Jak jste spokojena s prací v Newsroomu? Je to pro vás ten pravý pořad? Nebo máte zálusk ještě na jiné pořady?

Newsroom mě velmi baví, protože obsahuje témata se týkají médií, mediálního dění, ale i dezinformací a konspiračních teorií. Jsou to moje téma, psala jsem na ně i diplomovou práci, kde jsem dělala rozhovory s lidmi, kteří propadli konspiračním teoriím a zkoumala jsem, jak to změnilo například jejich politické postoje, jejich pohled na svět a velmi mě to bavilo. Takže Newsroom je přesně taková relace, která se věnuje těmto cílovým tématům. Navíc mě velmi mě baví zpravodajství a publicistika, v ČT jsou široké možnosti, co byste mohli dělat, takže já mám oči otevřené a vždy, když z nějaké redakce, nebo někde jinde, potřebují pomoct, tak se ráda zapojím a pomáhám, kde se dá. Pomáhám především se slovenskými tématy, protože tam mámo oproti českým redaktorům výhodu. Takže například nedávno, když byl atentát na premiéra Roberta Fica, tak jsme mimořádně vysílali s Lukášem Mathém, byli jsme ve studiu a komentovali jsme společně veškeré dění, pomáhali jsme si a přinášeli divákům čerstvé informace, které průběžně přicházely, takže cokoli takového se vyskytne, tak vždy ráda ve vysílaní pomůžu jakékoli redakci.

Máte pracovní kalendář máte hodně nabitý vzhledem k tomu, co se děje Slovensku i v Polsku?

Myslím si, že tato sezóna pro nás v Newsroomu, která začala loni v září, je mimořádně náročná právě kvůli dění na Slovensku, protože se tam konaly parlamentní volby, poté se konaly volby zase v Polsku, což je vlastně taky moje téma. Po parlamentních volbách na Slovensku přišel divoký vývoj, práce slovenským novinářům se velmi ztížila. Po prezidentských volbách přišla vzpoura v komerčních médiích a nastalo bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize na Slovensku. Zároveň bylo také bouřlivé dění kolem veřejnoprávní televize v Polsku, takže je to mimořádně náročná sezóna a musím říct, že poslední měsíce jsem moc volna neměla, takže už se trochu i těším na letní pauzu.

Myslíte si, že je kritická televizní žurnalistika a žurnalistika obecně na Slovensku v ohrožení už tím, jak se poslední rok situace na Slovensku vyvíjí?

Domnívám se, že kritická žurnalistika na Slovensku je jednoznačně ve velkém ohrožení. Vidíme to ze všech možných směrů. Vidíme tady útoky politiků na novináře, slovní útoky, politiky, kteří si na ulici novináře natáčejí. Je na scéně nový zákon, který zrušil a vytvořil novou instituci veřejnoprávní televize a rozhlasu. Je tu hodně věcí, u kterých odborníci bijí na poplach. Zároveň je teď bouřlivé dění v komerční televizi Markíza, kde se bouřila redakce proti vedení, popisují údajné zásahy do jejich práce ze strany jejich šéfa zpravodajství a publicistiky. Takže si myslím, že slovenská žurnalistika je v ohrožení, ale byla v ohrožení i v minulosti a slovenští novináři proti tomu uměli vždy bojovat. Dělají kvalitní práci a věřím, že to na Slovensku není ještě úplně ztracené.

Máte teď tendence, více než kdykoli jindy, se na mediální scénu na Slovensko vrátit?

Často myslím na to, že bych ráda byla doma na Slovensku a že bych tam možná uměla, novinářsky přispět, že by to možná nebylo na škodu. Zároveň si myslím, že ta pozice Slovenky v ČT má také tu výhodu, že mnoho Slováků se obrací na ČT, a hodně Slováků věří tomuto veřejnoprávnímu médiu, je to pro ně důvěryhodná televize. Díky tomu, že jsem tady, mám možnost témata zpracovat s jistým nadhledem a odstupem zpoza hranic. Takže si mám za to, že i z této pozice z Česka umím na ta témata poukázat a možná je to hodnotnější, protože v tom nejsem tak angažovaná a umím si ten odstup zachovat, i když je to těžké.

Do jaké míry máte volnou ruku při tvorbě vašich reportáží? A jak dlouho reportáž připravujete?

V naší redakci máme volnou ruku na témata, přinášíme na porady své návrhy, někdy téma přijde od editora, který potřebuje něco zpracovat. Vždy o tématech diskutujeme a já se snažím, aby má práce byla opravdu pečlivá a všechny fakta důkladně ověřuji. Navíc je tu vždy ještě kontrola od editora, což je skvělé, protože když jste unavení a musíte dokončit nějaké věci, je dobré mít ještě jednoho člověka, který se na to podívá. Máme také dramaturga a šéfku publicistiky, kteří naše reportáže kontrolují. Tato vícefázová kontrola je něco, co na České televizi velmi obdivuji a zažívám to poprvé v takové míře. Pokud jde o časový rámec, většinou pracujeme na týdenní bázi. Děláme jednu nebo dvě velké reportáže týdně, různé vstupy a podcast. Někdy připravujeme nadčasová témata dopředu, ale většinou pracujeme na týdenní bázi, abychom vše stihli v nedělat odvysílat.

 Využíváte hodně při tvorbě vašich reportáží zahraniční zpravodaje?

Záleží na tématu. Někdy zavolám Janu Šilhanovi na Slovensko, aby mi něco natočil a on mi to pošle, pokud není nutné tam jezdit. Když jde o velké téma, které potřebuji pokrýt sama, odjedu do Bratislavy, letos jsem tam byla nesčetněkrát. Musím říct, že Honza Šilhan a také Andreas Papadopulos z Polska jsou skvělí a velmi nám pomáhají. Mohu se na ně s čímkoli obrátit, jsou to velmi šikovní novináři a jsem ráda, že s nimi mohu spolupracovat.

 Bylo to takhle i na Markíze nebo má ČT výhodu?

Ano, určitě. To je jedna z velkých výhod ČT. Když jsem pracovala v televizi Markíza, v komerčním médiu, zahraniční zpravodajové neexistovali. Tím, že jsem v zahraničí studovala, vždy se ráda koukám i za hranice, protože si myslím, že když vylezeme z té naší ulity, která je v rámci našich hranic, tak dokážeme získat úplně jiný nadhled. Na České televizi mám ráda právě to, že má širokou síť zahraničních zpravodajů. Pokud něco potřebuji, mohu jednoduše zvednout telefon a zařídit to jedním hovorem.

 Nelákala vás někdy práce zahraničního zpravodaje?

Ano, určitě mě to lákalo. V České televizi se vlastně cítím jako na zahraničním postu, což je pro mě velmi zajímavé a přínosné, ale už se tu začínám cítit jako doma. Česká témata jsou mi blízká, hlavně politika, kterou velmi intenzívně sleduji. Ale být zahraničním zpravodajem je krásná práce a všem našim zahraničním zpravodajům fandím.

 Co vás motivuje k novinářské práci?

