Nedávno jste se vrátil z Antarktidy, kde jste před 18 lety pomáhal se stavbou vědecké stanice Johana Gregora Mendela. Jak jste se cítil, když jste znovu navštívil “místo činu“? Vnímal jste to jinak než před lety?

Když je něco poprvé, tak je všechno takové sladší a voňavější, protože nevíte, co můžete očekávat. Během první cesty jsme jeli stanici stavět, takže jsme věděli, že výprava nebude o vědě, ale opravdu hlavně o stavbě. Já jsem celou akci dokumentoval. Kromě fotek k tomu ještě vznikl i dokumentární film a velká reportáž v magazínu National Geographic. Teď – po těch 18 letech – mě spíše zajímalo, jak stanice funguje a jak se tam žije vědcům. Už jsem věděl, že nyní budu informovat o práci vědců.

Stavbu stanice jste tedy zdokumentoval. Chtěl jste pomoci zpopularizovat vědu?

Já se zabývám popularizací dlouhodoběji. Mým záměrem bylo, aby si veřejnost uvědomila, že je sice pěkné stanici postavit, ale daleko obtížnější je v ní pracovat, postupně každý rok vykazovat výsledky a zachovat kontinuitu zkoumání.

Během vašeho pobytu jste pro Deník psal sérii zápisků. Zmiňoval jste proměnlivé počasí, pití vody z potoka i pečení vlastního chleba. Jak těžké je žít a psát v takových podmínkách?

Život je tam dnes podstatně jednodušší. Tím, jak stanice v současné době funguje, můžete zapomenout na drsné podmínky ve stylu dobyvatelů nebo objevitelů Antarktidy. Je spíše občas těžké najít si čas na psaní a téma, které lidi chytí. Musíte psát tak, aby reportáž byla krátká, čtivá a zároveň odrážela realitu. Navíc je potřeba ji napsat na poprvé, protože zpětná vzájemná komunikace je obtížná.

Jak jste zápisky posílal? Měl jste k dispozici internet?

Využíval jsem internetové připojení přes satelit, ale není možné posílat velké soubory nebo velké fotky, nic takového nejde.

V roce 1994 jste byl součástí Expedice Živá Afrika, která byla zaměřena na geografický výzkum. Následně jste vydal stejnojmennou knížku obsahující reportáže z cesty. Máte nějaký zážitek dodnes v živé paměti?

V paměti vám vždy zůstanou vypjatější situace, ať už příjemné nebo nepříjemné. Já si vždy vybavím havárii motorového rogala se dvěma členy naší výpravy, kteří zahynuli pod Kilimandžárem. Strávili jsme spolu šest měsíců v jednom autě, věděli jsme o sobě prakticky všechno. Okamžik, kdy vedoucí expedice volal domů rodičům těch dvou kluků a oznamoval, že už se jim nevrátí, byl mrazivý.

Přesuneme se k trochu lehčímu tématu. Kam si zapisujete poznámky a nápady? Máte notebook, nebo radši používáte jiné prostředky?

Novinařinu dělám zhruba od devadesátých let, takže jsem taková živá fosilie a pamětník toho, že se kdysi používal jen zápisník. To, co jsem si nezaznamenal a večer nepřepsal do deníku, neexistovalo. Teď už je to díky mobilu nebo počítači jednodušší. I když jsem měl s sebou na Antarktidě malý noťas, stejně jsem si poctivě psal každý den deník. Ty zásadnější věci ještě přepisuji do počítače a vše zálohuji. Jak říkal můj počítačový technik, data rozdělujeme na zálohovaná a ztracená. A já mám vždycky hrůzu z toho, že má data budou ta ztracená.

Schováváte si své staré zápisníky?

Schovávám, mám doma sklad. Jedna banánová krabice je plná právě těchto zápisníčků. Je to výhodné, když potřebuji informaci, co se jakýkoliv den na cestě událo.

Vystudoval jste fyzickou geografii a kartografii, což jsou obory, které se novinařiny moc netýkají. Co vás k ní přivedlo?

Zjistil jsem, že dělat vědu v „první lize“ mi moc nejde. Přišel jsem ale na to, že umím psát, jakž takž něco nafotit a snažím se takto geografii spojit s obyčejnými starostmi všedního dne.

