Blesk slaví 30 let, první číslo vyšlo 13. dubna 1992. Na počátku 90. let začal vycházet nespočet deníků, konkurence byla obrovská. I přesto si Blesk velmi rychle našel své pevné místo na trhu, zatímco konkurenční bulvární tituly jako Expres nebo Super neuspěly. Naopak Blesk už v lednu roku 1993 poprvé poslal na stánky půl milionu výtisků. Dodnes je nejoblíbenějším a nejčtenějším deníkem v zemi. „Blesk jako přírodní úkaz se každému líbí, ale také se ho trochu bojí…“ odůvodnil volbu názvu zakladatel a první šéfredaktor Petr Schönfeld. Hned na začátku také vznikly chytlavé reklamní slogany jako „Kdo nečte Blesk, ví kulový!” nebo „Blesk má zprávy jako hrom!”.

Čtenáře oslovil poměrně snadno. Byl už od pohledu jiný než ostatní tisk, mnohem barevnější, akčnější a také levnější. Po vzoru švýcarského plátku Blick začal čtenářům sledovat zprávy vážné, ale i perličky a kuriozity či detaily ze světa celebrit. Lehčí témata, šokující zprávy a zjevná vizuální atraktivita ale vyvolávají předsudky vůči čtenářům Blesku. Často slýcháváme, že Blesk je pro hlupáky a Hospodářské noviny pro intelektuály. Někteří zastánci bulváru tvrdí, že čtenářům přináší alespoň nějaké zpravodajské informace. Naláká masy na celebrity a zároveň je seznámí s aktuálním děním. Ostatně tuto úlohu plní už od průmyslové revoluce. Bulvár zkrátka byl, je a bude.

Stejně jako jiné bulvární listy je Blesk závislý především na stánkovém prodeji. Poptávka po tištěných médiích už ale není, co bývala. Ač je Blesk stále králem všech deníků, i jeho čtenost rapidně klesá. V období 2020/2021 klesla podle Unie vydavatelů o 22,83% oproti období 2018/2019. Papírové noviny přecházejí do online formátu.

Titulním tématem prvního čísla bylo letiště v Milovicích. „Hospodářská rada vlády stála před volbou, zda se dostaví letiště v Ruzyni nebo se přikročí k milovickému projektu v hodnotě zhruba deseti miliard dolarů,“ psalo se tehdy na první straně. V Milovicích dlouho přebývali okupanti sovětské armády a vybudovali tam velké letiště. Po revoluci se tedy diskutovalo, zda dostavět letiště v Ruzyni nebo využít toho milovického, vzdáleného od Prahy 40 kilometrů.

„V tu dobu byl odchod ruských vojsk žhavé téma. Nejen politické, ale velmi diskutované i mezi lidmi. Milovice navíc byly symbolem, známkou toho, jak nám vojáci zemi zničili. A toto téma pochopitelně vyvolávalo emoce,“ vysvětlil volbu tématu Petr Schönfeld.

Kauza Milovice si drží čestné místo mezi nejžhavějšími tématy, o kterých se za 30 let fungování v bulvárním plátku psalo. K příležitosti třicátého výročí vytvořil Blesk na svých internetových stránkách přehled nejvýraznějších událostí, které ovládly titulní strany. Mezi nimi je i hokejové zlato z Nagana nebo svatba Václava Havla a Dagmar Veškrnové.

Oslavy kulatého výročí odstartovala upravená verze loterie Trhák. Speciální Megatrhák přináší od 18. února na titulní straně Blesku a Nedělního Blesku kupon. Narozdíl od klasické verze jsou zde k dispozici dvě hrací pole. Dvojí trhnutí odhalí, zda čtenář něco vyhrál. V horním poli se hraje o peněžní výhry, v dolním o slevy, vouchery a poukazy.

Z trůnu deníkové říše Blesk během 30 let prodal přes tři miliardy výtisků. Denně si ho přečte přibližně 703 tisíc lidí. Postupem času přibylo spoustu odnoží jako Blesk pro ženy, Nedělní Blesk, Blesk TV magazín a další. V současnosti deník spadá do vlastnictví mediálního domu Czech News Center společně s tituly jako Aha!, Sport nebo Reflex.

„Dnes je Blesk již zcela jiný produkt, než byl na začátku svého života. Jsme rádi, že ho můžeme i nadále  rozvíjet a výrazně naplňovat potřeby čtenářů a uživatelů internetu,“ říká současný šéfredaktor Radek Lain.

Seriál začíná, když se hlavní hrdinka Serena van der Woodson vrací zpět na manhattenskou školu mezi své staré známé. Serena narazila na tvrdou realitu, kdy se k ní obrátili zády její přátelé a stali se spíše nepřáteli. Tím začíná boj o novou královnu školy, kterou se stane buď Serena nebo její nejlepší kamarádka Blaire. Postavení každého ve školní hierarchii je pro studenty velmi důležité, proto o něj spolu tolik bojují. Ovšem všechno dění a veškerou pověst každého jednoho studenta má v rukou někdo jiný. Internetový bulvární deník Super drbna. Je to někdo ze studentů, učitelů, rodičů nebo někdo úplně jiný? „To se nikdy nedozvíte,“ jak by řekla sama Super drbna na začátku každého dílu. Na konci poslední série však bude její identita divákům prozrazena.