Mě motivuje to, že si myslím, že v prostoru, ve kterém žijeme, bychom měli být vnímaví k tomu, co se děje kolem nás. Mělo by nás to zajímat a domnívám se, že novinařina má obrovskou sílu otevírat témata, poukazovat na dění, které je špatné nebo je neférové. Tím pádem můžu měnit svět k lepšímu, a to je to, co mě na tom motivuje.

Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení 

Než jste pracovala v České televizi, pracovala jste právě v televizi Markíza. Máte také zkušenost se dvěma slovenskými rádii – pracovala jste v Rádiu Viva, stážovala v Rádiu Expres. Nemáte tendence se k rozhlasové žurnalistice vracet? Nebo vás baví více ta televizní?

Já jsem začala v televizi Markíza pracovat na zpravodajském webu Tvnoviny.sk. Tam jsem byla na stáži a poté jsem si přidala ještě jednu stáž v nejposlouchanějším rádiu na Slovensku, Rádiu Expres, kde jsem se toho hodně naučila a bylo to vynikající. Následně jsem odjela do Austrálie a když jsem se vrátila, přemýšlela jsem, jestli se mám do Markízy vrátit a jak. Pozvali mě na konkurz do ranní show Teleráno, kde jsem začala následující roky pracovat a u toho jsem pracovala v regionálním Rádiu Viva. K rádiu mě to samozřejmě tahá, ale jeho omezení je to, že se tam nepracuje obrazem, což mě začalo hodně bavit. Já jsem si původně myslela, že budu dělat rozhlasovou žurnalistiku. Lákalo mě to spíše tím rozhlasovým směrem než tím televizním, jelikož rozhlas vám nabízí jistou intimitu, říkám jí veřejná intimita, protože interagujete s lidmi, ale zároveň nejste vidět, můžete být za mikrofonem klidně v teplákách, uvolněný, což se v televizi úplně nedá, protože reprezentujete i obrazem. Ale rozhodně se nebráním v následujících letech ani práci v rádiu. 

Bylo pro vás těžké z týmu Telerána odejít? Chybí vám slovenská televize a je to v České televizi lepší než na Markíze?

Bylo to mimořádně těžké odejít, protože jsem pracovala v týmu plném úžasných lidí a milovala jsem ty rána v Teleránu, protože každé to vysílání bylo jiné. Bylo dynamické, voněla tam káva, byla dobrá snídaně. Velmi jsme se nasmáli během reklamních pauz a shledávám to pěkným obdobím mého života. Samozřejmě na ranní vstávání se nikdy nedá úplně zvyknout, je to velká dřina ráno vstávat ve tři nebo ve čtyři ráno a být svěží před televizní obrazovkou. Bylo to období, které mě naučilo najít v sobě sílu. Každopádně já jsem vždy jistým způsobem vzhlížela k veřejnoprávním médiím, líbí se mi myšlenka veřejné služby, líbí se mi, že veřejnoprávní média mají vysoké etické standardy. Česká televize byla vždy mým vzorem, protože je to opravdu, a jsem o tom přesvědčená, nejsilnější a nejkvalitnější televizní médium v našem regionu. Toužila jsem vidět, jak to tu funguje, jak to chodí, chtěla jsem se něco naučit, vidět více do zákulisí. Takže jsem do ČT šla nejdříve na pracovní stáž, ještě když jsem pracovala na Markíze. Bylo pro mě velmi důležité zkusit si práci v České televizi, abych se naučila postupy a standardy veřejnoprávního média, protože inklinuji k odpovědné žurnalistice, která se v ČT nejvíce cení. Cítila jsem, že byl prostor, kam jsem se mohla posunout. Po stáži si mě tam už nechali a já jsem za to mimořádně vděčná, protože ČT je výjimečná tím, že jsou tu vysoké nároky na práci a tím pádem ta práce doopravdy nabírá na kvalitě, na etických standardech. Je to úžasné prostředí pro intelektuální rozvoj, protože je velmi důležité se vzdělávat a vědomostně se posouvat. Velmi důležitý je obsah, samozřejmě forma, ale velký důraz je kladen na ten obsah, který se divákovi nabízí, a to se mi velmi líbí.

Neuvažovala jste někdy nad tím, že byste šla z Markízy do TV Nova, která je vlastně sesterskou televizí televize Markíza? Neláká vás vrátit se někdy zpět do komerčních médií?

Nebráním se vůbec návratu do komerčních médií. Myslím si, že cokoli budoucnost přinese, tak je třeba mít oči otevřené a není třeba se zavírat někde v ulitě a odmítat nějaké kariérní příležitosti. ČT byla pro mě takovou zárukou žurnalistické kvality, ale rozhodně se do budoucna nechci uzavřít před možností vrátit se do komerční televize třeba i na Slovensko.

Neuvažovala jste nad prací ve veřejnoprávní televizi RTVS, i když je to tam teď velmi problematické?

RTVS mě lákala, přemýšlela jsem nad tím, ale problémem na Slovensku bylo, že generálního ředitele volil parlament, takže ta televize měla a má období nestability, je kořistí politiků a s plánovanými změnami ji čeká turbulentní období. ČT se oproti RTVS dokázala těmto tlakům úspěšně bránit. Přesto držím RTVS palce a doufám, že se situace zlepší. Myslím si, že tam pracují skvělí novináři, a velmi bych si přála, aby Slovensko mělo jednou tak kvalitní veřejnoprávní televizi jako Česká republika. 

Na Slovensku byla sledovanost vždy nakloněna Markíze, že ano?

Na Slovensku měla vždy větší sledovanost Markíza, která historicky suplovala roli veřejnoprávní televize, zejména v dobách, kdy byla RTVS pod silným politickým tlakem. Markíza vznikla v 90. letech jako první komerční stanice, v době, kdy byl u moci Vladimír Mečiar a Slovenská televize vysílala propagandistické zpravodajství. Markíza byla tehdy protipólem této televize a fungovala jako ostrov kritické žurnalistiky. A vlastně si tu pozici roky udržela.

V zahraniční jsem načerpala hodně inspirace

Chtěla jste být vždy novinářkou?

Já jsem měla vždy ráda psaní. Když jsem byla na základní škole, psala jsem do školního časopisu. Ale během střední školy jsem se velmi začala věnovat divadlu, takže jsem se novinařině trochu vzdálila a věnovala jsem se ochotnickému divadlu. Poté jsem odešla studovat do Spojených států a začala zase hodně psát, hlavně o mojí zkušenosti za oceánem. Odstartovala jsem amatérský blog a občas mi kratší texty vyšly ve slovenských Hospodářských novinách. Poté jsem se hlásila na žurnalistiku, protože jsem byla vždy velmi zvědavá, zajímalo mě společenské dění, cítila jsem společenskou zodpovědnost a cítila jsem, že chci něco společnosti vrátit, takže novinařina byla ta cesta, kterou jsem se chtěla vydat.

Máte vystudovanou žurnalistiku a politologii. Na střední škole jste byla rok v Americe, následně na vysoké škole na Erasmu v Austrálii, poté jste ještě absolvovala letní školu na Oxfordu v Anglii v rámci magisterského studia politologie. Která ze zmíněných zemí vám nejvíce přirostla k srdci?

