K uzavření Litovle došlo v brzkých ranních hodinách v pondělí 16. března. Měl jste jako novinář už předtím informace, že k tomu dojde?

Informace jsem neměl, bylo to překvapení pro všechny. I když ne takové jako pro zbytek republiky. Podezření, že je tady možná větší počet potenciálně nakažených lidí, se šeptandou šířilo.

Poslouchal jste tehdy ráno rozhlasové hlášení, ve kterém litovelský starosta Viktor Kohout izolaci oznamoval?

Slyšel jsem ho naživo, chvilku před osmou jsem vstával. Už před začátkem hlášení jsem z internetu zachytil informaci, že jsme uzavření. Vykulil jsem oči a během chvilky se spustil městský rozhlas. Poslouchali jsme, co přesně pro nás izolace znamená. Podle televizního zpravodajství o situaci v Itálii jsme ovšem tušili, co přijde. Přísnější karanténa.

Starosta obstál, nikde se neskrýval

Když jste starostovo hlášení poslouchal, jak na vás působilo?

Příjemné to samozřejmě nebylo. Co si vybavuji, starosta mluvil poměrně věcně a jasně. Pochopil jsem jeho záměr uklidnit veřejnost. Podal základní informace, tehdy jich zase tak moc k dispozici nebylo. Nemůžu říct, že bych se nějak bál, nebo začal panikařit. Zásobování obchodů potravinami bylo i při karanténě zajištěné. Nebyl důvod dělat nálety na regály s potravinami.

Takže podle vás starosta při komunikaci s občany obstál? Na zásadní sdělení jste zvyklý, ale ze sportovního prostředí, což je přece jen něco jiného.

Rozhodně je to jiné. Nicméně ano, podle mě starosta obstál. I další dny karantény ukázaly, že situaci zvládl velmi dobře. Nebylo to lehké, nikdo něco takového předtím asi nezažil.  Líbilo se mi, že starosta hodně komunikoval přes sítě. Každý den se snažil zveřejňovat důležité informace. I jeho „projížďky“ městem (při nich občany povzbuzoval, že Litovel izolaci společně zvládne – pozn. aut.) lidem pomáhaly. Dávaly jim pocit sounáležitosti, naděje. Je to trochu klišé, každopádně to fungovalo. Důležitý byl první týden. Starosta se nikde neschovával. Podával pravdivé, nezkreslené informace. Oproti celostátní úrovni v tom byl podstatný rozdíl. Alespoň z mého pohledu.

Zmínil jste Itálii, kde se nemoc COVID-19 nevyhnula ani provincii Benátsko. Obával jste se v hanáckých Benátkách, jak se Litovli přezdívá, italského scénáře? Případně – nezačali jste si připadat trochu jako v hanáckém Wu-Chanu?

Takové vtipy kolovaly mezi Litoveláky už před uzavřením města. Nikdo ale asi nečekal, že by jej situace kolem koronaviru mohla tak zasáhnout. Když se nebezpeční nákazy přiblížilo, začal vám při pomyšlení na týden staré žerty tuhnout úsměv v obličeji. Ale že bychom se báli, že se nemoc rozběhne podobně jako v Itálii, to snad ne. Alespoň, pokud mluvím za sebe.

Měl jste ze svého okolí takový dojem?

Úplně z nejbližšího okolí a od známých určitě ne. I když, určitě… Nikdo to nedával najevo. Obezřetnost ale nechyběla. Že se někteří bojí a jsou vystresovaní, jsem vnímal hlavně z několika litovelských skupin na Facebooku.

Změna v práci za deset minut

Vaše domovská redakce sídlí v Olomouci. Pracoval jste v ní ještě den před vyhlášením izolace, nebo jste už několik dní psal z domova formou home office?

Práci z domu jsme měli od zaměstnavatele doporučenou už od čtvrtka nebo pátku. Nevím, jak přesně to měli ostatní kolegové, ale já jsem už několik dní pracoval z domova.

Z tohoto pohledu se tedy pro vás mnoho nezměnilo. V pondělí jste normálně připravoval sport do úterního vydání novin.

Jasně, nic zásadního se pro mě nezměnilo. Trvalo to však jen deset minut (úsměv). Od rána mi začaly zvonit telefony. Hned jsme se domlouvali, jestli bych mohl napsat i něco mimo sport pro zpravodajství. Popsat náladu v uzavřené oblasti, kde jsem zůstal a kam žádný další novinář už nemohl… Postupně vznikla první myšlenka, že bych denně mohl psát příspěvky o životě v izolaci.

S tou myšlenkou přišli vaši nadřízení?