O novinářské práci Super drbny toho bohužel moc nevíme. Tipy na skandály, kterými se tento internetový deník živí, ji posílají sami studenti. Velký mediální dosah a vliv na myšlení a chování studentů ji ale nemůžeme upřít. Veškerá sociální kontrola na škole podléhá zájmům Super drbny. Tento bulvární deník určuje moc a postavení na škole. Svým způsobem reflektuje dosah dnešních sociálních sítí.

Vedle toho se snaží stát se spisovatelem i další hlavní postava Dan Humpfry. Ze začátku má snahu psát povídky inspirované svým životem. Bohužel ten není nijak zajímavý a na praxi u významných novinářů nepochodí. Postupně zjišťuje, že napsat chytlavý článek o který bude zájem, znamená v New Yorku trochu špinavých praktik, které nepatří mezi Danovi silné stránky. Musí se vyrovnat s pro něj neznámým nátlakem jako na novináře, což někdy znamená jít za hranu svého komfortu. Největší dopad na jeho neúspěšná díla mají osobní trable. Na své cestě se mnohokrát setká s možností úplatku a zase trochu lépe pozná jak to v tomhle odvětí chodí a sám se bude muset rozhodnout, jakým spisovatelem se chce stát.

I přes povrchní obal je seriál poměrně chytlavý a neustálé zvraty udržují napětí. Hlavní hrdinové si své dospívání užívají díky svým možnostem naplno. Kvůli postavení na škole se však musí hlídat před bulváry, což se jim často nedaří a ty toho patřičně využívají. V návaznosti na to nám seriál ukazuje jak je manipulace médií díky financím snadná a jakou výhodu v tomto světě představuje mít média na své straně.

Tyto dvě naprosto odlišné dívky se poprvé setkaly na soukromé základní škole. Anita je milá dívka, kterou mají všichni učitelé i spolužáci rádi, ale Cruella je úplný opak. Dělá jeden problém za druhým, neumí se chovat a aby toho nebylo málo, značně vyčnívá svým vzhledem, což ostatní vybízí k posměchu. Není divu, že se tyto protikladné osobnosti stanou kamarádkami. Bohužel potom, co Cruella utekla se svojí matkou, se přátelství těchto dívek rozpojilo.

Anitino jméno vážně může každého zmást, kvůli překladu do češtiny, kdy její příjmení znamená „zlatíčko“. V kůži novinářky je to ale tabu, protože usiluje o nejlepší fotografie a titulky jejích bulvárních článku vybízí k přečtení nejednoho člověka. A právě pro její neohroženost, nebojácnost a novinářské kontakty po celém Londýně ji vyhledá její kamarádka z dětství, která prahne pomstít se své nadřízené. I přesto, že je Anita opravdu odvážná a často čelí vlně urážek na svou novinovou tvorbu, nápad se jí vůbec nelíbí. Nabídku odmítá také z důvodu velkého vlivu nadřízené, která by ji mohla připravit o pracovní místo v novinách Tattletale.

Jenže jméno někdy opravdu neklame, proto se nakonec nepřímo zapletla do šílených nápadů své kamarádky a nechyběla tak na žádné šílené akci, která měla za úkol zastínit jejich sokyni. Denní tisk tak každý den oplýval skandálními články a fotografiemi z módních přehlídek. Kvůli jejím pobuřujícím článku jí dokonce přijde baronka vyhrožovat k ní do práce, což ji ale neodradí od dalšího psaní. Neměla ale daleko od toho aby to vzdala, protože výhružky nesnese každý.

Kněz a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha se domnívá, že fotografie z nemocnice jsou neetické. Podle něj v nemocnici politická rovina ustupuje do pozadí a Zeman je zde především pacientem. Podle něj v tomto případě nelze argumentovat, že fotografování politiků na veřejnosti patří mezi běžnou práci novinářů. Uvedl to ve svých rozhovorech pro Deník N a zpravodajský server Aktuálně.cz.  S jeho názorem se shoduje Josef Pazderka, šéfredaktor Aktuálně.cz, který záběry jasně odsoudil. „Jakkoli má veřejnost plné právo na pravdivé informace o zdravotním stavu prezidenta, zveřejňovat záběry nebo fotografie jeho bezvládného těla při převozu do ÚVN je pod úrovní seriózních médií,“ prohlásil.

