MF DNES

Nutno podotknout, že Mladá fronta DNES se mohla pyšnit tím, že poskytla informaci o nově vzniklém státě jako první, a to již v sobotu 2. ledna. Její známá červená DNES přidala na důraznosti a úsměv naopak každému vykouzlila fotografie Václava Klause, tehdejšího premiéra, který spokojeně drží sklenku šampaňského. Vznikl samostatný československý stát, tak zní hlavní titulek celých novin, kde se čtenáři mohou dočíst především číselná fakta o počtu obyvatel zemí nebo jejich rozloze. Zpráva zní oslavně a radostně, ovšem pouze do té doby, než čtenář zvědavě sjede pohledem o kousek níž, kde si přečte: Občané Česka příliš neslavili. Autor píše hlavně o tom, že Václavské náměstí pokryl koberec střepů z rozbitých lahví, všude byli opilci a hodinu po půlnoci centrum ovládl alkohol a násilí. Radovali jsme se tedy, nebo ne?

Lidové noviny

Zprávy o rozpadu vypustily lidovky až v pondělí 4. ledna, stejně tak jako zbylé tři deníky, na které jsem se zaměřila. Titulek, O půlnoci z 31. 12. 1992 na 1. 1. 1993 vznikl samostatný český stát, mluví za vše. Fotografie Václava Klause také nechybí, tentokrát ale nedrží v ruce alkohol, ale stojí v pražském Rudolfinu, obklopen orchestrem s dirigentem Liborem Peškem, který na počest nově vzniklého státu zahrál Smetanovu Má vlast. Na titulní straně se pyšní také tradiční „lidovský“ sloupek, který na počest napsal Tomáš Smetánka. Trocha kritiky neuškodí, a tak se Smetánka zaměřil na to, proč se vlastně Češi moc neradovali, proč nezpívali hymnu, netančili na náměstí a nevztyčovali vlajky. Vše má ale svůj dobrý konec. My totiž nezačínali, ale pokračovali jsme, jak je ve sloupku zmíněno. Čtyři zprávy o tak velké události Lidovým novinám asi stačily, čtenáři se tedy mohli mj. dočíst i o výbuchu na celnici ve Starém Hrozenkově nebo o tom, že USA s Ruskem podepsali „smlouvu naděje“ a odepsali atomové zbraně. To je určitě také velmi důležitá zpráva. Otázkou tedy je, jestli měly lidovky navrch a nebo právě naopak vyhrála Mladá fronta DNES, která poskytla mnohem více informací o rozpadu.

Právo

Deník Právo, dříve tedy ještě Rudé právo, měl nad ostatními deníky jedno velké plus. Jako jediný totiž otiskl novoroční projev premiéra Václava Klause v celém znění. Československo už není, Česká republiko, dobrý den! Tak zní oslavný titulek, který se opravdu z nového státu raduje v plném rozsahu. Jako jediný deník, pokud nepočítám krátký dvoják MF DNES, také  celkem rozsáhle popsal První hodiny a dny Slovenské republiky, kde se zaměřil na samotné ohlášení spojené s tím, jak Slováci slavili. Nechyběl ani sloupek Kateřiny Perknerové, která opět mluví o střídmosti a ležérnosti, než o divokém slavení a také o tom, že se politici mohou nyní soustředit na skutečně občanské problémy. Fotografie Václava Klause se sklenkou v ruce a úsměvem na rtech opět nechybí.

