Jak jste prožíval sametovou revoluci?

Pro mě to byl zásadní formativní životní zážitek. Jsem strašně vděčný Pánu Bohu, že jsem u toho mohl být. Kousek odsud (rozhovor vznikl na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky, pozn. red.) jsme tehdy vyhlašovali studentskou stávku a byly to velmi důležité okamžiky mého života. Měl jsem velké štěstí. Proto se obhajoba demokratického řádu stala jednou z podstatných náplní mého života a jsem rád, že můžu v této misi pokračovat na univerzitě. I mé působení v novinách bylo neseno étosem listopadu 1989, který jsme zažili na vysoké škole. To bylo pro nás a pro většinu mých spolužáků určujícím zážitkem. Celá řada z těch lidí, kteří mi pomáhali revoluci podnikat, stanuli na významných postech. Například můj dobrý přítel, kolega a spolu revolucionář byl teď zvolen děkanem filozofické fakulty v Olomouci. Takže je fajn, že žijeme ve skvělých časech, byť se to před pár lety zašmodrchalo oligarchizací a parcelováním politického prostoru. Ale to už je jiná kapitola.

Mnoho domácností v minulém režimu přes zákaz poslouchalo exilová rádia jako například Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. Jak podle Vás tato média otevřela oči lidem a jak pomohla k událostem 17. listopadu?

Šlo o souběh mnoha faktorů. V těch listopadových dnech začalo mnohem větší množství lidí náruživě poslouchat rozhlasové vysílání. Část rozhlasových stanic přestala být rušena už několik měsíců předtím. Poslech rádií byl tehdy nejsnazší způsob, jak se dostat k nějakým alternativním faktům. Obstarat si informace pomocí samizdatu nebo nějakými složitými cestami získat třeba exilové Listy vydávané v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem bylo mnohem komplikovanější a hrozily vám trestní postihy. Lidé žijící v pohraničí dokázali naladit signál i ze sousedních zemí, takže přijímali necenzurovanou verzi západního světa. Vedle sebe tak existovaly rozhlasové stanice vysílající v češtině a současně v Československu žili lidé schopní poslouchat Deutsche Welle v němčině nebo Radio France Internationale ve francouzštině. Tito lidé měli informační náskok a výhodu. Jako malý kluk si pamatuji, že moje babička vysílání západních rozhlasů pravidelně poslouchala. Následně vyslechnuté zprávy šířila sousedům po vesnici. Tito lidé poté mohli porovnávat informace s tehdejšími oficiálními médii v Československu.

 

Transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím

 

Takže výrazný podíl na podnícení revoluce mělo právě rozhlasové vysílání?

Nejen. U nás existovala také samizdatová a ineditní (zakázaná, ilegální, pozn. red.) tvorba, ale z hlediska dosahu, na většinovou společnost, byly tyto publikace velmi omezené. Významným samizdatovým periodikem až ke sklonku normalizačního dvacetiletí, se staly samizdatové Lidové noviny, které měly ambici zasáhnout podstatnou část populace tím, že se kromě toho vydání vlastního distribuovalo tzv. divokým samizdatem. Tohle také pomohlo šířit informace nepohodlné režimu.

Slyšela jsem, že tehdejší kopírování a šíření tiskovin a jakýchkoliv informací bylo pod kontrolou. Jakou formou a rychlostí se šířilo povědomí o listopadovém dění v porovnání s dneškem, kdy se zprávy mohou šířit skrze e-mail?

V nesvobodných časech se informace nejrychleji šířily v ústním podání. Takzvanou šeptandou, která s sebou nese to nebezpečí, že informaci zkreslíte. Šeptandou se roznášely i zprávy, které pravidelní posluchači rádia Svobodná Evropa získali přímo z vysílání. Byl to takový paradox, že západní média informovala o dění v Československu mnohem vyváženěji než ta naše. Přinášela alternativní informace, které se mohl čtenář nebo posluchač dozvědět, na rozdíl od médií hlavního proudu v Československu.

Jak se tehdejší oficiální média zhostila zpravování o samotné revoluci?