Je třeba podotknout, že samotní novináři zdaleka nemají na věc jednotný názor. Zatímco například Simona Dvořáčková, redaktorka InstaZpráv, mluví o „zatemnění mozku u části médií vlivem sobotních výsledků voleb“ a „bezohledném chování“, mnoho novinářů naopak zastává názor, že nedůstojné fotografie z prostorů nemocnice jsou logickým vyústěním celé situace, kdy veřejnost není o dění kolem prezidenta dostatečně informována a novináři se tak usilovně snaží získat alespoň střípky informací. Odmítají tím tvrzení, že jde o pouhou mediální senzaci na úrovni bulváru a domnívají se, že na vině je spíše Kancelář prezidenta republiky a prezidentovo okolí. „Vratislav Mynář, Martin Nejedlý, Jiří Ovčáček a Zemanova manželka a dcera se chovají jako naprosté hyeny. Jejich vinou novináři za každou cenu fotí Zemana v sanitce. Přitom by stačilo přestat lhát,“ tvrdí ve svém komentáři Johana Hovorková, editorka deníku Forum 24.

Čestmír Strakatý, moderátor pořadu Prostor X časopisu Reflex, fotografii Zemana zveřejnil na svém Twitteru. Nedlouho poté však své rozhodnutí přehodnotil a odstranil ji, zřejmě vlivem negativních reakcí. „Fotku prezidenta jsem smazal. Asi to bylo opravdu moc,“ uvedl v následujícím tweetu. „Platí, že se to Hradu úplně vymklo z rukou. Je to opravdu smutné,“ dodal.

O skutečnosti, že téma ve společnosti silně rezonuje, svědčí i fakt, že proti fotografiím se vymezilo i několik známých osobností, mezi nimi například Ewa Farna. Známou zpěvačku, která se neřadí mezi fanoušky prezidenta Zemana, zveřejnění záběrů zjevně pobouřilo. „Potají ho tam někde fotit ve škvírce na nemocničním lůžku… to je tak nedůstojný,“ nechala se slyšet.

Mike Anderson je celkem obyčejný absolvent žurnalistiky, který se neúspěšně snaží najít práci. To se změní, když si Mike jednoho dne přečte na internetu o smrti herce Jacka Briggse. Krátká zpráva ho inspiruje a on napíše svůj úplně první nekrolog. Bulvární, ohavný a neuctivý, který ještě téhož dne pošle do redakce Neonového cirkusu. Téměř okamžitě dostává nabídku i svoji rubriku O mrtvých jen špatně.

Ta se brzy se stala nejnavštěvovanější rubrikou a Mike si usmyslel, že by si zasloužil lepší výplatu. Šéfredaktorka Jeroma Whitfieldová má na situaci opačný názor a dá to Mikovi ne zrovna citlivě najevo. Mike je naštvaný a uražený. Nekrolog Jeromy z něj vyklouzne během pár minut. Překvapení a zděšení přijde ještě toho dne, když se Mike dozví o smrti svojí šéfky, která čistou náhodou zemřela stejně jako to popisoval v nekrologu.

Tato událost Mikovi nedá spát a rozhodne se dokázat si, že náhody existují. Napíše proto další nekrolog tentokrát pro Petera Stefana, vraha a násilníka, který udusil svoji přítelkyni. O čí smrti se další den dočte na hlavní stránce je nejspíš jasné. Mike se rozhodne, že už nikdy žádný nekrolog nenapíše, ale udělá chybu a svěří se svojí kolegyni Kate, do které je dlouho tajně zamilovaný. Ta na něj má ale neobvyklou prosbu.

Povídka čtenáři zdařile představí prostřední bulvárního magazínu a seznámí s rozličnými osudy členů redakce. Hlavně ale ukáže pozoruhodnou proměnu hlavního hrdiny, z které až naskakuje husí kůže. Z nezajímavého, hodného muže bez sebevědomí, se stává rozpolcená osobnost, která získává neskutečné možnosti, které jsou téměř nekonečné. V určitých chvílích může být čtenář až pohoršen, povídka totiž rozhodně vybízí k zamyšlení se nad morálkou, úctou a v jistých chvílích přijde i myšlenka jestli někdy nemůže menší zlo posloužit vyššímu dobru ?

Povídka Nekrology je součástí sbírky Bazar zlých snů od Stephena Kinga, která vyšla v roce 2015.

Mia je pro své okolí téměř neviditelná, chodí na střední školu a vede vcelku poklidný život. Vše se změní návštěvou babičky – královny. Oznámí totiž Mii, že je princezna a po smrti svého otce i dědičkou trůnu. Vše je zatím tajemství a Mia podstoupí velkou změnu image. Novináři si ale cestu k odhalení identity nové dědičky trůnu našli a rovnou na ni čekají před školou, kde způsobují rozruch. Ukáže se, že Miu prozradil vizážista a kadeřník, který od tisku dostal úplatek.

Novináři Mii narušují soukromí i na plážové párty, přiletí dokonce vrtulníkem. Když se zdá, že zmizeli, tak Mia vyleze z úkrytu, kde byla schovaná s Joshem. Novináři na ně ale číhají venku a Josh tak využívá svých pět minut slávy a novinářům odpovídá na různé otázky. Redaktoři chtějí co nejvíc informací. Uspokojí je fotky Mii jen v dece, které vyfotili za pomoci Miiných spolužaček. Na druhý den jsou fotek plné noviny.