Hospodářské noviny

U Hospodářských novin lze na první pohled poznat, že se zabývají především ekonomikou. A to už z titulku Rok jedna českého státu, kam číslo zkrátka napsat museli. Stejně jako MF DNES deník využil skoro celého prostoru titulní strany (o USA a Rusku byla také řeč), a všechny zbylé zprávy soustředil na tuto velkou novinu. Jako jediný deník neotiskl žádnou fotografii Václava Klause, za to s ním ale udělal  mini rozhovor po telefonu, který se týkal odklonu světové ekonomiky od ryze liberálního směru. Co by to bylo za ekonomiku, kdyby tam nebyl žádný graf? Ten zobrazoval vývoj počtu obyvatel České republiky. Čísla, čísla a zase čísla…

Pokud bychom měli nějak shrnout a porovnat, jak o této velké události tyto čtyři deníky začátkem ledna 1993 napsali, dospějeme k závěru, že Mladá fronta DNES čtenáře jako první informovala, a poskytla také největší množství informací. Každý deník je ale přeci jen jiný. Lidové noviny měly na druhou stranu skvělý sloupek, Právo premiérův projev v plném znění a Hospodářské noviny fakta a čísla. Každý si přeci jen nakonec našel, nachází a nejde to své. A tak to ve světě médií chodí.

Lidl: Takové normální Vánoce

Myšlenku vánoční reklamy obchodního řetězce Lidl bychom mohli shrnout pár slovy: „Přiznejme si to.“ Vánoce totiž nejsou jen nekonečná pohoda, cukroví, návštěvy a klid, protože hlavně ten v mnoha rodinách o Vánocích rozhodně nepanuje. Skutečné Vánoce jsou, podle Lidlu, mnohem opravdovější, chaotické a jsou zkrátka slyšet. Reklama vtipně zobrazuje každodenní realitu Vánoc, kde se mnozí z nás určitě najdou. Vše podbarvuje píseň, kde se mj. zpívá o tom, jak tuto část roku nenávidíme a milujeme zároveň. Konečně tedy vznikla reklama, která se nebojí ukázat pravdu.

Moneta Money Bank: Kocourův Štědrý večer

„Ježíšku panáčku, já ty lidský Vánoce nechápu,“ stěžuje si známý kocour hlasem Marka Taclíka v nové reklamě Moneta Money Bank. Tento kocour nás baví v reklamách již několik let, a ani o Vánocích tomu není jinak. Zkrátka nedokáže pochopit, proč koupeme kapra Karla ve vaně, místo toho, abychom ho snědli nebo proč věšíme hračky na stromeček tak vysoko, aby na něj nedosáhl. Úsměvná reklama, která nás opět donutí přemýšlet nad každoročním vánočním shonem.

Victoria’s Secret: Sexy kovbojky ve spodním prádle

I když to v této reklamě na zimu a Vánoce vůbec nevypadá, kdekdo ji stejně se zájmem dokouká do konce. Modelky „andělky“ představují vánoční kolekci spodního prádla na ranči. Už víte, jak bude pod stromečkem slušet vám?

T-Mobile: Trojan a orangutan Láďa

Po roli učitele či pilota došlo i na kosmonauta, který o Vánocích cestuje s organgutanem Láďou a baví v reklamách především kosmickou stravou či šimpáňem. Pokud vám některá z vánočních T-Mobile reklam unikla, doporučuji napravit.

Staropramen: Extra chmelené Vánoce

Pokud stále přemýšlíte, jakým dárkem pod stromeček obdarovat své blízké, nechte se inspirovat reklamou od značky piva Staropramen, kde je u nich zvykem darovat bedny piva. Tak na zdraví, užijte si extra chmelenou várku piva!

Apple: Protančené Vánoce

Co by to bylo za reklamy, kdyby se alespoň v některé z nich neobjevil nějaký romantický příběh, u kterého se všichni melancholicky zasníme? Apple ví, co na lidi působí. Krásná holka, hudba a zamilovaný tanec na ulici s náhodným kolemjdoucím. Ach ta romantika…

Fotografie vznikla v městečku Hermel v Libanonu na hranici se Sýrií, kde Hizballáh každoročně oslavuje vítězství nad Izraelem. Pro zachycení musel Martin Bandžák použít svůj mobilní telefon. „V kontextu soutěže snímek představuje symbolickou připomínku nevyřešených politických konfliktů na Blízkém východě, jež nadále ovládají naši politickou diskusi,“ uvedla porota.