Velmi rozpačitě. Novináři a šéfredaktoři tehdejších listů pracovali dlouhé roky podle zavedených postupů. Takže když si v srpnu roku 1988 demonstranti připomínali dvacetileté výročí okupace Československa, sdělovací prostředky v Československu neinformovaly nestranně a vyváženě. Informovaly o protisocialistických silách, které se snaží rozvrátit náš socialistický stát a lidově demokratické zřízení. A stejně tak fungovali novináři v listopadových dnech. Menší deníky, například Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, byly mnohem odvážnější v tom, kam až jít a jaké informace ukazovat čtenářům. Informovaly národ dříve něž Rudé právo. Dokázaly čtenářům nabízet informační alternativu k ideologickým balastem obaleným zprávám. Navíc je nutné podotknout, že v této době již podstatná část obyvatel Československa poslouchala vysílání západních rozhlasových stanic. Postupně se začala média proměňovat. Mnohem větší práci v transformaci měla veřejnoprávní média, což trvalo dlouho.

Postupně však přišla demokracie a vznikl prostor pro myšlení lidí. Jaké byly největší změny v chodu médií po roce 1989 a jakou vyvolaly reakci?

Byla to velká a dramatická změna. Ti, kteří s komunistickou mocí byli nejvíce spojeni, zejména šéfredaktoři, většinou opustili svá místa. Jinak neprobíhaly žádné dramatické personální čistky, tak jako třeba za protektorátu nebo v době, kdy se komunisté chopili moci a nekomunistické novináře začali brutálně vyhazovat a stíhat. Nic tak dramatického se v roce 1989 nestalo. Na vedoucích místech byli lidé vyměněni. Novináři se potom přeorientovali. Do redakcí přišla celá řada nových mladých lidí, kteří nebyli spjati s komunistickým režimem. Přineslo to nový vítr, ale současně jsme to tehdy neuměli. Učili jsme se žurnalistiku za pochodu. Potíž byla v tom, že na začátku 90. let jsme neměli žádné mentory. Byly to každopádně velmi pozoruhodné časy a jsem moc rád, že jsem je zažil, protože transformace mediálního systému byla kouzelným obdobím.

Učili jsme se žurnalistiku za pochodu, neměli jsme žádné mentory

Co pro Vás osobně znamenal tento zlom a osvobození médií Vy? Co jste rád poslouchal na stanice či četl za tiskoviny v tehdejší době?

Já jsem dostudoval v půli 90. let, takže jsem naskočil do víru těchto událostí. Začaly se rozvíjet různé koncepty, jako třeba regionalizace redakcí. Bylo to jakési budování demokracie a kapitalismu v Čechách. Najednou se noviny ocitly v tržním prostředí nabídky a poptávky. Ty, které nebyly poptávány, záhy zanikly. To bylo něco nevídaného. Trh byl mnohem bohatší, vznikaly desítky nových titulů a časopisů. Tehdy jsem studoval na vysoké škole, bavila mě veškerá komerční rádia, což bylo něco nového. Začala vysílat tehdejší rockovou a populární hudbu v mnohem širší škále než to bylo předtím. Nebyl internet, tím pádem celá řada hudebních kapel a různých hudebních směrů byla nedostupná. To, že začala muziku přinášet komerční rádia pro nás mladé, bylo skvělé. Tomu jsem propadl. Byl jsem také velkým čtenářem denního tisku. Četl jsem například Mladou frontu a Lidové noviny, které shodou okolností fungují dosud. Chodili jsme pravidelně do studovny filozofické fakulty univerzity Palackého v Olomouci, kde jsme tato periodika četli. Vzpomínám si, že postupně vznikaly časopisy, jako je třeba Respekt, který je svým způsobem nástupcem Mladého světa.

Ještě se na chvíli vrátíme k době nesvobody. Víme, že před rokem 1989 existoval deník Rudé právo, který ideologicky spadal pod Komunistickou stranu Československa (KSČ). Pro mladé byl dostupný třeba Mladý svět vydávaný Socialistickým svazem mládeže. Veškeré tiskoviny, vysílání rozhlasu a televize byly bedlivě kontrolovány. Byla cenzura u všech médií stejná?

