Poslední březnový týden se uskutečnil festival dokumentárních filmů Jeden svět, který pořádá organizace Člověk v tísni. Snímky byly zaměřeny na lidská práva. Festival v Olomouci, ale i v ostatních městech, zahájil dokument Kuciak: Vražda novináře. Po projekci následovala debata s investigativní novinářkou Zuzanou Šotovou, která působí v Investigace.cz.

Během besedy si diváci mohli poslechnout otázky od moderátora nebo se do debaty dokonce sami zapojit. Šotová mluvila o Kuciakově schopnosti výborně hledat ve veřejně dostupných informacích. ‚‚Je podle Vás Kočner špičkou ledovce nebo je za případem ještě mnoho lidí?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Myslím si, že proces odkrývání bude trvat ještě dlouho,‘‘ odpověděla Šotová. Publikum se dále ptalo, zda je nebezpečnější mluvit s politiky nebo mafiány. ‚‚Řekla bych, že s politiky. Mafián neuspořádá tiskovku a neřekne, jak jste špatné médium. Když chcete mluvit s mafiány, mluvíte s jejich právníky. Čím víc má dotyčný vyšší postavení, tím jsou na vás milejší, jelikož chtějí klienta dobře reprezentovat,‘‘ řekla Šotová.

Návštěvníky kina Metropol zajímala práce novinářů, která se zaměřuje na politiku. ‚‚Budou v Česku novináři odvážnější?‘‘ ozvalo se z publika. ‚‚Nedokážu si představit, co to znamená. Zda budou novináři politikům koukat pod ruce? Máme silná nezávislá média, která dělají svojí práci dobře,‘‘ odpověděla Šotová. ‚‚Zvedne se v Česku taková vlna, aby zkorumpovaní politici odešli z vlády?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Snad ano. Doufám, že k tomu přispívají naši novináři a tyto dokumenty,‘‘ řekla Šotová. Obecenstvo se ptalo na aktuální situaci na Slovensku: ‚‚Má novinářská obec možnost ovlivnit společenské mínění a nějakým způsobem pomoct Slovensku se vymanit ze situace, do které se řítí?‘‘ (podle průzkumů na Slovensku opět vede strana SMER, kterou založil zkorumpovaný politik Robert Fico) ‚‚Úlohou novinářů je předat dostatek informaci, aby se společnost mohla rozhodnout a lidé nemohli říct, že o něčem nevěděli,‘‘ vysvětlila Šotová.

Dotazy byly zaměřeny především na práci Šotové. Mluvilo se hlavně o rizikách tohoto povolání. ‚‚Setkala jste se někdy s rizikem spojeným s novinařinou?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Výhružky nám chodí každý den. Pořád je ale vyhodnocujeme na úrovni výhružek a ne hrozby,‘‘ vysvětlila. ‚‚Změnila se od vraždy Kuciaka ochrana investigativních novinářů?‘‘ ozvalo se z publika. ‚‚Nenávistné zprávy jsou teď vnímané vážněji. Ani policie je nebere na lehkou váhu,‘‘ vysvětlila Šotová. Došlo také na téma změny organizovaného zločinu v průběhu let. ‚‚Zločinci se stávají globálním korporátem. Zjistili, že je mnohem lepší spolupracovat, práci si rozdělit a potom i profit. Jsou také technologicky vyspělejší,‘‘ podělila se o postřehy novinářka.

Zpravodajský web Investigace.cz se zabývá přeshraniční korupcí a organizovaným zločinem. Nezisková organizace vznikla roku 2013. Novinářský tým se věnoval například kauze Pandora papers. Novináři z Investigace.cz se podíleli, spolu se slovenskými kolegy, na založení Kočnerovy knižnice. Jedná se o 57 TB dat, které souvisí s vraždou Kuciaka a organizovaným zločinem na Slovensku. Nejvíce dat vytvořil slovenský podnikatel Marian Kočner, obsah dat odhalil jeho vazby na slovenský soudní systém. Dokumenty z Kočnerovy knižnice pomohly odhalit i další případy, ve kterých Kočner figuroval. Členové projektu Kočnerova knižnica tyto data analyzují.

