Zapadlý penzion s personálem zvyklým na svůj klid, jen s jedním pokojem pro hosty, čelí novému akčnímu provoznímu. Takový je námět nového pořadu, který má zatím čítat osm dílů. Každý z herců má přidělenou roli či dvojroli, které bude v penzionu ztvárňovat. Uvidíme tak například Michala Suchánka v roli recepčního, Richarda Genzera jako uklízečku, Igora Chmelu jako číšníka nebo Michala Novotného jako nového provozního. Ke známým protagonistům se pak v každé epizodě připojí jeden herecký kolega jako host. Diváci se mohou těšit například na Leoše Nohu, Annu Polívkovou nebo Miroslava Etzlera.

Na rozdíl od Partičky je zde předem vymyšlený „hrubý“ scénář, ale jak příběh skončí, ví pouze režisér Dano Dangl a je jenom na hercích, jak se v rámci svých charakterů k cíli dostanou. Ti se budou muset popasovat s úkoly a situacemi, do kterých je režisér Dangl pošle, aniž by vyšli ze svých rolí.

Parta z penzionu divákům přibližuje celý proces vzniku impro show, od začátku se totiž budou setkávat s režisérem a podívají se i do zákulisí pořadu, kde uvidí, jak se herci připravují na své role. Jedná se o pořad, kde je od počátku přiznaný celý proces tvorby i přítomnost režiséra.

Pořad se natáčí před živým publikem. Scéna je rozdělená do tří místností – kuchyně, pokoje pro hosty a recepce s kavárnou. Stejně jako v Partičce, i zde má hudební doprovod na starosti Marián Čurko.

Parta z penzionu však neznamená konec Partičky, nejde o žádnou náhradu, nýbrž jen další improvizační komediální formát.

Přestože se pořad profiluje jako hudební talk show, nevyhýbá se Miro Žbirka jako moderátor ani jiným tématům, jakými jsou například u Ondřeje Havelky film nebo jejich vzájemná podobnost. Postupně se v Doupěti vystřídá generačně i žánrově pestrá řada hostů. „Snažíme se projít všemi hudebními žánry. Dojde dokonce i na klasiku,“ řekl Miro „Meky“ Žbirka pro Českou televizi.

Se spoustou hostů se zná i osobně, což považuje za výhodu při práci moderátora. „Pro mě je dobré, když si povídám s někým, koho znám nebo s kým jsem vystupoval, protože nás spojuje téma. Není to ale nezbytně nutná podmínka. Přivítám i hosty, které znám jen jako interprety. Takovými jsou třeba raper Marpo, zpěvačka Lenny nebo Albert Černý ze skupiny Lake Malawi,“ dodává Žbirka. Dále se v show objeví například Lenka Filipová, Jaroslav Svěcený, Milan Lasica, britský producent posledních dvou Žbirkových alb Rob Cass nebo Petr Marek ze skupiny Midi Lidi.

Natáčení talk show probíhá v pražském hudebním klubu Doupě. „Když jsme to viděli poprvé, říkali jsme si, že nic podobného bychom asi nikde ve studiu nepostavili. Návštěvníci jsou velmi blízko muzikantům a díky tomu mají daleko větší zážitek. To se snažíme dostat i do kamer, aby to zažili i televizní diváci,“ říká režisér pořadu Petr Jandourek.

Přestože Miro Žbirka není jako moderátor známý, nejedná se o jeho první zkušenost s touto profesí. V minulosti moderoval hudební pořad Rhytmick, vysílaný na začátku 90. let. „Tehdy jsem získal nějaké zkušenosti s moderováním, ale šarmem Doupěte by mělo být i to, že těch zkušeností nemám příliš. Sám vím, že nepředvádím čistě profesionální moderátorský výkon a režisér si ze mě možná občas trhá vlasy. Díky mým zkušenostem ale vím, že se to dá vždy sestřihat,“ komentuje svůj moderátorský um Miro Žbirka.