To nelze říci úplně jednoduše. Systém byl poměrně složitý, zejména z pohledu kontrolních mechanismů dohlížejících na to, které informace budou v oběhu, a které nikoliv, protože nevyhovovaly z nějakého důvodu KSČ. Tento systém se precizoval čtyřicet let a zvláště v normalizačním dvacetiletí, pro které byla charakteristická personální politika coby významný způsob ovládnutí jednotlivých redakcí. Vyházeli se proreformní pražsko-jarní novináři, kteří museli odejít většinou do jiných profesí nebo do zahraničí do exilu, někteří dokonce skončili ve vězení. Obsazení redakcí těmi ideologicky spolehlivými novináři se ukázalo jako velmi efektivní nástroj. Zabraňovalo publikovány jakýchkoliv škodlivých mediálních obsahů. Existovala celá řada dalších mechanismů, které tomu také měly bránit, jak jste zmiňovala různé cenzurní mechanismy. Takto se to udrželo až do revoluce v listopadu 1989. Kromě toho existovaly různé alternativní informační platformy. Zahraniční rozhlasová vysílání jednotlivých západních stanic, která měla vysílání v českém jazyce, například britská BBC. Programy na rozhlasové stanici Svobodná Evropa vytvářela československá redakce a tyto programy měly vytvářet širokou platformu různých pořadů, témat a názorů. Takže ta programová skladba rádia skutečně působila jako náhradní vysílání pro ta komunistická vysílání.

Dnes předrevoluční média vnímáme velmi negativně. Vše bylo pod kontrolou a pod propagandistickými ideologiemi komunistického režimu. Vidíte na nich naopak něco pozitivního oproti médiím dnešním?

Média byla velmi nezáživná, bylo to přepolitizované. Nedalo se to číst. Když se podíváte na Rudé právo třeba z roku 1975 nebo i 1988, tak to bude strašně nudné. Na titulní straně byla častokrát témata, jejichž důležitost se odvozovala od důležitosti pro KSČ. Například šlo o oficiální zprávy týkající se zasedání stranických orgánů nebo o situaci ve spřátelených zemích. To bylo to hlavní, proč moc lidí Rudé právo číst nechtělo. Lidé se snažili uchylovat k méně dogmatických titulům, jako bylo třeba Svobodné slovo nebo deník Lidová demokracie. Ty byly méně dogmatické, byť všechny důležité informace, které KSČ chtěla, se tam také objevovaly. Nicméně jejich víkendové přílohy byly čtenářsky atraktivnější. Z pohledu dneška je to nebe a dudy.

Tehdejší a dnešní média? Nebe a dudy

Pokud byste měl srovnat média před revolucí a dnešní média, nacházíte v nich nějaké paralely?

Proměna obsahová i vizuální byla velmi dramatická, proto je těžké nějaké paralely hledat. Každopádně význačným rysem československé žurnalistiky, historicky už od konce 19. století, byla její stranickost, která trvala až do roku 1989. Politické strany vydávaly politické deníky. Celá moderní porevoluční žurnalistika se začala stavět s velkým odporem ke stranickému pojetí žurnalistiky. Naopak se snažila být co možná nejvíce nezávislá na státní moci. Změna chápání nezávislého žurnalistického působení přichází až s vlastnickými změnami českých médií. Snahou bylo vymanit žurnalistiku z vlivů politické moci. To se svým způsobem dařilo za určitých obětí a negativních jevů. Jako třeba divoká privatizace prvních porevolučních let. Byla to mimořádná a složitá doba.

Pokud se nepletu, tak jste působil v Hospodářských novinách nebo v Mladé frontě. Což byla také média vzniklá po revoluci jako reakce na změnu ke svobodnému tisku.

Obě zmiňovaná média fungovala již v nějaké podobě předtím. Po roce 1989 se část médií zachovala. Rudé právo se transformovalo na Právo, přičemž ten nový název měl signalizovat formálně a obsahově znezávislení tohoto deníku. Podobně Mladá fronta se transformovala v nezávislý deník a symbolem toho nakonec byla i změna názvu na MF Dnes. Noviny existující za komunistického režimu se transformovaly a zůstaly na trhu ve formě nezávislých titulů. Potom vznikla celá řada pokusů nově zakládaných titulů, které však většinou neměly dlouhého trvání. Z tradičních deníků, které se obnovily po roce 1989 dodnes zůstávají jenom Lidové noviny, což je deník založený na konci 19. století. Deník vycházel do začátku 50. let, kdy ho komunisté přivedli k finančnímu bankrotu. Obnovený byl jako samizdat na konci 80. let. Po převratu v listopadu 1989 byl vydáván jako standardní periodikum. Je to jediný deník, který drží takto dlouhou kontinuitu.

