Veřejnorávní novináři by měli podle komunistů zveřejňovat v každoročním majetkovém přiznání nejen své příjmy, nemovitosti, ale také peníze či dluhy na svých bankovních účtech. Podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa by měl tento krok zaručit větší transparentnost novinářů a měl by je tak ochránit od útoků a obviňování z tendenčního práce. „Pokud to majetkové přiznání podají, tak na ně samozřejmě nemůže nikdo útočit, že udělali reportáž na objednávku a že si za to vzali peníze,” komentoval návrh zákona sám Filip.

Pochopení ovšem nenašel u opozice nebo Syndikátu novinářů. Předseda Syndikátu Adam Černý to v Událostech komentářich dokonce označil za nesmysl.

Návrh zákona, který se dostal do druhého čtení ale podporuje vedle KSČM také SPD Tomia Okamury a někteří poslanci z hnutí ANO. Podporu našel i u ministryně spravedlnosti Marie Benešové (za hnutí ANO) nebo bývalé ministryně stejného resortu Heleny Válkové (ANO). „Profesionální novináři nemají přece co skrývat, ne?“ vysvětlila to Válková novinářům z Deníku N.

V redakci Mediátora se toto zdůvodnění setkalo s velkým souhlasem a zvedlo vlnu inspirace. Alespoň část členů redakce dost možná zamíří právě do médií veřejné služby, proto nezahálí a majetková přiznání, která věnují speciálně paním ministryním a poslancům a poslankyním z KSČM a SPD, publikují už teď.

Kateřina Drgová

redaktorka

Jako malá jsem dostala flákanec, později jsem dostala kopačky a jednou možná dostanu infarkt. Jinak vlastním dvě kytary, sbírku sošek slonů a kámen, který jsem si na jedné procházce dokopala až domů. Měsíční příjem činí tři zlaté vlasy děda Vševěda a šakalí pazour.

Veronika Weinlichová

redaktorka

Za poslední rok jsem dostala nespočet pohlavků od života a o nic méně kopanců od mé malé sestřenky. Vlastním 8 knih o brýlatém čaroději, 7 otravně vonících svíček a asi 3 prázdné lahve od vína, které jsem líná vyhodit. Můj jediný příjem tvoří kapesné od rodičů, které vystačí v průměru na dvě návštěvy fast foodu a jednu malou sklenku bílého k tomu.

Jonáš Majtyka

redaktor

Na posledním tréninku jsem dostal deset gólů (rozestupy byly dodrženy) a o Velikonocích jsem dostal sladkosti. Přiznávám se také, že z nemovitostí vlastním jeden model fotbalového stadionu Signal Iduna Park. Mezi mou movitost pak patří jedna kytara. Měsíční příem mi nevystačí ani na kolejné.

Adéla Sobotíková

redaktorka

V poslední době jsem dostala rýmu a několik nevyžádaných rad a otázek. Vlastním 5 knih, hrnek a neplovoucí řasokouli. Můj měsíční příjem tak akorát pokryje měsíční přísun kofeinu.

Matěj Kolář

redaktor

Jsem vlastníkem dvou elektrických a dvou klasických kytar, z čehož jedna je již přes rok zapůjčena kamarádce, která podlehla vidině, že se na ni naučí hrát – jedná se tedy o formu svěřeneckého fondu, z kterého samozřejmě nijak nebenefituji. Společně s kytarami vlastním zhruba sedm trsátek (jejich počet je ale značně nestálý) a dva aparáty. Vedle toho mám ještě dva páry lezeckých bot, řadu karabin a lezeckých smyček. Vedle střechy nad hlavou, kterou mi poskytují mí drazí rodiče ještě hledám útočiště v pronajatém olomouckém pokoji. Nedávno jsem navíc od své slečny dostal kolo značky Eska, v původně ceně zhruba 1500 korun československých. Můj příjem je přímo úměrný od času, který strávím nakulováním klád na pásovou pilu na brigádě.

Věra Bartalosová

šéfredaktorka

Vlastním kompletní sérii Sandmana, tři originály od Davida Macháčka, Úvod do teorie mediální komunikace podepsaný McQuailem a suvenýry v podobě novin z 19 různých evropských měst. Co se týče mého vozového parku, aktuálně střídám 9 běžeckých bot. Pustila jsem se také do oblasti dlouhodobých investic, vzešlo mi 5 sazeniček chilli papriček, jeden květináč bazalky a nově mi klíčí avokádo.

