Mladý svět zavítá na stánky již 18. února a bude vycházet pravidelně každý čtvrtek. Šéfovat mu bude Jan Januš z Info.cz. Vydavatelství zatím časopis plánuje tisknout v nákladu 45 tisíc kusů. Už koncem ledna představilo nulté číslo, na které se snažilo nalákat budoucí čtenáře. Tahákem byla tematická příloha zaměřená na tradiční české a slovenské značky.

Ochranovou známku Mladého světa koupilo vydavatelství podnikatele Aleše Zavorala v listopadu loňského roku od mediálního domu Empresa Media. Zavoral si od obnovení známého titulu slibuje posílení pozice na trhu.

Týdeník vznikl v roce 1959 a záhy se stal jedním z nejpopulárnějších československých časopisů. Pyšnil se rozhovory s významnými zahraničními umělci, obsáhlými fotoreportážemi nebo anketou Zlatý slavík. Později se stal oficiálním časopisem Socialistického svazu mládeže. Po revoluci změnil časopis několik majitelů. Svého konce se dočkal v květnu roku 2005, kdy byl kvůli klesajícímu zájmu čtenářů sloučen s časopisem Instinkt.

Vydavatelství A 11 získalo ochrannou známku Mladý svět od společnosti Empresa Media. Že se na mediálním trhu stále jedná o velice silnou značku, potvrzuje zájem vydavatelství. „Koupí ochranných známek Mladého světa vstupujeme do segmentu společenských časopisů, které v našem portfoliu doposud chyběly,“ uvedl obchodní ředitel vydavatelství A 11 David Korn v rozhovoru pro MAM.

Majitel vydavatelství Aleš Zavoral nebyl příliš konkrétní. Podle jeho slov se na finální podobě redakčního týmu stále pracuje. Jednou z mála věcí, které prozradil, byla informace o plánovaném speciálním vydaní. To by mělo vyjít v lednu. Během února by pak prý rád zpátky do oběhu uvedl Mladý svět ve formě týdeníku. Další podrobnosti plánuje odtajnit ještě před koncem tohoto roku.

Nakladatelé by projektem rádi oslovili zástupce všech generačních skupin. Najdou se ale čtenáři, kteří mezi nejnovějšími trendy ocení i retro módu?

Mimo úspěšnou kariéru herce a scénáristy, byl Smoljak i velice schopným redaktorem časopisu Mladý svět, který byl spoustu let jeden z nejoblíbenějších a nejčtenějších československých plátků. Tento týdeník začal vycházet v roce 1959. Pouhých pár měsíců od založení zde Smoljak začal svoji kariéru jako redaktor kulturní rubriky. Jeho působení v Mladém světě sice trvalo pouhé dva roky, ale díky jeho nápadu, udělat pro časopis anketu, která měla zjistit, kdo z československých zpěváků či zpěvaček byl v té době nejoblíbenější, vznikla slavná soutěž Zlatý slavík, kterou dnes známe pod názvem Český slavík . Po Smoljakově odchodu z redakce zde publikovala své články i spousta známých jmen, jako je například Radek John, Josef Velek, nebo Petr Hořejš. Smoljak vystřídal redakci za nakladatelství Mladá fronta, kde se stal také redaktorem. Zde potom působil dvanáct let.

Diváci jej mohli vidět například ve filmu Marečku, podejte mi pero,
kde ztvárnil roli Tučka. Mimo to byl i scénáristou tohoto filmu. Dále se objevil i ve snímcích Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Kulový blesk, ale i ve spoustě dalších. Jeho jméno je také často spojováno se jménem Zdeněk Svěrák. Díky jejich přátelství se Smoljak mohl podílet na založení divadla Járy Cimrmana a stal se i jednou z jeho nejhlavnějších postav. Pomáhal i s psaním nových divadelních her, dokonce některé z nich sám režíroval.

Ladislav Smoljak se věnoval své práci, až do posledních chvil svého života. Zemřel 6. června 2010 na rakovinu v kladenské nemocnici. Je pochován na Olšanských hřbitovech.

Ve skutečnosti tu touhy o záchranu planety byly už v Husákových 70. letech pomocí Hnutí Brontosaurus a především rubriky Zápisník Brontosaura v tehdejším časopise pro mladé s názvem Mladý svět.

Mimo psaní do Mladého světa vydal Velek za svého života i několik knih ekologických reportáží. První vyšla v roce 1980 pod názvem Jak jsem bránil přírodu. V roce 1989 v Mladém světě rovněž uveřejnil rozhovor se zakázaným autorem Jaroslavem Foglarem.

V červnu téhož roku dostal jako první Čech ocenění v podobě zapsání na čestnou listinu OSN Global 500 shromažďující jednotlivce i organizace, kteří přispěli k ochraně životního prostředí.

Zemřel 30. dubna 1990 za nejasných okolností. Oficiální verze tvrdí, že se Velek utopil v Rudém moři, mohlo však jít i o pomstu německých podnikatelů. Krátce po jeho smrti někdo odcizil část jeho archivu, který uchovával na chalupě.