Sotva skončilo hlášení rozhlasu, hned jsme si volali. Nejprve jsem dostal bezpečnostní instrukce. Neměl jsem třeba v tu chvíli ani žádné roušky, takže jsme si vysvětlovali, co a jak. Jak se třeba nepouštět do rizikových situací ze zdravotního hlediska. Bylo to samozřejmě hektické, nikdo moc nevěděl, co bude. Domluvili jsme se, že bych mohl sdělit první dojmy z místa „za závorami“. Tak jsem popsal, co se v Litovli děje. Čerpal jsem z informací, které jsem zjistil od rodiny, od kamarádů. Zjišťoval jsem, jak některé nepustili už ani do práce, jak vraceli lidi od zátarasů… Když byl text na světě, řešilo se, co dál. Asi se to líbilo, tak jsme se dohodli, že budu psát pravidelně každý den. Na žádného válečného zpravodaje jsem si ale hrát nechtěl.

Ani trochu?

Ani trochu. Některé situace tak možná zpětně vyznít mohly, ale nic opravdu dramatického jsem nezažil. Naopak spousta lidí tady v Litovli dělala úžasné věci.

Příjemné překvapení, zíral jsem

Jak to myslíte?

Řada lidí mě hrozně překvapila, jak kritickou situaci vzali. Okamžitě začali pomáhat jeden druhému. Včetně osob, o kterých jsem si myslel, že jsou spíše egoisté a v životě bych to do nich neřekl.
Na druhou stranu byli i lidé, o nichž nebylo týden slyšet. Zalezli a až pak se objevili na sociálních sítích, když jim začaly pracovat nervy, a pak ukázali horší stránku. Karanténa o spoustě lidí ukázala hodně věcí.

Celkově vás Litovel překvapila spíše příjemně, nebo nepříjemně?

Jednoznačně překvapila příjemně. Prvních čtyři, pět dní jsem vyloženě zíral. Něco takového jsem ještě nezažil. Lidé si intenzivně pomáhali. Jedni začali nakupovat seniorům, šili a darovali si roušky, nebo si jen dávali přednost v obchodech a chovali se k sobě ohleduplně a disciplinovaně. Excesů bylo absolutní minimum. Pocit ohrožení v lidech vyvolal spoustu dobrého.

To zní skoro jako scény, které by si člověk za normálních okolností představil jen ve filmu.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát. V jednadvacátém století a ještě v Litovli. Některé scény byly doopravdy jako vystřižené z filmového plátna. Člověk to asi musí zažít, aby uvěřil.

Třeba?

Jedete autem po silnici a najednou proti vám stojí hlídka vojenské policie. Jste na hranici uzavřené oblasti. Řeknou vám: ‚Můžete tady odbočit, nebo se můžete vrátit a vzít to po polní cestě.‘ Nebo jdete do normálního supermarketu a tam lidé v rouškách, s rukavicemi, dezinfekce košíků. Na Nových Zámcích (osada zhruba tři a půl kilometru západně od Litovle, místní část obce Mladeč – pozn. aut.), kam jezdíte na projížďku na kole, zase zbudovali odběrové místo a mobilní ambulanci. Prostě nepředstavitelné.

Musel jste na odběr na Nové Zámky i vy?

Ne, co se tam odehrávalo, jsem měl zprostředkovaně. Většinou od kamarádů, kteří na Zámky zamířili na testy. Požádal jsem je, jestli by mi občas neposlali nějakou fotku. Sám jsem se snažil dodržovat pravidla. Vycházel jsem jen, když to bylo nezbytné, nebo když jsem šel někomu „pomáhat“.
Ty uvozovky uvádím záměrně, protože spousta lidí udělala milionkrát víc než já. Rozvezl jsem jen pár nákupů a na charitě lehce pomohl s přípravou balíčků pro seniory. Zase jenom sedět doma nešlo. Musel jsem taky něco vidět, abych o tom pak mohl napsat. Nikde jsem ale nebloumal, to mi přišlo zbytečné.

Měl jste s podobnou rubrikou už zkušenost?

V takové míře určitě ne. Dny v karanténě postupně začaly být jeden jako druhý, hledání témat tak bylo složitější. Osobní postřehy či glosy v redakci píšeme, ale ne čtrnáct dní v kuse.

Svůj zápisník jste přímo nahrával do systému, v němž noviny vznikají?

To jsem pořád dělal se sportovními stranami. Ale texty do rubriky Život v izolaci jsem napsal a následně poslal našemu olomouckému šéfredaktorovi, kterým je Ondra Dluhí. S ním jsme si k tomu něco řekli, případně něco lehce upravili a doladili. Ondra pak příspěvek odeslal na centrálu do Prahy. Na web Deníku to šlo hned ten den a do novinové verze až na druhý.