Kdo vůbec jsou redaktoři Paralelních listů?

Jsme banda magorů. Každý je nějak rozbitý a to, co dáváme ven, je vlastně výsledek naší kolektivní rozbitosti. Myslím si, že se v tom skvěle doplňujeme.

Jak vypadaly vaše začátky? Neměli jste například problém s podobností s Parlamentními listy?

Na začátku si nás lidi absolutně pletli – ani se tomu nedivím – a na druhou stranu nás někteří vnímali jako ruskou propagandu. Trvalo skoro rok, než lidi pochopili, že se jedná o satiru a ne o nějaký klon Parlamentních listů. 

Uvažovali jste někdy o spolupráci s jinými parodickými stránkami? Třeba s falešným Jiřím Ovčáčkem?

Nemůžu jít úplně do hloubky, je to trochu ožehavé téma. Ale falešného Jirku Ovčáčka samozřejmě známe a zatím žádné koordinované útoky nevytváříme, rozhodně bych se tomu ale nebránil. (smích)

Dostáváte zpětnou vazbu od nějakých politiků, o kterých v článcích píšete?

Politici o nás rozhodně ví. Kdysi nám do komentářů psal i Marek Prchal. Jinak nám občas do zpráv napíše pražský primátor Zdeněk Hřib nebo Ivan Bartoš. Piráti jsou v tomhle asi nejvíc otevření.

Ozval se vám například častý cíl vaší ironie Patrik Nacher? 

U Patrika Nachera je to spíš takové okopávání kotníků. Hrajeme s ním hru, kdy mu hodíme klacek pod nohy, on za pár dní zareaguje nějaký prskavým komentářem, čímž nám dá signál, že jsme na tahu. Takhle už se to táhne asi třetím rokem. Jinak žádné propracované taktiky na grilování konkrétních politiků nemáme. Je nám jedno, jestli jsou z ANO, KSČM nebo ODS. V momentě, kdo kdokoli z nich řekne nějakou kravinu, dostane přes prsty.

Není někdy těžké udělat satiru na politiky, kteří se mnohdy už sami znemožňují?

Dospěli jsme do fáze, kdy není automaticky možné rozeznat, jestli je to fake nebo ne. Stejný problém řeší i falešný Jiří Ovčáček nebo americké Onion News. Obsah se teď vlastně tvoří sám. Myslím si ale, že ještě rozhodně nejsme na konci téhle fáze. 

Hodnocení neopomnělo připomenout proces s vrahy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Vykonavatel vraždy Miroslav Marček si už ve vězení odpykává 25letý trest, zprostředkovatel vraždy Kuciaka a Kušnírové pak odešel s trestem odnětí svobody na 15 roků.

Hodnocení ale reflektovalo hlavně to, že pravděpodobní hlavní aktéři vraždy, podnikatel Marián Kočner a jeho společnice Alena Zsuzsová, odešli v této kauze bez trestu. Soud totiž sérii nepřímých důkazů, které proti Kočnerovi a Zsuzsové svědčili, neuznal jako dostačující.

Populista na premiérském postu

Právě kauza vraždy novináře a jeho snoubenky do velké míry ovlivnila loňské volby, které vyhrála strana OĽANO v čele s Igorem Matovičem. „Volby, které se konaly na pozadí této kauzy, vynesly v březnu 2020 populistu Igora Matoviče na post předsedy vlády,” komentují to v tiskové zprávě doslova Reportéři bez hranic.

Matovič se během voleb sice snažil minimálně slovně podporovat svobodná média, těsně po volbách chtěl pro nezávislá média dokonce nechat zřídit finanční fond.

V průběhu své vlády ale proti kritickým médiím často útočil. Útokům na média se neubránil například loni v létě, kdy vyšlo najevo, že opsal svou magisterskou práci. Nelichotivé hodnocení si vysloužil i facebookový status, který Matovič zveřejnil u příležitosti vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kde obvinil novináře z nenávisti.

Kritiku namířenou proti médiím se bývalý slovenský premiér ostatně nedopouští ani teď. Velmi emotivní byly například jeho reakce na kritiku jeho nákupu dvou milionů davek vakcíny Sputnik, kterou chtěl řešit pandemii koronaviru na Slovensku. Sputnik přitom ale není dostatečně certifikovaný a na Slovensku se s ním dodnes neočkuje.