Hned po studiích romanistiky na FF UK se začala věnovat výzkumům v sociálně izolovaných oblastech. Později začala psát pro Deník Referendum, a nyní je redaktorkou serveru A2larm. Díru do světa udělala originálním projektem mapujícím  život lidí se špatnými pracovními podmínkami. Nechávala se zaměstnávat pod změněnou identitou v nízkopříjmových zaměstnáních a o této zkušenosti napsala sérii reportáží pro internetový deník A2larm. Vyšel o nich i dokument Hranice práce a kniha s názvem Hrdinové kapitalistické práce.

Před chvílí jste se vrátila z Německa, kde jste pracovala na farmě v rámci nového projektu. Jak byste ho v téhle fázi zhodnotila? 

Hodně jsem se bála, že se mi nepovede dostat na místa, kde by to bylo zajímavé, abych mohla skutečně popsat, co zažívají lidi, kteří takhle jezdí pracovat do cizích zemí a pracují hodně hodin. To se ukázalo zatím po první zkušenosti jako zbytečná obava. Možná už jsem toho zažila víc, než jsem chtěla.

Jak bude projekt pokračovat, na co přesně se můžeme těšit a kdy?

Projekt je podobný tomu, který jsem dělala před čtyřmi lety. Původně jsem chtěla dělat jednu práci v Německu, jednu v Anglii a jednu ve Francii, takže tři reportáže. Nakonec se pokusím o dvě práce z každé země a do Německa se ještě vrátím. Nechci, aby to budilo dojem, že je to jedno strašné místo, ale aby bylo jasné, že je to systémový problém. Moje reportážní texty, by měly vycházet u nás v Česku a v zemích, kde budu pracovat. To už mám předjednané s určitými médii. A taky bude film, který dělá Apolena Rychlíková, a pak knížka, která obsahuje víc informací.

Co byl váš nejintenzivnější zážitek v rámci projetu? 

Asi ten poslední co jsem zažila, protože jsem si sáhla psychicky i fyzicky na dno. Ještě mě čekal týden, všechno mě bolelo a věděla jsem, že budu spát málo hodin. V Německu jsem pracovala ze začátku 13 až 14 hodin denně, ale pak se pracovní doba prodlužovala. Nikdo nebral ohled na to, že třeba můžu dostat infarkt nebo že to už nezvládnu. Byla jsem tak unavená, že už  jsem ani nebyla schopná to zastavit a odjet. Byla jsem domluvená, že osmého odjíždím. Říkala jsem si, že by bylo hrozně zajímavé, kdybych tam byla delší dobu, ale zároveň jsem už byla tak unavená, že bych nemohla dělat záznam, takže by to nemělo cenu. I takhle to byla hraniční zkušenost hlavně skrz příběhy kolegyň. Doufám, že se mi to povede napsat a předat.

Máte čtyři syny a ten nejmladší má devět let. Jak zvládáte synchronizovat rodinu s takhle náročnou prací? 

Ten nejmladší je dost samostatný a žije s manželem, který pracuje v továrně, ale za dobrých pracovních podmínek, na rozdíl ode mě. Žije v Sasku a chodí tam i do německé školy. Starším je 15, 17 a 24 a bydlí spolu v Praze v bytě, takže mě už tolik nepotřebují. Pro toho nejmladšího to není úplně jednoduché, ale na druhou stranu už je dost velký, aby to chápal. Třeba mi telefonoval do Německa a říká: „Mami doufám, že moc nejíš, aby ti zbylo hodně penízků a mohlas mi koupit novej telefon.“

Mimo jiné jste pracovala i v romské škole, jak vnímáte po téhle zkušenosti rasismus?

Já si myslím, že rasismus často vyrůstá ze sociální nespokojenosti, která bývá oprávněná. Třeba když jsem psala reportáž o nepokojích na Šluknovsku, tak se velmi často ukázalo že lidi, kteří měli problém s ubytovnami, bývají třeba nezaměstnaní, nebo na tom jsou podobně jako Romové, na které házejí špínu. Lidi, kteří jsou zajištění, ve většině případů nemají za potřebí hledat viníka situace, protože nejsou ve špatné situaci. Takže si myslím, že společnost která neodsoudí svoji část, aby byla mimo, bude i míň rasistická.

Vystupujete proti poskytování mediálního prostoru rasistům. Jak byste ho tedy řešila?

