S Tomášem Lindnerem jsme se setkaly jedno čtvrteční odpoledne u kávy. Už z předešlé emailové komunikace a následného setkání se u stanice metra bylo jasné, že se jedná o příjemného, ale hlavně vstřícného člověka, který si i přes svůj nabitý program našel čas na to, aby se setkal s obyčejnými studentkami. Náš cíl byl jasný, zjistit více o jeho povolání zahraničního zpravodaje a redaktora, který procestoval více než 40 zemí, většinu z nich v Africe.
Jste zahraničním redaktorem v Respektu, jak tedy přesně zahraniční oddělení u vás vypadá?
Respekt není tak úplně hierarchický časopis, není tam přesně rozdělená struktura, že by jeden člověk psal vždycky o tom a někdo jiný zase o něčem jiném. Nic není přesně určené, nicméně v zahraniční rubrice jsme tři, ale mimo to v Respektu figurují další čtyři autoři, co píší zahraniční články. Domácí a zahraniční rubrika má porady společně, v pondělí, v neděli večer, každý redaktor napíše návrhy článků, co by se měly psát, a to se ještě během týdne někdy mění, takže moje role je přicházet s tématy a pokoušet se zahraniční texty dostat nejen do rubriky zahraniční, ale i do komentářů.
Podle čeho se rozhodujete ve výběru témat?
Problém je v tom, že jsem samozřejmě limitovaný počtem stránek, celý Respekt nesmí být pouze o zahraničí. Vždycky máme třeba deset textů, který bychom chtěli napsat, ale nakonec se jich napíše vždycky pět. Já se ve výběru těch témat orientuji podle časopisů, který považuji za nejlepší, snažíme se evropské debaty a evropské pohledy na dění ve světě přinášet k nám, takže to někdy padá na úkor toho, že nepíšeme tak moc o místech, které jsou pro mě trochu srdeční záležitostí jako Afrika, pro kolegu Latinská Amerika, ale tohle je ten základní cíl, přinést ty kvalitní mezinárodní diskuze k nám.
Samozřejmě zahraniční reportáže nebo články často vznikají jen od redaktorova stolu, ty jsou založené na telefonátech, které trvají třeba hodinu, hodinu a půl, i když je z nich použitelná nakonec jen jedna citace.
Jak to funguje se zahraničními reportážemi, které nepíšete od stolu, ale opravdu z terénu. Destinace si vybíráte sami?
Když jde o reportážní cesty, není jen jeden způsob jak to funguje, je to kombinace toho, že si každým rokem určíme něco předem, nějaké téma jako prioritu, kde je jasné, že ten autor na to místo pojede, nějaká zásadní událost. Potom je další směr, kdy reagujeme na něco aktuálního a rušíme třeba původní plány, tak to bylo například se situací na Ukrajině, kdy kolega který se v téhle problematice dobře orientoval, začal často jezdit na Ukrajinu a přinášel různé příběhy odtamtud. Stejná situace nastala vloni, kdy nás překvapila uprchlická krize, a já sem jezdil hodně za různými rovinami této krize, v takových případech se jedná o nečekané cesty.
Jak jsou tyto zahraniční cesty za reportážemi financovány?
Financování je různé. Například můj článek z Botswany, vznikl během dovolené, kdy jsem tam strávil tři týdny, takže vznikl náhodně a financován nebyl, protože ani nebyl v plánu. Pak jsou další možnosti, že se třeba objeví nějaká organizovanější novinářská cesta, na kterou se můžete hlásit, a když vás vyberou jednoduše jedete. A samozřejmě některé cesty, jako ty neočekávané, jsou financovány z rozpočtu Respektu, o nich par rozhoduje šéfredaktor.
Vycestoval jste tímto způsobem někdy vy sám?