Já si myslím, že Austrálie byla absolutně úžasná, protože to byla skvělá zkušenost a velmi mě bavilo univerzitní prostředí. Vždy jsem si užívala akademickou půdu a vždy mě to tahalo za hranice. A přesně tam jsem si mohla vyzkoušet akademický život na vysoké úrovni. Tím myslím, že to byla vysoká akademická kvalita, byly tam velmi vysoké nároky na studenty – jak psát jednotlivé eseje, jak formulovat myšlenky a jak pracovat se zdroji. A proto jsem si velmi univerzitní prostředí v Austrálii užila.

Ale co se mého života týče, tak mi nejvíce dala asi Amerika, protože jsem byla na škole El Capitan High School v maturitním ročníku, bylo mi 18 let, bylo to hodně utvářející období a Amerika mě velmi ovlivnila. Otevřela mi dveře do světa, najednou jsem zjistila, že se nemusím bát, že ty možnosti jsou, jen je třeba vyhledávat je a mít oči otevřené. A že je úžasné, být v obklopení jiných kultur a lidí z různých koutů světa, takže toto multikulturní prostředí mi přirostlo k srdci. Amerika byla také obrovský výstup z komfortní zóny, protože když jsem tam přišla, neuměla jsem moc anglicky. Musela jsem se naučit v tomto diskomfortu pracovat. 

Co jste si odnesla z Oxfordu?

Ta letní škola byla postavená na tom, že se tam hlásili novináři z různých koutů světa. Účastnili jsme se přednášek různých šéfredaktorů významných světových médií a lidí z jednotlivých mediálních domů. Řešili jsme tam mediální témata, bavili jsme se o tom, kam žurnalistika směruje, jaké jsou problémy ve světě, navzájem jsme o nich diskutovali. Bylo to mimořádně přínosné, protože nám to všem otevřelo oči a poskytlo jiný pohled na žurnalistiku mimo hranice naší země.

Určitě jste si tam získala i kontakty ze žurnalistického světa.

Na to byla právě ta škola zaměřená, abychom mezi sebou interagovali, abychom potom zůstali v kontaktu a když někdo bude něco potřebovat, napíše tomu druhému. Já jsem tam měla jednu novinářku, která pocházela z Ruska, takže když jsme s Newsroomem točili téma, které se týkalo Ruska a potřebovala jsem získat kontakt na studentku žurnalistiky na ruské univerzitě, tak ona mi pomohla.

Poté tam byla například jedna spolužačka, která pracovala jako moderátorka pro Russia Today. Bylo to ještě před ruskou invazí. Ptala jsem se jí, jaká tam byla atmosféra, jak probíhala propaganda v zákulisí. Ona z té televize potom odešla, takže byla otevřená tomu povídat si o tom. Bylo to období, kdy jsem nabrala spoustu inspirace.

Co byste poradila mladým novinářům a novinářkám?

Aby se připravili na to, že budou muset být pracovití, ale aby se nevzdali a nenechali se tím odradit. Aby vytrvali i ve chvílích, kdy to bude těžké a bude se zdát, že jen nosí někomu z moderátorů kávu, protože tak začínal každý z nás. Aby věřili ve svůj talent, aby se nikdy nevzdali svojí empatie a citlivosti, protože novinářský svět má tendenci tyto vlastnosti trochu potlačit a překrýt je jistým cynismem. Je velmi důležité, aby novináři byli empatičtí a citliví. A aby se neustále vzdělávali, protože novinařina potřebuje v první řadě inteligentní novináře.

Viac o tom ako celý koncept vznikol, ako samotný podcast funguje, ale aj aké je to spolupracovať s politikmi nám priblíži moderátor a tvorca podcastu Piatoček, Adam Blaško. Keďže Adam nedávno vyštudoval školu a je to mladý novinár, rozhovor sme sa rozhodli ponechať v autentickom duchu tykania.

Keď si človek dnes otvorí nejakú hudobnú platformu, má na výber nespočetne veľa podcastov na rôzne témy. Prečo si sa rozhodol postaviť koncept Piatočku práve na rozoberaní politiky?

Mne prišlo strašne komické, čo sa deje v politike a prišlo mi, že dostávajú oveľa menej humoru ako by si zaslúžili. Tí politici, ktorí tam sú tvoria humor, ale tak to nemá byť, všetci okolo majú tvoriť humor a oni majú robiť politiku. Preto som mal pocit, že je dôležité pre všetkých a asi aj pre demokraciu samotnú aby si z nich ľudia uťahovali.

Viem si predstaviť, že vytvoriť nový podcast od základov musí byť náročné. Aké boli začiatky?

Traja, čo sme teraz v tíme, Kristína Janščová, Viktor Hlavatovič a ja sme na tom pracovali od začiatku. Časom sa štylizovalo, čo a kto bude robiť. Nerobil som to sám nikdy, ale tá veľká časť, čo je na mne teraz, bola na mne stále. Začínal som vo svojej izbe s mikrofónom a aj doteraz mam vytvorené štúdio doma. Nikto nie je schopný hneď spraviť kvalitný podcast a aj to je niečo, čo mám pocit, že odrádza niektorých študentov alebo kohokoľvek. To, že budeš zo začiatku zlý, no a čo, tak budeš zo začiatku zlý, koho to trápi. Vypočuje si ťa 10 ľudí, ale skús sa zlepšovať, učiť sa ako tie veci robiť lepšie. Tým desiatim ľuďom, ktorí si na konci povedia, že to bolo podpriemerné, je to úplne jedno. Záleží len na tom či máš ochotu sa zlepšovať.

Tvojou úlohou teda nie je len moderácia?

Ja pripravujem scenár, moderujem a ďalej pracujem aj na postprodukcii. Občas keď robím postprodukciu, tak mi napadne nejaký fór, ktorý sa do scenáru nevošiel, pretože mi pri jeho písaní ani nenapadol, tak preňho spravím priestor a nahrám ho tam. Myslím si, že to je práve to špecifikum Piatočka a možno aj dôvod, prečo oproti ostatným podcastom trošku vystrelil. To, čo ja chcem ako scenárista, si spravím ako moderátor a na konci toho to uchytím v postprodukcii čiže tam nie je žiadny element ďalšieho človeka, s ktorým by som sa musel dohadovať, že by som to chcel spraviť inak.

Čiže veľká časť toho finálneho produktu je práve tvoja práca. Kto všetko sa ešte podieľa na tvorbe podcastu Piatoček?

Sme štyria (Viktor Hlavatovič, Adam Blaško, Kristína Gyuríková, Kristína Janščová), ale máme rozdelenú prácu okolo toho, čo sa týka aj sociálnych sietí a marketingu. Napríklad Viktor spravuje najmä sociálne siete a píše vždy aj jednu tému v podcaste. Kristína Gyuríková píše tragéda týždňa a Kristína Janščová to edituje. Robia značnú časť podcastu, ale ten finálny produkt si modelujem už ako chcem a do toho mi nezasahujú.

Možno si to poslucháči neuvedomujú, ale pri podcaste je potrebné pokryť viacero vecí. Aké sú podľa teba potrebné pozície pri samotnej tvorbe?