Nejvíc na média útočí opozice

Tradičního hodnocení se od Reportérů bez hranic dočkala současná opozice. Ta má ostatně v útocích na novináře poměrně praxi. Bývalý premiér a současný opoziční politik Róbert Fico už v minulosti nazval novináře „špinavými protislovenskými prostitutkami“ a k v tomto ohledu nebyli zdrženlivý ani fašisté z Ľudové strany naše Slovensko Mariána Kotleby.

Přesně před rokem se kvůli koronavirovým opatřením zavřelo studio UP AIRu. Vzpomínáš si, jaký jsi z toho měla pocit?

Byla jsem docela zoufalá. Na pozici šéfredaktorky jsem přišla s vizí, co se bude realizovat, jaké akce budeme podnikat, jak budeme rozvíjet praxi členů rádia a covid do toho hodil vidle.

Jak na jste ve vedení rádia na novou situaci reagovali?

Začali jsme rychle jednat. Přestěhovali jsme celé studio k našemu technikovi domů a plánovali jsme, že tam budeme chodit vysílat. Celý tenhle systém ale selhával, protože jsme nebyli zvyklí komunikovat čistě na online bázi. Taky jsme si sami nebyli jistí, jak se bude situace vyvíjet a chytali jsme se tak čehokoli, co by nás mohlo udržet nad vodou.

Nakonec jsme si ale stejně uvědomili, že to jen tak neskončí, a že prioritou je zdraví členů rádia. Nechtěli jsme mít na svědomí, že se někdo nakazí jen proto, že jel vysílat. Museli jsme to nakonec zrušit, protože to nebylo bezpečné. Čistě na podcastovou formu vysílání jsme ale v rámci celého rádia přešli skoro až po roce, asi jsme to ale měli udělat mnohem dřív a adaptovat se na novou situaci včas.

Jak aktuálně vypadá nahrávání pořadů?

Už minulý semestr plno našich členů nahrávalo podcasty na základě vlastní iniciativy a svépomocí doma. Dost lidí se s touto možností ale nechtělo smířit, protože žili v představě, že se situace zlepší, a že budou dělat to, s čím do rádia šli; budou mít hosty ve studiu, budou se moci vídat se zajímavými lidmi, a že získají zkušenosti z terénu. Na tuhle představu nebyla spousta lidí ochotna rezignovat.

V letním semestru jsme to ale podali tak, že nikdo ze studia vysílat nebude, a že se s tím nedá nic dělat. Kdo se chce realizovat, tak ale stále může. Nahráváme z domova, tak jak jen to jde; na telefony, diktafony nebo mikrofony, které si někteří z nás pořídili. Rádio ani naše katedra bohužel nejsou technicky vybavené na to, aby poskytlo čtyřiceti členům techniku na domácí nahrávání. Na druhou stranu nás to ale rozvíjí jinak. Učíme se stříhat, pracovat s podkresy, a to všechno doma. Někteří členové se rozhodli realizovat víc skrze sociální sítě. Taková forma práce je i pro nás dost nová a neosahaná, takže to vidíme taky jako další cestu.

Nese s sebou aktuální vývoj i něco pozitivního?

Určitě. Dalo nám to nový přísun zamyšlení nad samotným rádiem a nad smyslem živého vysílání. Uvažujeme nad tím, kam chceme směřovat rádio a jestli nejsou cestou do budoucnosti podcasty. Otázka taky je, jaký smysl mělo živé vysílání pro samotné členy naší redakce. Formát komunitního rádia, jako to naše, je hodně specifický a je na pováženou, jestli je stále funkční a jestli jej není třeba nějak přebudovat.

Došli jste v tomto ohledu k nějakému konkrétnímu závěru?

Pořád se na tom moc nedokážeme shodnout. Jedna strana se přiklání spíše k vysílání podcastů s tím, že je to lépe měřitelné – z dat si můžeme zjistit a analyzovat kdo naše pořady poslouchá nebo kdy podcast vypnul. Z živého vysílání taková data nemáme.

