Kněz a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha se domnívá, že fotografie z nemocnice jsou neetické. Podle něj v nemocnici politická rovina ustupuje do pozadí a Zeman je zde především pacientem. Podle něj v tomto případě nelze argumentovat, že fotografování politiků na veřejnosti patří mezi běžnou práci novinářů. Uvedl to ve svých rozhovorech pro Deník N a zpravodajský server Aktuálně.cz.  S jeho názorem se shoduje Josef Pazderka, šéfredaktor Aktuálně.cz, který záběry jasně odsoudil. „Jakkoli má veřejnost plné právo na pravdivé informace o zdravotním stavu prezidenta, zveřejňovat záběry nebo fotografie jeho bezvládného těla při převozu do ÚVN je pod úrovní seriózních médií,“ prohlásil.

Je třeba podotknout, že samotní novináři zdaleka nemají na věc jednotný názor. Zatímco například Simona Dvořáčková, redaktorka InstaZpráv, mluví o „zatemnění mozku u části médií vlivem sobotních výsledků voleb“ a „bezohledném chování“, mnoho novinářů naopak zastává názor, že nedůstojné fotografie z prostorů nemocnice jsou logickým vyústěním celé situace, kdy veřejnost není o dění kolem prezidenta dostatečně informována a novináři se tak usilovně snaží získat alespoň střípky informací. Odmítají tím tvrzení, že jde o pouhou mediální senzaci na úrovni bulváru a domnívají se, že na vině je spíše Kancelář prezidenta republiky a prezidentovo okolí. „Vratislav Mynář, Martin Nejedlý, Jiří Ovčáček a Zemanova manželka a dcera se chovají jako naprosté hyeny. Jejich vinou novináři za každou cenu fotí Zemana v sanitce. Přitom by stačilo přestat lhát,“ tvrdí ve svém komentáři Johana Hovorková, editorka deníku Forum 24.

Čestmír Strakatý, moderátor pořadu Prostor X časopisu Reflex, fotografii Zemana zveřejnil na svém Twitteru. Nedlouho poté však své rozhodnutí přehodnotil a odstranil ji, zřejmě vlivem negativních reakcí. „Fotku prezidenta jsem smazal. Asi to bylo opravdu moc,“ uvedl v následujícím tweetu. „Platí, že se to Hradu úplně vymklo z rukou. Je to opravdu smutné,“ dodal.

O skutečnosti, že téma ve společnosti silně rezonuje, svědčí i fakt, že proti fotografiím se vymezilo i několik známých osobností, mezi nimi například Ewa Farna. Známou zpěvačku, která se neřadí mezi fanoušky prezidenta Zemana, zveřejnění záběrů zjevně pobouřilo. „Potají ho tam někde fotit ve škvírce na nemocničním lůžku… to je tak nedůstojný,“ nechala se slyšet.

Odretušované osoby, zamazané části fotografiií a zejména snímky, které byly v různých obdobích dějin zcela zakázané, zpravodajská agentura nejdříve odprezentovala v rámci konání 46. ročníku festivalu Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Výstava čerpá hlavně z fotoarchívu ČTK a částečně vychází z knihy Zakázané dějiny ve fotografiích ČTK, kterou napsal tehdejší šéfredaktor obrazového zpravodajství ČTK Dušan Veselý ve spolupráci s autorkou Hanou Řehákovou.

Expozice v rámci své instalace s několika desítkami fotografií návštěvníkům dává možnost nahlédnout do temných období dějin plných úprav za účelem zkreslení reality vladnoucími elitami. Zejména poukazuje na to, jak obrovský vliv má ve zpravodajství právě samotný obraz, jelikož přesně ukazuje, co, kde, kdy a jak se událo, což činí manipulaci s ním velmi nebezpečnou. Veřejnost si zde může prohlédnout fotografie za první republiky, obou světových válek a hlavně z dob komunismu na našem území i v zahraničí.

Součástí výstavy je také náhled toho, jak se nakládalo s fotografiemi tehdejších českých emigrantů jako např. režiséra Miloše Formana, tenistky Martiny Navrátilové či s tzv. trezorovými filmy, kam se mimo jiné také řadí film Skřivánci Jiřího Menzla na motivy povídek Bohumila Hrabala.

Venkovní výstava ve Zbrojnici bude k vidění do 15. listopadu, poté se přestěhuje do Brna a na začátku nového roku do centra Prahy.

