„Poslední dobou studenti na kurzu místo kvalitních článků kopírují obsahy jiných stránek, jen aby dostali zápočet. Je vyčerpávající stále dokola opakovat, že takhle to opravdu nefunguje, když v dalším článku to udělají znova,“ uvádí šéfredaktorka Věra Bartalosová. „Náplní mé práce bylo hledat za studenty mediální linku a vysvětlovat, jak se píší uvozovky,“ popisuje šéfredaktorka. „Myslím, že Mediátor1 byl skvělý projekt a rozhodně ho nelituji, ale bude lepší ukončit ho, než začne pomalu umírat,“ dodává Bartalosová.

Kvůli současné zaplněnosti kurzu se katedra snažila najít pro tento workshop nového šéfredaktora. „Náhradu jsme bohužel nenašli, protože tahle pozice vyžaduje spoustu práce navíc. Všichni naši kantoři jsou v tuto chvíli plně vytíženi,“ vysvětlil vedoucí katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Petr Orság.

Studenti si od zimního semestru už nebudou moci kurz zapsat. Konkurenční redakční workshop PRES však pokračuje ve své činnosti a studenti tak mohou od nového semestru přejít na tento kurz. „Počítáme s nárůstem zájmu o kurz a plánujeme zvýšit kapacitu,“ uvádí šéfredaktor PRESu Tomáš Holešovský.

Podrobnosti o zrušení kurzu zveřejnila katedra v oficiálním tiskovém prohlášení.

O besedu, kterou na poslední dubnové úterý naplánovaly katedry žurnalistiky a slavistiky, byl velký zájem. Přestože se brzy podařilo obsadit všechna místa k sezení, zbylí zájemci se nenechali odradit, a plnit se tak začaly i schodišťové uličky přednáškového sálu. Hostem totiž byl dlouholetý zahraniční zpravodaj Miroslav Karas.

Karas mezi lety 1992 až 1998 reportoval pro Československý a posléze Český rozhlas z Polska. Poté se pro Českou televizi hlásil z Varšavy, ale i z Běloruska, Pobaltí nebo Ukrajiny. V roce 2012 se přesunul do Moskvy, odkud monitoroval dění v postsovětském prostoru, a na jaře 2020 se stal ředitelem TS Ostrava.

„Se zahraničním zpravodajstvím jsem začínal, když neexistoval mobilní telefon ani internet. Zpráva, kterou jsem si předem načetl na magnetofonový pásek, se pak telefonicky poslala do Prahy. Někdy se to podařilo, jindy ne. Mělo to kvalitu telefonního hovoru, ale já to uctíval – vypadalo to, že opravdu voláte ze zahraničí,“ vzpomínal Karas na jeho začátky v Polsku.

Cestování, potkávání nových lidí i haldy lidských ostatků

Karas připomněl, že televizní zahraniční reportér pracuje v týmu s kameramanem. V destinacích, jako je Rusko, jim navíc asistuje místní člověk, který pomáhá s vyřizováním mnoha formalit. Tento tým si ale rozděluje i role řidiče, produkčního, zvukaře, osvětlovače nebo střihače.

Zahraniční zpravodaj podle Karase skutečně pozná a procestuje zemi, ve které pracuje. „Člověk se setká se spoustou lidí, pohledů, názorů, příběhů. Nemusíte chodit do práce na směny, pracujete z terénu, nebo z bytu v zahraničí. Třeba i u piva mluvíte s lidmi, sledujete zpravodajství a vzděláváte se – zahraniční zpravodaj musí být neustále v obraze. Domů do Česka se ale dostanete jen v létě a o Vánocích,“ vysvětloval, co všechno tato práce obnáší.

„Pokud se ale někdo vydá cestou zahraničního zpravodaje, musí být připravený na to, že půjde do války. Nikdy mě nenapadlo, že zastřelí někoho kousek od nás, že budu potkávat hromady lidských těl, včetně těl malých dětí,“ připomenul Karas i stinnou stránku jeho někdejší profese. „Samozřejmě můžete odmítnout a říct, že do toho nejdete. Je to otázka hodně interní a intimní. My jsme se s kameramanem poradili a ve válce strávili několik měsíců,“ doplnil.

Novinář v Rusku má tvrdý chleba

Část přednášky Karas věnoval také specifikům novinářské práce v Rusku. „Ruský režim zvláště novinářům ze zemí NATO nepomůže. Řeknou vám, ať otázku pošlete faxem, oni pak mají třicet dnů na odpověď. V Estonsku nebo Lotyšsku jsou ministři dostupní na mobilních číslech, v Rusku můžete volat leda tak z okna,“ vysvětloval, jak složité je v největším státě světa získat oficiální vyjádření.

„Já nejsem kompetentní, tohle vám může říct jen ministr, pošlete fax, ministr se s vámi rád sejde,“ tak Karas popsal typickou odpověď ruských tiskových mluvčí i na banální dotazy redaktorů. Ruské orgány si přehazují odpověď, dokud novináře nedonutí to vzdát, k Putinovi se pak dostane jen vybraná hrstka prokremelských novinářů.

Publikum se také dozvědělo, že natáčení ve veřejném prostoru ruští obyvatelé mnohdy oznamují policii a ruská státní média informují jen o tom, co se hodí vládnoucí garnituře. Novinář v Rusku si proto podle Karase musí vybudovat síť kontaktů, aby vůbec věděl, že se zrovna něco důležitého děje.

Nezodpovězené nezůstalo ani světové téma číslo jedna – ruský útok na Ukrajinu

Karas také odpovídal na dotazy publika a beseda přirozeně začala směřovat i k ruské agresi na Ukrajině. „Já jsem samozřejmě na straně toho, kdo se brání. A brání se Ukrajina, útočníkem je jednoznačně Rusko. Ruská propaganda přitom o válce mluví jako o speciální mírové operaci, čemuž mnoho Rusů věří. Ve válce lžou všichni – musí lhát. Rusové chtějí ospravedlnit zvěrstvo, které páchají, a Ukrajinci se snaží zmobilizovat vlastní národ k dalšímu hrdinskému odporu,“ zastal se Karas jednoznačně ukrajinské strany barikády.

„Představte si, že se rozvede dlouholeté manželství. Bývalá manželka si najde nového partnera, tak jako si Ukrajina, která kdysi žila s Moskvou, našla nového partnera – Západ. Jenže bývalý manžel přijde a rozbije jí hubu, protože s tím nesouhlasí. Tak se v mých očích dnes chová Moskva,“ uzavřel Karas lidským příměrem celou přednášku.

Zaregistrovali jste už v médiích novou kampaň Ministerstva zdravotnictví České republiky na podporu očkování proti nemoci covid-19? Pokud ano, jaký na ni máte názor?

Veronika Motlová, 23 let, Pedagogická fakulta, Speciální pedagogika –⁠ Logopedie

Zaregistrovala jsem ji. Viděla jsem to nejprve v internetových článcích, pak až na Facebooku. I když jsem rozhodně pro očkování, nemůžu říct, že bych takovou kampaň podporovala. Celkově se mi například mnohem víc líbí, jak se na sociálních sítích vyjadřuje slovenské ministerstvo zdravotnictví než to naše. Takže jsem z toho pokusu spíš zklamaná, nepřijde mi to jako účinná kampaň, není podle mě promyšlená, spíš se jedná o takový zoufalý pokus a navíc přichází opět pozdě.