Je tam moderátor, následne niekto, kto dohaduje hosťa, čo samozrejme keďže sme trošku podimenzovaní množstvom ľudí, ktorí môžu na jednom podcaste robiť, tak to väčšinou dohaduje moderátor sám. Dramaturgiu väčšinou robí taktiež moderátor a možno mu občas niekto pomôže s tým, že potom prepája dramaturg strihača s moderátorom a ak je moderátor sám ten dramaturg, tak len on sa prepája so strihačom, čo som v našom prípade ja. Mám ešte jedného pomocníka, ktorý mi pomáha hľadať zvuky, ktoré tam chceme aby to dramaturgicky malo trošku honosnejší zvuk a aby tam boli aktuálne diania napríklad z tlačoviek. Pravdepodobne vo väčších produkciách ako je The Daily je dramaturg ďalšia osoba, ktorá pomáha moderátorovi spájať tie ďalšie zložky podcastu a potom je tam editor/strihač.

Všetky technické zručnosti si sa naučil už popri škole, alebo až v práci?

Ja som sa to samozrejme učil sám a tak nejak sa začali nabaľovať skúsenosti keď som sa dostal to denníka SME, kde mi poukazovali ako sa môžem posúvať dopredu. Základ toho je podľa mňa to , že som sa snažil robiť popri škole veci, ktoré odo mňa nikto nechcel a mal som pocit, že to bude dôležité do budúcna. Napríklad učiť sa editovať, učiť sa písať scenár a neučiť sa len nejaké základné dejiny žurnalistiky. Snažil som sa nájsť nejaké uplatnenie do budúcnosti a investoval som do toho čas.

Keby si mal určiť aká je časová náročnosť pri tvorbe jedného dielu, zakým to nahráš, zostriháš atď.. Dá sa to vôbec vyčísliť v hodinách?

Je to dosť ťažká otázka, pretože napríklad, keď aj moja šéfka chce vyčísliť, koľko hodín som robil v týždni tak sa to nedá zrátať. Je to veľa hodín. Čiže ak sa rozprávame čisto o hodinách a čisto o práci na jednom diely tak je to dajme tomu 24 hodín neustálej práce. Materiály si zbierame už v priebehu týždňa, a aj premýšľam ako potom zafrázovať, ako spracovať určité časti. Zapisujem si náhodné fóry, keď mi niečo napadne. Samotná tvorba, keď si k tomu sadnem a idem to celé dávať dokopy tak je to dajme tomu 7 hodín scenáru, hodina a pol nahrávania a zvyšok dňa je editovanie/postprodukcia.

Väčšinou sa v podcaste venujete nosnej téme, potom ďalšej menšej téme a posledný je tragéd týždňa. Ako sa dohadujete, akej udalosti sa budete venovať?

Vždy máme pred dielom dlhý telefonát o všetkom, čo sa stalo a riešime, ako to ideme spracovať. Následne si vyberáme kto chce, čo spracovať, pretože každý má bližšie k niečomu inému. Občas sa snažíme nájsť pointu celému dielu. Poväčšine sú to len tie tri témy, ktoré spolu úplne nesúvisia. Niekedy, sa ale udeje taká veľká udalosť v priebehu toho týždňa, že sa zhodneme len jednej téme.

Kvôli svojej práci sa určite viacerí stretávate s veľkou vlnou nenávisti či už od ľudí alebo od samotných politikov. Stalo sa ti niečo, čo už prekročilo všetky hranice?

Žijeme v krajine, kde všetci majú problém so všetkým. Stretávame sa s tým, že nám politici píšu a vyhrážajú sa nám, že nám nedali povolenie na nahrávanie. Samozrejme, my vždy splníme všetky náležitosti s tým, že sa predstavíme, kto sme, čo sme, čo robíme a že nahrávame pre účel podcastu a oni vždy súhlasia. Čiže, keď to retrospektívne pochopia, že sa úplne strápnili, pretože sú to grobiani, ktorí si nevedia zo seba spraviť srandu, tak nám neskôr píšu, že zažalujú celý denník Sme. To sa nikdy nestalo, pretože si uvedomia, že máme tu nahrávku, kde nám povolili nahrávanie a sú to len ich silácke reči. Horšie je keď politik robí kroky, ktoré nie sú právne, kedy sa ťa snaží úplne zdegradovať pred svojimi fanúšikmi. Stalo sa mi napríklad, že Rudolf Huliak (slovenský politik) zverejnil moje číslo pre jeho facebookovú skupinu.

Prečo to spravil?

Rudolf Huliak mal takú kauzu, kedy rozprával na videu, že homosexuáli môžu za globálne otepľovanie, pretože produkujú pri sexe priveľa CO2. Ja som s ním chcel spraviť rozhovor a chcel som ho konfrontovať s tým, čo povedal a on odpovedal, že denníku Sme nebude odpovedať. Ja som mu následne uštipačne ironicky povedal, že sa nemusí báť so mnou komunikovať, pretože neprodukujem pri sexe veľa CO2. On si následne z toho spravil screenshot aj s mojím číslom a zverejnil ho na facebooku s tým, že neskôr to prebral Danny Kollár (stíhaný extrémista) a dezinformačná scéna. Boli tam moje fotky a odkazovali ľuďom, že mi majú volať. Mal som potom pestré tri dni kedy mi ľudia volali a odkazovali veci typu, prečo ma moji rodičia stvorili a ďalšie nadávky rýdzo slovenského typu. Toto bol zatiaľ najhorší moment, ktorý sme zažili pri telefonátoch, ale ak si niekto myslí, že toto nás odradí, tak je to hlúpe.

Z tvojich odpovedí je mi jasné, že práca novinára je určite pestrá a vie byť aj psychicky náročná. Čo by si povedal, že je najťažšie na tvojej práci?

Chytanie balansu na hrane s vyhorením, je dosť náročná vec. Ja som ešte mladý človek, mám dvadsaťpäť a toto robím päť rokov, ale tým ako som stále zahĺbený v tom ako nikto na Slovensku v politike nemá sebareflexiu a dookola robia hlúposti, tak moja asi najväčšia challange je nevyhorieť pri tom všetkom. Nezáleží mi len na tom aby som dal dobrý podcast a dobrý obsah, ale záleží mi aj na tom kam ide Slovensko a takto dopodrobna to sledovať je niekedy veľmi psychicky náročné.

Máte do budúcna nejaké ďalšie plány s Piatočkom?

Teraz sme začali robiť eventy s kvízmi o politike a podobne. Ale jeden môj sen a cieľ do budúcna, ktorý budeme musieť veľmi diskutovať s denníkom Sme, pretože to bude finančne náročné, je spraviť možno už aj tento rok veľký gala večer tragéda roka. Uvidíme či sa to podarí, ale ja mám pocit, že keby sa toto podarilo, bolo by to vyvrcholenie veľkej päťročnej snahy tých, čo sme v Piatočku a toho, že sme sa z podcatu, ktorý počúvalo tisíc ľudí za týždeň dostali na stotisíc na diel.