Během slavnostního večera zazpívaly své písně v podobě duetů s nadějnými dětskými talenty například Lucie Bílá, Václav Noid Bárta, Miro Žbirka nebo Bára Basiková. Diváci tak měli možnost slyšet jejich původní skladby v novém hudebním aranžmá. Celý večer zahájila svým vystoupením skupina Lake Malawi v čele se zpěvákem Albertem Černým, která zahrála píseň Friend of a Friend, s níž bude bojovat i na letošním ročníku Eurovize. Na závěr pořadu zazpívala skupina 05 a Radeček svou Píseň pro Kuře.

Vedle hudebního programu rovněž známé osobnosti představovaly organizace, projekty i jednotlivé příběhy dětí, ke kterým vybrané peníze poputují. S tím, jak fungují organizace zaměřené na pomoc dětem, se seznamovali Zdeněk Godla, Bára Černošková a patronka projektu Marie Doležalová.

Během benefičního večera mohli diváci přispívat formou DMS nebo posílat peníze přímo na konto sbírky Pomozte dětem. Celková částka, která se vybrala od začátku letošního ročníku, činila na konci pořadu rovných 7 974 567 korun. V průběhu benefičního večera pak poslali diváci DMS v hodnotě převyšující dva miliony korun. Přispívat mohou zájemci samozřejmě i nadále. Blíží se také druhý ročník charitativního Běhu pro Kuře, který proběhne 11. května v Praze Na Vypichu.

Pomozte dětem je dlouhodobý charitativní projekt, organizovaný společně Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti, spojený s celonárodní veřejnou sbírkou zaměřenou na pomoc ohroženým a znevýhodněným dětem do 18 let. První ročník projektu se uskutečnil v roce 1999. Hlavními cíli projektu jsou zvýšení kvality života dětí, vytváření rovných příležitostí pro všechny děti a různé skupiny dětské populace a podpora práv dětí na život v rodině nebo v náhradním rodinném prostředí.

Egon Erwin Kisch se narodil 29. dubna 1885 do tradiční městské židovské rodiny, jeho otec byl zámožný obchodník se suknem. Byl druhým nejstarším z pěti synů. Jeho rodný dům v pražském Starém Městě zvaný „U Dvou zlatých medvědů“, který jeho rodina v té době vlastnila a kde Kisch vyrůstal, má za sebou dlouhou historii (první zmínka o něm pochází z roku 1403) a dnes je dokonce kulturní památkou České republiky.

Po absolvování německé reálky (kam přestoupil z gymnázia) strávil Kisch jeden semestr v Praze na Technice (dnešní ČVUT), kde studoval stavební inženýrství. Poté přestoupil na Filozofickou fakultu německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde se věnoval filozofii, dějinám německé literatury a germanistice. Později studoval žurnalistiku na Wredově soukromé škole. Žádná studia však nedokončil.

Témata hledal v pražském podsvětí a šantánech

Již před první světovou válkou přispíval Kisch do pražských německých listů Prager Tagblatt a Bohemia. Dobře se vyznal v pražském podsvětí a šantánech, což uplatňoval ve své žurnalistické i literární tvorbě. Můžeme zmínit například román Pasák (1914), který tehdejší společnost odsoudila jako „pornografické“ dílo, kriminalistickou studii Pražský pitaval (1931) nebo črty Z pražských uliček a nocí (1911) a Pražská dobrodružství (1920).

Stejně tak se ale uměl Kisch pohybovat v nejvyšší společnosti. Byl skutečným kosmopolitou a světoběžníkem, který chtěl všechno poznat, u všeho být, všechno si vyzkoušet. Pověstná byla jeho vytrvalost. Byl komunistického smýšlení, v reportážích se ale dle jeho slov držel hesla, že „reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“.

„Zuřivý reportér“ měl smysl pro reklamu a sebeprezentaci

Za války sloužil Kisch v Srbsku, Rusku, Uhrách a Vídni. V roce 1919 vstoupil do Komunistické strany Rakouska. O rok později se vrátil zpět do Prahy, kde se věnoval žurnalistice (opět pracoval pro Prager Tagblatt) i divadelní avantgardě. Spolupracoval s režisérem Revoluční scény Emilem Arturem Longenem, který inscenoval jeho předlohy, například povídku Nanebevzetí Tonky Šibenice.