Josef Vrábel, 20 let, Fakulta tělesné kultury, Tělesná výchova a sport se zaměřením na ochranu obyvatelstva

Nezaregistroval. Nicméně kdyby ano, tak bych ti pravděpodobně řekl, že se mi nelíbí. Že je na můj vkus až moc manipulativní. A že z toho vyznívá, jako by všichni, kdo jsou v nemocnici kvůli covidu, byli neočkovaní. Dále mi přijde, že tato hesla mají jakýsi agresivní nádech.

Dominika Hoffmannová, 23 let, Filozofická fakulta, Psychologie

Ano, zaregistrovala jsem kampaň a osobně si myslím, že je to poměrně zoufalá snaha přimět lidi k očkování. Mám nerada, když jsem motivovaná strachem a působí to na mě tak, že vláda již nemá jiné argumenty, proto musí lidi takto strašit. Co se týče toho, jak to na mě působí, tak naopak mě tato kampaň od očkování odrazuje, protože to nepovažuji za dobrý argument a čestné informace ohledně celé situace v zemi. Možná to může působit na některé lidi tak, jak chtějí, ale dle mého názoru to spíše většinu lidí odradí a naštve.

Marek Varjú, 20 let, Právnická fakulta, Právo a právní věda

Ano, tuto novou kampaň jsem zaregistroval. Myslím si, že pojem „brutální“ k ní sedí. Co se však týká otázky její účinnosti, nejsem si úplně jistý, zda přesvědčí lidi, kteří si tvrdě stojí za tím, že se očkovat nenechají. Hned po startu kampaně se na dezinformačních webech začaly objevovat zprávy, že na fotkách nejsou oběti pandemie, ale například pacient při operaci ledvin. Klíčem k řešení pandemie by mohla být, dle mého názoru, obnova důvěry lidí ve stát a větší řešení dezinformací.

Johanka Kňourková, 19 let, Fakulta zdravotnických věd, Porodní asistence

Sice jsme před pár dny oslavovali pád komunismu a svobodu, ale co tu máme dnes? Na každém rohu zákazy. Věřím, že tahle kampaň lidi spíš naštve a řeknou si, že je to už fakt moc. Je to realita, to ano, ale kampaň by měla být postavená na motivaci, na něčem, co opravdu lidi „naláká“, ať už se bavíme o jakékoli kampani na cokoliv. Takže za mě je to prostě špatně postavené od základu. Mělo by se prosazovat, aby si lidé vytvářeli imunitu a pracovali na svém fyzickém i psychickém zdraví a zamysleli se, co můžou změnit ve své životosprávě, aby byli zdravější a odolnější. Nejen vůči virům, ale i vůči dnešnímu světu.

Jitka Matyášová, 19 let, Fakulta zdravotních věd, Pediatrické ošetřovatelství

Ano, zaregistrovala jsem to na instagramovém účtu zpráv ČT24. A sice je to drsné, ale přijde mi, že by to s některými nerozhodnými lidmi mohlo pohnout. Zdravotnictví je přehlcené covid pozitivními lidmi, kteří se odmítli očkovat.

Karolína Peťovská, 19 let, Pedagogická fakulta a Cyrilometodějská teologická fakulta, Sociální pedagogika – specializace Výchova ve volném čase

Přiznám se, že kampaň jsem úplně nepostřehla. Viděla jsem podobné slogany, které zmiňuješ, ale nenapadlo mě, že by to mohla být kampaň. Každopádně mi to nepřijde příliš manipulativní nebo že by to mohlo někoho natolik ovlivnit, že by se na základě takovýchto sloganů šel ihned očkovat bez jakékoliv jiného uvažování.

Anna Hanzlíková, 19 let, Přírodovědecká fakulta, Experimentální biologie 

Je možné, že jsem to viděla někde na Facebooku, ale nevěnovala jsem tomu popravdě pozornost. Ta hesla zní dost blbě a nemyslím si, že ti co nejsou očkování, by změnili názor. Když se to vezme trochu psychologicky, tak by to mohlo spoustu neočkovaných spíš urážet, že oni jsou ti hloupí a tak. Chtělo by to zvolit nějaká neutrálnější hesla, třeba pořád dokola vysvětlovat, proč se očkovat. Takhle to vypadá spíš jako by se hádaly děti, neočkovaní tvrdí, že ministerstvo lže a ministerstvo tvrdí, jak jsou oni hloupí a jak věří dezinformacím. Fotky z nemocnice jsou ale super. V rádiu slýchám nějaké doktory a virology, jak osvětlují různá fakta okolo covidu, a proč se jít očkovat apod. Udělejme tečku za koronavirem se to jmenuje, myslím. To bude asi taky od MZČR a to je skvělý.

Adéla Malíková, 19 let, Přírodovědecká fakulta, Matematika pro vzdělávání maior, Informatika pro vzdělávání minor

Nezaregistrovala, ale působí to na mě možná až moc agresivně. Na druhou stranu nevím, jak jinak lidi motivovat, aby se šli očkovat, než přes ukázku reálných případů a toho, jak to může dopadnout. Nicméně si myslím, že hodně lidí tu svou pravdu má, a nemyslím si, že ji na základě této kampaně změní.

Kateřina Brůžková, 22 let, Lékařská fakulta, Všeobecné lékařství

Ano, zaregistrovala na sociálních sítích. Nevidím v ní nějaký zásadní problém. Připomíná mi kampaň na cigaretách, oproti které mi nepřijde nijak výrazněji morbidní, spíše naopak. Nejsem si ovšem jistá, zda nebude mít stejnou účinnost, tudíž skoro nulovou. Ale vzhledem k tomu, že už nefungují ani pozitivní kampaně, přijde mi tato negativní jako logický a z mé strany naprosto pochopitelný krok. Celkově mám dojem, že málo lidí má povědomí o tom, jak to reálně vypadá každodenní realita na covid odděleních. Tahle realistická kampaň je jedna z cest, jak jim to ukázat, i když určitě ne ta úplně nejšťastnější. Celá kampaň působí hodně ofenzivně, což samozřejmě vzbuzuje emoce, negativní i pozitivní. Ale spousta lidí by o ní bez těchto emocí a neustálého řešení na sociálních sítí ani nevěděla. Pokud k očkování přiměje alespoň jednoho člověka, tak smysl má.

Jak jste prožíval sametovou revoluci?

Pro mě to byl zásadní formativní životní zážitek. Jsem strašně vděčný Pánu Bohu, že jsem u toho mohl být. Kousek odsud (rozhovor vznikl na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, pozn. red.) jsme tehdy vyhlašovali studentskou stávku a byly to velmi důležité okamžiky mého života. Měl jsem velké štěstí. Proto se obhajoba demokratického řádu stala jednou z podstatných náplní mého života a jsem rád, že můžu v této misi pokračovat na univerzitě. I mé působení v novinách bylo neseno étosem listopadu 1989, který jsme zažili na vysoké škole. To bylo pro nás a pro většinu mých spolužáků určujícím zážitkem. Celá řada z těch lidí, kteří mi pomáhali revoluci podnikat, stanuli na významných postech. Například můj dobrý přítel, kolega a spolu revolucionář byl teď zvolen děkanem filozofické fakulty v Olomouci. Takže je fajn, že žijeme ve skvělých časech, byť se to před pár lety zašmodrchalo oligarchizací a parcelováním politického prostoru. Ale to už je jiná kapitola.

Mnoho domácností v minulém režimu přes zákaz poslouchalo exilová rádia jako například Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Jak podle Vás tato média otevřela oči lidem a jak pomohla k událostem 17. listopadu?

