K uzavření Litovle došlo v brzkých ranních hodinách v pondělí 16. března. Měl jste jako novinář už předtím informace, že k tomu dojde?

Informace jsem neměl, bylo to překvapení pro všechny. I když ne takové jako pro zbytek republiky. Podezření, že je tady možná větší počet potenciálně nakažených lidí, se šeptandou šířilo.

Poslouchal jste tehdy ráno rozhlasové hlášení, ve kterém litovelský starosta Viktor Kohout izolaci oznamoval?

Slyšel jsem ho naživo, chvilku před osmou jsem vstával. Už před začátkem hlášení jsem z internetu zachytil informaci, že jsme uzavření. Vykulil jsem oči a během chvilky se spustil městský rozhlas. Poslouchali jsme, co přesně pro nás izolace znamená. Podle televizního zpravodajství o situaci v Itálii jsme ovšem tušili, co přijde. Přísnější karanténa.

Starosta obstál, nikde se neskrýval

Když jste starostovo hlášení poslouchal, jak na vás působilo?

Příjemné to samozřejmě nebylo. Co si vybavuji, starosta mluvil poměrně věcně a jasně. Pochopil jsem jeho záměr uklidnit veřejnost. Podal základní informace, tehdy jich zase tak moc k dispozici nebylo. Nemůžu říct, že bych se nějak bál, nebo začal panikařit. Zásobování obchodů potravinami bylo i při karanténě zajištěné. Nebyl důvod dělat nálety na regály s potravinami.

Takže podle vás starosta při komunikaci s občany obstál? Na zásadní sdělení jste zvyklý, ale ze sportovního prostředí, což je přece jen něco jiného.

Rozhodně je to jiné. Nicméně ano, podle mě starosta obstál. I další dny karantény ukázaly, že situaci zvládl velmi dobře. Nebylo to lehké, nikdo něco takového předtím asi nezažil.  Líbilo se mi, že starosta hodně komunikoval přes sítě. Každý den se snažil zveřejňovat důležité informace. I jeho „projížďky“ městem (při nich občany povzbuzoval, že Litovel izolaci společně zvládne – pozn. aut.) lidem pomáhaly. Dávaly jim pocit sounáležitosti, naděje. Je to trochu klišé, každopádně to fungovalo. Důležitý byl první týden. Starosta se nikde neschovával. Podával pravdivé, nezkreslené informace. Oproti celostátní úrovni v tom byl podstatný rozdíl. Alespoň z mého pohledu.

Zmínil jste Itálii, kde se nemoc COVID-19 nevyhnula ani provincii Benátsko. Obával jste se v hanáckých Benátkách, jak se Litovli přezdívá, italského scénáře? Případně – nezačali jste si připadat trochu jako v hanáckém Wu-Chanu?

Takové vtipy kolovaly mezi Litoveláky už před uzavřením města. Nikdo ale asi nečekal, že by jej situace kolem koronaviru mohla tak zasáhnout. Když se nebezpeční nákazy přiblížilo, začal vám při pomyšlení na týden staré žerty tuhnout úsměv v obličeji. Ale že bychom se báli, že se nemoc rozběhne podobně jako v Itálii, to snad ne. Alespoň, pokud mluvím za sebe.

Měl jste ze svého okolí takový dojem?

Úplně z nejbližšího okolí a od známých určitě ne. I když, určitě… Nikdo to nedával najevo. Obezřetnost ale nechyběla. Že se někteří bojí a jsou vystresovaní, jsem vnímal hlavně z několika litovelských skupin na Facebooku.

Změna v práci za deset minut

Vaše domovská redakce sídlí v Olomouci. Pracoval jste v ní ještě den před vyhlášením izolace, nebo jste už několik dní psal z domova formou home office?

Práci z domu jsme měli od zaměstnavatele doporučenou už od čtvrtka nebo pátku. Nevím, jak přesně to měli ostatní kolegové, ale já jsem už několik dní pracoval z domova.

Z tohoto pohledu se tedy pro vás mnoho nezměnilo. V pondělí jste normálně připravoval sport do úterního vydání novin.

Jasně, nic zásadního se pro mě nezměnilo. Trvalo to však jen deset minut (úsměv). Od rána mi začaly zvonit telefony. Hned jsme se domlouvali, jestli bych mohl napsat i něco mimo sport pro zpravodajství. Popsat náladu v uzavřené oblasti, kde jsem zůstal a kam žádný další novinář už nemohl… Postupně vznikla první myšlenka, že bych denně mohl psát příspěvky o životě v izolaci.

S tou myšlenkou přišli vaši nadřízení?

Sotva skončilo hlášení rozhlasu, hned jsme si volali. Nejprve jsem dostal bezpečnostní instrukce. Neměl jsem třeba v tu chvíli ani žádné roušky, takže jsme si vysvětlovali, co a jak. Jak se třeba nepouštět do rizikových situací ze zdravotního hlediska. Bylo to samozřejmě hektické, nikdo moc nevěděl, co bude. Domluvili jsme se, že bych mohl sdělit první dojmy z místa „za závorami“. Tak jsem popsal, co se v Litovli děje. Čerpal jsem z informací, které jsem zjistil od rodiny, od kamarádů. Zjišťoval jsem, jak některé nepustili už ani do práce, jak vraceli lidi od zátarasů… Když byl text na světě, řešilo se, co dál. Asi se to líbilo, tak jsme se dohodli, že budu psát pravidelně každý den. Na žádného válečného zpravodaje jsem si ale hrát nechtěl.

Ani trochu?