Na řadu přijde vyhlášený ples se vzácnými hosty, včetně královny. Novináři fotí všechny přítomné, dělají rozhovory s hosty a živé vstupy. Všichni čekají na vyjádření princezny, zda převezme trůn. Mia se ale někde zatoulala a novináři řeší tlak času. Mají strach, že nestihnou uzávěrku. Stihnou přinést do svých médií  tak očekávanou a důležitou informaci o tom, kdo usedne na trůn?

Noste roušky!

Titulní strana Blesku s kombinací nezbeda Prymula – návod pro OSVČ – pravidelné losování sportky se zdá být poněkud úsměvná. Nenechme se ale zmást, plukovníka Prymulu stály tyto fotografie ministerskou židli a poslance Faltýnka pozici místopředsedy. Je sice milé, že plátek nabízí cenné rady jak kličkovat v nepřátelském moři přísných zákazů, trn zarostlý hluboko v podnikatelově patě to však už nejspíš nevytrhne. Naděje ale umírá poslední, a tak je tady naštěstí v každý pátek – šance stát se milionářem. 

Rande s kněžnou Libuší

Plukovník ‚‚Šprýmula‘‘ obsadil také titulky týdeníků Reflex a Respekt, ať už jako muž z Ria, který na nás vyplazuje jazyk, nebo jako záletník domlouvající si půlnoční schůzky s Přemyslovskou pramáti.

Jestli vám však koronavirová krize leze ušima a stupeň dosažené úzkosti považujete za neúnosný, můžete si v Respektu přečíst o novém dokumentu Davida Attenborougha. Ten sice vyvolává silný environmentální žal, na rozdíl od naši vlády však představuje také jasný nákres vhodného řešení. 

Srdcová královna

Podle přední strany týdeníku Ekonom není covid žádná katastrofa, šéf Isolitu-Bravo se totiž pandemie nebojí. Mnohem horší je prý taková smrt z vyděšení.

Parazitolog Jaroslav Flégr razí ale opačný názor a s nepříliš přesvědčivým úsměvem pózuje pro Týden. Myslet si, že ušetříme, když zemřou staří a nemocní je podle něj cynické.

Kdo ale v poslední době určitě nešetřil je ministryně Alena Schillerová. ‚‚Ať nás soudí historie‘‘, hlásá týdeníkem Euro nazvaná dluhová královna. 

Poklady podzimu

Týdeník Téma rozebírá záležitosti jako nárůst demence, nevěra, závislost nebo rostoucí pocity nejistoty. Nejhodnotnější poklad se však nenápadně skví na horním okraji časopisu. Bohdalová: Zpověď Gottovy ‚‚nevěsty‘‘ je bezpochyby to, co v těchto dnech přivede vaši mysl na úplně jiné myšlenky.

Vlasta s živelnou Bárou Hrzánovou radí, jak se poprat s krizí a co uvařit z dýně. Přidává také 34 stran o tom, jak ulevit naší planetě.

To nejlepší ale na konec. ‚‚Kdo ho chce shodit, neměl by se spoléhat na diety.‘‘ Řeč je tady o tabu jménem mužské břicho, jehož záhady odkrývá týdeník Květy. To poslední, co teď český národ potřebuje je, aby mu někdo házel špínu na pivo. To totiž jako jedno z mála má tu magickou moc spojit oba rozdělené tábory dohromady.

Mnoho médií má díky Instagramu možnost oslovit mladší generaci, která už tolik nesleduje televizi nebo nečte noviny. Soukromé účty žurnalistů nám umožňují občas nahlédnout do zákulisí různých redakcí a novinářské práce, profily médií informují hlavně o aktuálním dění a různých trendech.

Instagram také ulehčil práci bulváru, který má díky účtům celebrit jednodušší přístup k tipům na články i dostupné zdroje fotografií. Celebrity na této síti mnohdy odhalují své soukromí a zprávy založené na zveřejněných fotografiích se následně objevují na webu bulváru s fotografiemi zdrojovanými právě Instagramem.

Zakladateli Instagramu jsou Kevin Systrom a Mike Krieger, od roku 2012 jej vlastní Facebook. Původně se jednalo o projekt s několika funkcemi, rozhodli se ale zaměřit jen na mobilní fotografie, a tak vznikla aplikace primárně pro mobilní telefony. V říjnu roku 2010 se spustila pouze pro App Store (společnost Apple), až o dva roky později se objevila i v Google Play (společnost Google). Už po jedenácti měsících si Instagram založilo devět miliónů lidí, což představovalo velký úspěch pro nové médium. Statistiky z roku 2018 ukazovaly, že 1 bilion uživatelů je každý měsíc aktivní. V Česku má Instagram přes dva miliony lidí, největší zastoupení má věková kategorie 18-35 let.