Šlo o souběh mnoha faktorů. V těch listopadových dnech začalo mnohem větší množství lidí náruživě poslouchat rozhlasové vysílání. Část rozhlasových stanic přestala být rušena už několik měsíců předtím. Poslech rádií byl tehdy nejsnazší způsob, jak se dostat k nějakým alternativním faktům. Obstarat si informace pomocí samizdatu nebo nějakými složitými cestami získat třeba exilové Listy vydávané v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem bylo mnohem komplikovanější a hrozily vám trestní postihy. Lidé žijící v pohraničí dokázali naladit signál i ze sousedních zemí, takže přijímali necenzurovanou verzi západního světa. Vedle sebe tak existovaly rozhlasové stanice vysílající v češtině a současně v Československu žili lidé schopní poslouchat Deutsche Welle v němčině nebo Radio France Internationale ve francouzštině. Tito lidé měli informační náskok a výhodu. Jako malý kluk si pamatuji, že moje babička vysílání západních rozhlasů pravidelně poslouchala. Následně vyslechnuté zprávy šířila sousedům po vesnici. Tito lidé poté mohli porovnávat informace s tehdejšími oficiálními médii v Československu.

 

Transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím

 

Takže výrazný podíl na podnícení revoluce mělo právě rozhlasové vysílání?

Nejen. U nás existovala také samizdatová a ineditní (zakázaná, ilegální, pozn. red.) tvorba, ale z hlediska dosahu, na většinovou společnost, byly tyto publikace velmi omezené. Významným samizdatovým periodikem až ke sklonku normalizačního dvacetiletí, se staly samizdatové Lidové noviny, které měly ambici zasáhnout podstatnou část populace tím, že se kromě toho vydání vlastního distribuovalo tzv. divokým samizdatem. Tohle také pomohlo šířit informace nepohodlné režimu.

Slyšela jsem, že tehdejší kopírování a šíření tiskovin a jakýchkoliv informací bylo pod kontrolou. Jakou formou a rychlostí se šířilo povědomí o listopadovém dění v porovnání s dneškem, kdy se zprávy mohou šířit skrze e-mail?

V nesvobodných časech se informace nejrychleji šířily v ústním podání. Takzvanou šeptandou, která s sebou nese to nebezpečí, že informaci zkreslíte. Šeptandou se roznášely i zprávy, které pravidelní posluchači rádia Svobodná Evropa získali přímo z vysílání. Byl to takový paradox, že západní média informovala o dění v Československu mnohem vyváženěji než ta naše. Přinášela alternativní informace, které se mohl čtenář nebo posluchač dozvědět, na rozdíl od médií hlavního proudu v Československu.

Jak se tehdejší oficiální média zhostila zpravování o samotné revoluci?

Velmi rozpačitě. Novináři a šéfredaktoři tehdejších listů pracovali dlouhé roky podle zavedených postupů. Takže když si v srpnu roku 1988 demonstranti připomínali dvacetileté výročí okupace Československa, sdělovací prostředky v Československu neinformovaly nestranně a vyváženě. Informovaly o protisocialistických silách, které se snaží rozvrátit náš socialistický stát a lidově demokratické zřízení. A stejně tak fungovali novináři v listopadových dnech. Menší deníky, například Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, byly mnohem odvážnější v tom, kam až jít a jaké informace ukazovat čtenářům. Informovaly národ dříve něž Rudé právo. Dokázaly čtenářům nabízet informační alternativu k ideologickým balastem obaleným zprávám. Navíc je nutné podotknout, že v této době již podstatná část obyvatel Československa poslouchala vysílání západních rozhlasových stanic. Postupně se začala média proměňovat. Mnohem větší práci v transformaci měla veřejnoprávní média, což trvalo dlouho.

Postupně však přišla demokracie a vznikl prostor pro myšlení lidí. Jaké byly největší změny v chodu médií po roce 1989 a jakou vyvolaly reakci?

Byla to velká a dramatická změna. Ti, kteří s komunistickou mocí byli nejvíce spojeni, zejména šéfredaktoři, většinou opustili svá místa. Jinak neprobíhaly žádné dramatické personální čistky, tak jako třeba za protektorátu nebo v době, kdy se komunisté chopili moci a nekomunistické novináře začali brutálně vyhazovat a stíhat. Nic tak dramatického se v roce 1989 nestalo. Na vedoucích místech byli lidé vyměněni. Novináři se potom přeorientovali. Do redakcí přišla celá řada nových mladých lidí, kteří nebyli spjati s komunistickým režimem. Přineslo to nový vítr, ale současně jsme to tehdy neuměli. Učili jsme se žurnalistiku za pochodu. Potíž byla v tom, že na začátku 90. let jsme neměli žádné mentory. Byly to každopádně velmi pozoruhodné časy a jsem moc rád, že jsem je zažil, protože transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím.

Učili jsme se žurnalistiku za pochodu, neměli jsme žádné mentory

Co pro Vás osobně znamenal tento zlom a osvobození médií Vy? Co jste rád poslouchal na stanice či četl za tiskoviny v tehdejší době?

Já jsem dostudoval v půli 90. let, takže jsem naskočil do víru těchto událostí. Začaly se rozvíjet různé koncepty, jako třeba regionalizace redakcí. Bylo to jakési budování demokracie a kapitalismu v Čechách. Najednou se noviny ocitly v tržním prostředí nabídky a poptávky. Ty, které nebyly poptávány, záhy zanikly. To bylo něco nevídaného. Trh byl mnohem bohatší, vznikaly desítky nových titulů a časopisů. Tehdy jsem studoval na vysoké škole, bavila mě veškerá komerční rádia, což bylo něco nového. Začala vysílat tehdejší rockovou a populární hudbu v mnohem širší škále než to bylo předtím. Nebyl internet, tím pádem celá řada hudebních kapel a různých hudebních směrů byla nedostupná. To, že začala muziku přinášet komerční rádia pro nás mladé, bylo skvělé. Tomu jsem propadl. Byl jsem také velkým čtenářem denního tisku. Četl jsem například Mladou frontu a Lidové noviny, které shodou okolností fungují dosud. Chodili jsme pravidelně do studovny filozofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci, kde jsme tato periodika četli. Vzpomínám si, že postupně vznikaly časopisy, jako je třeba Respekt, který je svým způsobem nástupcem Mladého světa.

Ještě se na chvíli vrátíme k době nesvobody. Víme, že před rokem 1989 existoval deník Rudé právo, který ideologicky spadal pod Komunistickou stranu Československa (KSČ). Pro mladé byl dostupný třeba Mladý svět vydávaný Socialistickým svazem mládeže. Veškeré tiskoviny, vysílání rozhlasu a televize byly bedlivě kontrolovány. Byla cenzura u všech médií stejná?