Martin Bandžák uspěl s touto fotografií i v kategorii Problémy dnešní doby. V další kategorii Portrét zvítězil se snímkem mladé nikaragujské kojící matky. Czech Press Photo vyhrál už v roce 2010 za portrét zraněného děvčete po zemětřesení na Haiti.

Známý snímek, který zachycuje prezidenta Miloše Zemana s bývalým premiérem Bohuslavem Sobotkou na Pražském hradě ve chvíli, kdy se v květnu očekávalo podání demise vlády, získal první cenu v kategorii Lidé, o kterých se mluví. Premiér Sobotka s demisí nepřišel, ale prezident Zeman jednal tak, jakoby se stalo. Svou hůlkou ukázal k mikrofonu, proto nazval fotograf Robert Sedmík svůj počin Támhle je mikrofon.

Kategorii Aktualita vyhrála fotografie Roberta Barky s názvem Ano Erdoganovi, Ne demokracii, která zachycuje davy příznivců prezidenta Erdogana v nočních ulicích po volbách v Turecku.

Soutěž nebyla jen o fotkách, ale i o videích. V kategorii Aktualita a reportáž uspěli Andrej Štuk a Jarmila Štuková za kus Selfie z války, v kategorii Investigation pak Jana Neumannová za reportáž Jak se stát miliardářem o Andreji Babišovi.

V letošním 23. ročníku soutěže zaznamenali organizátoři rekordní počet přihlášených prací. O vítězství usilovalo celkem 7333 snímků a videí od 508 autorů. S vyhlášením nejlepších prací rovněž začala ve Staroměstské radnici v Praze výstava, která potrvá do konce ledna.

Pracujete jako redaktorka pro Českou televizi (ČT). Mohla byste nám popsat, co vše tato práce obnáší?

Obnáší to hlavně pevné nervy a spoustu času. Záleží na tom, co zrovna dělám. Pokud natáčím reportáž pro Události, den je následovný: Ráno v 9:25 přijdu na poradu, kde mám jasně dané téma. Protože se věnuji politice, je to většinou hlavní zpráva dne, tedy otvírák. S editorem doladíme detaily, řekneme si jak bude reportáž postavená, jestli tam dáme nějaký příběh nebo bude jen čistě politická. Tím končí dopolední přípravy ve studiu a kolem desáté vyrážím točit do terénu. S nasbíraným materiálem se vrátím zpátky a píšu reportáž. Po letech praxe už to má člověk v hlavě a jede jako stroj.

Žádné problémy tedy obvykle nenastávají?

Občas se stane, že nejde přijít na ten správný začátek, což mají někdy všichni novináři. Většinou si ale stačí dát kafe nebo nějakou svačinu, na chvíli se od daného tématu odpoutat, a za čtvrt hodinky vám to naskočí a reportáž je na světě. Samotné zpracování reportáže, tedy napsat text a sestřihat ji, je přibližně záležitost dvou hodin.

Jak často jste v kontaktu s editorem?

Po dopolední poradě jdu za editorem a domluvím se s ním, jestli dáme do reportáže veškerou opozici, nebo jen určitý typ, a to z toho důvodu, že jsme doposud měli sedm stran v Poslanecké sněmovně, což je na krátkou reportáž opravdu hodně. Jsou témata, například financování politických stran nebo schválení důležitých zákonů, kde se oslovuje všech sedm stran a témata, kde nám stačí jedna koalice a jedna opozice, což je například téma o tom, jestli by občanské průkazy měly mít čipy. Toto vše doladíme s editorem dopoledne nebo během dne, kdy si voláme. Když mám reportáž hotovou, jdu za ním a on si ji přečte. Kontroluje strukturu, na které jsme se domluvili, a hlavně obsah, aby tam nebyla nějaká chyba, což se samozřejmě může stát – nejsme stroje. Pak se jde přibližně na hodinu do střižny, kde editor vidí finální verzi reportáže.