Ani trochu. Některé situace tak možná zpětně vyznít mohly, ale nic opravdu dramatického jsem nezažil. Naopak spousta lidí tady v Litovli dělala úžasné věci.

Příjemné překvapení, zíral jsem

Jak to myslíte?

Řada lidí mě hrozně překvapila, jak kritickou situaci vzali. Okamžitě začali pomáhat jeden druhému. Včetně osob, o kterých jsem si myslel, že jsou spíše egoisté a v životě bych to do nich neřekl.
Na druhou stranu byli i lidé, o nichž nebylo týden slyšet. Zalezli a až pak se objevili na sociálních sítích, když jim začaly pracovat nervy, a pak ukázali horší stránku. Karanténa o spoustě lidí ukázala hodně věcí.

Celkově vás Litovel překvapila spíše příjemně, nebo nepříjemně?

Jednoznačně překvapila příjemně. Prvních čtyři, pět dní jsem vyloženě zíral. Něco takového jsem ještě nezažil. Lidé si intenzivně pomáhali. Jedni začali nakupovat seniorům, šili a darovali si roušky, nebo si jen dávali přednost v obchodech a chovali se k sobě ohleduplně a disciplinovaně. Excesů bylo absolutní minimum. Pocit ohrožení v lidech vyvolal spoustu dobrého.

To zní skoro jako scény, které by si člověk za normálních okolností představil jen ve filmu.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. V jednadvacátém století a ještě v Litovli. Některé scény byly doopravdy jako vystřižené z filmového plátna. Člověk to asi musí zažít, aby uvěřil.

Třeba?

Jedete autem po silnici a najednou proti vám stojí hlídka vojenské policie. Jste na hranici uzavřené oblasti. Řeknou vám: ‚Můžete tady odbočit, nebo se můžete vrátit a vzít to po polní cestě.‘ Nebo jdete do normálního supermarketu a tam lidé v rouškách, s rukavicemi, dezinfekce košíků. Na Nových Zámcích (osada zhruba tři a půl kilometru západně od Litovle, místní část obce Mladeč – pozn. aut.), kam jezdíte na projížďku na kole, zase zbudovali odběrové místo a mobilní ambulanci. Prostě nepředstavitelné.

Musel jste na odběr na Nové Zámky i vy?

Ne, co se tam odehrávalo, jsem měl zprostředkovaně. Většinou od kamarádů, kteří na Zámky zamířili na testy. Požádal jsem je, jestli by mi občas neposlali nějakou fotku. Sám jsem se snažil dodržovat pravidla. Vycházel jsem jen, když to bylo nezbytné, nebo když jsem šel někomu „pomáhat“.
Ty uvozovky uvádím záměrně, protože spousta lidí udělala milionkrát víc než já. Rozvezl jsem jen pár nákupů a na charitě lehce pomohl s přípravou balíčků pro seniory. Zase jenom sedět doma nešlo. Musel jsem taky něco vidět, abych o tom pak mohl napsat. Nikde jsem ale nebloumal, to mi přišlo zbytečné.

Měl jste s podobnou rubrikou už zkušenost?

V takové míře určitě ne. Dny v karanténě postupně začaly být jeden jako druhý, hledání témat tak bylo složitější. Osobní postřehy či glosy v redakci píšeme, ale ne čtrnáct dní v kuse.

Svůj zápisník jste přímo nahrával do systému, v němž noviny vznikají?

To jsem pořád dělal se sportovními stranami. Ale texty do rubriky Život v izolaci jsem napsal a následně poslal našemu olomouckému šéfredaktorovi, kterým je Ondra Dluhí. S ním jsme si k tomu něco řekli, případně něco lehce upravili a doladili. Ondra pak příspěvek odeslal na centrálu do Prahy. Na web Deníku to šlo hned ten den a do novinové verze až na druhý.

Zaregistroval jste, že grafiku k vaší rubrice tvořila i fotografie sousedního Uničova, který byl také uzavřený? Nebavili jste se o tom, že by ji měl nahradit spíše snímek z Litovle?

Přiznám se, že jsem to vůbec nezaregistroval. Na koláži jsem si všiml jen siluety města, ale že šlo zrovna o Uničov, jsem nevěděl. Tohle šlo úplně mimo mě, soustředil jsem se na text, případně na fotky z místa. Něco jsem vyfotil sám, něco mi poslali kamarádi a známí, další byly od dobrovolníků, se kterými jsem byl v kontaktu. Sluší se to uvést, že mi pomáhala a dodávala materiály spousta lidí, kteří nejsou novináři.

S příhodou u pokladny jsem nelhal

Fotku momentu, kdy jste v supermarketu u pokladny zjistil, že nemáte platební kartu, vám nikdo neposlal?

(Smích) Neposlal. Když jsem ale pak šel do dalšího obchodu, narazil jsem na jednoho kamaráda. Říkal mi, že jde radši k jiné pokladně (úsměv).

Když se vám to stalo, věděl jste hned, že to bude jedno z témat pro vaši rubriku?

Upřímně, hned ne (úsměv). Kdy jsem vyšel z obchodu, hned se mi neskutečným způsobem ulevilo. V článku jsem nelhal, že jsem se zpotil až tam dole… Chvilku jsem přemýšlel, jestli o tom napsat, nebo raději ne. Pak jsem si uvědomil, že se nic tak strašného nestalo. Zpětně se mi potvrdilo, že šlo o dobré rozhodnutí. Lidé se rádi zasmějí cizímu neštěstí, i když tady nešlo ve finále o nic. Navíc v den, kdy se odehrála moje příhoda, se nic jiného zásadního nedělo. Téma jsem proto rozvinul. Že se nakonec stalo tak nosným, byl docela dobrý úspěch (smích).