To nelze říci úplně jednoduše. Systém byl poměrně složitý, zejména z pohledu kontrolních mechanismů dohlížejících na to, které informace budou v oběhu, a které nikoliv, protože nevyhovovaly z nějakého důvodu KSČ. Tento systém se precizoval čtyřicet let a zvláště v normalizačním dvacetiletí, pro které byla charakteristická personální politika coby významný způsob ovládnutí jednotlivých redakcí. Vyházeli se proreformní pražsko-jarní novináři, kteří museli odejít většinou do jiných profesí nebo do zahraničí do exilu, někteří dokonce skončili ve vězení. Obsazení redakcí těmi ideologicky spolehlivými novináři se ukázalo jako velmi efektivní nástroj. Zabraňovalo publikovány jakýchkoliv škodlivých mediálních obsahů. Existovala celá řada dalších mechanismů, které tomu také měly bránit, jak jste zmiňovala různé cenzurní mechanismy. Takto se to udrželo až do revoluce v listopadu 1989. Kromě toho existovaly různé alternativní informační platformy. Zahraniční rozhlasová vysílání jednotlivých západních stanic, která měla vysílání v českém jazyce, například britská BBC. Programy na rozhlasové stanici Svobodná Evropa vytvářela československá redakce a tyto programy měly vytvářet širokou platformu různých pořadů, témat a názorů. Takže ta programová skladba rádia skutečně působila jako náhradní vysílání pro ta komunistická vysílání.

Dnes předrevoluční média vnímáme velmi negativně. Vše bylo pod kontrolou a pod propagandistickými ideologiemi komunistického režimu. Vidíte na nich naopak něco pozitivního oproti médiím dnešním?

Média byla velmi nezáživná, bylo to přepolitizované. Nedalo se to číst. Když se podíváte na Rudé právo třeba z roku 1975 nebo i 1988, tak to bude strašně nudné. Na titulní straně byla častokrát témata, jejichž důležitost se odvozovala od důležitosti pro KSČ. Například šlo o oficiální zprávy týkající se zasedání stranických orgánů nebo o situaci ve spřátelených zemích. To bylo to hlavní, proč moc lidí Rudé právo číst nechtělo. Lidé se snažili uchylovat k méně dogmatických titulům, jako bylo třeba Svobodné slovo nebo deník Lidová demokracie. Ty byly méně dogmatické, byť všechny důležité informace, které KSČ chtěla, se tam také objevovaly. Nicméně jejich víkendové přílohy byly čtenářsky atraktivnější. Z pohledu dneška je to nebe a dudy.

Tehdejší a dnešní média? Nebe a dudy

Pokud byste měl srovnat média před revolucí a dnešní média, nacházíte v nich nějaké paralely?

Proměna obsahová i vizuální byla velmi dramatická, proto je těžké nějaké paralely hledat. Každopádně význačným rysem československé žurnalistiky, historicky už od konce 19. století, byla její stranickost, která trvala až do roku 1989. Politické strany vydávaly politické deníky. Celá moderní porevoluční žurnalistika se začala stavět s velkým odporem ke stranickému pojetí žurnalistiky. Naopak se snažila být co možná nejvíce nezávislá na státní moci. Změna chápání nezávislého žurnalistického působení přichází až s vlastnickými změnami českých médií. Snahou bylo vymanit žurnalistiku z vlivů politické moci. To se svým způsobem dařilo za určitých obětí a negativních jevů. Jako třeba divoká privatizace prvních porevolučních let. Byla to mimořádná a složitá doba.

Pokud se nepletu, tak jste působil v Hospodářských novinách nebo v Mladé frontě. Což byla také média vzniklá po revoluci jako reakce na změnu ke svobodnému tisku.

Obě zmiňovaná média fungovala již v nějaké podobě předtím. Po roce 1989 se část médií zachovala. Rudé právo se transformovalo na Právo, přičemž ten nový název měl signalizovat formálně a obsahově znezávislení tohoto deníku. Podobně Mladá fronta se transformovala v nezávislý deník a symbolem toho nakonec byla i změna názvu na MF Dnes. Noviny existující za komunistického režimu se transformovaly a zůstaly na trhu ve formě nezávislých titulů. Potom vznikla celá řada pokusů nově zakládaných titulů, které však většinou neměly dlouhého trvání. Z tradičních deníků, které se obnovily po roce 1989 dodnes zůstávají jenom Lidové noviny, což je deník založený na konci 19. století. Deník vycházel do začátku 50. let, kdy ho komunisté přivedli k finančnímu bankrotu. Obnovený byl jako samizdat na konci 80. let. Po převratu v listopadu 1989 byl vydáván jako standardní periodikum. Je to jediný deník, který drží takto dlouhou kontinuitu.

Fotogalerie Bára Vránová

Naegele se svou prací pro vysílání Hlasu Ameriky, jehož účelem bylo šíření informací v cenzurou zasaženém Československu, podílel na obnovení demokratického režimu na našem území. Prahu navštívil poprvé v roce 1973, kde se dokonce naučil i česky.

Evropa jej zaujala natolik, že se v roce 1980 přestěhoval do Vídně. Coby zpravodaj Hlasu Ameriky hovořil s hlavní osobností takzvaného pražského jara Alexandrem Dubčekem nebo s prvním českým prezidentem Václavem Havlem. I proto mu zástupci časopisu Listy Cenu Pelikán symbolicky předali v posluchárně Václava Havla na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Rodák z New Yorku se zaobíral rovněž děním na Balkánu. Čtrnáct let strávil v kosovské Prištině, kde vedl Úřad pro politické záležitosti.

V minulosti se ceny dočkala dvojice novinářů

Dvouměsíčník Listy uděluje Cenu Pelikán od roku 2004, a to zpravidla osobnostem, které otevírají demokratický dialog a vystupují proti společenskému zlu. Svůj název cena získala po zakladateli Listů Jiřím Pelikánovi, olomouckém rodákovi a československém politikovi.

Prvním novinářem, který tuto cenu obdržel, byl v roce 2007 polský politický komentátor a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

O pět let později jej následovala Barbara Coudenhove-Kalergiová, česko-rakouská novinářka na volné noze. Ta v minulosti z rukou Václava Havla převzala také Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

V úterý naši univerzitu navštívil dramaturg a moderátor pořadu Reportéři ČT Marek Wollner. Přednášel zde zejména o tématech z oboru investigativní žurnalistiky a snažil se své zkušenosti a poznatky předat nejen studentům Univerzity Palackého, ale i dalším přítomným posluchačům. Využili jsme příležitosti a zeptali se ho na několik otázek.

Rád se řídíte heslem „důvěřuj, ale prověřuj,“ čímž by se měl řídit každý novinář. Věříte více spíš alternativním médiím?

Alternativním médiím spíš nevěřím, protože nevěřím ani alternativním faktům, jak tento pojem prosazoval Donald Trump. Fakta jsou fakta a alternativní fakta jsou většinou lži. Jestli tedy alternativní média mají nějaká alternativní fakta, tak jim nedůvěřuju. Jsem spíš samozřejmě příznivcem mainstreamových médií, kde se dodržují standardy novinářské práce, protože novinařina je prostě řemeslo jako každé jiné. Můj děda byl truhlář, a například když udělal stůl se třemi nohami, tak ten stůl spadnul. Bohužel u novinařiny, když vytvoříte takovou třínohou zprávu, která by správně měla spadnout jako stůl, tak zpráva zůstává stát. I když to není vidět, ta novinařina prostě má svoje pravidla, a v alternativních zdrojích se většinou na všechna pravidla kašle. Proto jsou tam často spiklenecké teorie, dezinformace, polopravdy, někdy případně lži.

Myslíte si, že se v průběhu let zvyšuje počet stížností na publicistiku ČT, nebo se o tom jen víc mluví?

To bych neřekl. Stížností jako něčeho, co někdo napíše s adresátem Rada ČT nebo Velká vysílací rada, víc není, ale jinak přibývá řekněme kritiky ve veřejném prostoru. Dnes totiž máme politiky, kteří by se podle mě chtěli zbavit svobodné žurnalistiky a ta naše televize je velice silným médiem. Vlastně už bych řekl posledním svobodným kritickým médiem v téhle zemi. A právě proto těm lidem překáží a pokouší se ji zdiskreditovat. To ale neznamená, že neděláme chyby, že jsme bezchybní. To nejsme.