Nejste jen redaktorka, ale také moderátorka pořadu Týden v politice. Co obnáší tato práce?

Tento pořad dělám s Láďou Kebruškem. Moje náplň práce je ta, že sestavuji bodový scénář, domlouvám si hlavního hosta, většinou je to ministr, který má daný týden aktuální agendu, a ještě rozdám práci dvěma kolegům v kraji. S nimi se domluvím co se u nich zásadního politického děje. Když mám všechno hotové, i natočený rozhovor, točí se tzv. spojováky, kterými provedu diváky pořadem. Je to úplně jiný typ práce, kde jsem spíše ve funkci editora a moderátora.

Je hodně rozdílná práce v ČT, jako veřejnoprávním médiu, a v soukromé televizi Prima?

Těžko říct jak je to v dnešní době, protože jsem z Primy odešla už před deseti lety. Odlišné to ale určitě je. Veřejnoprávní médium má dané určité věci, které musí vysílat. V soukromé televizi si můžete vybrat co odvysíláte. Je tam také rozdíl v kvalitě zpracování.  Pak jsou v soukromé televizi jisté věci, kterých jsem já svědkem nebyla, ale víme že se dějí, a to jsou reportáže na objednávku. Někdo může říci, že se to děje i v ČT, ale to si nemyslím. Primární rozdíl je ale určitě ve výběru témat a v jejich zpracování.

Jak jste se dostala do ČT? Chtěla jste tam vždy pracovat?

Napsala jsem šéfredaktorovi e-mail. Z placu jsem znala kolegu Honzu Osúcha, se kterým jsme se jednou zapovídali, a já se zeptala, jestli někoho nehledají. On mi řekl, ať napíšu šéfredaktorovi. Tak jsem napsala, šla na pohovor a dostala práci. Paradoxně jsem nikdy do ČT nechtěla, ale nyní jsem hrdá, že tam pracuji. Když se podíváme na to, jak u nás v dnešní době vypadají média, tak si myslím, že ta veřejnoprávní jsou v současnosti jediná záruka vyváženosti a objektivity.

Pamatujete si na svou úplně první reportáž?

Ano, bylo to na Primě. Hrál se fotbalový zápas Česko – Slovensko. V té době jsem fotbalu vůbec nerozuměla, a editor mě vyslal do Berouna, ať natočím reportáž o tom, kdo komu bude fandit. Šla jsem na fotbalové hřiště a naháněla kluky, kteří si čutali po škole, na anketu.

Spolupracujete také s Českým rozhlasem. Co je pro vás větší srdeční záležitost?

Určitě rozhlas, a to vám řekne každý, kdo tam kdy pracoval. Nedokážu to popsat, ale rozhlas je kouzelné místo, kam se každý rád vrací. Vše, co umím, mě naučili tam. Veškerou praxi, kterou vám škola nedá, jsem tam získala. Měla jsem hrozně dobré kolegy, kteří nade mnou stáli a naučili mě svou práci dělat dobře. Náplň práce je také odlišná, protože v rozhlase musíte přemýšlet trochu jinak, musíte více mluvit a hrát si s jazykem.

Chtěla jste být novinářkou už odmala?

Chtěla jsem být novinářkou už na střední škole, kde jsem psala do školního časopisu. Paradoxně jsem ale měla čtyřky z češtiny. Šla jsem si však za tím, co mě bavilo a splnil se mi sen.

Studovala jste v Olomouci. Jak na ni vzpomínáte?

Krásné město, tvrdá škola. Měla jsem to jednodušší v tom, že jsem předtím studovala VOŠ Publicistiky v Praze a do Olomouce jsem si šla udělat titul bakaláře. Spoustu věcí jsem už uměla a díky praxi to bylo snazší. Vzpomínky mám ale velmi pěkné.

Co vás na vaší práci nejvíce baví a naplňuje?