Nově aplikace umožňuje nahrávat i Reels (krátká videa). Aktualizace v podobě přidání Stories byla reakcí na chvíli populární Snapchat a Reels vznikly jako odezva na známý TikTok. Zajímavý je rozměr fotografií, který Instagram používá. Jedná se o čtvercový formát, iOS (Apple) používá poměr stran 3:2.

Když jste členem královské rodiny, novináři, hlavně ti bulvární, jsou na každém všem kroku, což nemusí být úplně příjemné. Své o tom věděla princezna Diana, zesnulá matka prince Harryho. Právě bulvární média mají značný podíl na její smrti. V onen osudný den roku 1997 ujížděla před paparazzi, což mělo tragický následek v podobě autonehody. A byli to právě fotografové bulvárních plátků, kteří byli v místě nehody první, ale místo pomoci pro ně byl přednější exkluzivní snímek.

Diana s bulvárem bojovala celý život. Princ Harry proto nechce vystavit svou rodinu stejnému tlaku a se svou manželkou Meghan se rozhodli neposkytovat bulvárním médiím žádné rozhovory či fotky.

Ztratil jsem matku, moje žena trpí také

V neděli večer zaslal Harry dopis editorům výše zmíněných titulů, kde vysvětluje, že od nynějška se odmítají angažovat s výjimkou nutných případů, pro které využijí své právníky. Nechtějí se podílet na příbězích, které jsou zkreslené, postavené na nepravdě a za hranicí rozumu. „Média mají právo publikovat komentáře a informovat o nás, ať už pozitivně či negativně. Nesmí to být ale postavené na lži,“dodávají.

Mimo to také bulvár obviňují z ničení životů jejich přátel a známých jen kvůli výnosům z reklam, královská rodina je ve Velké Británii totiž velmi populární a její značka vydělává. „Ztratil jsem svou matku a nyní přihlížím tomu, jak se moje manželka stává obětí těch samých mocných sil,” uvedl vnuk královny Alžběty minulý rok.

Začněme nejaktuálnějším tématem. Kvůli Covidu-19 vláda nařídila zákaz konání kulturních akcí, dotklo se to i vašich přednášek. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?

Přemýšlím nad tím celosvětově a asi ano. Myslím si, že odpovědnost vůči společnosti musí v tomhle ohledu být. Já mám výjezdy třeba do divadla, kam se vejde 300 lidí a přijdou, což je úžasné, nebo do nějakých menších prostor, kam se vejde 50 lidí.  To není o mně, já se nebojím, ale spíš jde o to, že by tam třeba nějakým zbytečně nahodilým způsobem přišel někdo, kdo to v sobě bude mít, aniž by to tušil, a roznese to na někoho, kdo bude v těžké imunologické situaci a může tomu podlehnout. Tohle riziko bych na sebe nechtěl brát, takže budu respektovat to, co by měli respektovat všichni.

K mé první otázce se váže další aktuální, a to je divadelní hra Boss Babiš, která je napsaná na motivy vaší knihy. V pořadu 168 hodin bylo vidět, že ji některá města odmítají, hlavně tam, kde vládne ANO. Co na to říkáte?

To mi samozřejmě nepřijde jako přirozený proces, protože nás společnost vrací 30 let zpátky do doby totality. Díky této kauze divadelní hry Boss Babiš mám pocit, že to je přesně ta součást plíživé normalizace, na kterou řada z nás novinářů upozorňovala od roku 2013, když mediální domy začali ovládat oligarchové a kdy Babiš přišel do politiky. Tam bylo cítit, že to brutální pojetí politiky může společnost paralyzovat a oklešťovat základy demokracie. To je na tomto případu krásně vidět.

Jak to myslíte?

To není rozhodnutí Babiše nebo Zemana, že by vydali pokyn a řekli „zakažte Kmentu, ať se nikde nehraje“. Jsou to starostové nebo vedoucí městských kulturních středisek, kteří se prostě bojí. Mají strach z autority vůdce, který tady vládne železnou rukou. Bojí se případných problémů, často jenom imaginárně. To si myslím, že je asi nejhorší, protože se nejedná o nelegální krok. Hrát divadlo je přece normálně běžná věc. To je demokracie. A dělat si legraci, je normální všude na světě. Samozřejmě je to politická satira, ale myslím si, že by politici měli umět vytrpět jistou míru nadsázky a satiry a takhle by na to měli pohlížet i lidi, kteří rozhodují o těch akcích. O tom je občanská společnost, abychom si uměli říct i názory, které třeba někomu nesedí, zároveň o tom debatovali, a abychom se uměli povznést a zasmát se.

Dokáží to vůbec dnešní politici?