Antonín se narodil do rodiny Kratochvílů v Lovosicích, kde jeho otec vlastnil fotoateliér. O dva roky později se celá rodina musela přestěhovat do pracovního tábora ve Vinoři. V roce 1953 je z tábora propustili a jejich životy se usadily v pražském Karlíně. Ačkoliv by chtěl, z politických důvodů nemohl Kratochvíl studovat, a tak se vyučil stavebním zámečníkem.

S první manželkou se oženil v roce 1967 a ještě než se narodil jeho syn Michael, emigroval do Rakouska. Zatímco jej režim v Československu odsoudil k sedmi letům vězení za nedovolené opuštění republiky, v Rakousku si prošel uprchlickým táborem Traiskirchen a nakonec skončil v Nizozemsku.

Vystudovat se mu nakonec povedlo až v nizozemském Ultrechtu, kde získal titul BFA na umělecké akademii Gerrit Rietveld Art Academi. Po studiu v roce 1972 společně se svojí druhou manželkou odjel do USA a začal se věnovat fotografování pro tituly jako Los Angeles Times Magazine, VOGUE, Rolling Stone, Playboy nebo Newsweek. Před jeho fotoaparát se postavili například David Bowie, Bob Dylan či Keith Richards z Rolling Stones. Po třech letech se seznámil a dal dohromady se svou třetí manželkou Jill.

Jako reportážní fotograf se v sedmdesátých letech vydal zachycovat život za železnou oponou do východního bloku a následně i život bezprostředně po jejím pádu. Jeho fotky, které za tu dobu nashromáždil, jsou v jeho knize „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe.“

Dokumentární fotografii se věnoval i posléze, když jezdil jako válečný fotograf do válkou stižených zemí. Dokument o Iráku mu dokonce přinesl nominaci na Oscara. Třikrát získal prestižní ocenění World Press photo a v roce 1999 ho časopis American Photo zařadil do stovky nejvýznamnějších osobností světové fotografie.

Antonín Kratochvíl zkusil své štěstí v lásce i na počtvrté. Oženil se Gabrielou, v pořadí čtvrtou manželkou, se kterou stále žije. S ní má dva syny Anthony Waynne Coopera a Gavyna.

V České republice mu Asociace profesionálních fotografů udělila cenu „Osobnost české fotografie 2014 – za dlouhodobý přínos fotografii.“ O příběhu tří generací rodinného klanu fotografů natočila dokument Můj otec Antonín Kratochvíl dokumentaristka Andrea Sedláčková. Do kin by měl snímek zavítat již tento rok.

Vítězná fotografie Lukáše Bíby zachycuje početně zaplněnou demonstraci na Letné. Na snímku vlaje česká vlajka, která zabírá většinu prostoru.

„Stejně jako většina mých kolegů jsem se snažil zachytit protesty na Letné ze všech možných úhlů. Nejprve jsem fotil dole u pódia a pak jsem využil přístupu nahoru na střechu Molochova, odkud bylo možné získat fotku 250.000 lidí. Fotili jsme podobné scény – od protestujících pod námi přes piknikující na okraji střechy až po lidi mávající vlajkami na x způsobů,“ popsal vznik fotografie roku její autor.

Vítězná fotografie představuje symbol složité situace v zemi

Zakladatelka Czech Press Photo Daniela Mrázková, která byla v letošním roce i porotkyní, považuje vítěznou fotografii za symbol složité politické i společenské situace v zemi.

,,Třicet let po pádu komunismu je společnost opět rozdělena: na jedné straně dochází k vášnivým protivládním protestům a na straně druhé si vládní strana udržuje nejvyšší preference. Vítězný snímek obsahuje emoce i klade otázky, a to jednoduchým, působivým a do paměti na první pohled vrývajícím se způsobem,“ dodala Daniela Mrázková.

V rámci letošním ročníku Czech Press Photo se soutěžilo celkem v osmi fotokategoriích a třech videokategoriích. Zúčastnilo se 270 fotografů, kteří dohromady přihlásili téměř čtyři tisíce snímků.

Vítězné fotografie budou k vidění na Staroměstské radnici

Na samotné vyhlášení výsledků soutěže navazuje výstava vítězných či dalších vybraných fotografií a videí, která se uskuteční ve dnech 23. listopadu 2019 až 30. ledna 2020 na Staroměstské radnici. Výstavu bude možné navštívit od 10 do 19 hodin. Základní vstupné je 150 korun, snížené 70 korun.

Plánovanou výstavou láká agentura všechny vlastníky archivních fotografií z podzimního dění roku 1989. Zájem jeví také o snímky z událostí, které revoluci předcházely, například Palachova týdne nebo trabantů projíždějících ulicemi hlavního města.