Řešení je podle mě víc rovnostářská společnost. Česko je v na tom v tomhle ohledu dobře jen z hlediska platů, ale ne z hlediska majetku. Jde dost o to, jestli člověk vlastní nebo nevlastní nemovitost. Je tady spousty lidí, kteří pracují a stejně mají strach o svoji budoucnost. Hledají, kdo za to může, a i když jsou dávky naprosto zanedbatelná částka rozpočtu, tak se politicky tematizují. Vidím mnohem větší problém na straně elit, které to vytahují a tváří se, že dávky způsobují státní dluh. Je to spíš selhání na straně těch lidí, kteří jsou na tom dobře a zneužívají toho. Takže bych změnila sociální systém, aby lidé věděli, že mají nějaké zastání, což se teď přesně neděje.

Napsala jste dost zajímavý článek o ženách v politice. Sama jste chvíli v politice působila, setkala jste se se sexismem někdy osobně?

Kdysi jsem byla ve Straně zelených, která je známá tím, že je genderově korektní. Tam se mi  stalo, že jsem napsala email a nikdo mi neodpověděl. Pak nějaký muž v podstatě zkopíroval, co jsem napsala já, a byl za to oceněn. Takže to, že tě neslyší, když jsi žena, jsem zažila. Dneska musím říct, že díky tomu, že jsem levicová feministka, tak mě často někam zvou protože jsem 2v1. Mají rovnou zastoupení i levice a mají tam i tu ženu. Taky mám jinou zkušenost, tak se cítím poměrně uznávaná a poslouchaná, takže jsem to překonala. To ale rozhodně neznamená, že to není. Zejména mladé ženy můžou trpět posuzováním vzhledu. Já jsem vyrůstala do společnosti, kde když žena nebyla hezká, tak vlastně neměla hodnotu. Když mi bylo sedmnáct, vážila jsem o 30 kilo víc než teď. Necítila jsem se hezká a měla jsem pocit, že tu hodnotu nemám. Dneska už to tak neřeším. Mám děti, přijdu si hezká, přijdu si chytrá i zajímavá, ale nechtěla bych být znova sedmnáctiletá a procházet si tím znovu. I kluci mají problémy, ale diskriminace tady prostě pořád je.

Co byste poradila začínajícím žurnalistům?

Úplně základní věc, která se podle mě málo učí je, že novinář má být objektivní. První věc je, uvědomit si, že objektivita není a nemůže být. Každý kdo popisuje nějakou situaci, ji popisuje ze svého hlediska. Člověk si podle toho, co zažil, všímá jiných věcí v terénu. Uvědomit si, jak moc jsme ovlivněni tím, z čeho vycházíme, je podle mě cesta ne k objektivitě ale k určitému nadhledu. Uvědomit si to, že máme emoce. Pracovat s tím, že jsme ovlivnění tím, z čeho vycházíme, jací jsme, v jakém jsme prostředí a dávat si na to pozor. V mém případě, když píšu o zaměstnavatelích, moje ideologická předpojatost je, že budou vždycky špatní, ale ona to není pravda. Jsou i zaměstnavatelé, kteří jsou dobří, a abych to byla schopna uznat, tak si musím uvědomit, že je už předem vidím špatně. Takže začínajícím novinářům bych doporučila, aby se nebáli toho, že jsou předpojatí a že mají emoce. Stačí o tom přemýšlet, snažit se s tím pracovat a uvědomovat si, do jaké míry to ovlivňuje jejich práci.

„Za posledních třicet let bylo ve světě zabito 1400 novinářů. 91 % případů přitom zůstalo oficiálně nevyšetřeno,“ upozorňuje výbor na ochranu novinářů. Organizace Free Press Unlimited, Výbor na ochranu novinářů a Reportéři bez hranic (RSF) zorganizovaly úvodní slyšení tohoto tribunálu několik dní poté, co byla v Mexiku zabita dvojice novinářů, u příležitosti mezinárodního dne ukončení beztrestnosti za zločiny na novinářích 2. listopadu.

Úvodního slyšení se zúčastnili mezinárodní média a právní experti. Celý proces se streamoval online a záznam i se všemi podklady a dokumenty je přístupný na oficiálních stránkách tribunálu (zde).

„Lidový tribunál pokrývá šestiměsíční časový rámec, přičemž po úvodním slyšení budou následovat tři slyšení v konkrétních případech a závěrečné slyšení 3. května 2022 – Světový den svobody tisku,“ uvedla organizace RSF. 