Už v roce 1922 ale Kisch Prahu opět opustil a usadil se v Berlíně. Tam se věnoval dopisování pro Lidové noviny a další tiskoviny a také hojně cestoval. Ze svých cest čerpal náměty k reportážním knihám, jako byly Tajná Čína, Americký ráj, Přistání v Austrálii nebo Caři, popi, bolševici. Napsal také sbírku reportáží Zuřivý reportér (1929). Přezdívku „zuřivý reportér“, která byla spíše reklamní nálepkou, si patrně vymyslel sám. Ostatně podle publicisty Martina Cápa byl Kisch člověk, který měl „smysl pro reklamu a sebeprezentaci“ a který „vědomě pracoval s vlastním obrazem i sebestylizací jako metodou žurnalistické práce“.

Ve svých reportážích míchal fakta s fantazií

V roce 1933 ho po požáru Říšského sněmu zatkli nacisté, ale díky intervenci českých úřadů jej propustili. Na nějaký čas poté odešel žít do Francie a pomáhal interbrigadistům ve Španělsku, kde probíhala občanská válka. Po Mnichovu musel jako levicově smýšlející novinář (byl členem Komunistické strany Německa) a Žid emigrovat. Usadil se nejprve v USA, později v Mexiku. Do Prahy se vrátil až v roce 1946, o dva roky později zemřel. Jeho manželka Gisele Kischová založila Nadaci na podporu rozvoje české a slovenské literatury faktu, udělující Cenu E. E. Kische.

Přestože se Kisch vtiskl do paměti jako zakladatel investigativní žurnalistiky, historikové upozorňují, že jeho reportáže jsou spíše literaturou než objektivním popsáním reálných událostí. Kischův přístup byl „kreativní“, propojoval novinářskou práci s fakty s postupy umělecké literatury. Dokázal pracovat s funkčními odbočkami, používal humor a nepřekonatelné byly jeho pointy. Jeho manipulace s fakty, mísení reality a fantazie, tedy jistá forma mystifikace, byly ale skryté. Své reportáže prezentoval vždy jako pravdivé. Historikové, kteří se zabývali například obsahem Kischových reportáží v autobiografii Tržiště senzací, zjistili, že jen máloco v knize má oporu v reálných událostech.

Jednu z hlavních rolí konverzačního dramatu z roku 2007 ztvárnil samotný režisér Steve Buscemi. Ten se představil v roli novináře, který má své profesní a zřejmě i osobní vrcholy za sebou a nachází se tak v ne příliš šťastné kapitole svého života. Má problémy s léky a alkoholem. V minulosti působil jako válečný reportér například v Sarajevu, odkud si odnesl nejen fyzickou jizvu na břiše.

Pierre je specialista na politickou žurnalistiku, nyní však dostává od svého šéfredaktora za úkol udělat rozhovor s obletovanou hvězdičkou béčkových komerčních filmů a seriálů Katjou (Sienna Miller). Pierra herečka nezajímá, na rozhovor s ní se nepřipravil, raději by teď byl ve Washingtonu, kde dochází k důležitým politickým zvratům. Jeho šéfredaktor ovšem trvá na tom, aby dokončil rozhovor s Katjou. Ta si ale všimne Pierrovy nepřipravenosti a neprofesionality – sám řekne, že neviděl jediný její film a ani nečetl výtah informací, které mu o ní poslali, zná ji tedy jen podle její pověsti – s kým má poměr, že si nechala zmenšit prsa… Katja se tedy zvedne a z restaurace, kde měli schůzku, odejde.