Stalo se vám, že jste v některý den nabral pro rubriku více nápadů?

Postupem času jsem si lépe organizoval práci, aby se mi nestalo, že některý den nebudu mít o čem psát. Zapisoval jsem si různé poznámky – většinou humorné příhody či věci, na které některý den nezbylo místo. Znamenal jsem si i různá větší témata, která jsem chtěl rozvést. Přítelkyně je učitelka
a chtěl jsem přiblížit i její práci. Na to se nakonec vůbec nedostalo. Většinou jsem ale šel po aktuální lince, co se stalo a co jsem zažil.

Myslíte, že se na svůj zápisník podíváte za pár let a zasmějete se mu?

Už jsem nad tím přemýšlel. Řekl bych, že se nad tím budeme všichni usmívat a kroutit hlavou, jestli tohle všechno bylo vůbec možné. Doufám, že to tak opravdu bude.

Které z dílů rubriky se vám psaly nejlépe?

Ke konci to začalo být trochu těžší. Jak jsem říkal, dny si začaly být podobné. Pořád jsem pracoval formou home office, takže jsem se opravdu bez problému zaměstnal na celý den. Na rozdíl od lidí, kteří nemohli do svojí práce a museli zůstat doma. Dny mi ubíhaly, avšak jejich průběh byl stejný. O to náročnější pro mě kolikrát bylo něco psát. A který díl se nejlépe psal? Nevím, jestli bych nějaký vypíchnul. Poměrně dobře se psal díl s pokladnou. Prostě jsem vylíčil, jak moje humorná příhoda proběhla.

Novinářská deformace v potlesku nebránila

V jednom díle jste se věnoval i pravidelným večerním „děkovačkám“ (pro lékaře, záchranáře, zdravotní sestry, prodavačky a další profese v „první linii“ – pozn. aut.) na balkonech. Spousta lidí je brala jako společenskou akci, jak jste je vnímal vy?

Snažil jsem se na to dívat trochu z nadhledu. To je asi ta naše novinářská deformace. O společenské události ale mluvila hrozná spousta lidí. Byli pořád zavření doma, maximálně vylezli ven a hned se zase vrátili. Večer vyšli na balkon, se všemi si zatleskali, zjistili, že ostatní lidé na sídlišti jsou na tom stejně jako oni. Jednoho dne se začala ozývat trubka. Mělo to sílu. Přišel další potlesk. Mezi paneláky na našem sídlišti navíc začal projíždět starosta, vystupoval z auta a křičel povzbuzující hesla typu „Zvládneme to! Buďte silní!“ Při pohledu z nadhledu mi to přišlo až komické. Bylo ale vidět, že lidem to pomáhá. Každý, kdo se to díval zvenku, musel kroutit hlavou. Až se na to budeme dívat za rok my Litoveláci, budeme na tom asi stejně (smích).

Hranice mezi pohledem člověka, kterého se situace týká, a pohledem, či spíše nadhledem novináře, pro vás však musela být velmi tenká.

Přímo jsem se setkával s lidmi pracujícími v supermarketech. Dostávali se do kontaktu s řadou zákazníků. Viděl jsem u nich obavu – nikdo neměl dostatek ochranných pomůcek, nevěděl, jestli
se chrání. Přesto svou práci dělali naprosto normálně. O potlesku pro ně večer na balkonech jsem nepochyboval. Věděl jsem, že jim udělá radost. Tleskal jsem také. Ale když začaly mezi paneláky projíždět konvoje aut integrovaného záchranného systému a podobně, už jsem si snažil zachovávat odstup. Nenechával jsem se strhnout, snažil jsem se dění sledovat z povzdáli.

Jak moc jste pro svou rubriku používal jako zdroj sociální sítě?

Jak už jsem zmínil, snažil jsem se čerpat informace od osob, které osobně znám. Příspěvky lidí na Facebooku pod různými přezdívkami se vždycky snažím brát úplně bokem. Nikdy nevíte, kdo za počítačem sedí, a kdo je vlastně autorem. Litovel není sice tak velká, ale rozhodně tu neznám všechny. Když někdo přidal na síť zajímavý postřeh, řídil jsem se tím, jestli toho člověka znám a dá se mu věřit. Za každých okolností jsem ale ověřoval, jestli je ta informace pravdivá. Prostě základ novinářské práce. Nechtěl jsem psát dohady, u kterých by se pak ukázalo, že jsou nepravdivé. Obezřetnost u sociálních sítí neplatí jen pro koronavirus, obecně jsou strašný mor. Hrozný problém. Lidé na Facebooku často věří věcem, které tam může napsat úplně kdokoliv a nepřemýšlí nad tím proč.

Jak vůbec váš zápisník nebo rubriku zařadit žánrově? Šlo o soubor reportáží, komentářů?

Některé díly měly reportážní charakter. Popisoval jsem, co jsem osobně zažil. Některé pro změnu připomínaly glosy, úvahy. Všechny části rubriky rozhodně nebyly žánrově stejné. Docela by mě zajímalo, jak by to zařadil expert.

Že sport nemusí vycházet? Nesmysl

Jakým způsobem koronavirus ovlivnil výrobu sportovních stran Olomouckého deníku?