Fotogalerie Bára Vránová

Jen co se Petr vrátí do svých osmnácti let, vydává do trafiky, kde si kupuje tehdejší tituly. Co bylo k dostání v červnu 1989?

Rudé právo

Jako první zde máme tehdejší stálici. Deník, který mají všichni spojený s komunisty. Sloužil totiž jako vlajková loď propagandy tehdejšího režimu. Do Sametové revoluce patřilo periodikum mezi nejvýše nákladové, poté se deník přejmenoval na Právo, které v pozměněné podobě vychází dodnes pod společností Borgis. Z novin, svého času světového formátu, si však veřejnost nejvíc oblíbila úplně poslední stranu se sportem.

Mladý svět

Týdeník Socialistického svazu mládeže patřil mezi nejoblíbenější u mladší části obyvatelstva. Dočíst jste se v něm mohli o životě slavných, hudbě nebo o sportu. Nechyběl ani komiks na zadní straně. Zkrátka pokud jste chtěli vědět, o čem ve škole budou spolužáci mluvit, koupit si ráno Mladý svět bylo tou správnou volbou.

Svobodné slovo

Aneb pěšák Československé strany národně socialistické. Navazoval na předválečnou tradici Českého slova a po roce 1945 nějaký čas zbrojil proti Komunistické straně Československa. V roce 1996 list změnil vlastníka i šéfredaktora. Do jeho čela nastoupil Libor Ševčík, který dříve vedl Lidové noviny nebo Mladou frontu Dnes. Po pár letech začal mít vlastník potíže a list prodal, načež zazněla jeho labutí píseň.

Obrana lidu

Honosným názvem pyšnící se periodikum vzniklo jako hlásná trouba armády Československa po druhé světové válce. V průběhu let pak vycházelo občas jako deník, občas jako týdeník. Tady byste žádnou zábavu nenašli, byla to jen politika, politika a znova politika. Po roce 1993 se v trafikách přestal objevovat a člověk, kterému za to vděčíme, se jmenoval Antonín Baudyš, tehdejší ministr obrany ČR.

Dikobraz

A náš borec nakonec je tentokrát hlodavec s bodlinami, který vyšel ven ze skrýše pouze jednou za týden. Obsahoval jak kreslený tak psaný humor a satiru. S jeho jménem pravděpodobně přišel Jaroslav Seifert a u jeho výběhu se vystřídali žurnalisté jako Zbyněk Vavřín, Zdeněk Jirotka nebo Jaroslav Vojtěch. Dikobraz se narodil v červenci 1945 jako nezávislé periodikum a vycházel až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Celý svůj život hlásal heslo „S úsměvem jde všechno líp.“ Čest jeho památce.

Gustav Bareš, vlastním jménem Gustav Breitenfeld, se narodil 22. října 1910 do chudé židovské rodiny. Od šestnácti let se angažoval v Komunistickém svazu mládeže a ve dvaceti letech vstoupil do Komunistické strany Československa. Rok předtím začal spolupracovat s Rudým právem a následně působil také v  novinách Pravda a v redakci Škodováka.  V letech 1930 – 1932 byl šéfredaktorem a následně zástupcem šéfredaktora Rudého večerníku. Před 2. světovou válkou spolupracoval také s Haló novinami a časopisy Cesta soukromých zaměstnanců a Pražský týden.

Těsně před začátkem války emigroval s rodinou do SSSR, kde působil jako hlasatel v tajném vysílači Za národní osvobození a pracoval jako redaktor v Československých listech.