To, že se setkávám se zajímavými lidmi a dostávám se do míst, kam bych se běžně nepodívala. Setkala jsem se například s Tony Blairem nebo měla možnost letět na služební cestu s předsedou sněmovny do států jakými jsou Uzbekistán a Kazachstán. Je to velký bonus téhle práce. Nejvíce mě však baví volby. Je to sice náročná práce, která zabere spoustu času, ale zároveň je to velký adrenalin, protože víte, že volby mají velkou sledovanost.

Ptaly se Štěpánka Kotrbová a Radka Kmochová

Playtvák.cz se rozhodl navázat na jarní úspěch seriálu Single Lady, jejíž druhou řadu odvysílá opět následující jaro, a letos na podzim přinese dva už dříve avizované seriály. Prvním z nich je seriál s podobným názvem Single Man, kterého ztvární herec Marek Taclík. Děj je poněkud prostý, vypráví o čtyřicetiletém Filipovi, který již našel svou pravou lásku, a i když se stále snaží najít jinou, ta osudová ho stále ovlivňuje a nemůže na ni zapomenout.

Děj seriálu Taxikář, dalšího počinu této internetové televize, se proplétá s již zmíněnou Single Lady, kde se hlavní hrdina už jako taxikář objevil v roli otce hlavní hrdinky v podání Václava Kopty. Děj nadcházejícího Taxikáře se ale vrací ještě před seriál, a to do doby, kdy se seriálový otec vrací do České republiky po mnoha letech z emigrace.

Celá produkce obou seriálů bude probíhat stejně jako při natáčení Single Lady pod hlavičkou Lucky Man Films Davida Ondříčka.

Stream.cz se od září velmi činí, spustil již několik seriálů a pořadů, jako například Kafe a cigárko, adaptace stejnojmenné sarkastické knihy Marie Doležalové nebo Krvavá léta, dokumentární cyklus, který provádí diváky nejtemnějším obdobím moderních českých dějin – léty 1938 – 1953.

Co je ale úplnou novinkou, na jíž první díl se teprve můžeme těšit, je pořad Dělníci duše s podtitulem Nebát se o tom mluvit je jen začátek. „Podle ředitele Psychiatrické nemocnice Bohnice Martina Holého by až čtvrtina Evropanů mohla mít diagnostikované duševní onemocnění. Chci pomoci odbourat stigma o těchto problémech mluvit,“ konstatoval reportér a zároveň dramaturg pořadu Jakub Klingohr. V jednotlivých dílech bude divákům popisovat osudy lidí, kteří musí čelit těžkým nemocem.

Na závěr tu máme televizi HBO, kam se po třech letech vrací velmi oblíbený seriál režiséra Jana Hřebejka Až po uši, jehož druhá řada odstartuje 12. listopadu. Desetidílný příběh vycházející z izraelského formátu When Shall We Kiss se vedle Prahy podívá i do Krkonoš. V seriálu o moderních vztazích, které jsou navzájem propletené, se opět potkáme s Aňou Geislerovou, Jiřím Havelkou, Jitkou Čvančarovou nebo Annou Polívkovou.

Bryce Thomas, mladý student z Austrálie, chtěl toto povolání zažít na vlastní kůži, a tak se opravdu na den novinářem stal. Jednotlivé úseky dne natáčel, ze kterých pak vytvořil krátké, ale velmi výstižné video s názvem Being a journalist for a day, ve kterém se mnozí z nás najdou.

První věc, kterou všichni novináři brzy pocítí, a na kterou Bryce poukazuje hned na začátku, je ranní vstávání. V tomto případě v 5:50. Nebudeme si nic nalhávat, novináři v jistých věcech opravdu svými pány jsou, ale brzký budíček je ve většině času nemine.

Bryce celé video popisuje v krocích, tak tedy Krok 1 – obléct se jako žurnalista. Za dostatečně reprezentativní oblek Bryce volí košili. Říká se, že existují dva typy novinářů. Ti první, kteří nosí košile, saka, a jsou vždy upravení a druzí, tzv. hipsteři, které si můžete tak nějak představit sami.