Využil jsem nabídky a prostřednictvím nevládní organizace Minority Rides, která pořádala online kurz pro novináře z postkomunistických zemí, a kterého jsem se zúčastnil. Na konci podle vašich výsledků vybrali asi sedm nebo osm novinářů z různých zemí, kteří odjeli na pár dní do Keni, kde měli takový organizovaný program, ale šlo domluvit, že na tom místě můžete zůstat déle, a z toho potom taky můžou vzniknou zajímavé reportáže.
Vaše reportáže jsou často z nebezpečných míst, jako je chudá část Afriky nebo i rozbouřené uprchlické tábory. Necítil jste někdy během cest strach?
Vyloženě nebezpečně jsem se snad nikdy necítil. V naprosté většině zemí jsem se setkal s příjemnými lidmi a skoro všude jsem se cítil vítaný a v bezpečí. Nepříjemně jsem se cítil v Demokratické republice Kongu, v hlavním městě Kinshasa byly všudypřítomné nevítající pohledy obyvatel, a na východě Konga, kde probíhá už 20 let občanská válka, což na lidech zanechalo stopy. Pokud jako turista nebo cizinec nejste do setmění zpátky na místě ubytování, tak máte problém. Taxikáři vám i za kilometr jízdy naúčtují vysokou cenu a nemůžete si být jistí, že jde o skutečné taxikáře a nikoli zloděje. Pěšky byste jít neměl, protože po setmění v ulicích bývají gangy, kteří ohrožují i místní lidi. Z jedné restaurace jsem se takto nemohl bezpečně dostat do asi kilometr vzdáleného domu, jeden africký zaměstnanec OSN mě ve služebním autě svezl, ačkoli měl zakázáno vzít do auta kohokoli bez akreditace u OSN. Po 500 metrech nás zastavila hlídka policie a měl z toho problém. Je to tedy místo, kde není zrovna příjemné pobývat a pracovat, musíte se adaptovat na spoustu překážek. Ale to je z mých cest snad jediné.
Jak se na tyto cesty připravujete? Je zapotřebí nějaká speciální příprava?
Každá příprava na zahraniční cestu se liší, záleží na destinaci nebo situaci. Někdy je cesta plánovaná dlouho dopředu, jindy nastanou nečekané situace a novinář musí odjet skoro ze dne na den. Tato situace nastala například v Turecku, kdy probíhaly studentské protesty v parku Gezi na náměstí Taksím, kam jsem musel narychlo odletět, aniž bych se Turecku v minulosti věnoval. Proto byla potřeba si předem vytipovat pár textů od důvěryhodných, prověřených zdrojů, přečíst je v letadle a na místě improvizovat. Jindy máte více času promýšlet, co reportážemi chcete říct, na co se zaměřit. Extrémním případem v tomto smyslu byla v mém případě cesta do Číny, odkud jsem před šesti lety psal desetidílný seriál. Byla naplánovaná půl roku předem, stihl jsem tedy přečíst pár knížek a přesně promyslet, čemu se chci na místě věnovat.
Máte vysněné místo, kde se podívat nebo o kterém napsat reportáž a zatím jste neměl to štěstí?
Vysněné místo, které bych chtěl navštívit, nemám. Každá země a místo jsou vzrušující a rád se nechám cestou do zatím neznámé země překvapit. Spíše mě více lákají návraty do míst, kde jsem už byl – pozorování změn, vývoje situací po pěti, deseti letech a postupného hlubšího poznávání zemí, které nemusím poznávat úplně od nuly. Vrátil bych se do Libye, do Jordánska, do různých afrických států a navštívil stejná místa, potkal stejné lidi a pozoroval, jak se jejich život vyvíjel. To samé s Čínou, udělat seriál po deseti letech, vrátit se na stejná místa a znovu udělat seriál podle toho vývoje. Možná teď ale jedno trochu vysněné nové místo přece jen mám. Jedná se o město Agadez ve státě Niger na jih od Sahary, kde se nachází křižovatka afrických migračních tras mířících do Evropy. Působí tam spoustu převaděčů, které nabízejí své služby migrantům, začínají zde působit evropské státy, které situaci monitorují a pomalu je preventivními kampaněmi odrazují od další cesty.