Po válce znovu získal pozici šéfredaktora v Rudém právu a po roce 1946 se stal členem propagačního oddělení ÚV KSČ, které se pod Barešovým vedením dostalo do konfliktu s tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým. Spor vedli o tom, kdo z nich bude zodpovědný za řízení kulturní sféry v Československu, která byla součástí propagandistických nástrojů strany. V této době působil Bareš také v časopise Tvorba, který mimo jiné pronásledoval významné československé tvůrce a kulturní představitele. Redakce Tvorbu zrušila poté, co Bareš prohrál v konfliktu s Kopeckým a musel odstoupit ze všech politických funkcí.

Konflikty s politiky i umělci

Významný spor vedl Bareš také s držitelem Nobelovy ceny Jaroslavem Seifertem. Bývalý člen KSČ a úspěšný básník, kterého v roce 1929 strana vyloučila mimo jiné kvůli podpisu Manifestu sedmi prohlásil, že raději uvidí francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše. Ačkoliv toto prohlášení pronesl v úzkém kruhu lidí, jeden z nich, Jiří Taufer, ho za tato slova předal do spárů KSČ.

Jako trest za tento protisovětský výrok si Bareš objednal negativní kritiku Seifertova díla u básníka a politika Ivana Skály. Ten zkritizoval sbírku Píseň o Viktorce, jejíž vydání umožnil komunistický režim právě z důvodu následné msty. Ačkoliv byla kritika v některých místech faktograficky chybná a Skála ji napsal velmi rychle, aby ji hned v dalším čísle Tvorby mohli otisknout, mělo to na Seiferta dostatečný dopad, aby se na čas odmlčel. Vše vyvrcholilo roku 1951, kdy se Seifert musel omluvit, což Barešovi přesto nestačilo a stále trval na dalším potrestání. I na tento spor měl vliv Barešův boj s Kopeckým. Kopecký se při řešení výroku zachoval, k Barešově smůle, k Seifertovi výrazně vstřícněji.

Po odstupu z politického života roku 1952 pracoval chvíli v Ústavu dějin KSČ a přednášel na Univerzitě Karlově, kde působil také jako děkan. Během Pražského jara roku 1968 se toužil vrátit do politiky. V této době zkritizoval činy KSČ v 50. letech, za což ho následně, v roce 1970, strana vyloučila. Současně mu univerzita odebrala právo přednášet na její půdě . Na sklonku života prohlásil, že celý jeho život byl omylem. Zemřel 13. září 1979 v Praze.

Na rozdíl od většiny prvorepublikového tisku KSČ neuplatňovala model propojení stranického tisku a politické strany, ale vydavatelem byla konkrétní fyzická osoba.

Zatímco po únoru 1948 byl titul povinně vzorem pro ostatní tisk, do té doby se potýkal často s cenzurou, zákazy prodeje atd. V době protektorátu vycházelo Rudé právo ilegálně, často jeho činnost přerušovalo Gestapo.
Na připomínku prvního vydání Rudého práva komunisté od roku 1948 slavili 21. září jako Den tisku.

Arnošt Lustig pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Právě jeho původ mu nedovolil dostudovat reálku a zajistil mu pobyt v několika koncentračních táborech. Na konci války se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a až do roku 1945 se ukrýval v Praze. Hrůzné vzpomínky se později staly inspirací pro spisovatelskou činnost. Velmi ho také ovlivnila ztráta téměř celé rodiny během holocaustu.

Ačkoliv je Lustig známý především jako spisovatel, již během studia na Vysoké škole politických a sociálních věd začal přispívat do novin a časopisů. V roce 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Později působil v Československém rozhlase, v kulturní rubrice časopisu Mladý svět, přispíval do Československého novináře, Mladého světa, velmi často psal také pro Literární noviny nebo do Rudého práva. Pracoval i jako scenárista pro Barrandovská studia. 

Jak sám řekl, právě novinářská kariéra měla velký vliv na jeho psaní. Novinařina jej naučila úspornosti, disciplíně, humoru a pokoře. Také i to, že inspiraci nelze čekat donekonečna a je třeba být hotov tehdy, když to požaduje šéfredaktor.  

Po emigraci v roce 1968 pracoval ve filmovém studiu v Jugoslávii, později přednášel na univerzitě v Iowě, na Drakeově univerzitě v Des Moines a od roku 1973 vyučoval film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 zde získal titul profesora. 