Krok 2 – Zkontrolovat zprávy. Každé ráno zapnout televizi, projet facebook a další internetové portály a zjistit, co nového se událo, je pro nás samozřejmě každodenní rutina. Pokud tedy vůbec ráno stíháme, že?

Krok 3 – Energie. Každý správný novinář by se měl ráno pořádně posílit na celodenní těžkou práci. To, že Bryce volí chléb s burákovým máslem a něčím jako nutellou, je asi dobrá kalorická energická bomba.

Ve videu jsou zmíněné věci, které musí mít žurnalista stále při ruce, a to zápisník, propisku a diktafon. Je jasné, že se na svůj novinářský den připravil dostatečně.

Krok 4 – Nevěřit všemu, co čteme v novinách. Při cestě do práce si samozřejmě Bryce nezapomíná koupit denní tisk, kde je titulek El Nino is back. Samozřejmě si takovou informaci musíme sami ověřit.

V 7:45 přichází do redakce, a následně, v 10 hodin, jede na tiskovou konferenci, ze které má napsat článek. Zprvu je velmi nadšený a těší se z toho, jak je vše dokonale připravené. Samozřejmě ještě neví, co ho čeká.

Po čtyřech hodinách, když je konference u konce, se plný dojmů ze skvělé diskuze, vrací zpět do redakce. Nadšení ale brzy opadá a po dvou hodinách práce přichází únava, která je na něm opravdu znát. Nedá se vůbec srovnat jeho nynější stav s tím, jak byl ráno plný energie, a to zažil jako novinář pouze jeden jediný den.

Být novinářem je krásná práce, ale Bryce především poznal, že  vyžaduje spoustu energie, kterou potřebujeme rozvrhnout do celého týdne a ne ji vyčerpat první den. Myslím si totiž, že by další tento mladý student asi nezvládl.

„Dlouhodobě jsme sledovali zvýšenou zadavatelskou poptávku u Ranní show s Leošem Marešem a Patrikem Hezuckým a hledali jsme produkt, který by byl pro inzerenty obdobně přitažlivý. Věřím, že se nám to podaří u večerního bloku, kde budou probíhat dvě hodiny plné humoru a zábavy v režii dam 3v1, tak jak je posluchači znají z online prostředí,“ popsala novou změnu Lenka Maureryová, ředitelka Evropy 2.

Veronika Arichteva, Nikol Štíbrová a Martina Partlová.  Tato trojice žen, které si umí udělat srandu opravdu ze všeho, a hlavně ze svých maličkostí, baví celou Českou republiku už několik let. Mezi jejich nejznámější videa patří například parodie na Prostřeno nebo vystihující rozdíl mezi mužem a ženou při fandění hokeji.

Každé video zveřejňují na internetové televizi OneTV.cz, která funguje od listopadu 2015. Uživatelé zde najdou jak pořady z vlastní produkce, tak nejpopulárnější uživatelská videa, která mohou sami posílat.

„Právě propojování úspěšných formátu z digitálního prostředí s on-air vysíláním se stává stále větší prioritou a budoucností multimediálních domů,“ dodala Maureryová.

Další programovou změnou rádia je obměna Odpolední show. Do éteru nyní vysílá nová moderátorka Veronika Koko Kokešová.

Seriál natáčí produkční dům Lucky Man Films Davida Ondříčka, který má na svém triku velmi úspěšné celovečerní filmy, jako například Anthropoid, Samotáři nebo Jedna ruka netleská. Na tomto seriálu, který nese podnázev Jízda v Óčku, natáčí ve spolupráci se scenáristkami Veronikou Dostálovou a Terezou Seidlovou.

„Pro firmu je vždy zásadní, když může spolupracovat se špičkami v oboru a jsem rád, že MAFRA spojila svůj první velký seriál s Davidem Ondříčkem a Lucky Man Films,“ říká Štěpán Košík, předseda představenstva mediální skupiny MAFRA.