Tajemství na obou stranách

Náhoda je ale opět svede dohromady a v rozhovoru ještě ten večer, i když poněkud netradičním způsobem, pokračují u Katjy doma. Pierre se z Katjy snaží dostat co nejvíce informací, ta se mu ale nechce otevřít a často dochází k záměně rolí, kdy se dotazovaným stává Pierre. Objevují se tam tendence typu „odpovím ti, když odpovíš ty mně“, postupně se tak odkrývají skutečnosti i z Pierrova života. Rozhovor je velmi emotivní, přerušovaný Katjinými citovými výlevy, telefonáty, je víc než neformální, vzájemně se dotýkají, tančí… Současně spolu ale stále bojují o to, kdo získá v rozhovoru vůdčí pozici, kdo se dozví více, kdo více utají… Co je motivací Pierra je jasné, ale co je cílem Katjy? Odpovědím na osobní otázky se zdatně vyhýbá, ale pokaždé, když chce Pierre rozhovor vzdát a odejít, udělá nějaký menší ústupek, aby ho zastavila. Pozornost ale stále odvádí od sebe k němu. Pierre je značně ironický, přesto je vidět, že se jeho pohled na Katju postupně mění a chová se k ní stále více empaticky.

Nakonec se dozvídáme, že důvod, proč byl Pierre stažen z politických témat, není teď ve Washingtonu a musí namísto toho dělat články dle jeho slov „o ničem“, je, že začal ve svých reportážích přikrášlovat skutečnosti, zveličovat informace pro větší zajímavost a používat neexistující zdroje. To však není zdaleka jediné Pierrovo tajemství.

Když Pierre odchází z Katjina bytu, myslí si, že i ona se mu nakonec otevřela a že má tak všechny informace pro svůj článek. Řekla mu totiž i to, že trpí rakovinou. Pierre jí slíbil, že informaci nezveřejní, ihned co se ale zabouchly dveře jejího bytu, volá informaci s nadšením svému šéfredaktorovi. Pierre tak nakonec upřednostnil to nejhorší z novinářské profese, co v sobě má, před lidským pochopením. Možná je ale nakonec všechno jinak, než si Pierre myslí…

Marek Eben se na rodil 18. prosince 1957 v Praze. Jeho otcem je známý český hudebník Petr Eben, držitel českého i francouzského státního vyznamenání. V roce 1979 dokončil Marek Eben studium na konzervatoři, kde studoval hudebně-dramatický obor.

Soutěžní taneční a zábavný pořad StarDance …když hvězdy tančí uvádí Marek Eben po boku Terezy Kostkové již od jeho první řady v roce 2006. Mezi diváky je velmi oblíbený, oceňují ho zejména pro jeho inteligentní humor, slovní vyjadřování a celkový projev, který je milý, vtipný, důstojný, není vulgární, nikoho neuráží. Naplňuje tak slovní spojení „noblesa a elegance“, které se ke StarDance váže.

Dalším moderátorským počinem Marka Ebena je jeho vlastní talk-show Na plovárně, která v současnosti běží na kanále ČT art. Do té si zve už od roku 1999 významné osobnosti z Česka i celého světa. Hosty Na Plovárně v minulosti byli například Antonio Banderas, Usian Bolt, Bill Gates, John Malkovich, Robert Redford, Boris Becker nebo Bobby McFerrin.

Marek Eben se rovněž tradičně podílí na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Moderuje slavnostní zahájení a zakončení festivalu a provází pořadem Festivalové vteřiny, který krátce mapuje každodenní festivalové dění a přináší rozhovory se známými osobnostmi.

V minulosti Marek Eben uváděl na České televizi vědomostní soutěžní pořad O poklad Anežky České (1993-2003). Deset let také moderoval předávání televizních cen TýTý (1991-2001), odkud si sám odnesl několik sošek v kategoriích „moderátor publicistických pořadů“ a „osobnost zábavných pořadů“.