Zdroj fotografie: amplion.eu

Dokument z koprodukcie Dánska, USA a Českej Republiky mal svoju prvú premiéru v máji minulého roku na festivale dokumentárnych filmov v Kanade. O pár mesiacov neskôr mal svoju európsku premiéru na medzinárodnom festivale v Karlových Varoch.

„Po závere filmu sa znovu zažali svetlá. Diváci sa postavili, otočili sa k rodinám Jána a Martiny, ktoré sedeli na balkóne a venovali im dlhý potlesk,“ napísal režisér Matt Sarnecki. Na Slovensku mal svoju slávnostnú prvú premiéru v deň výročia vraždy. V českých kinách sa po prvýkrát objaví koncom marca tohto roku.

Na prvý pohľad sa film javí iba ako obyčajné zhrnutie informácií, ktoré verejnosť doteraz videla a pozná ich. Čo iné by priemerný divák očakával od dokumentu o niečom, ktorá sa stala pred piatimi rokmi? Nehovoriac o tom, že vražda následne spustila obrovskú lavínu udalostí, ktoré ovplyvnili celú krajinu a politický vývoj. Snímka však ponúka omnoho viac, než len základný prehľad udalostí.

Prekvapenie za prekvapením

Už úvodný záber je pre diváka prekvapením. Kamera sleduje Jána a Martinu, ako tlačia nákupný vozík smerom k autu. Obaja sa usmievajú a rozprávajú sa. Následne nákup vyložia do auta. Bez kontextu si poviete, že sledujete šťastný zaľúbený párik pri ich bežnej rutine. Ide však o posledný záber Jána a Martiny predtým, než boli zavraždený. Posledné video dvoch mladých ľudí, ktoré natočilo komando objednané Mariánom Kočnerom. To malo sledovať Jána a jeho denné rutiny.

Film ponúka jasnú časovú líniu udalostí, ktoré nasledovali po správach o Jánovej vražde. Sledujeme tlačovú konferenciu bývalého prezidenta Policajného zboru Tibora Gašpara. Z davu novinárov sa ozýva otázka, prečo Ján nebol chránený aj napriek tomu, že polícia mala vedomie o tom, že Kočner sa mu telefonicky vyhrážal. „Toto nie je predmetom tlačovky,“ vyhne sa Gašpar odpovedi.

Hoci sa vo filme neobjavuje žiadny rozprávač, spôsob, akým je snímka zostrihaná a udalosti zoradené, je dostačujúci. Pochopiť ju zvládne aj človek, ktorý sa o prípad nikdy nezaujímal či ho aktívne nesledoval. Objavujú sa zábery z policajných a politických tlačoviek, videá z protestov či súdnych pojednávaní. Časová línia je jasne zobrazená a ponúka komplexný prehľad všetkých dôležitých bodov vyšetrovania.

Najväčším prekvapením sú policajné materiály. Česká investigatívna novinárka Pavla Holcová dva roky po vražde dostala telefonát z anonymného zdroja. Ten jej ponúkol celý vyšetrovací spis, viac ako 70 terabajtov dát vrátane dát z telefónu Mariána Kočnera či záberov z výsluchu obvinených. Holcová a režisér Matt spoločne rozpitvali celý spis na kúsky a vyniesli na svetlo to najdôležitejšie.

Vďaka nim sme prvýkrát jasne videli do tváre Alene Zsuzsovej. Tá totiž na každé pojednávanie chodila so sklonenou hlavou, dlhé tmavé vlasy jej zakrývali tvár. Neskôr využívala aj respirátory, vždy sa otáčala od kamier a fotoaparátov. Bola najväčšou záhadou celého prípadu, Kočnerova nevinne vyzerajúca spojka, ktorá skrýva mnoho tajomstiev.

Mnohé zábery, ktoré uvidíte vo filme, sú šokujúce. Materiály z anonymného zdroja ponúkajú rozsiahly obraz o tom, ako hlboko siahajú prepletené korene korupcie na Slovensku. Správy Aleny Zsuzsovej s politicky významnými osobami či videá zo súdnych pojednávaní a výsluchov sú šokujúce a možno svojím spôsobom aj zahanbujúce. Marček, obvinený vrah, stojí v dome Jána a Martiny a vecne opisuje, ako vraždu vykonal, kde sa kto nachádzal, koľkokrát vystrelil a akú cestu zvolil. Aj osobám so silným žalúdkom pri týchto záberoch prituhne krv v žilách. Pri sledovaní týchto záberov a čítaní správ medzi vplyvnými osobami sa na chvíľu zdá, že toto už snáď ani nie je možné. Na druhú stranu ale otvárajú oči a s nadhľadom zobrazujú alarmujúci stav krajiny.

Namiesto svadby bol pohreb

Kamera sníma rodičov Jána Kuciaka sediacich na hojdačke. Držia sa za ruky a mlčky hľadia do zeme. Jozefovi, otcovi Jána, sa na mikine vníma odznak s nápisom “#AllForJan”.

“Piateho mája mala byť svadba. Už sme mali aj hodne vecí pripravených,” vraví pomaly. Na pár sekúnd sa odmlčí a povzdychne si. “Namiesto svadby bol pohreb.”

Udalosti sú popretkávané útržkami rozhovorov s osobami, ktoré boli Jánovi a Martine blízke či osobami, ktoré úzko súvisia s prípadom. Filmu okrem dokumentárnej časti tak pridávajú osobnú hodnotu, je vidno, že pre nikoho to nie je jednoduché. Dozvedáme sa viac aj od Kočnerovho advokáta Mareka Paru či právnych zástupcov Kuciakovcov a Zlatice Kušnírovej Danielu Lipšicovi a Romanu Kvasnicovi.

V jednom zo záberov Pavla Holcová rozpráva o telefonáte Kočnera a Kuciaka. „Myslím, že sme podcenili celú situáciu a silu Kočnera,“ vraví. Vysvetľuje, že si zo začiatku s Jánom robili zo situácie srandu a neuvedomili si Kočnerov vplyv. „Nenávidím ho,“ dodáva Peter Bárdy, šéfredaktor portálu Aktuality.sk, pre ktorý Ján písal.

Sledujeme aj protesty, ktoré po vražde vypukli po celom Slovensku. Desiatky tisíce ľudí sa zhromažďovali na námestiach, volali po spravodlivosti a páde vlády. Odznelo mnoho emotívnych prejavov a mnoho sĺz.

Výpovede hostí dodávajú filmu nový, emočný rozmer. Už to nie je len prázdny súhrn šokujúcich faktov, stáva sa aj odrazom toho, koľko ľudí bolo hlboko zasiahnutých krutým činom a ako táto udalosť prispela k rozpadu krajiny, ktorá bola dlhé roky rozožieraná zvnútra.

Krajina, kde vládne mafia a korupcia

Hoci nepríjemný, film počas sto minút ponúka verný obraz politickej situácie na Slovensku. Pochopiť ho zvládne aj ten, kto sa o kauzu nikdy nezaujímal. Pre niekoho, kto ju sledoval aktívne film prinesie nové súvislosti a jasný odraz toho, ako funguje krajina ovládaná mafiou. Ponúka zahraničný nadhľad, ktorý mnohé udalosti ukazuje v inom svetle, než v akom ich vnímame.