Seriál je natočený podle skutečných událostí. Celý příběh se odehrává kolem hudební televize Óčko, zvláště pak u jeho drsné a nekompromisní ředitelky, v jejíž roli zazáří známá česká herečka Jana Plodková. Natáčelo se v reálných prostorách, tedy přímo ve studiu Óčka, kancelářích MAFRY nebo pražských kavárnách a barech. Všechny postavy jsou v seriálu hodně propletené a diváci se dozví, jak to vlastně v tak velkých firmách opravdu chodí.

„Věřím, že Single Lady: Jízda v Óčku  má velký potenciál, a to od hereckých výkonů přes scénáře až po produkci a grafiku. Od samého počátku jsme cítili, že vznikne výjimečný, svěží a novodobý seriál,“ popisuje seriál ředitel MAFRY TV, Vladimír Mužík.

Proč jste se chopila příležitosti vytvořit server Mediator 1, který se zabývá pouze mediálním dění a nejde tedy o klasický zpravodajský server?

Rozhodně si nemyslím, že jsem do toho šla z důvodů špatných, ale musím přiznat, že ten největší přínos pro mě se vyloupnul až když projekt běžel. Původně jsem se ho ujala, protože jsem se sama zajímala o oblast médií o médiích a líbila se mi myšlenka, že studentům budeme jednak servírovat informace z branže, kterou studují, ale současně jim poskytneme prostor na své vlastní zdokonalování se v žurnalistické profesi. Největší motivaci jsem ale objevila až za samotného chodu Mediátora1. Je to možnost sedět v první řadě při růstu studentů jako novinářů. Ten přerod studenta, který si myslí, že mu nějaká velká celebrita z oblasti médií neodpoví na email, protože je jen malý prváček, ve studenta, který s tou celebritou udělá rozhovor a zjistí, že už se nebojí oslovit nikoho a že přepisování tiskovek je ztráta času a zabiják kreativity. Nebo jiný student, který si pro svůj první rozhovor v životě zvolí nikoho menšího než Jindřicha Šídla, to jsou pokroky, které mě baví sledovat.

V čem má tento server mnohem větší přínos hlavně pro studenty žurnalistiky, které jiné servery nemají?

Největší sílu Mediátora1 vidím ve způsobu „výroby“ článků. Přestože je otevřený všem studentům naší katedry, většinu článků tvoří úzký kruh lidí, což umožňuje lépe pracovat na jejich vývoji. Máme redakční porady, kde řešíme nejen proces od vymyšlení tématu článku až po způsob, jak jej uchopit, ale také se trénuje schopnost redaktora prosadit se a bojovat za své téma, přesvědčit editora i zbytek redakce o významu jeho článku a také zamýšlení se, čím bude článek zajímavý pro čtenáře, jak ho přesvědčíme, aby si jej pak i přečetl. Není také samozřejmé, že každý nápad zrealizujeme a redaktoři tak možná slyší i své první „ne“ u nápadu, který by podle jejich subjektivního pohledu na Facebooku byl proklikovým trhákem. Jde tedy podle mě o kombinaci podpory studentů a jejich rozvoje, ale na druhou stranu o poskytnutí konstruktivní kritiky a nezveřejňování kdejakého blábolu jen protože jsme strašně happy, že vůbec něco napsal a že to je náš student. Protože pouhá kombinace uveřejněného článku a jména vyvolá slzu dojetí u prarodičů, ale bez dobrého obsahu bychom se nelišili od milionů blogísků, které se na internetu objevují.

Jaké máte s Mediátorem 1 plány do budoucna?

Chart Show po Česku (Radka Kmochová)

Zdá se, že jeden víkendový hudební večer pro české diváky nestačí. Již velmi známá Tvoje tvář má známý hlas je opět zpět v plné parádě a první díl odvysílala televize Nova únoru. Co ale s načatou sobotou? Není nic lepšího, než tam šoupnout další hudební pořad!