Jako herec Marek Eben působil v karlovarském Divadle Vítězslava Nezvala, kladenském Divadle Jaroslava Průchy a později v pražské Ypsilonce. Na obrazovkách se poprvé objevil již ve svých dvanácti letech, kdy ztvárnil roli „Válečka“ v dětském seriálu Kamarádi. Herectví se věnoval i nadále, na svém kontě má především řadu pohádek, jako například O líném Honzovi nebo Kocourek Modroočko. Během natáčení romantického snímku Tvář za oknem se seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Markétou Fišerovou.

Marek Eben se rovněž věnuje hudbě. Na konci sedmdesátých let se svým starším bratrem Kryštofem a mladším Davidem založil hudební skupinu Bratři Ebenové. Skupina vydala několik úspěšných alb, například Malé písně do tmy, Tichá domácnost nebo Já na tom dělám, a příležitostně koncertuje po celé republice. Své písně Marek Eben interpretuje i ve StarDance, většinou při příležitosti finálového večera.

„Scéna tentokrát přináší nejen sváteční, ale také slavnostní náladu prvních československých Vánoc,“ říká o internetovém projektu kreativní producentka Centra dramaturgie nových médií Štěpánka Sunková. „V kalendáři najdou děti hry k novým i starším pořadům a vánočním pohádkám České televize, mohou si třeba zahrát hru s populárními ovečkami a špunty, připravit se na Mikuláše s Kouzelnou školkou, zahrát si hru k nové pohádce Čertí brko nebo porazit s Maťáky čísložrouty. Vzniká také speciální stránka oblíbených vánočních her z předchozích ročníků, o které si děti už od září píší.“ dodává Sunková.

Vánoce s Masarykem i Destinnovou

Tradičně mohou návštěvníci Adventního kalendáře zhlédnout dětské pořady s adventní a vánoční tematikou na Vánoční TV, poslechnout si na stránkách známé koledy, prohlédnout si v Galerii obrazy slavných umělců, přečíst si komiks o Ježíškovi nebo se dozvědět něco o vánočních zvycích v rubrice Tradičník.

Grafickou stránku kalendáře vytvořila výtvarnice Lucie Lomová. Kalendář má vizuálně připomínat období prvních Vánoc v nově vzniklém Československu. I proto se na scéně objeví řada významných osobností, jako například první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, spisovatel a archeolog Eduard Štorch nebo operní pěvkyně Ema Destinnová.

Adventní kalendář připravuje Česká televize již od roku 2011. Navštívit ho je možné na adrese www.decko.cz/advent, kde bude letos přístupný až do Tří králů, tedy do 6. ledna.

Max Wittmann se narodil v roce 1941 na Plzeňsku v obci Nýřany. Tam získal své základní hudební vzdělání, to později rozšířil studiem středních hudebních škol v Kroměříži a následně Brně. Absolvoval na brněnské JAMU, kde se věnoval kompozici, hře na klavír a hoboj. Do hudební redakce tehdy ještě Československého rozhlasu v Brně nastoupil již v roce 1969. Redigoval natáčení začínajících hudebních skupin a interpretů, kteří díky tomu v rozhlase nastartovali svoji hudební kariéru.

Byl také dramaturgem Orchestru Gustava Broma a později i rozhlasového Orchestru Studio Brno. Pro obě hudební uskupení složil řadu skladeb, které dodnes můžeme slyšet ve vysílání Českého rozhlasu. Kromě práce v rozhlase spolupracoval jako korepetitor, dirigent a skladatel s brněnskými divadly.

Vytvářel a uváděl hudební pořady z oblasti jazzu a populární hudby, a to nejen pro svou domovskou, ale i další celoplošné stanice Českého rozhlasu (Český rozhlas 3 – Vltava nebo Český rozhlas 2 – Praha). Za všechny můžeme jmenovat například pořady Noční vlna jazzu, Jazz club live, Čas ke snění nebo Písničky pro duši. Pro rozhlasové vysílání také natáčel záznamy z domácích jazzových festivalů a koncertů. Jako editor a producent připravil k vydání řadu rozhlasových nahrávek, jednalo se především o archivní kusy z výroby brněnského rozhlasu. Za svoji práci získal řadu ocenění, jako například Prix Bohemia Radio.