Zaregistroval jste, že grafiku k vaší rubrice tvořila i fotografie sousedního Uničova, který byl také uzavřený? Nebavili jste se o tom, že by ji měl nahradit spíše snímek z Litovle?

Přiznám se, že jsem to vůbec nezaregistroval. Na koláži jsem si všiml jen siluety města, ale že šlo zrovna o Uničov, jsem nevěděl. Tohle šlo úplně mimo mě, soustředil jsem se na text, případně na fotky z místa. Něco jsem vyfotil sám, něco mi poslali kamarádi a známí, další byly od dobrovolníků, se kterými jsem byl v kontaktu. Sluší se to uvést, že mi pomáhala a dodávala materiály spousta lidí, kteří nejsou novináři.

S příhodou u pokladny jsem nelhal

Fotku momentu, kdy jste v supermarketu u pokladny zjistil, že nemáte platební kartu, vám nikdo neposlal?

(Smích) Neposlal. Když jsem ale pak šel do dalšího obchodu, narazil jsem na jednoho kamaráda. Říkal mi, že jde radši k jiné pokladně (úsměv).

Když se vám to stalo, věděl jste hned, že to bude jedno z témat pro vaši rubriku?

Upřímně, hned ne (úsměv). Kdy jsem vyšel z obchodu, hned se mi neskutečným způsobem ulevilo. V článku jsem nelhal, že jsem se zpotil až tam dole… Chvilku jsem přemýšlel, jestli o tom napsat, nebo raději ne. Pak jsem si uvědomil, že se nic tak strašného nestalo. Zpětně se mi potvrdilo, že šlo o dobré rozhodnutí. Lidé se rádi zasmějí cizímu neštěstí, i když tady nešlo ve finále o nic. Navíc v den, kdy se odehrála moje příhoda, se nic jiného zásadního nedělo. Téma jsem proto rozvinul. Že se nakonec stalo tak nosným, byl docela dobrý úspěch (smích).

Stalo se vám, že jste v některý den nabral pro rubriku více nápadů?

Postupem času jsem si lépe organizoval práci, aby se mi nestalo, že některý den nebudu mít o čem psát. Zapisoval jsem si různé poznámky – většinou humorné příhody či věci, na které některý den nezbylo místo. Znamenal jsem si i různá větší témata, která jsem chtěl rozvést. Přítelkyně je učitelka
a chtěl jsem přiblížit i její práci. Na to se nakonec vůbec nedostalo. Většinou jsem ale šel po aktuální lince, co se stalo a co jsem zažil.

Myslíte, že se na svůj zápisník podíváte za pár let a zasmějete se mu?

Už jsem nad tím přemýšlel. Řekl bych, že se nad tím budeme všichni usmívat a kroutit hlavou, jestli tohle všechno bylo vůbec možné. Doufám, že to tak opravdu bude.

Které z dílů rubriky se vám psaly nejlépe?

Ke konci to začalo být trochu těžší. Jak jsem říkal, dny si začaly být podobné. Pořád jsem pracoval formou home office, takže jsem se opravdu bez problému zaměstnal na celý den. Na rozdíl od lidí, kteří nemohli do svojí práce a museli zůstat doma. Dny mi ubíhaly, avšak jejich průběh byl stejný. O to náročnější pro mě kolikrát bylo něco psát. A který díl se nejlépe psal? Nevím, jestli bych nějaký vypíchnul. Poměrně dobře se psal díl s pokladnou. Prostě jsem vylíčil, jak moje humorná příhoda proběhla.

Novinářská deformace v potlesku nebránila

V jednom díle jste se věnoval i pravidelným večerním „děkovačkám“ (pro lékaře, záchranáře, zdravotní sestry, prodavačky a další profese v „první linii“ – pozn. aut.) na balkonech. Spousta lidí je brala jako společenskou akci, jak jste je vnímal vy?

Snažil jsem se na to dívat trochu z nadhledu. To je asi ta naše novinářská deformace. O společenské události ale mluvila hrozná spousta lidí. Byli pořád zavření doma, maximálně vylezli ven a hned se zase vrátili. Večer vyšli na balkon, se všemi si zatleskali, zjistili, že ostatní lidé na sídlišti jsou na tom stejně jako oni. Jednoho dne se začala ozývat trubka. Mělo to sílu. Přišel další potlesk. Mezi paneláky na našem sídlišti navíc začal projíždět starosta, vystupoval z auta a křičel povzbuzující hesla typu „Zvládneme to! Buďte silní!“ Při pohledu z nadhledu mi to přišlo až komické. Bylo ale vidět, že lidem to pomáhá. Každý, kdo se to díval zvenku, musel kroutit hlavou. Až se na to budeme dívat za rok my Litoveláci, budeme na tom asi stejně (smích).