Předtím jste pracoval pro český časopis Koktejl. Jaký byl přechod z tohoto magazínu do National Geographic, který má zahraničního majitele?  Vnímal jste nějaké rozdíly?

Koktejl byl ve své době nejlepší, byla to pro mě výborná škola. S tehdejší šéfredaktorkou Janou Patkovou jsme zažili nejvíce expanzivní dobu magazínu. A jak občas mnozí říkají – byla to jízda. Až zpětně si člověk uvědomí, jak se doba s příchodem elektronických médií pozměnila. Co se týká National Geographic, nakladatelství Vltava Labe Media má licenci na publikování v českém jazyce a vy se musíte podřídit požadavkům majitele, který vám licenci zapůjčuje.

V NG působíte od roku 2003 jako externí reportér. Co tato práce obnáší? Bylo těžké ji získat?

Začal jsem zde s projektem výstavby české stanice, který se vedení magazínu zamlouval a exkluzivně o něm psal, takže to byl docela dobrý start. Hodně záleží na nápadech a na tom, jak je člověk zpracuje. Dělali jsme například velkou reportáž po stopách Emila Holuba. Strávili jsme určitou dobu v Zimbabwe a Zambii – zkrátka tam, kde se pohyboval. Někdy se naopak věnuji místním tématům. Je to spíš o chuti psát a snaze zachytit určitou událost neotřele v intencích magazínu tak, aby to čtenáře bavilo.

Máte možnost si v magazínu navrhovat vlastní témata?

Místní témata si navrhujeme sami se schválením šéfredaktora. Důležité také je, v jakém čísle se téma bude publikovat a zda by se nehodilo i k jiným tématům.

Kde berete inspiraci?

Je to o nápadu, který ale nepřichází automaticky. Pročítám si své deníky a dívám se, co by se dalo více rozpracovat. Už delší dobu sleduji pokrok v nanotechnologiích. Mám nějaké nápady, ale jedná se o velmi rozsáhlé téma. Spíše si ho nechávám bublat v hlavě a píšu si zatím jen poznámky – co by tam mohlo být a co by se dalo vyfotit. Snažím se, ať je to pro čtenáře zajímavé od začátku až do konce.

Rád také fotíte, pořizujete si tak fotky k reportážím sám?

Většinou ano, to je možná moje výhoda, reportáž umím napsat a zároveň nafotit. Sice to nenafotím na úplně top úrovni, ale celek – text a fotka – je moje silná stránka.

Disney+ funguje od listopadu 2019 a už se rozšířilo do více než 60 zemí po celém světě. Na streamovací platformě nabídne veškerou tvorbu od Disneyho, Pixaru a také seriály a filmy ze světa Marvelu či Star Wars. Češi se tedy konečně dočkají i úspěšného seriálu Mandalorian, což je první hraný seriál z universa Star Wars a je považován za vlajkovou loď této streamovací platformy.

Na své si přijdou i fanoušci dokumentárních filmů a seriálů, kteří budou mít k dispozici pořady z produkce National Geographic. Službu si předplácí ve světě více než 118 miliónů uživatelů a jistě si najde cestu i mezi tuzemské konzumenty. Cenu za službu, stejně jako datum vydání, však ještě společnost neodhalila. Ve Spojených státech, kde již Disney+ funguje, je cena nastavena na 8 dolarů.

Časopis vznikl v lednu 1888 v soukromém klubu Cosmos, ve kterém se scházeli příslušníci významných amerických společenských vrstev. Mezi nimi i 33 mužů z řad badatelů, učitelů, kartografů, vojenských důstojníků a právníků, kteří sdíleli podobnou vášeň pro vědecké a geografické znalosti. Skupinou zvolený prezident Gardiner Greene Hubbard, sice nebyl vědcem, ale to nezastavilo jeho touhu propagovat myšlenku: „Zvyšovat a šířit geografické znalosti“.

Dne 27. ledna se zrodilo první číslo National Geographic Magazine. Časopis si zpočátku nezískal příliš mnoho popularity, změna přišla až s Hubbardovým nevlastním vnukem Gilbertem Grosvenorem, který nastoupil v roce 1899 na pozici editora, a pomohl zvýšit náklad z 1 000 na 2 miliony výtisků. To se mu podařilo díky zaměřením se na články obecného zájmu, které doprovázely neobvyklé fotografie. Ty posléze dodaly časopisu typický charakter, bez kterého se žádné číslo neobešlo.