Dáme dohromady několik divácky oblíbených pořadů jako například pěveckou soutěž Superstar nebo zábavný pořad Kufr, kde lidé plnili různé úkoly. A vida, Chart show je na světě! Celým pořadem diváky provází moderátor, který je snad všude, Libor Bouček, ten do každého dílu zve tři hosty. Ti většinou nemají s muzikou nic společného, ale mají za úkol chytře hodnotit nejlepší písně, které v pořadu zazní. Jde jim to báječně. Aby se v pořadu jen nezpívalo, vymyslela Nova pro své hosty různé aktivity, např. malování, vymýšlení básniček, či zpívání karaoke, když už se jedná o hudební pořad, že?

Do nového pořadu je třeba hodně názorů známých osobností. Tři hosté, hrající dětské hry, opravdu nestačí. Před každým skvělým hudebním počinem si tedy musíme poslechnout názor herců, sportovců a televizních reportérů. Čím více známých tváří, tím líp.

Zmatené, zmatené a ještě jednou zmatené. Takový je můj dojem po zhlédnutí jednoho, a myslím, že také posledního dílu této nečekaně pospojované show. Není totiž nad to, držet se jednoho tématu, než dát dohromady do dvou hodin několik druhů zábavy, ze kterých jsou poté diváci pomateni a neodnesou si ani jeden kvalitní názor a zažitek.

A čo tá slovenská? (Adriana Antolová)

Chart show na Slovensku má už dlhšie pôsobenie. Prvýkrát sme ju mohli zahliadnuť na obrazovkách televízie Markíza už v roku 2014. Zrodila sa podobne ako v tomto roku u našich bratov Čechov. Pôvodne začínala výberom tých najlepších piesní z jednotlivých období, ale neskôr, keď si už všetky „zaujímavé témy vytrieskali“ museli siahnuť po nových tematických inšpiráciách. Prečo teda neskúsiť upútať divákov podrobnou ponukou najväčších koncertných hviezd, najlepších videoklipov alebo rovno celú reláciu zamerať na ženské publikum? Nejeden hudobný „fajnšmeker“ by sa cítil ohrdnutý keby nebol venovaný priestor aj country a folkovej hudbe. Check, prosba splnená!

Na hodinku a pol sa týmto programom dokáže zabaviť takmer každý. Veď pekne hrajú a občas sú tam aj vtipné hlášky. Keďže nejde o náročný program a nemusíte extra namáhať mozgové bunky, môžete popri Chart show napríklad vyžehliť prádlo. Páni, skúste to navrhnuť svojim polovičkám, určite sa potešia.

Moderátorka, Adela Banášová, je vždy tematicky oblečená. Myslím si, že je zároveň najväčším lákadlom pre divákov. Humor moderátorky je trefný, priamy, ale neuráža. V podobných formátoch sme ju už mohli vidieť niekoľkokrát, preto je jej moderovanie veľmi prirodzene.

Pár top hitov, jedna moderátorka, traja hostia a niekoľko známych tvári, ktoré vyjadrujú svoje pocity a spomínajú na mladosť spojenú s konkrétnym hitom. Dokonca, keď tam uvídíte moderátora hlavného spravodajstva, ktorý vám hovorí aká je tá pieseň populárna a že má „grády“, musíte mu veriť. Však on je v očiach národa tým „pravým mienkotvorcom“. Samozrejme, čo by to bolo za šou, keby tam chýbali slovenskí či českí speváci, ktorí zaspievajú naživo?

Takže, keď sa vám už podarilo pobaviť Slovákov, prečo to neskúsiť aj na Čechoch? Ak stále hľadáte rozdiely medzi slovenskou a českou Chart show, dajte tomu priestor. Porovnať to môžeme tak o pár rokov, ak bude vôbec čo porovnávať a Nova tento program po „nevydarenom pokuse uchvátiť českého diváka“ nezmetie pod koberec.