Snímka po sebe zanecháva ťažké pocity. Hoci to nie je drahé kinematografické dielo, necháva po sebe trpkú, nechutnú pachuť. Pachuť toho, že ešte aj v 21. storočí sa stane niečo tak zvrátené, ako je vražda investigatívneho novinára. Za to, že písal pravdu. Za to, že odhaľoval skrytú sieť mafie a korupcie, podsvetie, ktoré dlhé roky ovláda na povrchu demokratickú krajinu. Za to, že bol pre niektorých ľudí nepohodlný. Hoci túto kauzu už rozoberal aj film Sviňa či francúzsky dokument Prípad Kuciak, tento dokument priniesol informácie, ktoré mnohí z nás nečakali.

Film by mal vidieť každý. Bez ohľadu na to, či sa o politiku zaujíma alebo nie, či má o kauze aspoň zbežné podvedomie alebo sa v nej dlhodobo vŕta. V divákovi zanechá stopu, ktorá nepôjde vymazať. Pretože, ako trefne vraví jeden z najznámejších plagátov z protestov, „Útok na novinára = útok na nás všetkých“.

Hodnocení neopomnělo připomenout proces s vrahy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Vykonavatel vraždy Miroslav Marček si už ve vězení odpykává 25letý trest, zprostředkovatel vraždy Kuciaka a Kušnírové pak odešel s trestem odnětí svobody na 15 roků.

Hodnocení ale reflektovalo hlavně to, že pravděpodobní hlavní aktéři vraždy, podnikatel Marián Kočner a jeho společnice Alena Zsuzsová, odešli v této kauze bez trestu. Soud totiž sérii nepřímých důkazů, které proti Kočnerovi a Zsuzsové svědčili, neuznal jako dostačující.

Populista na premiérském postu

Právě kauza vraždy novináře a jeho snoubenky do velké míry ovlivnila loňské volby, které vyhrála strana OĽANO v čele s Igorem Matovičem. „Volby, které se konaly na pozadí této kauzy, vynesly v březnu 2020 populistu Igora Matoviče na post předsedy vlády,” komentují to v tiskové zprávě doslova Reportéři bez hranic.

Matovič se během voleb sice snažil minimálně slovně podporovat svobodná média, těsně po volbách chtěl pro nezávislá média dokonce nechat zřídit finanční fond.

V průběhu své vlády ale proti kritickým médiím často útočil. Útokům na média se neubránil například loni v létě, kdy vyšlo najevo, že opsal svou magisterskou práci. Nelichotivé hodnocení si vysloužil i facebookový status, který Matovič zveřejnil u příležitosti vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kde obvinil novináře z nenávisti.

Kritiku namířenou proti médiím se bývalý slovenský premiér ostatně nedopouští ani teď. Velmi emotivní byly například jeho reakce na kritiku jeho nákupu dvou milionů davek vakcíny Sputnik, kterou chtěl řešit pandemii koronaviru na Slovensku. Sputnik přitom ale není dostatečně certifikovaný a na Slovensku se s ním dodnes neočkuje.

Nejvíc na média útočí opozice

Tradičního hodnocení se od Reportérů bez hranic dočkala současná opozice. Ta má ostatně v útocích na novináře poměrně praxi. Bývalý premiér a současný opoziční politik Róbert Fico už v minulosti nazval novináře „špinavými protislovenskými prostitutkami“ a k v tomto ohledu nebyli zdrženlivý ani fašisté z Ľudové strany naše Slovensko Mariána Kotleby.

Zlé jazyky by si zajisté troufly tvrdit, že se blíží zánik veřejnoprávních médií. Trendy by tomu nasvědčovaly ve Velké Británii, u nás a také na Slovensku.

Jak Andrej Danko k RTVS přišel

U našich východních sousedů to asi poprvé začalo bít do očí v roce 2017, kdy se ředitelem Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS) stal Jaroslav Rezník budící četné kontroverze. Prvotní obavy z jeho konexí na vládní Slovenskou národní stranu (SNS) a jejího předsedu Andreje Danka měly faktické vyvrcholení v odchodu dvanácti veřejnoprávních novinářů. Kritika a vyhrocená situace ale neustala ani v posledních dnech.

Komunikace s Alenou Zsuzsovou – “Kočnerovou volavkou” a možnou strůjkyní vraždy Martiny Kušnírovej a Jána Kuciaka – není věc, kterou by si dal soudný člověk za rámeček. Leckterému politikovi by dokonce mohla úplně srazit vaz.

To se ale netýká předsedy Slovenské národní rady a šéfa SNS Danka. Přes jeho teflonový charakter už steklo mnoho závažných kauz a ani tato ho nedovedla k žádné velké sebereflexi.

K četným reflexím to ale přivedlo slovenská média, která Dankově, místy i dost lascivní, komunikaci s Zsuzsovou neváhala věnovat titulní stránky i dlouhé články na svých webech.

Svěďte to na Sorose

Jiný názor mělo ale vedení RTVS s Jaroslavem Rezníkem v čele. O tématu vyšlo jen pár skromných zpráv. O celé nahrávce se na vlnách RTVS navíc mluví jako o “údajné”. Zveřejnil ji přitom renomovaný Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) na své platformě Kočnerova knižnica.

Právě tento původ se ale nepozdával šefovi zpravodajství RTVS Vahramovi Chuguryanovi. OCCRP je podle něj totiž sponzorovaná Georgem Sorosem.

Chuguryanovy fantaskní konspirace se náhle střetly s realitou v podobě dalšího odchodu dvou novinářů, stěžujících si na postup v kauze i na dlouhodobou atmosféru v médiu veřejné služby.

Poznání nepřichází

Poslední vlnu nevole v RTVS vyvolalo rozhodnutí pozvat do studia na poslední předvolební debatu mezi jinými právě také Andreje Danka. Zdálo by se to logické – stále je to jeden z nejvýše postavených mužů v zemi a předseda vládní strany. Háček je ale v tom, že se podle posledního průzkumu SNS drží na “krásných” 3,6 procentech. Reálně by si tak na účast ve vládě, národní radě a také ve velké předvolební diskuzi měla nechat zajít chuť.

V posledních dnech se ale jeví, že to dochází i samotnému Dankovi. RTVS k podobnému poznání zatím asi nedošla. Snad jejímu vedení přinesou prozření alespoň výsledky voleb.

Milion pro Slovenku a kroje

Mediální kauzy se nevyhnuly ani vládnímu SMERu. Zatímco jeho předseda a stále vlivný muž Róbert Fico se do značné míry se z dohledu médií a veřejnosti vytratil, druhému muži strany a premiérovi Peterovi Pellegrinimu se zájem médií rozhodně nevyhýbá.

Slovensko je zaplavené volebními reklamami a inzerce se nevyhýbá ani médiím. Na tom by nebylo nic tak zarážejícího, Pellegrini však tyto metody politického marketingu dotáhl ještě o několik úrovní výš.

Jeho tvář se totiž objevila na titulní stránce ženského týdeníku Slovenka, která mu následně poskytla čtyři strany nekritického rozhovoru.