Někteří to dokáží, protože často využijí potenciál svých špatných kroků, kvůli kterým jsou pro smích. Marketingoví odborníci jim poradí, ať to otočí pro sebe a dělají si z toho legraci. Mířím tím zejména na Andreje Babiše, protože se často dostává díky svým výrokům a tím, jak mluví, do různých karikatur a vtipů. On si za to samozřejmě může sám, protože to, jak mluví a jedná, zavdává příčině posměchu. A oni usoudili, že se proti tomu nedá bojovat a musí to přetavit v jejich přednost. Dělají z něj mediálně lidového vypravěče, který je vlastně směšný. Té části lidí, kteří úplně hloubavě nepřistupují k politice, to ale vůbec nevadí.  

NEJTĚŽŠÍ VĚCÍ V IRÁKU BYL ROZHOVOR, KTERÝ JSEM SI USMYSLEL, ŽE UDĚLÁM S TERORISTOU ABBÁSEM

Téměř od začátku své kariéry jste byl zaměstnaný u MF Dnes. Po sedmi letech jste se vydal hledat štěstí jinde, přijal jste práci pro deník Super. „Angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života,“ uvádíte na svých stránkách. Litujete, že jste přijal takovou nabídku? Anebo to berete jako zkušenost a šel byste do toho znovu?

S tou zkušeností, kterou mám, bych do toho znovu nešel. Člověk v životě udělá chyby, každý jsme jenom člověk a chybující tvor a je dobré se nad tím čas od času pozastavit a přiznat si chybu. Já ji přiznávám. Byla to jedna z mých velkých profesionálních chyb. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Co bylo to dobré?

V tomhle případě bylo dobré to, že jsem poznal trošku jiný svět novinařiny. Já jsem byl totiž odkojený a jsem dodnes tou seriózní, investigativní žurnalistikou, tam jsou prostě jiné metody práce. Zároveň si myslím, že se to trefilo už s tou dobou. Já jsem tam byl v letech 2000-2001 a to byla doba, kdy byly teroristické útoky na Spojené státy a s tím spojená obrovská vlna terorismu ve světě. Jsem přesvědčený, že kdybych v té době byl v seriózní MF DNES, tak nezažiji to, co mi umožnil bulvár.

A co přesně vám umožnil?

Já jsem si jednoho dne řekl, že pojedu udělat rozhovor do Iráku s teroristou a reportáž o iráckým špionovi. Ten byl označovaný za pomocníka Mohameda Ati (terorista, který pilotoval jedno z letadel při útoku na budovy Světového obchodního centra, pozn. red.). Oni mi to povolili a dali mi na cestu dostatečně velký rozpočet na to, abych ji mohl absolvovat. Nicméně to byla chyba, protože morálně se dostanete úplně někam jinam a správný novinář by určitě v bulváru dělat neměl.

Vy jste mi dal rovnou odpověď i na moji další otázku, jak se dostane bulvární novinář k rozhovoru s teroristou. Nebál jste? Mířili na vás kalašnikovy?

V případě tohoto špióna na mě nemířily kalašnikovy, protože bych řekl, že se to odehrávalo docela v jakžtakž přátelských podmínkách. Jedna z nejtěžších věcí v tom Iráku byl ale rozhovor, který jsem si usmyslel, že udělám s teroristou Abbásem. Ten byl „světoznámý“ tím, že v osmdesátých letech unesl loď Achille Lauro a poté byl v Iráku pod ochrannými křídly Saddáma Husajna. Přijal mě, ale vůbec dostat se k němu bylo těžké. Nejdříve mě proklepával jeho syn, který se se mnou bavil, aby zjistil, jaké mám úmysly, jestli třeba nemám v sobě někde skrytou zbraň, kterou bych chtěl toho Abbáse zabít.

To zní nebezpečně…

Svým způsobem to bylo nebezpečné, už i pohybovat se v tom Bagdádu bylo složité. Najednou jsem sedl do auta, jeli jsme na schůzku, která se týkala právě Abbáse, a v autě byl položený kalašnikov, vedle řidič měl po ruce pistoli, fakt nevíte, který okamžik přijde a mohla to být smrt. Já jsem si to tehdy neuvědomoval nebo nepřipouštěl. To bylo vlastně dobrodružství v těch třiceti letech.

Později jste se ale do MF Dnes opět vrátil a v roce 2013 znovu odešel, když jí koupil Andrej Babiš. Přečtete si ještě tyto noviny?

Popravdě řečeno, dneska už ne. Ještě rok, dva jsem čas od času dovnitř kouknul. Docela často jsem četl i iDnes.cz. Byl ve mně takový pocit sounáležitosti s tím, co jsme tam budovali léta letoucí. Ovšem předplatné jsem zrušil po půl roce, co jsem odešel.

Proč?

