V roce 1983 německý deník Stern oznámil na tiskové konferenci fantastickou novinu: jeho hvězdnému redaktorovi se podařilo získat kolekci Hitlerových deníků psaných mezi lety 1932 až 1945. Nadšení z nálezu století ale zmizelo už po dvou týdnech od zveřejnění, když se skupině specialistů z New Yorku podařilo nezvratně prokázat, že deníky nejsou nic víc než jen šikovně zpracované podvrhy.
Za povedeným hoaxem, který rozvířil vody německé mediální scény 80. let, stál výtvarník a padělatel umění z období Třetí říše, Konrad Kujau. Nadšený přívrženec Vůdce a někdejší člen Hitlerjugend měl na svědomí mimo jiné i výrobu falešných dokumentů osvědčujících pravost nacistických upomínkových předmětů nabízených na černém trhu nebo velice zdařile padělanou verzi rukopisu díla Mein Kampf.
V roce 1983 Kujau, tehdy už vyhlášený mezi zámožnými sběrateli, začal jednat s redaktory Sternu o prodeji Hitlerových deníků, údajně zachráněných z letadla přepravující tajné dokumenty, které havarovalo 20. dubna 1945 v Krušných horách. Jen pár dnů po první schůzce mu redakce deníku za přibližně 60 sešitů zaplatila 9 milionů marek.
O obchodu vědělo jen několik málo redaktorů včetně nejvyššího vedení Sternu, které mezitím začalo vyjednávat o prodeji práv s ostatními mediálními domy jako The Sunday Times nebo Newsweek, které o „objev století“ projevily zájem. Ty si ale na rozdíl od Němců vyžádaly podrobné znalecké posudky, které odhalily řadu nesrovnalostí – špatné iniciály na přebalu deníků (Kujau zaměnil ozdobné A za písmeno F), inkoust z 80. let a především špatný rukopis. Zavádějící byly i jednotlivé zápisky, které padělatel okopíroval ze čtyřdílné sbírky Hitlerových řečí a prohlášených vydaných německým historikem Maxem Domarusem a doplnil o smyšlené zážitky z diktátorova běžného dne.
Pochybnosti o nálezu deníku vyslovilo mnoho historiků, ale i osobností z řad politiků a kultury, mimo jiné i spolkový kancléř Helmut Kohl. Jejich autora Konrada Kujaua poslal soud na 4,5 roku do vězení a jeho příběh se v roce 1991 dočkal filmového zpracování.