Gilbert Grosvenor plnil svoji funkci do roku 1954 a jeho rodina dodnes patří k důležitým členům instituce. I o více než 133 let později si NAT GEO stále udržuje vysoký status, získává cenu za cenou, a svými výnosy financuje vlastní vědecké výzkumy a průzkumy – což kontinuálně prohlubuje pochopení přírodních jevů. Společnost se stala tak úspěšnou, že se jí podařilo zavést vlastní ceny, jako je Hubbardova cena nebo Cena Alexandra Grahama Bella, televizní kanál, a dokonce osobité muzeum a svátek připadající na 27. ledna.

The National Geographic Day je dnem vyjádření vděku senzačnímu měsíčníku NAT GEO. Časopisy dosáhly takové úrovně, že i čísla poškozena zubem času nosí titul sběratelského kousku. Listovat ve starém vydání nebo procházet nejlepší fotografie online se dá považovat za způsob oslavy. Můžete také společně s časopisem prozkoumávat témata, jako jsou například exotická zvířata, neznámé civilizace, vesmír i historie světa.

V lednu 2013 odstartoval Američan Paul Salopek ve spolupráci s National Geographic svůj několik let trvající projekt „Pouť z ráje“ (Out of Eden Walk), kdy se pěšky vydal z kolébky lidstva, etiopského Herto Bouri, po stopách, kudy kdysi kráčeli naši dávní předchůdci. Jeho cílem je postupně projít trasu dlouhou 21 000 mil (zhruba 33 796 km) – z Afriky přes stepi Střední Asie do Číny, odtud přes oceán na Sibiř a Aljašku, a nakonec přes americký kontinent do Patagonie. Tato odvážná odysea má trvat deset let a Salopek během ní hodlá odkrývat důležité příběhy naší doby, od klimatických změn po technologické inovace, od masové migrace po kulturní přežití. Jeho videa, reportáže a fotografie mají vytvořit databázi lidských příběhů napříč světem, které zřídkakdy zaplní televizní obrazovky nebo titulní stránky, ale přesto pomáhají utvářet novodobou historii.

Pouť z ráje ale není jen o cestování. „Smyslem projektu je především zpřetrhat zažité konvence mediálního průmyslu, jít naprosto opačným směrem, než je rychlé a mělké zpravodajství,“ vysvětlil Salopek v rozhovoru pro portál VICE během zastávky v Indii. Společně s National Geographic věří v kouzlo pomalé žurnalistiky. Účelem tohoto nového trendu je revidovat události a příběhy, kolem kterých už utichl mediální zájem, a znovu zhodnotit fakta nezaujatou optikou. Čtenáři tak mají šanci lépe porozumět událostem a vnímat je v širším kontextu.

Nicméně Paul Salopek není jediným významným propagátorem pomalého zpravodajství. Například ve Velké Británii vychází od roku 2011 tištěný čtvrtletník Delayed Gratification, který přináší zpětný náhled na kauzy z uplynulých tří měsíců. Oproti dnešnímu klasickému pojetí žurnalistky a její snahy předat nové zprávy co nejrychleji, často na úkor kvality, se redaktoři Delayed Gratification pokouší vytvářet kompletní přehled faktů a zasazovat je do hlubších souvislostí. Podobnou platformu mají i u našich německých sousedů – server Piqd.de. Ovšem na rozdíl od Britů, tento start-up nevydává žádné nové články, ale jen hromadí kvalitní obsah od stovek odborníků z mediální, vědecké nebo politické sféry.

Aktuálně se Paul Salopek nachází v Indii, poblíž Džajpuru, hlavního města Rádžastánu. Za sebou má již téměř šest let putování, během kterého publikoval přes dvě stovky příběhů. Ty je možné sledovat na oficiálních webových stránkách, ale i Facebooku, Instagramu nebo Twiterru pod heslem Out of Eden Walk. Máte tak možnost se podívat na cestu trvající 2020 dní, prozatím prochozených 9 334 kilometrů a přečíst si 5 kapitol plných příběhů.