„Fotobanka ČTK není a nikdy nebude pouze jednou pro vždy dokončená sbírka nebo dokonce pouhý archiv. Věříme, že tento projekt doplní mozaiku obrazového zpravodajství a zachytí příběhy, které byly tehdy ve stínu velkých událostí,“ vysvětluje šéfredaktor nejrozsáhlejší fotografické dokumentace české a slovenské historie Petr Mlch.

Amatérské fotografie se odtajní pro další generace

Cílem akce ke třicetiletému výročí sametové revoluce je rozšířit dosavadní sbírku ikonických fotografií o ty dosud nezveřejněné. Lidé z českých i moravských vesnic proto mají velkou šanci, aby jejich amatérské fotografie neskončily utajené, ale zůstaly přístupné dalším generacím.

Majitelé je mohou nahrát na internetové stránky nebo zaslat emailem. Existuje také možnost osobního předání při setkání se samotnými organizátory. To se uskuteční v dubnu ve Zlíně a v Olomouci. Prostor k odevzdání návrhů na první výstavu mají zájemci do 30. června. Uzávěrka druhé výstavy v Praze končí 30. září.

Nová soutěž s názvem Okamžiky sametové revoluce navazuje na úspěšný projekt ČTK z minulého roku. Výstavu k připomenutí sta let od založení Československa tehdy představili v devíti městech po celé republice.

Co je momentálně náplní tvé práce?

Pracuji v modelingové agentuře, takže během dne obvykle komunikuji s modelkami, klienty, fotografy nebo fotím s modelkami nové polaroidy. I když je to úplně jiný obor, snažím se svou práci s focením propojovat a modelkám předávat své zkušenosti z focení.

Co na své práci nejvíce miluješ?

Miluju to, že můžu na dané věci přenést svůj úhel pohledu. Takže když si o nějakém místě myslím že je krásné, ale ostatní to v něm třeba nevidí. Nebo když můžu skrz foťák ukázat obyčejným lidem, že jsou krásní, i když si to sami nemyslí. Mám ráda, když moje práce dělá lidem hezky.

Co je na práci fotografa nejtěžší?

Snažím se na své práci hledat hlavně pozitiva a nezdržovat se hledáním chyb. Ale nejtěžší je asi zůstat neustále soustředěný a všímat si všech detailů. Také si člověk ne vždy sedne s týmem, ale protože mají všichni stejný cíl, musí se snažit přizpůsobit. V neposlední řadě bývá také těžké, když má klient nereálné očekávání, nebo když se na focení všechno pokazí a věci nejdou podle plánu. Ale pak je to zase dobrá výzva.

Jak jsi se k práci fotografky dostala?

Začala jsem jako malá s obyčejným kompaktem, který si můj otec koupil na cestování. Měla jsem štěstí, že jsem narazila v životě na spoustu inspirativních lidí, od kterých jsem se toho hodně naučila. Takže to byl takový postupný, plynulý vývoj. Aktivněji se tomu ale věnuji až posledních několik let. Ale vzhledem k tomu, že focení není má hlavní náplň práce, dostanu se k tomu párkrát do měsíce.

Vzpomeneš si na svou první fotografii?

Jasně, moc dobře! Svoji první fotografii jsem vyfotila na první dovolené u moře s rodiči. Bylo mi pět a úkolem bylo vyfotit rodičům jednoduchou společnou fotku. Na snímku byly jen jejich nohy. Ale na podruhé se to už povedlo! Od té doby jsem se snad doufám trochu zlepšila.

Kde bereš inspiraci na fotky?

Při hledání inspirace nejvíc času trávím na Instagramu, kde sleduji spoustu výborných fotografů. Dále sleduji módní servery, na kterých se každý den objevují nejnovější editorialy ze světových magazínů. Do třetice se inspiruji na Pinterestu.

Máš s focením už nějakou tu praxi, co dá největší práci?

Focení je týmová práce. Každý člen týmu, ať už je to make up artista, stylista nebo modelka mají svoji úlohu. Přesto by fotograf měl být člověk, který zná od každé profese alespoň něco málo, aby jednotlivé aktivity propojil do jedné výsledné fotky. Základem je hlavně komunikace. A pozitivní nálada.

Proč sis vybrala focení převážně do módních časopisů?

Mám ráda když mám kolem sebe krásno. Focení módy je pro mě krásné. Modelky, styling, umění líčení. Pak z toho už jen vytvořit krásnou fotku!

Jak jsi docílila toho, že jsi začala fotit pro tak prestižní časopis jako je právě Elle nebo InStyle?