Museli jsme udělat úpravy. Slyšel jsem dokonce i názory, že teď sport vůbec nemusí vycházet. Podle mě je to nesmysl. Lidé potřebují přijít trochu na jiné myšlenky. Rozhovory, na které by za normálních okolností nebyl prostor, se nyní díky moderním technologiím dají bez problému pořídit, i když to není úplně ono. S fotbalistou, hokejistou. Navíc se řeší, jak koronavirus ovlivní financování sportu a ekonomiku klubů. Pořád je o čem psát.

Čili pro vás není náročnější skládat sportovní strany, když se nehrají žádné domácí soutěže?

Náročnější to asi je. Na popis typu „ve 35. minutě padl gól“ ale v novinách obecně přestává být ta správná doba. Všichni to druhý den stejně dávno ví z internetu. Koho situace opravdu zajímá, tak ji už viděl, případně si ji pustí ze záznamu, sestřihu. Z tohoto pohledu se obsah mění. Nejde se orientovat jen na sběr výsledků. Současná doba skýtá příležitost si to vyzkoušet, i když kontext by mohl být šťastnější.

Do jaké míry máte vůbec v Deníku prostor na nadčasová témata, když se obvykle musí informovat o jednotlivých zápasech?

Momentálně máme na nadčasová témata více času, ale zase jsou náročnější na výrobu. Když chcete udělat pořádný rozhovor, zabere vám to delší dobu. Domluvit se s respondentem, potkat se s ním, dát text dohromady. Je to těžší, než když si napíšete krátký referát ze zápasu, ale zajímavější. Pro pisatele i čtenáře.

V redakci jen na skok

Zpátky k Litovli. Plánujete o dění ve městě ještě pro Deník informovat? Navzdory tomu, že izolace už skončila.

Pokud se bude dít něco zajímavého a bude zájem z redakce, teď se například mluvilo o plošném testování Litovelska, napíšu o tom. Ale to už kolegové ze zpravodajství v pohodě zvládnou. Já raději zůstanu u sportu.

Začal jste po otevření Litovle znovu pracovat z redakce, nebo stále používáte režim home office?

V redakci jsem byl, ale jen na otočku. Od zaměstnavatele jsme dostali k dispozici dezinfekci a roušky. Jinak celá redakce stále funguje na dálku. Porady běžně probíhají po Skypu a podobně. Nesdružujeme se, není to nutné. Jde to vyřešit jinak.

Jak vypadá váš běžný pracovní den a co obnáší?

Každý je dost jiný. V práci jsem s menšími pauzami občas i více než dvanáct hodin denně, takže je to mnohdy náročné. K tomu ale musím dodat, že tyto dlouhé hlavní služby nemáme každý den. Jsme tu celkem čtyři editoři, v daný den slouží dva, někdy tři. Máme tu směny dost podobné třeba těm v nemocnicím, akorát pracujeme naštěstí s písmeny. Dopoledne v redakci plánujeme, domlouváme se s celostátní a okresními redakcemi a fotografem, máme poradu s redaktory, reagujeme na změny v inzerci. Poté má editor zhruba jasno, jak bude vydání vypadat a co do něj může umístit. Musíme rovněž  pečlivě sledovat aktuální události.

Odpoledne se pak celé vydání začíná rýsovat. S grafikem například řešíme vizuální stránku, s redaktorem, který píše otvírák, vychytáváme detaily. K večeru máme pak čas důkladně pracovat s texty, ladíme titulní fotografii a poutání na to nejdůležitější ve vydání. Až je vše hotové a zkontrolované korektorkami, noviny posíláme do tisku. Pak ještě namlouváme výtah z nejlepšího textu z vydání do rádií, které s námi spolupracují. Celý proces je hodně týmová práce.

Jak taková práce s články vypadá?

Ještě předtím než se začne psát si s redaktorem vyjasníme, kam daný text půjde a jakou bude mít formu a délku. Otvírák či feature má jiné parametry než reportáž, storka či rozhovor. Když vznikne, je u něj podstatné zkontrolovat, zda je dobře vystavěný a zda v něm nechybí nějaká podstatná informace či důležitá citace. Prostor v kauzách musí být dán všem účastníkům, jinak je to napadnutelné.

Také je důležité zkontrolovat faktické údaje, není skoro nic horšího, než když někomu zkazíte jméno. Základní věcí je psát pro lidi, takže touhle zásadou se při editování řídíme. Dále je potřeba text udělat čtivým. Čtenář, který si noviny koupí, chce zjistit to nejdůležitější, ne vatu. Což znamená odstranit a přepsat složité věty a dlouhá souvětí či citace, udělat zajímavý perex, vyhodit vycpávková slova, upravit úředničinu. Nejtěžší je pak podle mě vymyslet dobrý titulek. Ten rozhoduje, zda si čtenář text vůbec přečte.

Jak dlouho trvá editování jednoho vydání Olomouckého deníku?

Samotné editování zabere zhruba pětinu mé pracovní doby. Na úpravy článků mám klid většinou až po čtvrté nebo páté hodině odpolední, kdy odejde většina redaktorů domů. V redakci je přes den šrumec, takže až večer mám čas si vše urovnat a pracovat více s jednotlivými texty. Otvírák se snažím s redaktorem řešit přednostně, aby se nestalo, že tam chybí důležitá součást. S upravenými texty a fotkami pracuji přímo v našem programu na tvorbu novin. Celý proces editování končí až poté, co odstraním všechny „parchanty“ a strany projdou korekturou.

Stává se často, že máte vydání již připravené pro tisk, a poté zjistíte, že se stala nějaká důležitá aktualita a musíte kvůli tomu podobu titulní strany měnit?