Co se Babiš chopil politické moci, začala se utužovat disciplína v tom médiu. Hodně se přehodnotila agenda toho, co se bude zpravodajsky a reportérsky pokrývat, a co ne. Z toho vyplynulo, že je tam velký problém vlastní autocenzura těch novinářů, kteří tam zůstali pracovat. Autocenzura činí to médium nesvobodným. A tím, že se stal Andrej Babiš politikem a vlastníkem média, mu dal okamžitě do vínku selektivnost. To znamená, že budou dělat zejména ty kauzy, které vyhovují Andreji Babišovi. Pokud jde o něho, tak oni o něm vlastně psát nemůžou, ani jít po kauzách, které by vedly jeho rezignaci, jako se to stávalo u práce, kterou jsme kdysi v MF Dnes dělali. Pro mě jsou ty noviny mrtvé, protože já kvůli tomu k Andreji Babišovi nemám důvěru. Znám ale řadu lidí, kteří tam ještě dělají a myslím si, že to jsou skvělí lidi. Je to zase pochopitelné z toho důvodu, že svět není nafukovací pro novinářskou práci.

Někteří v MF Dnes tedy zůstali…

Kdyby všichni odešli najednou, tak se jako novináři neuživí. Ono to není o tom, že redakce je prohnilá celá, a že by ti reportéři takhle uvažovali. Tam stačí, že je šéfredaktor a ředitel vydavatelství nějak nastavený a na těch poradách si prosadí „jo to budeme dělat a uděláme z toho malej článeček.“ A také o atmosféře v novinách rozhodují lidé, které si tam deleguje Andrej Babiš.

STÁVÁ SE, ŽE MI KNIŽNÍ PROJEKTY VYSAJÍ ENERGII A CÍTÍM DEPRESIVNÍ STAVY

Práce investigativního novináře je často i o nacházení temných věcí, které si určitá část lidí nepřeje, aby vylezly na povrch. Jak moc je složité přicházet na takové nekalosti a přitom zůstat pozitivní vůči světu, nebýt podezíravý?

Člověk se s tím musí nějak sžít, protože když si uvědomíte, že půjdete jenom tou bažinou, a investigativní novinařina je o tom, že vyhledáváte špatnosti, tak žijete v šílených černých depresivních myšlenkách. Když si nenajdete nějaký mód toho, abyste přežili normálně jako člověk v této atmosféře, tak se z toho zblázníte. A podle mého nemůžete dělat novinařinu normálně, protože budete stejní jako lidi, které popisujete. Popravdě řečeno se mi stává, i u těch knižních projektů, že mi vysají energii. Tam ještě víc musíte antihrdiny pochopit, vniknout jim do hlavy, do duše a víc se s nimi sžít, protože hledáte motivaci, proč některé věci dělají. Je to ještě hlubší práce než u novinařiny nebo reportáží. A tam mám pocit, třeba po čtyřměsíčním psaní toho tématu nebo intenzivního přemýšlení, že mám úplně černo v hlavě, je mi zle a opravdu cítím depresivní stavy. To je nejlepší se vypnout, okamžitě na týden přerušit práci a jet do přírody, zasportovat si, i když v mém případě to jsou spíš indiánské běhy, věnovat se rodině, poslouchat muziku.

Obejde se tato práce bez psychologa?

Myslím, že z devadesáti procent ano. Já jsem byl jednou u psychoanalytika a to bylo v situaci, která nesouvisela s článkem, ale bylo to vyvrcholení extrémního tlaku, pod který jsem se dostal. Přece jenom to, co dělám a dělal jsem, byly často kauzy, které mnohdy zatřásly vládou, po kterých odstupovali ministři nebo premiér. A bylo to něco tak extrémního, že jsem cítil tlak nejenom redakce, uzávěrek, ale také vnějšího světa výhrůžek nebo i výhrůžek žalobami. To vás sešněruje a určitě nehodí do pohody, a když je toho moc, tak se dostanete do nějakých stavů.

To je pochopitelné…

Takže mi to nastartovalo depresivní myšlenky, stavy, kdy jsem si řekl, že tomu musím udělat rázný konec, protože bych tomu mohl propadnout a onemocnět. A to jsem vyřešil návštěvou psychoanalytika. Tam jsme si povídali o tom, co je v životě priorita. Je potřeba zastavit čas a uvědomit si, co je v životě důležité. Ale pak se zase do práce vrátit, protože mě by bez ní život nebavil.

Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Když dostáváte výhružné vzkazy…

Přiznávám, že člověk obavy má. O tomhle tom tématu se často zmiňuji v knížce Superguru Bárta, protože tam popisuji vznik a průběh kauzy, která zacloumala celou Nečasovou vládou. Tam jsem se dostal i do situací, které se týkaly i mé rodiny, takže tam to můžete vyčíst. Naučil jsem se k tomu postavit tak, že prostě nesmíte být ani jeden ani druhý extrém. To znamená, že bych to buď úplně podcenil a řekl si „já se nebudu bát, kašlu na to“. To by bylo špatně, protože se ve vás ztratí pud sebezáchovy. Ten je potřeba si zachovat. A na druhé straně tomu ani nejde úplně propadnout. Pak se honíte jako pes za ocasem. Buď skončíte v blázinci, nebo to povolání nemůžete dělat.

Když si to vezmu na sebe, tak bych měla obavy.