Hranice mezi pohledem člověka, kterého se situace týká, a pohledem, či spíše nadhledem novináře, pro vás však musela být velmi tenká.

Přímo jsem se setkával s lidmi pracujícími v supermarketech. Dostávali se do kontaktu s řadou zákazníků. Viděl jsem u nich obavu – nikdo neměl dostatek ochranných pomůcek, nevěděl, jestli
se chrání. Přesto svou práci dělali naprosto normálně. O potlesku pro ně večer na balkonech jsem nepochyboval. Věděl jsem, že jim udělá radost. Tleskal jsem také. Ale když začaly mezi paneláky projíždět konvoje aut integrovaného záchranného systému a podobně, už jsem si snažil zachovávat odstup. Nenechával jsem se strhnout, snažil jsem se dění sledovat z povzdáli.

Jak moc jste pro svou rubriku používal jako zdroj sociální sítě?

Jak už jsem zmínil, snažil jsem se čerpat informace od osob, které osobně znám. Příspěvky lidí na Facebooku pod různými přezdívkami se vždycky snažím brát úplně bokem. Nikdy nevíte, kdo za počítačem sedí, a kdo je vlastně autorem. Litovel není sice tak velká, ale rozhodně tu neznám všechny. Když někdo přidal na síť zajímavý postřeh, řídil jsem se tím, jestli toho člověka znám a dá se mu věřit. Za každých okolností jsem ale ověřoval, jestli je ta informace pravdivá. Prostě základ novinářské práce. Nechtěl jsem psát dohady, u kterých by se pak ukázalo, že jsou nepravdivé. Obezřetnost u sociálních sítí neplatí jen pro koronavirus, obecně jsou strašný mor. Hrozný problém. Lidé na Facebooku často věří věcem, které tam může napsat úplně kdokoliv a nepřemýšlí nad tím proč.

Jak vůbec váš zápisník nebo rubriku zařadit žánrově? Šlo o soubor reportáží, komentářů?

Některé díly měly reportážní charakter. Popisoval jsem, co jsem osobně zažil. Některé pro změnu připomínaly glosy, úvahy. Všechny části rubriky rozhodně nebyly žánrově stejné. Docela by mě zajímalo, jak by to zařadil expert.

Že sport nemusí vycházet? Nesmysl

Jakým způsobem koronavirus ovlivnil výrobu sportovních stran Olomouckého deníku?

Museli jsme udělat úpravy. Slyšel jsem dokonce i názory, že teď sport vůbec nemusí vycházet. Podle mě je to nesmysl. Lidé potřebují přijít trochu na jiné myšlenky. Rozhovory, na které by za normálních okolností nebyl prostor, se nyní díky moderním technologiím dají bez problému pořídit, i když to není úplně ono. S fotbalistou, hokejistou. Navíc se řeší, jak koronavirus ovlivní financování sportu a ekonomiku klubů. Pořád je o čem psát.

Čili pro vás není náročnější skládat sportovní strany, když se nehrají žádné domácí soutěže?

Náročnější to asi je. Na popis typu „ve 35. minutě padl gól“ ale v novinách obecně přestává být ta správná doba. Všichni to druhý den stejně dávno ví z internetu. Koho situace opravdu zajímá, tak ji už viděl, případně si ji pustí ze záznamu, sestřihu. Z tohoto pohledu se obsah mění. Nejde se orientovat jen na sběr výsledků. Současná doba skýtá příležitost si to vyzkoušet, i když kontext by mohl být šťastnější.

Do jaké míry máte vůbec v Deníku prostor na nadčasová témata, když se obvykle musí informovat o jednotlivých zápasech?

Momentálně máme na nadčasová témata více času, ale zase jsou náročnější na výrobu. Když chcete udělat pořádný rozhovor, zabere vám to delší dobu. Domluvit se s respondentem, potkat se s ním, dát text dohromady. Je to těžší, než když si napíšete krátký referát ze zápasu, ale zajímavější. Pro pisatele i čtenáře.

V redakci jen na skok

Zpátky k Litovli. Plánujete o dění ve městě ještě pro Deník informovat? Navzdory tomu, že izolace už skončila.

Pokud se bude dít něco zajímavého a bude zájem z redakce, teď se například mluvilo o plošném testování Litovelska, napíšu o tom. Ale to už kolegové ze zpravodajství v pohodě zvládnou. Já raději zůstanu u sportu.

Začal jste po otevření Litovle znovu pracovat z redakce, nebo stále používáte režim home office?

V redakci jsem byl, ale jen na otočku. Od zaměstnavatele jsme dostali k dispozici dezinfekci a roušky. Jinak celá redakce stále funguje na dálku. Porady běžně probíhají po Skypu a podobně. Nesdružujeme se, není to nutné. Jde to vyřešit jinak.