Ano, například okolo sedmé osmé hodiny večer, když už máte vše zalomené, se stane něco, co musíte do vydání zařadit, například velká nehoda, požár či jiná pohroma. Každý den má někdo z redaktorů službu a za pokrytí aktuální věci zodpovídá. Ani já, ani redaktor z toho nejsme nadšení, ale k naší práci to patří. Některé texty se pak z vydání vyhodí, některé přesunou, to záleží na jejich závažnosti a aktuálnosti. Tištěné noviny mají tu nevýhodu, že další den už jsou v podstatě staré, takže při jejich výrobě je otázka aktuálnosti zásadní. Za ta léta praxe mi přijde, že největší zmatek v tomto ohledu přináší volby, například, když se ještě v noci rychle domluví vítězná koalice. Jinak opravu závažné a nečekané události, po kterých se musí předělávat kompletně celé přední strany, se dějí tak jednou do měsíce.

V krajské redakce plníte jako editor mnoho úkolů a povinností, co je tedy náplní práce šéfredaktora?

Ono záleží, jakého šéfredaktora, zda krajského nebo divizního. Tím, že jsme krajská redakce a řešíme momentálně i celou divizi (Olomoucký a Zlínský kraj, pozn. aut.), je u těch úkolů samozřejmě více. Šéfredaktor dohlíží doslova nad vším a vznáší připomínky a podněty k vydání, ale také řeší organizačně chod redakce, aby fungovala tak, já má. Také má za den velké množství schůzek. Jako editor sedím většinu času v kanceláři, zatímco šéf řeší i mnoho věcí okolo, které s konkrétním vydáním nemusí tak úzce souviset. Domlouvá například mediální spolupráce, které do vydání půjdou až za delší dobu. Nebo řeší speciální přílohy. Šéfredaktorská činnost je tedy spíše plánovací a organizační. Šéfredaktor nám editorům také před posláním do tisku kontroluje přední strany. Když řekne, že má být ve vydání něco jinak, musíme to upravit.

Projekt vznikl jako malá spontánní myšlenka, nyní ho přišli po celé republice podpořit stovky tisíc lidí. „Začínali jsme v roce 2011, to zpívalo nějakých 14 měst v České republice a dnes je nás 783. Tady v Olomouckém kraji je to 83 míst, měst, obcí a vesniček, někde zpívají dokonce na dvou místech v jednom městě,“ uvedl ředitel regionu Vltava Labe Media Martin Nevyjel.

Nesem vám noviny, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma, Veselé vánoční hody, Pásli ovce valaši a Vánoce, Vánoce přicházejí. Právě těchto šest písní mohli příznivci projektu během letošního zpívání slyšet. Koledy si vybrali hlasováním sami čtenáři Deníku. Pro ty, co by známé písně přece jen neznali, vyšla v tisku speciální příloha s jejich přesným zněním.

Česko zpívá koledy, projekt, který pořádá Deník již šestým rokem. Letošní zpívání mohli lidé na Olomoucku navštívit na více než dvaceti místech.

Stánek Dobré místo pro život je již tradicí. Jak je to s projektem Punč s Deníkem?

Tento stánek funguje pod organizací Dobré místo pro život. My s nimi spolupracujeme na různých akcích. Letos je to ale poprvé, co Olomoucký deník prodává na stánku punč. Každý den má stánek na starosti určitá organizace fungující na Olomoucku a výtěžek se posílá potřebným lidem. Dnes tedy prodáváme my a náš výtěžek poputuje do denního stacionáře Dětského centra 90 v Olomouci – Topolanech. Každou hodinu se na stánku střídáme s lidmi z celé redakce. Je to, podle mého názoru, skvělá myšlenka a rozhodně stojí za to tu hodinu mrznout.

Sám jste studoval žurnalistiku, co vám to dalo?

Poznal jsem důležité lidi, kteří mi v žurnalistické profesi dál pomohli, konkrétně magistr Páral, kterého bych chtěl zmínit nejvíc. Určitě jsem získal spoustu kontaktů. Měl jsem skvělé spolužáky, mezi nimi například Filip Titlbach. Vždy jsme se učili všichni navzájem a byli jsme při studiu aktivní. Zkrátka jsme chtěli. Studium totiž není jen o tom chodit do školy, protože psát člověka nikdo ve škole nenaučí. Musí to chtít sám.

Při studiu jste také působil v univerzitním rádiu UP AIR. Co si o něm a o dalších univerzitních projektech myslíte?

Rádio UP AIR jsem pomáhal zakládat. Měli jsme totiž pocit, že se kolem nás nic neděje. Katedra nám se vším vycházela vstříc. Když v to věříte, můžete dosáhnout v podstatě všeho.  Někdo vám může říkat, že nejsou peníze nebo že to nedokážete, ale vy musíte chtít. Sleduji Houpacího osla, Mediátor a všechny podobné univerzitní projekty a je mi to moc sympatické. Protože studenti sami chtějí a ta radost je v tom vidět.

Jak jste se dostal do Olomouckého deníku?

V deníku jsem začal při studiu jako správce sociálních sítí. Martin Dostál,  nynější šéfredaktor, je takový můj guru. Je to člověk, který mě nejvíce naučil. Po dokončení studia jsem šel hned pracovat do Deníku. Odstátnicoval jsem a druhý den jsem už podepisoval smlouvu. Dostal jsem hned svůj tým, počítač a kancelář. Šlo to hrozně rychle a jsem za to všem moc vděčný.

Máte pro studenty žurnalistiky nějaký vánoční pozdrav či vzkaz, který byste chtěl vzkázat?