Mělo by podle Vás smysl zaměřit se na investigativu i při výuce na vysokých školách?

Myslím si, že to je moc složité. Já bych byl rád, kdyby vysoké školy vychovávaly všeobecně vzdělané lidi a ti si potom už svoji cestu životem dál najdou. Já například jsem se jako student zajímal o strašně moc oborů. Bavilo mě běhat na filozofickou fakultu na přednášky třeba z filmové vědy, z divadla, z filozofie, na DAMU jsem běhal na psychologii herců. Měli jsme Bělohradského, který nám přednášel politologii a filozofii. Já si myslím, že pro novináře, než začne pracovat je dobré, když se mu podaří jaksi udělat si v hlavě trochu pořádek v mnoha oborech. Ta novinařina je vlastně totiž takový obor, ve kterém se můžete setkat s mnoha věcmi, dokonce s psychologií a tak dál. Ta příprava v tomhle smyslu tedy je důležitá. Ta specializace je něco, co pak přichází až v praxi.

První přednáška celého cyklu bude 15. října od 13 hodin v Auditoriu v budově Pedagogické fakulty na Žižkově náměstí.

Daniel Stach moderuje od roku 2012 HydePark Civilizaci, pořad, který se věnuje vědě a současné civilizaci. Koncept pořadu je obohacený o možnost ptát se přímo hostů pomocí jejich sociálních sítí.

Soubor přednášek Svět médií 21. století se bude v průběhu celého zimního semestru věnovat úloze veřejnoprávních i soukromých médií ve veřejném prostoru. Dalšími hosty mají být například Václav Moravec nebo Vít Klusák.

Minulý týden proběhla Studentská žurnalistická konference 2019, ty jsi byl jedním z organizátorů a moderátorů, jak hodnotíš její průběh?
Podle mě šlo zatím o obsahově nejzajímavější ročník. Letos jsme se v organizačním týmu shodli, že nebudeme vymýšlet žádné zastřešující téma a myslím, že to konferenci prospělo. Studenti se tak v jeden den totiž mohli ponořit hned do čtyř témat, případně si vybrat to, co je nejvíce zajímalo. Se skvělými hosty jsme se věnovali bulváru, vzdělávání novinářů na vysokých školách, budoucnosti žurnalistiky, a také novému fenoménu světové žurnalistiky – Solution Journalism neboli žurnalistice zaměřené na řešení. Navíc celý program probíhal v Kapli Božího těla, která má neskutečnou atmosféru. Konferenci tedy beru pozitivně. Negativně však hodnotím účast studentů. Ačkoli jsme konferenci mezi nimi propagovali a komunikovali jsme i s vedením a vyučujícími olomoucké katedry žurnalistiky, od kterých víme, že studenty na konferenci poslali, tak ani na jedné části programu nebyl zaplněn sál o 70 místech. Asi se ztratili někde cestou, přeci jen je v Olomouci hodně pěkných kaváren a dobrých podniků.

Tahle konference probíhala už třetím rokem, ty jsi byl jedním z jejich zakladatelů. Proč jste se k tomu se svými spolužáky tehdy odhodlali?
Chtěli jsme vědět více, něco nad rámec běžné výuky, a chtěli jsme to slyšet od lidí z praxe, z těch redakcí, ke kterým student v tom prváku víceméně vzhlíží jako k těm, které tu novinařinu dělají dobře. Také jsme do toho v tom prvním projektu šli s tím, že chceme propojit studenty žurnalistiky napříč republikou. Na tom ale musíme ještě trochu zapracovat.

Dobře, v hlavě vám vznikl projekt, ale bylo třeba ho dotáhnout… Pomáhal vám někdo zvenčí, nebo univerzita?
Když něco chcete dělat na akademické půdě a pro vysokoškolské studenty, je potřeba mít oporu především v katedře. Naše konference není typická akademická konference, kde se prezentují výzkumy a diplomové práce, takže jsme to konzultovali s vedením katedry žurnalistiky a vysvětlili jim náš záměr. Jim se nápad líbil a podpořili jej. Když jsme potřebovali s něčím pomoct, nikdy nás neodmítli. Pak je tady také otázka finanční podpory, tam už je pak dobré žádat i na úrovni fakulty, v našem případě té filozofické. A nesmím zapomenout na našeho dvorního grafika Petra Vencla, který nám už od prvního ročníku dělá jedinečné plakáty. Takže sami bychom to určitě všechno nezvládli.

Každý rok přijmou pozvání nejen novináři, ale vyučující z jednotlivých kateder nebo pracovníci různých organizací. Bylo obtížné je na konferenci ,,dostat‘‘?
Všichni tito lidé jsou nesmírně vytížení, takže třeba ten počet hostů, který na konferenci nakonec máme, by mohl být ještě o polovinu vyšší, kdyby měli všichni z oslovených čas. Jinak je to ale jednoduché a podle mě to souvisí s základními novinářskými dovednostmi, a to telefonovat a psát emaily.

Jako student jsi konferenci založil, jako student jsi šéfredaktorem Houpacího Osla. Kde  bereš motivaci pouštět se do odvážných a časově náročných projektů?
Upřímně nevím. Když jsem byl na střední škole, vedl jsem ostravský studentský parlament. To mi třeba ukázalo, jak pořádat konference a diskuze, protože jsme pořádali různá diskuzní setkání s politiky, vedoucími různých organizací a aktivními lidmi. To jsem v podstatě pouze přenesl na vysokou a upravil to na téma „žurnalistika“. U Houpacího Osla to přišlo postupně. V prváku jsem se rozhodoval, které studentské médium si vybrat, abych se mohl rozvíjet v novinařině, ke které jsem se dostal úplnou náhodou. Nakonec jsem si vybral právě Osla, který mi umožnil věnovat se tématům mi blízkým. Navíc tam byli studenti, kteří už v té době dělali dobrou žurnalistiku a například mapovali fungování konzulátu neexistující Doněcké republiky. To mi ještě teď přijde jako skvělá práce a já chtěl být u toho. Na konci prváku nám Hlídací Pes (HlídacíPes.org- pozn. red.) nabídl spolupráci, měli jsme založit jejich regionální mutaci v Olomouci. To je pro prváka na vysoké jedinečná příležitost a já se ji společně s dalšími chytnul. Rok jsme dělali regionální novinařinu pod zkušenými novináři, pokrývali jsme místní kauzy, kontrolovali nakládání s veřejnými financemi, dělali jsme prostě opravdovou žurnalistiku.

Dostal jsi se k těm příležitostem sám, nebo je přisuzuješ štěstěně?
Obojí bylo důležité. Štěstí je fajn, ale pokud ho člověk nevyužije, pak je to promrhaná příležitost. Myslím, že je potřeba tomu štěstí jít trochu naproti.