Nepopírám, že důležitou složkou úspěchu je talent, nicméně stejně tak důležité jsou kontakty a celkově štěstí. Myslím si, že úspěchem není pouze získávat nové klienty, ale snažit se udržet si ty stávající. Když je někdo s moji prací spokojený, doporučí mě dál. To je ten ideální moment, při kterém fotograf nesmí zaspat.

Fotila jsi mnoho slavných osobností. S kým se ti spolupracovalo nejlépe?

Moc ráda vždycky vzpomínám na focení v ELLE Beauty Lounge během filmového festivalu v Karlových Varech. Do třípatrového Beauty Lounge chodí nejznámější herečky a jiné známé osobnosti, aby se připravily na večerní premiéry a večírky. Herečky jsou tam vždy tak uvolněné, že se s nimi pracuje krásně. Jmenovitě mám z hereček moc ráda například Janu Plodkovou, Ester a Aňu Geislerovy, Kláru Issovou nebo Elišku Křenkovou. Také se mi dobře spolupracuje s hercem Lukášem Hejlíkem, se kterým máme společné foto-gastronomické projekty. 

Jaké plány máš do budoucna?

V budoucnu se chci dále věnovat hlavně své práci v modelingové agentuře. Fotografování pro mě byla vždy aktivita, ke které jsem utíkala si odpočinout a uvolnit se. Proto bych to tak ráda nechala i do budoucna. Ale kdo ví? Módní fotografie bude vždy moji největší láskou. Myslím, že mě nikdy nepřestane bavit. Kromě módy se ale poslední dobou probourávám do gastronomie. V rámci jednoho gastronomického projektu fotím zajímavé podniky a skvělé pokrmy.

Doporučila bys něco začínajícím fotografům v oboru?

Fotografům bych poradila, aby se nenechali nikdy ničím odradit, šli si za svým cílem a každý den na sobě pracovali!

foto: Adriana Fialová (Instagram)

Husova základní škola v Liberci pojala oslavy stého výročí založení republiky po svém. V pátek 26. října připomněli významné jubileum živými obrazy a přáními, přivázanými na balóncích. Děti a pedagogové oblečení do barev trikolóry společně nejdříve vytvořili číslici sto, kde každá z cifer měla jednu z barev vlajky ČR. Poté následovalo vypuštění balónků s přáními republice a vytvoření lidské vlajky. „Bylo to velmi emotivní nejen pro děti, ale i pro nás všechny ostatní. Ta chvíle byla prostě silná, což se snad odráží i na fotografii,“ uvedl autor fotografie Radek Petrášek.

Radek Petrášek působí jako fotoreportér ČTK v Liberci již dvacet let. Za sebou má však v rámci své profese rovněž spoustu zahraničních výjezdů. Fotografoval například na Olympijských hrách v Londýně, na mistrovství světa v atletice v Berlíně nebo na různých mistrovstvích světa v ledním hokeji. Jeho zatím posledním velkým projektem je kalendář panoramatických fotografií vyhlídek Libereckého kraje pro rok 2019.

Foto: Radek Petrášek

Letošní předávaní ceny Czech Press Photo proběhne již za několik dní. Soutěžit se bude v osmi foto a ve třech video kategoriích. Porota složená jak z českých tak zahraničních hodnotících vybrala několik snímků, které se letos utkají o tuto cenu.

V kategoriích Aktualita, Problémy dnešní doby, Každodenní život, Umění a kultura, Sport, Portrét, Příroda, věda a životní prostředí, Lifestyle a Grant Prahy soutěží jak jednotlivé, tak série fotografií. Dohromady zde soutěžilo přes čtyři sta fotografů, ze kterých vybírala devítičlenná porota. Série a samostatné snímky hodnotila odděleně.

Někteří z fotografů byli pak ve svých kategoriích nominováni hned dvakrát. Jedním z nich je Tomáš Benedikovič v kategorii Aktualita se snímkem a sérií. Dalším byl pak jak se sérií, tak se samostatnou fotografií v kategorii Každodenní život Stanislav Krupař, který také získal nominaci v kategorii Příroda, věda a životní prostředí. Martin Divíšek a Zdeněk Dvořák mají také každý dvě nominace a to v kategorii Umění a kultura. Matěj Dereck Hard získal zase dvě nominace v kategorii Lifestyle. Dalšími, kdo pak v soutěži získali napříč kategoriemi, více než jednu nominaci, jsou Michal Čížek, Boris Németh a Filip Singer.