Chtěl bych popřát studentům žurnalistiky, ať do nového roku stihnou všechny deadliny, protože vím, jaký s tím byl vždy problém. Ať se ale na druhou stranu nebojí, že je nestihnou, protože noviny vždy vyšly, vycházejí a vycházet budou.

„Mediátorovi přeji, aby nikdy nevyčerpal témata. S tím souvisí taky mé přání médiím, aby přežila i další okurkovou sezonu. A v neposlední řadě přeji čtenářům, posluchačům i divákům, aby je informovali kvalitní a kritičtí novináři.“ Tak to nám vzkazuje Filip Titlbach, v současnosti redaktor v Českém rozhlase.

„Všem olomouckým studentům žurnalistiky, jejich pedagogům, ale i všem dalším čtenářům Mediátora přeji co nejklidnější Vánoce. I proto, že jinak si v životě coby novináři mnoho klidu neužijí, to jim můžu garantovat. Ale ono je to tak nejspíš dobře, vždyť proto tu práci vlastně děláme. Hodně štěstí a nápadů do nového roku,“ zdůrazňuje Luděk Mádl, šéfreportér Aktuálně.cz.

„Milí čtenáři Mediátora, přeji vám pohodové prožití vánočních svátků s těmi nejbližšími a v novém roce samé dobré a důvěryhodné zprávy a co nejméně falešných bublin. Studenti žurnalistiky, nezapomínejte být kritičtí a psát pro čtenáře. Mír, lásku, empatii a vítr v plachtách!“ přeje Tomáš Krejčiřík, zástupce šéfredaktora Olomouckého deníku.

„Co je to radost? Toť otázka, kterou jsem před pár okamžiky zaslechl na fakultním nádvoří u popelníků. Autorka si vzápětí sama odpověděla: „Je to vlastně taková forma stresu.“ Následně jí vyhasl zapalovač. Přeji všem čtenářům Mediátora, aby svíčka symbolizující právě radost, kterou na adventním věnci tuto neděli zapálíme, v našich myslích hned tak nevyhasla. A aby nás provázela i poutí následujícím rokem. Užijme si společně onu krásnou formu stresu u dotykových klávesnic chytrých telefonů, potažmo tabletů (a konzervativci u stolních PC), při „listování“ Mediátorem a dychtivém objevování neznámých zákoutí rozbujelé mediální krajiny. Také všem autorům Mediátora přeji vrchovatou porci radosti z přibývajícího počtu čtenářů i zajímavých rubrik… a hlavně to zdraví…!,“ přeje všem vyučující z katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky v Olomouci Karel Páral.

Například Olomoucký deník použil pro sebe netradiční rozložení a na titulní stranu umístil soubor fotografií zachycujících návštěvy Václava Havla na Hané a doplnil je vzpomínkovým rozhovorem s Magdou Vášáryovou.

Prezidenta projíždějícího lánskými parky, jako to kdysi dělával T. G. Masaryk, přinesly na titulní straně Lidové noviny. Internetová verze tohoto média věnovala Havlovým kulatinám osmdesát vzpomínek slavných českých i zahraničních osobností i jeho přátel, třeba od Madelaine Albrightové nebo opět Magdy Vášáryové.  Havla bez obrázku Havla měla MF Dnes, která se zaměřila na odhalení sochy v podobě srdce vytvořené sochařem Kurtem Gebauerem.

Česká televize vysílá v průběhu celého týdne o exprezidentovi mnoho pořadů, mezi nimi i premiéru dokumentu Václav Havel přikuluje. Na stanici Českého rozhlasu Plus zazněl například komentář Ivana Hoffmana nebo vzpomínky signatářky Charty 77 Jiřiny Šiklové.

V týdeníku Respekt Václavu Havlovi věnovali třicetistránkový speciál s esejí Martina M. Šimečky, anketou a rozhovorem. Na svých webových stránkách Respekt uveřejnil mnoho starších článků a rozhovorů s osobami, které k exprezidentovi měly blízko. K nedožitému jubileu nechal týdeník také vyrobit řadu originálních triček. Obdobně Newsweek chce společně s online verzí nového čísla prodávat trička, tentokrát s vyobrazením Václava Havla kreslířem Jaromírem 99. Pro Týden sepsali někteří Havlovi spolupracovníci a přátelé pár vzpomínek umístěných na několika stranách uprostřed aktuálního čísla. A rubriku Extra v Hospodářských novinách naplnil přehled akcí, které se na počest bývalého prezidenta konají. Ze zahraničních médií na památku Václava Havla upozornil třeba německý Die Welt.

s přispěním WeB

Martin Dostál odpovídá: Jak probíhá nastolování témat v Olomouckém deníku a jak do něj zasahujete vy jakožto šéfredaktor? 

Témat je celá řada, především se snažíme reagovat na aktuální dění, na nejzajímavější události v regionu. Hlavně by mělo být co nejzajímavější pro člověka, který tady v regionu žije. S tématy většinou přicházejí redaktoři, každý z nich má tzv. „svůj resort“, který si sleduje a vybírá z něj to zajímavé. S dalšími náměty poté přichází buď editoři nebo šéfredaktor. V tomto případě se jedná o témata spíše obecnější povahy, celostátně zajímavá, které si vztahujeme na náš region. Tato témata jsou někdy převzatá, ale snažíme se je alespoň originálně zpracovat. Zbytek obsahu čísla (zhruba 95%) je tvoří naše vlastní témata. Mojí funkcí jakožto šéfredaktora je upřesňovat, jakou podobu bude článek mít, kolik mu dáme prostoru, jaké další materiály se k němu udělají (např. infografiky, rozhovory, grafiky). Jsem tedy spíše koordinátor redaktorů a hlídám, aby vždy noviny vypadaly tak, jak mají.