Říkal jsi, že ses k žurnalistice dostal náhodou. Můžeš to vysvětlit?
No, žurnalistika byla můj „záložní plán“, když jsem se rozhodoval, kam jít na vysokou. Nikdy jsem předtím nikam nepsal a chtěl jsem spíše dělat grafiku, takže moje priorita byla marketing. Nakonec jsem se nedostal nikam, ani do Olomouce na žurnalistiku. Všeobecné testy mi nikdy nešly. Na žurnalistiku jsem si ale podal odvolání, a nakonec se i dostal. Jelikož jsem se to ale dozvěděl až někdy v září, už jsem byl přihlášený na jiný obor, kde vypisovali druhá kola, na humanitární studia v Olomouci. Tam jsem byl týden a pak jsem přešel na žurnalistiku. Uvažoval jsem, že tam budu jen rok a zkusím znovu ten marketing. Od té doby se ale věci vyvinuly trochu jinak, než jsem předpokládal.

Má Palackého Univerzita dostatečně bohatý studijní program, ze kterého vyjdou kvalitní novináři?
Dává zázemí, nabízí studentovi vhled do světa médií a všeobecný přehled. To vše je podle mě zásadní ve chvíli, kdy katedra chce pomoct vychovávat novináře a ne „pisálky“. Pomoct je však důležité slovo v tomto případě. Titul z nikoho novináře neudělá. Základem jsou totiž ti studenti, oni musí vědět, že chtějí dělat žurnalistiku, případně, že se v tom aspoň chtějí vzdělávat. Jestli chce někdo být kvalitním novinářem, pak se musí sebrat a jít se zeptat do mediálního domu, ve kterém by chtěl působit, jestli tam může přijít na praxi. Měl by využívat příležitostí se setkávat s lidmi z praxe, na panelových diskuzích třeba položit jeden dotaz. Vyvinout iniciativu musí studenti. Rolí katedry je z případě žurnalistiky podle mě s těmito studenty komunikovat, shánět lidi z praxe a dávat studentům své rady. Zároveň by katedra měla dát prostor studentům se rozvíjet nad rámec studijních povinností, anebo ty studijní povinnosti tomu přizpůsobit. V případě žurnalistiky vnímám zásadní potřebu praxe a mít ji pouze čtyři týdny v průběhu tříletého studia je mizerně málo (jedná se o minimálně čtyři týdny, horní hranice stanovená není, pozn. redakce). Příští rok se to má navýšit na dvojnásobek, což vnímám jako krok správným směrem.

Myslíš, že by různé příležitosti jako praxe v redakcích měla dohazovat univerzita nebo by si je měly studenti zařizovat sami?
Myslím si, že by univerzita, potažmo katedra, měla mít nějaké dohody s mediálními domy o takových spolupracích. Ta hlavní iniciativa by však měla stát opět na studentech. Jednoduše: „Chceš dělat žurnalistiku? Tak ji dělej.“ Líbil by se mi ale koncept takový, kdy by tomu zase katedra pomohla. Například tak, že jeden semestr tříletého studia by byl věnován pouze praxi, studenti by byli vysláni do redakcí, kde by byli pět dnů v týdnu, osm hodin vkuse. A je jedno, jestli by šlo o regionální redakce, nebo celostátní, zda o televizi, rozhlas nebo tisk. Klidně by tak dlouho praxi mohl student rozdělit do dvou praxí v různých médiích. Díky tomu by se podle mě student dozvěděl, jestli to dělat chce a jestli na to má. Katedra by ustoupila v tom, že by studenta v té době nezatěžovala dalšími studijními povinnostmi.

Po těch 3 letech, co žurnalistiku studuješ, změnil se ti nějak pohled třeba i na smysl studia?
Od začátku mi bylo jasné, že novinář nepotřebuje titul. Ale právě to, o čem jsem už mluvil, mě tam zatím udrželo. Stejně tak to, že tam jsou vyučující, kteří mi nikdy nebránili v mém vlastním rozvoji, a věřím, že nebrání nikomu. Změnil se mi ale postoj k žurnalistice jako takové, jsem více kritický a vnímám více tu krizi novinařiny, která tady prostě je. A to hlavně tak, že nejsem kritický jen k těm odpůrcům velkých mediálních domů nebo veřejnoprávních médií, ale vidím, že opravdu spousta novinářů dělá podle mě základní chyby. Třeba takové, že na své sociální sítě píší sáhodlouhé příspěvky o politicích, které zcela jasně nemají rádi. Nedokáží si držet odstup. Pak je naprosto pochopitelné, proč těmto novinářům lidé s odlišným názorem nevěří.

Je studium v Olomouci lepší, něž třeba v Brně nebo Praze?
Z naší analýzy vychází, že jsou studenti třetích ročníků žurnalistiky nejspokojenější v Brně. To však neznamená, že je brněnská katedra nejlepší. Na to by byl potřeba mnohem rozsáhlejší a dlouhodobější výzkum. Navíc já sám s brněnskou ani pražskou žurnalistikou osobní zkušenost nemám.

Docela obdivuju, kde všude působíš… Jak to stíháš, už jenom ta škola je dost časově náročná?
Studuji jednooborovou žurnalistiku a nemyslím si, že je časově náročná. Předměty se dají často naskládat do tří dnů v týdnu, to mi tedy přišlo gymnázium časově náročnější. Pak je čas na brigádu, osobní aktivity, a dokonce i na přátelé. Student nemusí umět zastavit čas, jde spíše o to si dokázat poskládat správně priority. S tím mám občas problém, takže se v určitou dobu skoro pravidelně stává, že se všechny aktivity najednou nakupí a je potřeba se těch méně důležitých věcí zbavovat, případně je aspoň omezit.

V posledních týdnech jsme byli svědky několika teroristických útoků. Podle studie z roku 2014 uskutečněné Michaelem Jetterem existuje souvislost mezi intenzivnější pozorností médií a zvýšením pravděpodobnosti dalšího útoku. Čím to podle vás může být?

V této souvislosti je to o tom, že ti útočníci se na sebe snaží upozornit a potřebují nějakou členskou základnu. V podstatě se dá říct, že dnes, když tu máme mediální pozornost, se tohoto kanálu snaží využít, aby ten „věhlas“ rozšířili co nejdále. To, jak to zapůsobí, už je potom věc druhá. Ti „následovníci“ prostě jen využijí nastalé situace.

Teroristé využívají média především k šíření strachu. Má to ale dnes, kdy divák vídá násilí a útoky z různých částí světa téměř nepřetržitě, ještě takový efekt? Nejsou lidé už spíš otupělí?

Tady jde v podstatě o vnímání lidské agresivity a agrese. Já si bohužel myslím, že to má pořád ten samý efekt, jako to mívalo. Je to vždycky jakási fascinace tím „neklikejte“ nebo „pozor, drastické video“, čili je to nějaká forma vytržení z nudy, kontextu nebo rutiny. Berte to tak, že ta zpráva vždycky nějak proběhne, média se toho zhostí tak, že o tom velmi intenzivně referují a strhne se vlna pozornosti. Následuje diskuze na dané téma, která pak v té sociální rovině nějakým způsobem přetrvává, ať už to lidé komentují fyzicky nebo na sociálních sítích, zatímco média už nacházejí nějakou novou zprávu.

O útoku v Christchurch se mluví jako o útoku vytvořeném přímo pro internet. Útočník využil pro svůj čin živé vysílání, které na Facebooku sledovalo velké množství uživatelů. Hodně z nich, podle oficiálních záznamů až 1,5 milionu, video už v prvních 24 hodinách po útoku sdílelo dál. Co podle vás může vést jedince bez vazeb na extrémistické či teroristické organizace k šířeních jejich činů?