Špatné myšlenky si vždycky člověk nechce připouštět úplně k tělu a do smrti kolegy novináře na Slovensku Jána Kuciaka jsem ty myšlenky od sebe hodně distancoval. Ale tou vraždou slovenského kolegy si je člověk víc připustí k tělu a musím říct, že tak týden po té vraždě jsem měl pocit, že investigativní novinařiny nechám. Říkal jsem si, že to nestojí za to, aby přišla o život třeba moje rodina. No ale pak se otřepete, necháte to a řeknete si, že kdybychom takhle měli skončit všichni, tak to by byla pro ty zločince nejlepší věc, co by se mohla stát, takže si zase děláte svou práci, tak jak chcete a máte.

Když jsme u Jána Kuciaka, Igor Mátovič má plán na zřízení fondu na podporu investigativní žurnalistiky, vláda by do něj ročně dala deset milionů eur, ale spravovala by ho stavovská organizace složená ze slovenských investigativních novinářů. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě je to lákavé, ale v tomto případě přesně vyjádřil moje pocity kolega a bývalý šéf Jána Kuciaka Marek Vagovič. A sice, že se nejde zavázat nějaké politické garnituře, ani té dobré. Ani kdyby byla sebelepší. Vždycky se může stát, že ta politická garnitura v sobě najde jednoho, dva, kteří budou mít choutky dělat podvody, a vy jste hrozně omezení v tom tu nezávislost překonat. Zase by mohla nastoupit ta autocenzura. Já si myslím, že od vlády by holt žádné peníze novináři neměli přijímat, protože ztrácí možnost absolutní kontroly, kterou média zejména vykonávají nad vládou, tím, co dělá a co má v plánu.

ZEMAN MI VZAL VÍC POZITIVNÍHO ŽIVOTA NEŽ BABIŠ

Zmiňovali jsme už vaše knížky. Pokud jde o ty dvě poslední, co bylo náročnější napsat? Boss Babiš nebo Rudý Zeman?

Ty knížky vyšly za sebou po dvou letech, takže to vypadá, že napsat tu knížku může trvat rok, ale je to optický klam, já na nich pracuji delší dobu. V případě Babiše bych řekl pět let intenzivně. A samotné psaní je, a možná to bude znít blbě, nejjednodušší, protože třeba v případě Babiše, mi to samotné psaní knihy trvalo tři měsíce. V případě Zemana to bylo delší dobu, třeba přes půl roku čistého času psaní. Myslím si, že mi Zeman vzal víc pozitivního života než Babiš. Nevím, čím to bylo, ale bylo pro mě složitější popsat příběh Miloše Zemana i z toho důvodu, že to bylo možná delší časové období, kterým jsem se zaobíral. A možná to bylo ještě více než u Babiše, že jsem chtěl proniknout do jeho duše. Proč takhle jedná, co dělá a v podstatě mě to uvrhlo do víc depresivních stavů než ten Babiš. Takže složitější pro mě byl ten Zeman.

Nová kniha Rudý Zeman se dostala až k Nejedlému, ví o ní i Miloš Zeman?

To nevím. Já jsem udělal jednu věc, a to že jsem zabalil tři knížky, jednu jsem poslal Miloši Zemanovi na Hrad, jednu Martinu Nejedlému a jednu Jiřímu Ovčáčkovi. Zemanovi jsem tam napsal něco ve smyslu „Panu prezidentovi, aby měl i jiné zpětné zrcátko než to, co má na Hradě“. Aby viděl, jak ho vlastně vnímáme někteří další. Reakci přímo od Miloše Zemana nemám.

Co byste vzkázal studentům žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako děláte vy? Co musí mít?

Musí být jako vy. (smích) Musí být zvídaví, musí mít to řemeslo rádi, protože ne vždy je to o pozitivech. Musí mít tendence být odolní vůči stresu, protože tam se ocitnete v situacích, že to není žádná legrace. Ať je to hrozba uzávěrky nebo i ty jiné, a myslím, že je to i o umění „zkafovat“ (setkávat se u kávy, pozn. red. ) se s lidmi, se kterými se potřebujete vídat. Já jsem třeba zažil za svých třicet let práce kolegu, který byl enormně šikovný, řekl bych grafoman. Uměl psát, byl nadšený jít do práce třeba i v sedm ráno, kdy ostatní ještě dospávali včerejší zapití nějakého dobrého projektu. Neměl ale to umění rozmluvit nebo se s někým „zkafovat“. To je vlastně hrozně důležité, bez toho nikdy nezískáte tak dobré informace.

Proč přesně?

Musíte si s tím člověkem sednout, pokecat o životě. Možná, že na konci těch 90 minut, co s ním prožijete, vás i teprve napadne zajímavá myšlenka nebo zajímavý moment, na který se vlastně zeptat. Vy na tu schůzku jdete s nějakou sérií otázek, ale ani netušíte, že třeba ta poslední, která vás napadne téměř u odchodu, je ta nejdůležitější, takže umět debatovat s těmi lidmi.