se Kisch vtiskl do paměti jako zakladatel investigativní žurnalistiky, historikové upozorňují, že jeho reportáže jsou spíše literaturou než objektivním popsáním reálných událostí. Kischův přístup byl „kreativní“, propojoval novinářskou práci s fakty s postupy umělecké literatury. Dokázal pracovat s funkčními odbočkami, používal humor a nepřekonatelné byly jeho pointy. Jeho manipulace s fakty, mísení reality a fantazie, tedy jistá forma mystifikace, byly ale skryté. Své reportáže prezentoval vždy jako pravdivé. Historikové, kteří se zabývali například obsahem Kischových reportáží v autobiografii Tržiště senzací, zjistili, že jen máloco v knize má oporu v reálných událostech.