Přehled slyšení

případ	datum	místo
Vražda novináře Lasantha Wickrematunga (1958-2009)	12. – 13. ledna 2022	Haag
Vražda novináře Nabila Al-Sharbaji (1986-2015)	16- 17. února 2022	Haag
Vražda novináře Miguela Á. Lópeze Velasca (1956-2011)	23. – 24. března 2022	Mexico
Závěrečné slyšení	3. dubna 2022	Haag

 

Haagský tribunál se má při jednotlivých kauzách zaměřovat na rizika, která novináři podstupují, na nespravedlnost při řešení těchto kauz včetně umlčování svědků a dalších nezákonných aktivit a na dopad beztrestnosti na oběti a novinářskou komunitu. Všechna následující slyšení se budou streamovat a záznam z nich bude zveřejněn na webu tribunálu.

„Nemáme moc poslat někoho do vězení (…) Můžeme ale říci, jak se co stalo, v jaké zemi panují pořádky, které to umožnily, a případně která instituce je odpovědná (…) že nebylo spravedlnosti učiněno zadost,“ uvedla pro Voice of America Almudena Bernabeuová, hlavní žalobkyně haagského tribunálu. Přestože tribunál právně nemá žádnou moc, jeho cílem je vytvářet tlak na instituce, které mohou dopadnout a potrestat odpovědné osoby.

„Každý týden je zabit novinář. Zabíjení pravdy je nejbezpečnějším zločinem na světě – v osmi z deseti případů jsou vrazi osvobozeni,“ lidový tribunál pro vraždy novinářů.

Český investigativní novinář Jaroslav Kmenta, který působí v časopisu Reportér, kritizoval na čtvrtečním Novinářském fóru v Praze snahu státu o omezení kvalitní práce žurnalistů legálními prostředky. V rámci svého příspěvku nemluvil primárně o metodách investigativních novinářů, jak zněl název daného přednáškového bloku. Místo toho popisoval svůj konflikt se státními úřady a jejich zvyšující se tlak vůči žurnalistům, který zažil na vlastní kůži. Kmenta se zabývá právě vnitropolitickými kauzami, zejména pak Andrejem Babišem, o kterém v roce 2017 publikoval knihu s názvem Boss Babiš.

„Státní úřady nejsou vždy nakloněny práci investigativních novinářů,” povzdechl si v úvodu přednášky Kmenta. Podle jeho slov to jasně dokumentuje kauza s odhalením informací o synovi Andreje Babiše, kterou představili redaktoři webu SeznamZprávy.cz. „Tým Andreje Babiše to hraje na linku, že jsou Slonková a Kubík hyeny. Babiš se ale snaží pod koberec zamést všechny své problémy, aby mu nepřekážely v politickém životě,” uvedl Kmenta.

Pokuta 20 tisíc korun

Státní úředníci řešili po zveřejnění jednoho z mnoha článků Jaroslava Kmenty, týkajících se právě českého premiéra, možný únik informací. „Upozorňovali jsme na to, že Andrej Babiš během vlády v demisi udělal personální rošády na resortu Ministerstva vnitra. Měly mu zahrát do not. Napsal jsem obyčejnou reportáž o tom, že se Babiš hrne v rámci Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) za větší mocí, než mu přísluší. Žádné neveřejné zdroje jsem přitom nevyužil, přesto si mě pozvali na výslech,” popisoval Jaroslav Kmenta důvod, proč si ho státní aparát předvolal. Zároveň líčí zdlouhavé vyjednávání termínu výslechu a zdůrazňuje, že úředníci vůbec nerespektovali Kmentou navržený datum, který byl pro něj jako jediný přijatelný.

„Na první termín, který sami určili, jsem nedorazil a dostal jsem pokutu 20 tisíc korun. Přišel jsem tedy na další termín (opět trvali na jimi navrženém datu), jenže po absolvování bezpečnostní procedury v budově rozvědky žádali, abych odevzdal své osobní věci včetně mobilu. Já jsem k nim neměl důvěru, tak jsem to odmítnul. Státnímu zástupci jsem vysvětloval, že zkrátka chci podstoupit výslech, ale že mobil neodevzdám,” pokračoval Kmenta dalšími podrobnostmi. Protože zástupci ÚZSI nehodlali Kmentu vyslechnout, aniž by se předem vzdal svého mobilu, dohodli si s ním další schůzku. Na tu s ním šla i jeho právní zástupkyně. Telefon si raději nebral.