Po návratu do Československa po sametové revoluci vyučoval tvůrčí psaní na Karlově Univerzitě a později byl i šéfredaktorem české verze časopisu Playboy. 

Během života získal mnoho ocenění. K nejvýznamnějším patří například Cena Karla Čapka (nejvyšší literární cena České republiky), Cena Franze Kafky, jejímž záměrem je vyzdvihnout významné osobnosti literatury, které se svým dílem zasloužily o hodnoty demokracie, tolerance a humanismu a v neposlední řadě byl i laureátem Pulitzerovy ceny.

Jiří Pelikán se narodil v Olomouci jako nejmladší ze tří dětí do rodiny známého uměleckého sochaře Julia Pelikána. Vyrůstal v dobře situovaném a harmonickém prostředí, ovšem se silně vyhraněným sociálním cítěním – otec pocházel z chudých poměrů a matka příležitostně vypomáhala ve vývařovně pro nezaměstnané. Děti tak od mala tíhly spíše k levicově orientovaným ideálům, což se potvrdilo na podzim roku 1939, kdy šestnáctiletý Jiří vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), pro kterou ilegálně roznášel letáky a výtisky zakázaného plátku Rudé právo.

Za tuto činnost jej na jaře 1940 zatklo gestapo. Přestože společně s několika dalšími mladíky provozoval protistátní činnost, za kterou mohl získat i trest smrti, muselo ho gestapo vzhledem k jeho věku po půlroce propustit. Na soud tedy mohl čekat na svobodě pod podmínkou, že nesmí opustit Olomouc.

Obecní tajemník Bohumil Paroulek

Když Pelikánovi přišlo předvolání k soudu v polské Wroclawi, utekl z domova. Rodiče tou dobou už byli transportováni do shromažďovacího tábora ve Svatobořicích. Otec kvůli tomu, že odmítl namalovat portrét důstojníka SS, který byl i velitelem tábora, matka kvůli židovskému původu. Později ji Němci převezli do koncentračního tábora Osvětim, kde roku 1943 i zemřela.

Jiří Pelikán se schovával různě po známých i klášterech, až se mu nakonec podařilo skrýt se v obci Kořenec u rodiny Veselých, příbuzných Vlasty Chramostové. Zde pod falešným jménem Bohumil Paroulek rychle získal důvěru místních, stal se obecním tajemníkem a aktivně se zapojoval jak do zvelebování obce, tak i odbojové činnosti. Svou pravou identitu se mu podařilo utajit až do konce války.

Od kovaného komunisty k reformnímu řediteli Československé televize

Po válce se Pelikán vrátil ke svému původnímu jménu, vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a stal se jedním z čelních představitelů komunistické mládeže. Během působení v předsednictví akčního výboru na vysokých školách stál za hromadnými čistkami v řadách studentů i profesorů. V roce 1948 pak vstoupil do politiky a stal se poslancem Národního shromáždění.

Zlom v jeho oddaném stranickém myšlení nastal krátce po Chruščovově projevu na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Pelikán si začal postupně uvědomovat stále větší nutnost reformací KSČ i celkového vnitropolitického vývoje, rehabilitaci neprávem odsouzených či jinak poškozených nebo vymanění republiky z poručenství Sovětského svazu. Jako vzor možných změn mu byl model prosazovaný v Jugoslávii, kvůli čemuž se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Roku 1961 odsoudilo Byro Ústředního výboru KSČ Pelikána z účasti na činnosti protistátní ilegální skupiny. Díky své kádrové minulosti se mu ale podařilo tlak ustát a už o dva roky později se díky podpoře liberálního křídla vedení KSČ stal ústředním ředitelem Československé televize (ČST). Tam měl uplatnit své mezinárodní kontakty a otevřít ČST okno západním směrem.