V takových případech může jít o takzvaný prvek desinhibice. Dneska má lajkování nebo sdílení trochu jinou formu, vlastně je to bráno jako takový způsob předání informace dál. U desinhibice se může stát, že ten dotyčný se odosobní od toho šíření nebo spolupráci na něm. Nechci tady zabíhat zbytečně hluboko do tak závažného problému, ale je to typický princip šikany. Agresor vymyslí video dehonestující oběť, to dá na sociální síť, kde to někteří komentují a sdílí, ale spousta lidí to jen sdílí a myslí si, že nešikanují. Ve skutečnosti se ale podílí na šíření toho obsahu, takže i když se s tím videem třeba neidentifikují nebo nejsou spolčeni s nějakou ideologií, můžou v podstatě vysílat něco jako „sakra, to je ale nářez“ nebo „pozor, to je ale hrozné“, čili ten vzkaz nemusí nutně znamenat, že by s tím souhlasili. Bohužel, tu interpretaci mi neznáme, a to kliknutí na Sdílet se tak stává nebezpečné.

Vy se dlouhodobě zabýváte i problematikou kyberšikany. Vidíte v šíření videí pořízených útočníky nějakou podobnost? Myslíte si, že existuje nějaké řešení z oblasti kyberšikany, které bychom mohli uplatnit i na tento problém?

Dívejte, u kyberšikany je zlaté pravidlo „STOP, BLOCK, TALK“. Takže vůbec nereagovat, stopnout veškerou interaktivitu, sdílení, zablokovat ten daný kanál, omezit ho v rámci té sociální sítě a mluvit o tom, že to není v pořádku. Já si myslím, že tyto mechanismy nevěnování pozornosti, nešíření toho obsahu, nerozdmýchávání takzvaného flamingu (nepřátelské chování uživatelů na internetu, které obvykle doprovází urážky, nadávky, vyhrožování – poznámka autorky), je jistá paralela, kterou bychom mohli využít. Cílem toho kyberšikanátora, stejně asi jako tady těchto extrémistů, je v co nejkratším čase, jediným kliknutím zasáhnout co nejvíc lidí. Oni vědí, že si to ti lidé stáhnou, a že si to pak žije vlastním životem, ačkoliv uděláte veškerá opatření, jako třeba zakázání zdroje. To video někde zůstane a ti, kdo ho hledají, k němu pak mají přístup 365 dní v roce.

Když už mluvíme o těch videích, experti zabývající se etikou médií, ale i bezpečností jsou znepokojeni především stylizací videa do podoby počítačové hry. V čem je z psychologického hlediska největší problém? Má takové video na diváky jiný efekt?

Určitě. Já tedy nejsem expert na ten mediální obsah, ale pokud se zabýváme nějakou závislostí nebo tím prožitkem z hraní počítačových her v podobě first person games (žánr počítačových her charakteristický simulací vlastního pohledu postavy, tj. hráč je ve hře přímo postavou – poznámka autorky), což je samo o sobě nestandardní oblast, nebo i filmů natáčených tak, aby divák viděl příběh očima padoucha nebo dobráka, tak si myslím, že tvůrci počítají právě s tím, že cílová skupina je zvyklá na takovýto záběr, takovýto pohled. Tady bych ale zase na druhou stranu chtěl říct, že nedávno byla dokončena poměrně významná zahraniční studie, která dlouhodobě v různých kohortách věku a skupin sledovala přítomnost toho agresivního prvku u počítačových her a hlavně to, jestli mají nebo nemají ten negativní dopad. Byla tam celá řada faktorů, byli to renomovaní odborníci, tuším z Oxfordské univerzity, a nenašli žádnou souvislost. Jediné, co tam mělo vliv, byl věk. To znamená, kdy se ten dotyčný k tomu obsahu dostane a jestli je emočně zralý. Ale zase pokud někdo hraje tento typ hry, tak to samozřejmě neznamená, že je osobnostně v nepořádku. Musíme přihlédnout, že ten útočník byl pravděpodobně nějak pokřivený jedinec. Je dost možné, že jeho cíl byla právě počítačová komunita, kdy si někdo řekne: „Hele, tady je nějaká nová počítačová hra,“ a začne to šířit dál.

Čistě teoreticky, není tedy možné, že uživatelé nebo hráči v tom kritickém věku to později budou brát jako poměrně normální věc?

Těžko říct. Já si myslím, že tady bude nutné nějaký čas počkat. Ta debata o terorismu poměrně vzrůstá a nemyslím si, že by se nám tady zvedla vlna násilníků, ale víme, že třeba taková možnost držení střelné zbraně ve Spojených státech, a potom i nějaká dětská situace spojená s nějakou nečitelností vede k tomu, že to dítě tu zbraň potom nebere atypicky, a může si tudíž hrát na střelce. Já tedy asi na tuto otázku teď nedokážu úplně přesně odpovědět, opravdu nevím, protože to se ještě uvidí.

Čas ukáže. Každopádně některé mediální stanice, jako například BBC, řeší dilema, zda by měly přenášet soudní procesy s teroristy, a nenapomáhaly tak mimoděk šíření jejich ideologie a myšlenek. Nepřinesou ale záběry ze soudních síní veřejnosti spíše pocit zadostiučinění a případným dalším útočníkům jasný signál, že jim to jen tak neprojde?

To je moc zajímavá otázka, myslím, že tady je nutné, aby proběhla nějaká multioborová diskuze politologů, sociologů, psychologů, politiků a i těch, kteří ta média vlastní, aby vznikl nějaký konsenzus. Je to asi nová situace, kdy v tom soudním procesu byl znázorněn určitý symbol spojený s nějakým extrémistickým vyznáním a řekl bych, že to je snad poprvé, neříkám ojediněle, kdy je tady ta tenze něco sdělovat. Proto si myslím, že média tu otázku začínají řešit. Ono se to nedá říct jen takhle jednoduše. Velmi často se stává, že tito extrémní pachatelé, ať už si vezmeme Breivika nebo kohokoliv, se chtějí obhajovat sami. Je tam tedy zase nějaký záměr té volby slov a projevů. Myslím si, že v těchto případech by určitě bylo dobré být na pozoru, a je otázkou, jestli u těchto globálních kauz to má být tak nebo tak. Na tom musí domluvit ti odborníci. Ale vidíte, že ten záměr zasáhnout a využít jakýkoliv mediální kanál, tam je.                                                                                                                                                               

Teď trochu z jiné strany. Zatímco útočníkům bývá věnována velká mediální pozornost, blízcí obětí bývají často odsunuti na okraj zájmu. Jaký dopad na ně může mít to, že v podstatě neustále vídají z novin, z internetu, ze zpráv útočníkovo jméno, činy nebo tvář?

Určitě je to velmi stresující faktor, společně s tím zármutkem, který neustále otevírá ta emoční bolest. Tedy ten subjektivní prožitek musí být značně neúměrný, co se týče toho mediálního tlaku, který nemusí být ani spojen s tím, že daná média chtějí rozhovor. Nedokážu si to představit, tu zátěž. Myslím si, že to není poprvé, co jsem zachytil v médiích, kdy u pozůstalých, ať už šlo o 11. září nebo vraždu Jána Kuciaka, bylo to zbožné přání, ať už je nechají být, ať už se tomu nevěnuje další mediální společnost. Média tomu obecně dávají trochu jiný rozměr, takže si myslím, že by bylo dobré zaměřit se kromě agresora i na oběti. Zase, když si trochu pomůžu tou šikanou, tak většinou se jede ta linie toho agresora a toho, co udělal. Bohužel, linie oběť, jak říkáte, bývá často upozaděna, nepracuje se s ní, což si myslím, má velký dopad. Tato linie by měla být citlivěji prozkoumána, ale zase záleží, jestli by toho média byly vůbec schopny, protože i ten samotný způsob, jak se na takovou věc zeptat může být komplikovaný. Takže těžko říct.

