Náplní letošního festivalu Země na talíři, který proběhl od 10. do 11. října v olomoucké Pevnosti poznání, bylo promítání série dokumentárních filmů o jídle. Jeden z těchto snímků se také dotkl problémů, kterým čelí novináři v zemích subsaharské Afriky. „Kdo chápe proč novinář utekl? Jen farmář může vysvětlit,“ zpívají místní domorodci v písničce, která zaznívá na úvod v jedné z projekcí s názvem Mrtví osli se hyen nebojí. Tento investigativní dokument německého režiséra Joakima Demmera se těší chvále na festivalech po celé Evropě. Snímek sklízí řady úspěchů, do který patří i nominace na European film awards. Své projekce se příští týden dočká i za oceánem. Kde se však jeho promítání nechystá je právě země, na kterou je celý snímek zaměřen – Etiopie.
Natočení filmu přecházely velmi důsledné přípravy. Těžké bylo získat na svou stranu někoho, kdo by produkci do celé problematiky uvedl. V celé oblasti subsaharské Afriky dochází v posledním desetiletí k výrazným změnám ve vlastnictví půdy. Místnímu zemědělství dnes nevelí obyvatelé, ale zahraniční investoři. Ti těmto lidem půdu zabírají, vyhánějí je z jejich domovů a místní obyvatelé jsou tak nuceni na vlastních polích hospodařit právě pro ně. Tamní veřejnost tuší, co se za jejich zády děje, ale nedostatečná informovanost je nutí, aby vše „smetli pod koberec.“ A etiopští novináři, kteří se na nekalé praktiky zahraničních investorů snaží upozorňovat, nekončí dobře. Pokud je jejich investigativní činnost nedostane do věznice, přinejmenším jim ukončí kariéru. Právě to je jedna z věcí, na které tento snímek upozorňuje.
Na pozadí celého filmu se odehrává zdlouhavý příběh etiopského novináře Argawa, který je vládními složkami stíhaný za svou činnost. V titulcích se ke konci filmu dozvídáme, že čelí až devatenáctiletému trestu odnětí svobody. Za co přesně je stíhán? Záminkou pro jeho zatčení je „narušování místního rozvoje.“ Právě vysoké tresty dělají z místních obyvatel poslušné ovce. A to jak samotné zemědělce, tak i místní žurnalisty. V průběhu celého dokumentu se našlo jen pár jedinců, kteří byli ochotni mluvit na kameru. Nebojí se však zatčení. Bojí se mučení.
A není divu. Argaw prožíval celý svůj profesní život v postranní. Měl ambice a velké vize, ale věděl, že cena, kterou by zaplatil, by byla příliš vysoká. Společnosti, které jsou mimo jiné financovány i Světovou bankou, dělají z celého zemědělského odvětví v rozvojových zemích „cirkus“. A pokud by chtěl na jakoukoli chybu v systému poukázat, zastavili by jej ještě dříve, než by se o něco pokusil. Právě tento dokumentární film jej motivoval k tomu, aby svůj potenciál uplatnil. S režisérem a producentem celého snímku cestuje po své zemi a poukazuje na to, jakým způsobem se k farmářům chová jejich vláda. Je rád, že mu je alespoň někdo ochotný naslouchat. „Nejtěžší na mé práci je prolomit bariéru mlčení. Lidé se bojí mluvit otevřeně,“ říká a očima uhýbá na tapetu svého počítače, na níž vidíme zelenající se les.
Na jednom z posledních záběrů, na kterých se s Argawem divák setkává, vidí jeho snahu sehnat editora, který by jeho články vydal. V divákovi to vyvolá kapku naděje, jelikož to opravdu vypadá, že z celé situace něco bude. Není tomu tak. Ke konci filmu se ukazuje, že Argaw dostal od místní vlády ultimátum. Buď jim prozradí jeho zdroj, anebo bude zatčen a posléze trýzněn. Argaw se tak dává koncem roku 2011 na útěk. Štáb jej po nějaké době ještě navštěvuje v Berlíně, kam před vládními složkami prchl.
Argaw je jen jedním z hrstky afrických novinářů, kterým se před zatčením podařilo uprchnout. Ve věznicích si své „tresty“ v dnešní době odpykávají téměř 3 miliony novinářů. Právě Etiopie se podle indexu svobody slova (FHI) umisťuje na dvanácté příčce ze sta. Pro srovnání, Skandinávské země dosahují plné stovky a Česká republika byla ohodnocena číslem 94. Číslo dvanáct se velmi odráží na jednom důležitém aspektu demokratického státu, a tím je svoboda projevu.
Organizátoři festivalu Země na talíři, kteří měli v Olomouci promítání tohoto snímku na starost, kontaktovali Argawa přes email. Odezva přišla po několika dnech. Argaw se k celé záležitosti vyjadřuje následovně: „Etiopská vláda je jedním z nejrepresivnějších režimů a v počtu zadržených novinářů je na třetím místě v Africe. V současné době žiji v USA a pracuji v exilovém médiu, v rádiu s dalšími žurnalisty, kteří byli z Etiopie vyhnáni. Návrat do mé rodné země není možný, což je smutné.“ Jeho osud dnes mají v rukou jiní. Jestli se jak jemu, tak jeho přátelům, někdy podaří žít zcela svobodně, to je otázkou času.