Debaty o tisících snímcích

„Členové letošní mezinárodní poroty mají za sebou dlouhé perné tři dny, ve kterých velmi důsledně procházeli a hodnotili tisíce přihlášených snímků. Vedli mezi sebou vášnivé debaty, ale na oceněných fotografiích se ve finále shodli,“ uvedla Veronika Souralová, ředitelka Czech Press Photo. „Porota byla velmi přísná a preferovala kvalitní žurnalistické snímky s globálními tématy s hlubším přesahem. Ne všechny dobré a důležité fotografie mohly být nominovány, ale doplní kolekci výstavy, která podle mého mínění bude skvělá,“ doplnila Souralová.

Slavnostní vyhlášení vítězů všech kategorií, včetně vítěze ocenění Fotografie roku, proběhne ve Staroměstské radnici 20. listopadu. Hned na to pak otevře své brány i výstava oceněných a vybraných prací.

Na vítězné fotografii je zachycený 28letý José Salazar Balza, který se vzňal po explozi nádrže své motorky během násilného střetu s policií při demonstraci proti venezuelskému autoritářskému prezidentovi Nicolási Madurovi v květnu 2017. Balza přežil s popáleninami druhého stupně.

Předsedkyně poroty a francouzská fotografka Magdalena Herreraová prohlásila, že vítězný snímek s názvem Venezuelská krize je příkladem klasické fotografie vyvolávající okamžité emoce. „Snímek má energii a dynamiku okamžiku. Barvy, pohyb a velice dobrá kompozice – má to prostě sílu,“ dodala Herreraová. „Nepřestával jsem fotografovat, dokud mi nedošlo, co se děje. Že proti mně běží někdo v plamenech,“ komentoval snímek sám Schemidt.

Schemidt, který dění pro AFP pokrývá z Mexika, za vítězný snímek získal odměnu 10 tisíc eur (v přepočtu 253 tisíc korun) a zcela nové fotografické vybavení od společnosti Canon.

Do letošního 61. ročníku soutěže World Press Photo poslalo své snímky  4548 fotografů ze 125 zemí světa. Porota čítající 43 členů posuzovala celkem 73 044 záběrů. Žádný snímek z České republiky se do užšího výběru nedostal.

Výstava těch nejlepších snímků bude tradičně putovat po světě. Začne v Amsterdamu a bude pokračovat v Římě či Poznani.

„Sedm let jsem mohl fotit jen z motocyklu, do vrtulníku jsem se nikdy nedostal. Místo v něm jsem si poprvé vyprosil na jednu etapu loňského ročníku,“ uvedl Červený.

Putovní cenu pro vítěze v hodnotě 50 000 korun převzal Červený 2. února na Staroměstské radnici v Praze.

„Fotografie v sobě snoubí neobvyklý pohled, výrazné grafické řešení a zároveň silný sportovní okamžik,“ pronesl Filip Láb, předseda odborné poroty.

Klub sportovních novinářů (KSN) vyhlásil pro rok 2017 obnovenou premiéru soutěžní přehlídky Sportovní fotografie roku. Hlásit se mohli profesionální fotografové, členové KSN, se svými snímky z roku 2017. Na soutěž plynule navazuje výstava Sportovní fotografie roku 2017, která probíhá během února 2018 ve výstavních prostorách Staroměstské radnice v Praze.

Pro 11. ročník soutěže byly vyhlášeny kategorie fotbal, ostatní sporty, portrét, SportArt a foto série. Ze všech snímků, přihlášených do kategorií, porota vybrala nejlepší tři fotografie do hlavní soutěže o Sportovní fotografii roku, a také vybrala vítěze, který získal zvláštní ocenění Sport v Praze.

Výstavu fotografií je možno navštívit od 3. – 28. února. Otevírací doba expozice je každý den od 10 do 18 hodin. Návštěvníci zde mohou zhlédnout desítky velkoformátových fotografií nejlepších českých profesionálních fotografů.

Výsledky soutěže Sportovní fotografie roku 2017:

Hlavní cena: Michal Červený – Cape Epic 2017 (Nino Schurter a Matthias Stirnemann na etapovém závodě horských kol v Jižní Africe)

Fotbal: Vlastimil Vacek – Překonaný (brankář Dukly Praha Filip Rada inkasuje druhý gól v utkání HET ligy se Slavií)

Ostatní sporty: Pavel Lebeda – Josef Dostál: Vítězství (MS 2017 v rychlostní kanoistice v Račicích)

Portrét: Barbora Reichová – Jakub Voráček (hokejista)

SportArt: Michal Červený – Plný plyn (triatlonový závod na okruhu F1 v Abú Zabí)

Série: Michal Sváček – Automobilové závody 24 hodin Le Mans.