Na druhou stranu média často ukazují například tryzny za oběti, záběry, kdy se komunita spojí a uctí památku padlých společně. Nemůže to zase být nějaký signál směrem k agresorům i celému světu, že pozůstalé úplně nezlomila?

V tomto s vámi souhlasím. Tady si myslím, že je to ten signál „nás nezlomíte“. Nezáleží asi na té šíři dopadu, jestli je to jedinec nebo skupina lidí. Jde o tu situaci a o to, že to jakoby stmelí ten národ, komunitu nebo nějakou skupinu lidí.

Častým problémem, na který si pozůstalí stěžují, je i fakt, že média mají tendence útočníky „humanizovat“ tím, že ukazují jejich životní příběh, a veřejnost si je pak vykreslí v přívětivějším světle. Jsou tyto obavy oprávněné­?

Opět zajímavá otázka. Asi úplně nejsem takhle obeznámen s případy, kdy tady k tomu došlo. Existují různé případy nebo syndromy, kdy se mohou najít určití obdivovatelé té práce, fanynky. Velmi často si s nimi třeba vězni odsouzení na dlouhá léta dopisují a ti dotyční se do nich pak zamilují. Opravdu, těžko říct, jestli v tom ta určitá skupina lidí, co je jakýmsi způsobem nalomena, vidí tu ikonu. Zároveň zase z toho psychologického hlediska si dokážu představit, že když k té diskuzi dochází, tak že ti lidé se tomu snaží nějak porozumět. Vlastně proč to udělal? Je to náhoda nebo ryze záměrnost? Ale většinou je tam to proč.

Novozélandská premiérka se po útoku v Christchurch rozhodla zamezit „šíření slávy“ útočníka tím, že odmítá veřejně vyslovit jeho jméno. Je to podle vás vhodné řešení? Nezpůsobí to naopak ještě větší zájem o jeho osobu?

Takhle, každá mince má dvě strany. Já se dokonce i přikláním k rozhodnutí paní premiérky. Vy jste se mě ptala, jestli existuje nějaké zlaté pravidlo a praxe ukazuje, že to „STOP, BLOCK, TALK“ je opravdu funkční. Takže myslím, že šla v této vizi. Možná pár jedinců bude sledovat ten příběh, tu linii toho agresora, ale myslím si, že celkově nevěnování té pozornosti k tomu činu je spíš ku prospěchu.

O něco podobného se ostatně pokusil i francouzský deník Le Monde, když se v roce 2016 po brutální vraždě kněze v Ruen rozhodl ukončit glorifikaci podobných násilností a zveřejňování teroristické propagandy. Už v březnu 2017 ale od svého předsevzetí upustil, když na titulní stránce, údajně na základě veřejné poptávky, zveřejnil fotografie z útoku v Londýně. Čím to je, že i přes odpor a strach má veřejnost tak enormní zájem podobné věci sledovat, často i s podrobnými detaily?

Berte to tak, že sledujete život někoho jiného, je tam asi jakási fascinace tím průběhem. Takže jednak je tady, jak to zaznělo, veřejná zakázka. My máme právo na informace, měli bychom být informováni, a pokud nám tuhle informaci neřeknete, půjdeme jinam. Je to tedy i nějaká konkurenční tendence. Tohle jde na svědomí vedení těch médií a dejme tomu, že zde může být nějaká korporátní psychologie a hodně záleží na těch lidech. Já na to asi nemám nějaký vyhraněný názor, ale mám pocit, že je zde nějaká taková tendence. My jsme shodou okolností s panem doktorem Procházkou dělali před lety výzkum Upozorňujeme diváky, následující záběry jsou drastické a zabývali jsme se tím, jak dospělé, ale především děti, ovlivní nějaké extrémní video na různých sociálních sítích a webech. Naráželi jsme na úplně stejnou problematiku, že když jsme těm dotyčným prezentovali něco velmi extrémního a oni věděli, co uvidí, a měli možnost odejít, tak přesto zůstali. Pokud je to jedinec doma, tak je to asi fascinace, pokud je to nějaká skupinová tendence, tak je to vliv konformity. Aby dnes člen mohl přijít například do školy a zapojit se do diskuze k dané věci, tak má tendence podobné obsahy sledovat. Ovšem je to individuální záležitost.

U této věci je jedna velká zvláštnost. V souvislosti s tímto rozhovorem udělala redakce Mediátoru1 anketu, ve které položila respondentům otázku „Co si myslíte o zveřejňování záběrů pořízených teroristy v médiích?“ a překvapivě nikdo z nich se zveřejňováním takových videí nesouhlasil. Padaly pochyby o morálních aspektech násilí a tak dále, ale z analýz, včetně té vaší, vyplývá opačný závěr, tedy že ten zájem tam skutečně je. Čím to je?

Musíte to brát tak, že tam byla ta otázka, ke které se měli vyjádřit. To je paradoxní intence. Tam to každý odsoudí. Kdyby pak ale přišla druhá otázka „Kdo to viděl?“ nebo „Kdo si pustil toto video?“, tak byste možná byla překvapená ohledně té reakce. Pravděpodobně by byla početnější, silnější než reakce na tu první otázku. Tam hraje roli teoretický aspekt. Oni to určitě neschvalují jako akt, zároveň ale je tam asi ta potřeba. Dnes je nový fenomén zvaný Fear of missing out, zkráceně FOMO. Sociální sítě dnes fungují jinak, internet máme neustále u sebe a tohle je ten strach „jen abych něco nezmeškal“. Takže já si myslím, že i právě v kontextu FOMO je ta odpověď, proč lidé něčemu takovému věnují pozornost.            

Někteří sociologové a psychologové tvrdí, že možné řešení problému symbiózy médií a terorismu může vycházet ze způsobu, jakým se noviny v 80. letech vypořádaly s tzv. Werthreovým syndromem, konkrétně tím, že ukazovaly pozitivní řešení problému, což vedlo k snížení jeho výskytu (Papagenův efekt). Co si o této teorii myslíte vy?

Ano, jsem s touto teorií obeznámen, my toto samozřejmě hodně sledujeme i z hlediska profesní psychologie nebo z důvodu různých zátěží a tak. A berte to tak, že tady máme něco jako takové „well being“, tedy dobré bytí jedince, prostě takovou tu osobní pohodu, psychohygienu. Jsou tady věci týkající se takzvaných strategií zvládání stresu a tam to jde všechno ruku v ruce. Nutno říci, že v té době se noviny pokoušely udělat nějakou takovou informační kampaň a ukázalo se, že to u těch lidí relativně pomáhá. Minimálně u těch, kterých se to týkalo a neměli se kam obrátit. Čili dělalo to nějaké kotvení, že to má víc lidí, že v tom nejsou sami a že jsou odborníci, kteří mohou pomoci. Je otázkou, jestli něco takového může fungovat v dnešní sociální dimenzi. Tady by asi šlo opět uvažovat o nějaké odborné debatě napříč různými obory. Informační kampaň sama o sobě by jistě měla pozitivnější dopady, ale je otázka, jak to téma daného jedince zasáhne.

Podívejte se také na naši anketu Co si myslíte o zveřejňování záběrů pořízených teroristy v médiích?