Jaká je práce editora v Olomouckém deníku? Nejspíš jenom nekontroluje články, že?

To ne. Práce je zde daná podle toho, jestli je daný editor zrovna vedoucím vydání nebo jen dělá editorskou příslužbu. Jsme na to na každé směně dva, celkově čtyři, takže si to střídáme.

Co dělá vedoucí vydání?

Ten zaštiťuje celou výrobu novin od začátku až do konce. Ráno do práce přijde jako první asi okolo půl osmé a večer odchází jako poslední. Někdy o půlnoci, někdy až ve tři ráno. Je to tedy poměrně časově náročná profese. Vedoucí si každé ráno naplánuje, jak má každá stránka novin vypadat. V devět hodin je porada. Na té se s redaktory dohodne na tom, co se bude psát, kam se pojede, co se bude fotit. Během celého dne ještě musí řešit koordinaci dalších redakcí. Olomoucká redakce totiž zastřešuje i další Deníky v okolí. Zároveň musíme být v kontaktu s centrální redakcí v Praze. Ta vyrábí celostátní zpravodajství, které je na začátku druhého sešitu.

A co když se stane něco velkého například v Olomouci?

Právě to je ten důvod, proč musíme těsně spolupracovat s pražskou redakcí. Pokud k něčemu takovému dojde, dá si to na své strany centrální redakce v Praze a my ten článek musíme nahradit, aby nevyšel dvakrát. V Olomouckém deníku vyjde na titulní straně, pokud je to tedy skutečně velká událost.

Jak editor pracuje s redaktory?

Redaktor za mnou přijde s tím, jak by chtěl článek stavět. Já mu například řeknu, že si myslím, že by tam měla mluvit ještě jiná strana nebo jak dlouhé by to mělo být. Celý den tedy kontroluji produkci redaktorů. Nejen po stránce pravopisné, ale i stylistické a také faktické.

Jak se noviny dávají dohromady?

Samotná výroba novin, tedy skládání článků na strany, začíná odpoledne. Pomocí speciálního redakčního programu se už napsané články dávají na určité stránky. Celý den také řeším práci fotografa, který mi potom zavolá, že má hotové fotky a spolu vybíráme, která z nich půjde do novin, která zase na web. Potom se vše musí ještě několikrát zkontrolovat. Noviny jdou na korekturu, kde si je přečtou korektorky. Zároveň si články čteme mezi sebou. Jak jste v tom celý den, tak přestáváte vidět to, co by někdo jiný viděl na první přečtení. Jakmile jsou noviny hotové, zkontrolované a schválené, posílají se do tiskárny.

A tím vaše práce končí?

Samozřejmě, že ne. Po odeslání novin začneme připravovat spoty do rádií, se kterými spolupracujeme. Vybere tedy zajímavou zprávu z nového vydání a ve zkratce ji do rádia namluvíme. Každý večer ještě na Facebooku lákáme čtenáře na články, které si zítra budou moci přečíst.

Olomoucký deník má samozřejmě i webové stránky, což jste už zmínil. Staráte se zároveň i o noviny na webu?

Je to tak. Vedoucí vydání musí mít v merku i to, co zrovna vychází na webu. Navíc se domlouvá s web editorem. Nemůžeme třeba na web dávat článek, který se má objevit v zítřejším vydání. Někdy to však nejde. Když se stane něco velkého, tak to musí jít na web okamžitě. Vedoucí pak musí do tištěných novin dostat něco víc, aby se čtenář dozvěděl i to, co na webu nenajde.

Jak jste se k práci editora dostal?

Asi před deseti lety jsem byl v Olomouckém deníku externím sportovním redaktorem. Později jsem se stal už normálním sportovním redaktorem, tedy zaměstnancem firmy. Později následovalo povýšení do vedení sportovního oddělení a nakonec i práce editora. Pár let to tedy trvalo.

Co vás vedlo k rozhodnutí stát se editorem? Sporťák je pro spoustu lidí populární pozice, nebo ne?

Když děláte určitou práci už delší dobu, začnete si po pár letech uvědomovat, že už se nikam neposouváte. Bral jsem to jako výzvu zkusit si něco nového. Práce editora toho v sobě zahrnuje mnohem více než práce sportovního redaktora.

Pracoval jste jako novinář pouze v Olomouckém deníku?

Ne, ještě jsem dělal klasického redaktora zpravodajství v Prostějově.

Myslíte si, že je k této práci potřeba studovat žurnalistiku?

Já mám vystudované gymnázium a hned potom jsem nastoupil do práce. Myslím, že záleží na člověku. Jsou lidé, kteří to nepotřebují a ani na nich nepoznáte, že žurnalistiku nestudovali. Důležité je, aby se člověk orientoval v oboru.

Jaké byly vaše začátky v profesi?

Bylo to samozřejmě těžké, protože když nemáte žádnou teoretickou průpravu, musíte to dohánět sami. Stejně to bylo i se mnou. Na druhou stranu bylo dobré, že jsem do toho vletěl po hlavě a pak už to šlo ráz na ráz. Jako problém jsem to tehdy necítil.

Je vaše zaměstnání stresující?

Myslím si, že více stresující zaměstnání na světě není. Jste neustále pod tlakem uzávěrek, musíte se umět rozhodovat v řádech sekund o velmi důležitých věcech. Vzít na sebe tu odpovědnost. Každé rozhodnutí jde v novinách vidět, zvlášť potom to špatné. Své volby stát se editorem ale rozhodně nelituji.