Opravdový rozruch ale vyvolalo až zjištění slovenské pobočky Transparency International, že si za rozhovor nejen prakticky zaplatil a magazín to nikde neuvedl, ale že týdeníku věnoval peníze ze státní pokladny.

V přepočtu 1,2 milionu korun Pellegrini vylovil z rozpočtovy rezervě svého premiérského postu. Toto tučné dýško přistálo na účtu spolku Slovenka, který stejnojmenný časopis vydává a navíc pořádá různorodé společenské akce.

Pellegriniho dar by tak měl podpořit Slovenkou pořádané Dny kroje v Bánskej Bystrici – její obyvatelé se tak tedy asi mají na co těšit.

Minulý ročník folklorního festivalu byl věnován také vzpomínce na Milana Rastislava Štefánika a na velkou osobu slovenského folklóru Štefana Nosáľa. Uvidíme, kterou osobnost si vyberou organizátoři letos, jeden sponzor se o slovo hlásí už teď.

,,Jste gay?“

Mediální skandály kolem Pellegriniho však neskončily – i když už v tom byl slovenský premiér částečně nevinně.

Slovenka totiž nebyla jediným periodikem, do kterého dával slovenský premiér rozhovor. Mezi některé další patřil například i bulvární týdeník Plus 7 dní.

,,Je pravda, že jste gay?” zeptal se na konci rozhovoru premiéra redaktor týdeníku Pavel Knapko. Ten na otázku poměrně rychle záporně odpověděl. Bylo však poznat, že takový dotaz úplně nečekal.

Tím to však neskončilo, naopak, věci okolo premiéra i týdeníku rychle nabraly na obrátkách. Ještě před publikováním rozhovoru se totiž redakce ocitla pod silným tlakem vydavatele, se kterým se s jasným cílem a velmi rychle spojil samotný Úřad vlády Slovenské republiky. Pasáž o premiérově sexuální orientaci se nakonec na stránky opravdu nedostala.

Je samozřejmě na místě ptát se, do jaké míry jsou podobné otázky vhodné – ať už směřují na kohokoli (toto téma výborně zpracoval například Filip Titlbach z Deníku N). Fakt ale je, že o Pellegrinim se podobné zvěsti šíří už dlouho, což ještě víc poukazuje na paradox, že se jedná o muže na prvním místě kandidátky strany, která je v mnohých ohledech skoro až homofóbní.

Nijak to sice neospravedlňuje redaktorovu necitlivou otázku, omluva se ale těžko hledá i pro naprosto bezprecedentní zásah politiků do médií.

Intervence vlády i vydavatele se také podepsal na personální stránce týdeníku – záhy po incidentu z něj odešla šéfredaktorka Katarína Šelestiaková, která s celým postupem vůči rozhovoru nesouhlasila. Skončil také samotný redaktor Knapko.

Podle mnohých kritiků se styl vlády SMERu ve velkém přiblížil tomu Mečiarovskému, před čtvrt stoletím. Pomalu ustupující SMER se těmito kroky nenechal Mečiarem zahanbit a po jeho vzoru směle zasáhl i do médií. Je jen otázka, zda-li je zrovna toto ideální styl rozloučení s voličstvem, to přece jen zvládl Mečiar daleko působivěji.

Dvojí příznak horečky

Slovensko prostě poslední týdny a měsíce žije parlamentními volbami a volební horečka se nevyhýbá ani médiím a politikům.

Tato zvýšená teplota může pro jedny znamenat poslední známky života před definitivním politickým vychladnutím, druhým zase spíš přilévá pot na již tak nervózní rozpálené čelo.

V některých případech to snad může být i obojí, ale o těch zase někdy příště.

„Je to výsledkom dlhodobého tlaku na všetky predajné miesta, kde ponúkame aj iný pohľad na udalosti okolo nás – navyše dva mesiace pred voľbami 2020. Záujem ničiť nás je od samého počiatku,“ uviedol v statuse.

Kaufland časopis stiahol zo svojej ponuky viac ako rok potom, ako tak urobila Billa. Neskôr sa k tomuto rozhodnutia pridal aj obchodný reťazec Tesco.

Keď bol v roku 2018 Kaufland kritizovaný za predaj tohto časopisu, hovorkyňa Lucia Langová sa vyjadrila, že „Spoločnosť Kaufland nepodporuje cenzúru tlače a ani obmedzenia slobody prejavu, preto momentálne nemá v pláne stiahnuť uvedené periodikum z predaja.“

Šéfredaktora Tibora Rostása v polovici decembra odsúdili za hanobenie národa, rasy a presvedčenia. Dôvodom bol jeho článok Klin židov medzi Slovanmi, kde uvádza citácie rôznych osobností slovenskej histórie, v ktorých vyjadrujú negatívne postoje k židovskej komunite.

Podľa prokuratúry tým Rostás uvádzal do obehu a rozširoval extrémistické materiály.  Musel zaplatiť peňažný trest vo výške štyri tisíc eur. Ak by pokutu nezaplatil, hrozil by mu trojmesačný trest odňatia slobody.

Na znovu obnoveném třetím kanálu s názvem Trojka se objeví především televizní díla, která se vznikala v posledních padesáti letech. Nebudou tak chybět dokumenty, kulturní pořady ani dramatická díla. V budoucnosti se má pak objevit také tvorba zahraniční.

Nový program RTVS bude vysílat po celý den. Vysílání se bude skládat ze dvou relací, každá z nich se navíc bude opakovat. První relace tedy poběží od šesti hodin ráno do poledne a bude se následně reprízovat. Večerní zahájí svůj program v šest odpoledne a bude pokračovat až do půlnoci. Opakovat se pak bude následující den.

Na provoz nové televizní stanice vyčlenila RTVS dva miliony euro, v přepočtu tedy okolo 51 milionů korun.

Ešte vo februári 2018 otriasla celou krajinou smrť investigatívneho novinára Jána Kuciaka. Následná vlna protestov prinútila vtedajšieho premiéra Roberta Fica a niekoľkých jeho ministrov rezignovať. V septembri 2018 zatkla polícia štyri osoby kvôli podozreniu na účasti vraždy. V marci tohto roka bol z jej objednania obvinený kontroverzný podnikateľ Marián Kočner.

Počas celého roka zverejňujú médiá zverstvá

Po zhabaní Kočnerovho mobilu a jeho osobných vecí otriasol Slovenskom ďalší šok. Počas celého roka zverejňujú slovenské médiá „zverstvá“ v podobe správ a nahrávok, ktoré sa ukrývali u Kočnera.

Slovenskí poprední politici, prokurátori, sudcovia, podnikatelia či dokonca novinári sa objavili v šifrovanej komunikácii Mariána Kočnera. Viacerých chcel podnikateľ vydierať a ovplyvňovať. To sa mu zrejme i darilo.

„Kočnerov archív ukazuje, že Slovensko nemalo sedem rokov generálneho prokurátora, ale otroka Mariana Kočnera a poskoka politikov. Dobroslav Trnka namiesto toho, aby vyšetroval vážne prepojenia organizovaného zločinu na politikov, korupciu kryl podľa toho, ako to chcel jeho kamarát Kočner alebo ako si to objednali jednotliví politici,“ píše novinárka Denníka N Monika Tódová.