Pelikán neměl s vedením tak rozsáhlé organizace žádné zkušenosti, přesto se mu ale už krátce po jeho zvolení podařilo přivést na obrazovky aktuální publicistiku obcházející stanoviska Hlavní správy tiskového odboru a KSČ. Ty nařizovaly vysílání jen těch pořadů, které splňovaly přísné podmínky cenzorů a které podporovaly ideologii režimu. Často se ale stávalo, že cenzoři nedokázali uhlídat vše a tvůrcům se tak dařilo uvádět i pořady, které by jinak nevyhovovaly. To vše s vědomím ředitele Pelikána, který nejednou hájil své podřízené a tvůrce s odkazem na právo na vlastní názor. Kromě toho se mu podařilo vytvořit i první telemost Východního bloku se Západem v rámci vídeňského cyklu Stadtgespräche – dialog Praha – Vídeň, nebo festival Zlatá Praha, který se stal prvním soutěžním setkáním východních a západních televizních tvůrců a jejich děl.

Pelikánova kariéra ředitele ČST skončila v září 1968. Kvůli jeho předchozím reformám a následné podpoře protiokupačního vysílání se stal normalizačnímu režimu nepohodlný a po odchodu z funkce jej KSČ odsunula na pozici emisara v Římě. Tam také v roce 1969 zažádal o politický azyl a oficiálně emigroval.

Šéfredaktor, nepohodlný exulant a poslanec Evropského parlamentu

Společně s Vladimírem Tosekem založil Pelikán exilový magazín Listy, do kterého přispívali autoři jako Ludvík Vaculík, Ivan Sviták, Pavel Kohout nebo Václav Havel. Jiří Pelikán se tak stal v očích KSČ jedním z předních Československých exulantů, kteří symbolizovali nepřátele socialistického Československa. V roce 1975 proto StB zorganizovala tajnou akci s názvem Vampír II, během které zaslali dva z agentů umístěných v Miláně Pelikánovi poštou bombu maskovanou jako knížku. Cílem nebylo nepohodlného exulanta zabít, ale pouze ho vystrašit a předat tak varování i dalším exilovým tvůrcům a odpůrcům režimu.

Jeho myšlenky, názory, a především proaktivní politika mu v Itálii zajistily širokou podporu a autoritu, díky čemuž působil od roku 1979 jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po návratu do Československa v 90. letech pak krátce figuroval jako poradce prezidenta Václava Havla. Zemřel 26. června 1999 v Římě na následky rakoviny.

Další četba:

CACCAMO, Francesco. Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2008. 151 s., [7] s. obr. příl. Knihy dokumenty. ISBN 978-80-7239-226-1.

HAVLÍČEK, Dušan. Listy v exilu: obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až 1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. 1. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2008. 893 s. ISBN 978-80-903687-7-4.

ORSÁG, Petr. Mezi realitou, propagandou a mýty: československá exilová média v západní Evropě v letech 1968-1989. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 362 stran. ISBN 978-80-7422-427-0.

VANČUROVÁ, Libuše, ed. Jiří Pelikán 1923-1999: sborník. Praha: OPS Občanský dialog, 2003. 80 s. ISBN 80-239-0846-4.

Do rodiny advokáta v Mnichově Hradišti se na konci března v roce 1901 narodil Jan Šverma. Již ve svých dvaceti letech, těsně potom, co zanechal studia práv na Karlově univerzitě, vstoupil do komunistické strany (KSČ). O tři roky později byl vybrán jako redaktor do Večerníku Rudého práva.

Vyučoval také na krajské škole komunistické mládeže v Praze a zároveň vydával a vedl časopis Avantgarda. V roce 1929 byl na pátém sjezdu KSČ zvolen do Ústředního výboru a politbyra.

Mimo své působení v nejužším vedení KSČ zastával funkci šéfredaktora Rudého práva. Když pracoval v exilovém vedení strany v Moskvě, byl také komentátorem československého vysílání moskevského rozhlasu a od srpna 1943 byl členem redakční rady Československých listů.

Zahynul tragicky 10.11. 1944, když chtěl na ústupu po porážce Slovenského národního povstání přejít horu Chabenec.

Jasně, není to takové překvapení, je neděle, státní svátek, média se věnují hlavně oslavám a kdo by vynechal bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ, představitele režimu, který si z oslav dokázal udělat výborné PR. Přesto, uplynulo 27 let a Miloš zůstává… Z hlavních médií tématu odolávaly jen (paradoxně?) blesk.cz a e15.cz, aktuálně.cz Jakeše v hlavním článku původně nezmiňovaly (print screen z 12:40), ve 12:45 tam už ale byl.