Za 27 let novinařiny nic podobného nezažil

„Na dalším jednání po mně chtěli podepsat dokument, který by mě zavazoval k tomu neprozrazovat určité skutečnosti týkající se státu. Tomu jsme se opět bránili a oni nakonec souhlasili, že nepodepíšu. Výslech byl velmi strohý. Říkali něco ve smyslu, že ho nemohou plnohodnotně vést, když jsem dokument odmítnul podepsat,” popisuje Kmenta závěr tahanice s ÚZSI. Nakonec mu soud snížil pokutu za prvotní nedodržení termínu z 20 na tři tisíce korun. Společně s právničkou však vypracovali ústavní stížnost, aby zachovali ve společnosti dodržování principů svobodné žurnalistiky.

Jaroslav Kmenta si moc dobře uvědomuje, že v případě podepsání dokumentu by se na jeho znění mohli státní úředníci kdykoli dovolávat. Kmentova publikační činnost by pak byla značně omezená. „Víte, žurnalistiku dělám od roku 1991 a podobné situace jsem nikdy nezažil. Ještě před dvěma lety platilo, že podobní lidé respektovali zákon a Listinu základních práv a svobod. Místo toho tlačí na novináře, aby například prozrazovali své zdroje. Jejich cílem je co nejvíce zkomplikovat náš život. Zkrátka se nás snaží legálním způsobem dohnat k tomu, abychom nedělali práci tak, jak bychom měli. A nikdy nebyl takový tlak, jaký zažívám poslední dobou,” uzavřel své vyprávění Kmenta.

Motiváciou k napísaniu tohto rozsiahleho diela bola aj osobná skúsenosť novinárky. Keď mala Ida 14 rokov, stala sa svedkyňou „clevelandského masakru“, kedy Rockefeller skúpil 22 z 26 konkurenčných spoločností v Clevelande. Zo Standard Oil sa stala dominantná ropná spoločnosť pomocou tajných dohôd s veľkými železničnými dopravcami, ktorí navýšili cenu dopravy, zatiaľ čo jeho spoločnosti poskytovali úľavy a vyplácali peniaze späť formou rabatu. Jednou z obetí besnenia Rockefellera sa stal aj otec Idy Tarbellovej, miestny olejár.
Postupne Rockefeller ovládol ropný priemysel aj v iných štátoch únie, až kým v roku 1890 nekontroloval 88 percent ropy spracovanej na území USA.

V roku 1911 bol americkými súdmi usvedčený za diskrimináciu a tvorbu tržných bariér. Finálny verdikt Najvyššieho súdu Spojených štátov rozhodol, že sa spoločnosť  rozdelila na 90 nezávislých firiem pod odlišným vedením.  Veľký podiel na rozpade Standard Oil mala aj Ida Minerva Tarbellová, ktorej sa podarilo podvody miliardára ukázať širokej verejnosti.

Medzi ďalšie diela tejto novinárky a spisovateľky patrí aj niekoľko biografíí, napríklad biografia Napoleona Bonaparteho alebo biznizmenov Elberta H. Garyho a Owena D. Younga. Veľa času taktiež venovala aj mladosti a kariére Abrahama Lincolna, o ktorej píše vo viacerých svojích knihách.

V roku 1906 Ida M. Tarbellová a ďalší novinári z magazínu McClure odkúpili mesačník The American Magazine, kde Ida pôsobila do roku 1915. Jej neskoršia kariéra obsahovala písanie, prednášanie a sociálnu prácu. Ida písať neprestávala aj napriek zdravotným problémom ako tuberkulóza alebo začínajúce štádium Parkinsonovej choroby. Vo veku 82 rokov dopísala svoju vlastnú autobiografiu a hneď na to pokračovala v písaní ďalšej knihy, ktorú bohužial už nestihla dopísať. Ida Miranda Tarbellová zomrela vo veku 86 rokov na zápal pľúc v Connecticute.

Po smrti dostala zaslúžené miesto v Národnej sieni slávy žien v New Yorku a jej kniha The History of the Standard Oil Company bola New Yorskou univerzitou umiestená na piatu priečku rebríčka 100 najlepších prác americkej žurnalistiky 20. Storočia.