Na Univerzitě Palackého v Olomouci jste studovala bohemistiku. Proč jste nezvolila žurnalistiku?
O oboru žurnalistika na zdejší univerzitě jsem neměla valné mínění. Nevím, jestli byla chyba na straně studentů nebo jejich vyučujících. To, co jsem se naučila na vysoké škole, jsem využila naprosto minimálně, spíše jsem získala všeobecnější vzdělání, naučila jsem se vyjadřovat a získala jsem všeobecný přehled o světě.

V redakci jste strávila již řadu let. Jak jste se probojovala až na vrcholný post?
Nejdříve jsem si tu našla brigádu jako pomocný web editor. Pracovala jsem hlavně během prázdnin, když ostatní zaměstnanci byly na dovolené, také o víkendech a svátcích. Ovšem ani náhodou toho nelituji. Potom jsem pracovala jako redaktorka, neměla jsem ovšem své konkrétní zaměření. Krátce na to se ze mě stala editorka a poté, co odešel z vedení tehdejší šéfredaktor, dohodlo se vedení na tom, že jeho místo nahradím já.

Kterou profesi ze zmíněných jste měla nejradši?
Měla jsem ráda všechny a ke všem bych se s chutí vrátila. Jako redaktorka jsem milovala psaní velkých témat, kauz a seriálů. Bylo jich poměrně hodně, třeba seriál o dějinách olomoucké architektury.
Na práci editorky mě zase bavilo to, že jsem měla velkou moc nad tím, jak noviny budou ve výsledku vypadat.

Práce šéfredaktorky rozhodně není stereotypní. Co vás ve vaší profesi nejvíce baví?
Líbí se mi, že jsem pánem svého času. Když si správně rozvrhnu, co který den a hodinu budu dělat, málokdy nastanou nějaké komplikace.  Správně jste řekla, že to není stereotypní práce. Musím se neustále vzdělávat, zdokonalovat. Každou volnou chvíli sedím u počítače a čtu nejrůznější typy médií, abych si doplnila všeobecný přehled a získala širší povědomí o regionálním i světovém dění.
Mimo jiné mě baví práce v grafickém programu, ve kterém noviny vznikají a také tvorba inforgrafik. Existuje jen málo činností, které mě v práci nebaví, například administrativa. Někdy je také velmi vyčerpávající komunikovat s určitými lidmi – ne vždy je to příjemné a málokdy dosáhnete svého. Taky mi někdy vadí, že jsem v práci prakticky sama a nemám zde nikoho sobě rovného. Nemůžu jen tak s někým na kafíčko nebo oběd. Je to takový osamocený post.

Myslíte si, že je vaše práce stresující?
Podle mě je stres příliš silné slovo. Jedná se spíše o práci pod neustálým tlakem, protože každý den musí ty noviny vyjít.  Samozřejmě čas od času se dostaneme i do stresové situace, třeba když se stane nějaká nehoda na dálnici. Musím se umět dobře a rychle rozhodovat, kterého redaktora a fotografa tam pošlu. Taky se musím postarat o to, aby se zpráva co nejrychleji dostala na web. Důležitá je v tomto případě také komunikace s okresními redakcemi.
Stresu jsem podléhala spíše zpočátku. S věkem a zkušenostmi jsem si vytvořila obranný mechanismus.

Musela jste někdy jako šéfredaktorka řešit soudní spory?
Bez stížností by to samozřejmě nešlo, ale nikdy na nás nikdo trestní oznámení nepodal. Většinou řešíme drobná nedorozumění, které vznikají na základě kontroverzních článků, které nedělají protistraně dobré jméno.
K soudu bych se jít nebála, protože redakce čerpá informace z důvěryhodných zdrojů, ale jsem ráda, že k žádným větším problémům tady nikdy nedošlo.
K většině nedorozumění dochází na úrovni okresních redakcí, Olomouckému deníku se to naštěstí vyhýbá.

Jak vypadá klasický den šéfredaktorky Olomouckého deníku?
Záleží na konkrétním dnu a období v roce. Pondělky se liší od pátků a advent zase od obyčejného letního dne.
Zpravidla však přicházím do redakce v osm ráno.
V devět je ranní porada. Většinou tam spíš jen sedím a sleduju, co bude který redaktor psát a co se bude fotit. Redaktoři mají povinnost nabídnout minimálně dvě témata. Když se mi něco nezdá, tak na to upozorním nebo se na to doptám. Editoři figurují v týdenním plánu a určují témata, která jsou nutná. Já mám na starost dlouhodobý plán, tedy zhruba dva týdny až tři měsíce. Po poradě se zhruba ví, jak budou noviny vypadat.
Poté komunikuji s centrálními a okresními redakcemi. Domlouváme se na obsahu a podobě novin tak, aby v regionální části nevyšly stejné články, jako v celostátním sešitu.
Ve třináct hodin je odpolední porada, té se však neúčastním.
Redakci opouštím kolem páté odpoledne. Mezi osmou a devátou večer mi editoři posílají náhled titulní stránky a jiné stránky, kterou si vyžádám.

Co byste vzkázala studentům žurnalistiky?
Chopte se co nejdřív příležitosti a snažte se dostat do praxe! Na škole vás naučí spoustu teorie a praxi skoro žádnou. V praxi po vás chtějí praxi a ne teorii. Rozhodně se nebojte pracovat zadarmo. Vrátí se vám to.

Poznámka: Rozhovor s Lucií Bukvovou vznikl v době, kdy vedla olomouckou redakci Deníku, momentálně je na mateřské dovolené.