Narodil se ve Vacíkově na Příbramsku do rodiny lesníků. Na střední školu chodil do Semil a poté studoval v Praze Elektrotechnickou fakultu na ČVUT. Po čtyřech letech se ale rozhodl vydat jinou cestou. Přestoupil na FAMU, kde v roce 1972 dostudoval scenáristiku a dramaturgii. Už během školy přispíval například do časopisů Student, Mladý svět a Literární listy.

V roce 1973 Steigerwald začal pracovat pro Filmové studio Barrandov jako scenárista, později i jako dramaturg. Po šesti letech ale tuto práci musel opustit kvůli politickým důvodům. Dále působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a od roku 1988 také v Divadle Na zábradlí. Tam byl nejdříve autorem a dramaturgem, později se stal šéfem činohry. Mezi jeho dramata patří například Dobové tance, Tatarská pouť nebo Foxtrot.

Od roku 1994 Steigerwald pracoval jako volný spisovatel a žurnalista. V Lidových novinách zastával pozici zástupce šéfredaktora a od roku 1998 dělal po 16 let komentátora pro Mladou frontu Dnes. Napsal také několik knih, jako je Obrana sprostých slov, Dějiny v manéži či soubor fejetonů Co s námi bude?

Minulý rok získal třetí místo v Ceně Johanna Steinbrenera v kategorii fotografické a výtvarné knihy za své dílo Šumava patafyzická. Nyní žije se svou druhou manželkou Evou Salzmannovou. Dva syny má s první ženou, Ernou Dománovou.

Arnošt Lustig pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Právě jeho původ mu nedovolil dostudovat reálku a zajistil mu pobyt v několika koncentračních táborech. Na konci války se mu podařilo uprchnout z transportu do Dachau a až do roku 1945 se ukrýval v Praze. Hrůzné vzpomínky se později staly inspirací pro spisovatelskou činnost. Velmi ho také ovlivnila ztráta téměř celé rodiny během holocaustu.

Ačkoliv je Lustig známý především jako spisovatel, již během studia na Vysoké škole politických a sociálních věd začal přispívat do novin a časopisů. V roce 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Později působil v Československém rozhlase, v kulturní rubrice časopisu Mladý svět, přispíval do Československého novináře, Mladého světa, velmi často psal také pro Literární noviny nebo do Rudého práva. Pracoval i jako scenárista pro Barrandovská studia. 

Jak sám řekl, právě novinářská kariéra měla velký vliv na jeho psaní. Novinařina jej naučila úspornosti, disciplíně, humoru a pokoře. Také i to, že inspiraci nelze čekat donekonečna a je třeba být hotov tehdy, když to požaduje šéfredaktor.  

Po emigraci v roce 1968 pracoval ve filmovém studiu v Jugoslávii, později přednášel na univerzitě v Iowě, na Drakeově univerzitě v Des Moines a od roku 1973 vyučoval film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 zde získal titul profesora. 

Po návratu do Československa po sametové revoluci vyučoval tvůrčí psaní na Karlově Univerzitě a později byl i šéfredaktorem české verze časopisu Playboy. 

Během života získal mnoho ocenění. K nejvýznamnějším patří například Cena Karla Čapka (nejvyšší literární cena České republiky), Cena Franze Kafky, jejímž záměrem je vyzdvihnout významné osobnosti literatury, které se svým dílem zasloužily o hodnoty demokracie, tolerance a humanismu a v neposlední řadě byl i laureátem Pulitzerovy ceny.

Třináct let v deníku Právo, jeden z prvních redaktorů polistopadových Lidových novin, ekonomický publicista Mladého světa, redaktor v Hospodářských novinách a v časopise Týden. Nejen to je český novinář a laureát Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2005, Jiří Franěk.

Syn bývalého redaktora Rudého Práva vystudoval dálkově fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1989 podepsal i jako čerstvý člen KSČ petici Několik vět. Jeho dcera z prvního manželství Ruth pracuje jako rozhlasová redaktorka a překladatelka.

Zemřel v Praze 25. ledna 2011 ve věku 66 let.

Moderátor ranního magazínu Českého rozhlasu Dobré ráno s Dvojkou se narodil v Praze 14. března 1943. Po absolvování gymnázia v Karlových Varech vystudoval i fakultu sociálních věd na Univerzitě Karlově.

Do devadesátých let byl redaktorem časopisu Mladý svět a do roku 2003 psal pro Týdeník Televize. Od té doby pracuje na volné noze. Svůj první fejeton sepsal již v šestnácti letech a od té doby jich publikoval už přes dvě tisícovky v různých médiích, včetně rozhlasu.

Několik z jeho nadčasových sbírek fejetonů, jako třeba Co jsem si nadrobil aneb Sypání ptáčkům či Co mají Skotové pod sukní, ilustrovala jeho manželka Magdalena.