Viacerí z nahrávok a správ sa dostali do problémov

Ukázali to už nahrávky rozhovorov medzi Trnkom a Kočnerom, ale potvrdzuje to aj ďalšie video, ktoré sa našlo v Kočnerovom „archíve“ pri vyšetrovaní vraždy novinára Jána Kuciaka.

Ide o asi trištvrtehodinový rozhovor medzi Trnkom ako generálnym prokurátorom a vtedajším ministrom financií Jánom Počiatkom (Smer).

Rezignovať musela aj vtedajšia štátna tajomníčka ministerstva spravoslivosti Monika Jankovská. Tá sa snažila kvôli Kočnerovi ovplyvňovať sudkyne, ktoré rozhodovali v kauze zmeniek, kde je zapletený slovenský podnikateľ.

Často sa objavuje v správach aj spomínaný Robert Fico. Ten je známy taktiež slovnými útokmi na novinárov.

„Viete čo, keby bolo 100 tornád na Slovensku ako bolo na Kube, tak nespôsobia také škody, ako ste vy napáchali na Slovensku,“ povedal. Po ďalších otázkach reagoval opäť podobne. „Vy ste najväčší zločinci na svete! Vy ste v tejto republike napáchali najviac škody,“ zakončil jednu zo svojich tlačoviek.

Na ďalšej z dávnejších nazval novinárov zas „špinavými protislovenskými prostitútkami,“ alebo v jednom z videí  odkazuje, „Nech vás komediantov medzi novinármi dobre trafí.“

Ohrozené sú aj verejnoprávne médiá

RSF taktiež poukazuje na ohrozenie nezávislosti verejnoprávnej televízie a rozhlasu RTVS. V roku 2018 opustilo RTVS približne 30 novinárov v dôsledku sporu s vedením. Vedenie je spojené s jednou z koaličných strán, SNS.

Koaličné strany Smer-SD a SNS sa stále usilujú regulovať médiá aj tým, že chcú  právo politikov odpovedať na novinové články.

Slovensko tak postupne klesá v rebríčku RSF. V roku 2016 bolo ešte na 12. mieste, o rok neskôr na 17. mieste a predošlý rok obsadilo 27. priečku.

„Toto je naozaj veľmi zlé. Chápem, že pre veľkú časť občanov, možno pre väčšinu, nie je podstatné niečo také, ako je sloboda tlače, ale je to jeden z indikátorov demokracie. A jasný signál, že máme vážny problém. A nielen my, novinári,“ napísal na svoj facebook Peter Bárdy, šéfredaktor portálu Aktuality.sk.

Česká republika sa v rebríčku umiestnila až na 40. mieste, pričom si pohoršila o šesť miest v porovnaní s rokom 2018.

Reportér slovenského serveru aktuality.sk Petrovič se od 90. let věnuje resortu vnitra, obrany nebo soudnictví. Letité zkušenosti má i s informováním o slovenském organizovaném zločinu, právě odtud pramení jeho orientace v tématu či jeho kontakty.

Kvůli knize znovu obcházel místa výbuchů, přestřelek či vražd nepohldných svědků a bílých koní. Vedle dosud nezveřejněných fotografií z míst činu obsahuje kniha i řadu rozhovorů. ,,Mafiánů, kteří jsou teď venku, je velmi málo. Ti nejnásilnější se mezi sebou buď vybili nebo jsou zavření,” popsal okolnosti vzniku knihy Petrovič v rozhovoru s Marekom Vagovičom v pořadu NA ROVINU na webu aktuality.sk.

Mezi jedním z respondentů byl i bývalý “boss všech bossů” Mikuláš Černák, se kterým vedl Petrovič korespondenční rozhovor do vězení. V rozhovoru Černák prolomil mlčení a rozepsal se o fungování slovenské mafie nebo o své první vraždě.

,,Nejčastěji se zaobírám rozsudky – na Slovensku je to trochu podceňovaná věc. Když končí soudní proces, tak si lidi vyslechnou, kdo kolik dostal, ale pro mě to není ta nejzajímavější informace. Ta přichází o několik týdnů později, když soud vydá písemné zdůvodnění, proč tak rozhodl. (…) To je můj nejexaktnější zdroj,” popsal Petrovič v rozhovoru svou práci s veřejně dostupnými zdroji.

Rozpuštění kyselinou či rozemletí v mlýnku, i takové hrůzy se objevily

Mafie na Slovensku fungovala od 90. let, tedy podobně jako v Česku. Průběh a forma organizovaného zločinu se ale přeci jen lišila. Mnohými odborníky bývají slovenští mafiáni připodobňovaní spíš k těm balkánským – nešlo jen o moc a peníze, ale i o demonstraci síly a tupého násilí.

Ještě donedávna policie objevovala i masové hroby a na veřejnost se dostávaly informace o likvidaci nepohodlných lidí v mlýncích na maso či kyselině. Krom toho měli mnozí mafiánští bossové často blízké kontakty na stranu HZDS tehdejšího premiéra Vladimíra Mečiara či Slovenskou informační službu.

Již přes deset let je nezvěstný investigativec Rýpal

Mezi první novináře, kteří začali o tamním organizovaném zločinu psát, patřil Paľo Rýpal. Ve své práci mapoval například mečiarovské privatizace a zaměřoval se i na mafii ve slovenských regionech. V dubnu 2008 Rýpal zmizel a dosud je nezvěstný.

Jeho poslední článek se věnoval mafiánskému klanu Pápayovcov v okolí Dunajské Stredy. Dosud je z těchto dob nezvěstných kolem 600 lidí. Kniha Slovenská mafia: Príbehy psané krvou je věnovaná právě Rýpalovi.

Petrovičova kniha bude mít křest 22. listopadu v bratislavském Pistoriho paláci. Na besedu budou pozvaní současní i bývalí prokurátoři, bývalý policejní prezident Jaroslav Spišiak a moderovat ji bude šéf investigativců z aktualit.sk Marek Vagovič. Knihu pokřtí Iveta Uhliariková, sestra nezvěstného novináře Rýpala.

Vysílání zahájila 16. září s dvanácti novými pořady, které moderují známé slovenské osobnosti. Zároveň nabízí nové díly pořadů, které už vycházely, například Takže tak. Nová mutace nabízí podobný obsah jako v České republice, proto české pořady později přibudou do nabídky.

Televize nabízí různé žánry od vaření až po vysílání 24 hodin denně v SlowTV, kde kamery přehrávají obraz z vybraných míst na Slovensku. Mezi nejznámější moderátory patří Juraj Tabaček, kterého čeští diváci mohou znát jako standupového komika.

Vysílání je kompletně zdarma a nyní se tři měsíce testuje. O úspěchu české televize svědčí i nominace na Křišťálovou lupu za koncept a některé pořady.

První zprávy o spuštění na Slovensku přišly na Karlovarském filmovém festivalu na konci června. V srpnu glosoval Luděk Staněk v jednom z pořadů na Mall TV, že Slovensko má sice více lepších věcí, než Česká republika, ale že nemají internetovou televizi.