Na druhou stranu živé vysílání pro mnoho lidí v rádiu znamená větší zábavu a větší adrenalin. Naživo taky lépe otestujeme rétorické schopnosti nebo to, jak umíme mluvit spatra aniž bychom měli možnost editace. Hlavní otázka ale je, kdo z naší cílové skupiny poslouchá živé vysílání. Sami si ani nemůžeme vzpomenout na to, kdy jsme živé rádio poslouchali. Všichni dnes posloucháme věci ze záznamu, stahujeme si je, protože je chceme poslouchat odkudkoli bez ohledu na připojení. Rozhlas je navíc nejvíc poslouchaný na cestě v autě nebo v obchodech, což taky hraje proti nám, protože naše rádio nemá frekvenci a funguje jen na webu a tendence chodit na internet pro spuštění streamu je dost mimo aktuální trendy. To nám nabourává diskuzi a přiklání jí to blíže k podcastům. Možná se ale pleteme a je to spíš problém naší sociální bubliny.

Na základě čeho se rozhodujete?

Diskutujeme nad tím, co má naše rádio představovat. Má to být tréninková stanice pro lidi, co pak budou chtít vysílat v Českém rozhlase a u nás si natrénují mluvení spatra? Nebo jsme médium, které má trénovat tvorbu špičkových podcastů? Ta volba opravdu není jednoduchá.

Jaké pořady na UP AIRu jsou lépe přizpůsobené podcastové formě vysílání?

Myslím si, že je snazší říct spíš, kterým pořadům podcastová forma nepřeje. Forma podcastu jde dost proti hudebním pořadům, které byly dominantou našeho rádia a do značné míry utvářely směr, kam směřuje. V době, kdy byl UP AIR založen, byla jeho hlavní image propagace a předávání alternativní hudby a odkrývání směrů mimo mainstream. Dnes ale třeba Spotify svými algoritmy najde přesně tu hudbu, kterou člověk hledá. Už jen to formát našich hudebních pořadů dost bourá. Navíc kvůli právům ani na Spotify hudbu v pořadech dávat nemůžeme. Odsouvá nás to tak na Mixcloud nebo Soundcloud, které sice nejsou vůbec špatné, ale stojí spíš na druhé koleji. Pro autory se tak snižuje šance, že je bude někdo poslouchat a musí tak hledat mnohem složitější cesty pro to, jak pořad realizovat.

Nehudebním pořadům ale podcastová podoba přeje. Ve chvíli, kdy autor ví, jak chce, aby jeho pořad vypadal, tak už pracuje jen na tom, jak se zlepšovat. Autoři pak mají větší prostor upravovat audio a projev, volit obsah, řešit stopáž, sledovat data a pracovat s propagací. Na druhou stranu podcast dnes dělá každý a prosadit se taky není jednoduché.

Co může tahle situace přinést do běžného fungování rádia? Odnesla sis z toho něco ty jako šéfredaktorka?

Hlavní point, který mi situace dala je, že se chci opravdu soustředit na členy týmu, kteří skutečně chtějí pro chod rádia něco dělat. Sama teď vidím, že reakce a zájem některých lidí v redakci opadá. My je ale nemůžeme do ničeho tlačit, proto bude daleko efektivnější motivovat lidi, kteří i v téhle situaci pořád pracují. Ujasnila jsem si tím priority.

Nejvíc mi dochází to, jak důležité je se adaptovat situaci. Jsem taky ráda, že s sebou tato situace přinesla diskuzi ohledně samotného vysílacího formátu a směru, jakým bychom chtěli jít. To, v jaké formě bude rádio pokračovat, až se vrátíme do školy je pro nás zatím otevřené.

Autor článku je člen redakce Rádia UP AIR.

You walk into the room with your pencil in your hand / You see somebody naked and you say, „Who is that man?“ začíná v naléhavé du-formě, kterou už v písni neopustí, svou sugestivní „baladu o útlém muži“ Dylan. Už v prvním verši nechal okatě vystavit tužku v ruce a ve vzduchu visející otázku – atributy slídícího novináře.

První sloka se ale nenese jen v takto stroze popisném módu a brzy nabývá na kritice: You try so hard but you don’t understand / Just what you will say when you get home. A je to právě motiv nechápání, které se písní nese, jako stále vracející se apel.

Záchytný bod v moři nepochopení

Kritiku a pocit ztracení ještě přisazuje refrén s provokativní řečnickou otázkou, který několikrát v průběhu písně funguje jako záchytný bod v komplikovaném textu: Because something is happening here but you don’t know what it is / Do you, Mr. Jones?

Apel na tajemného pana Jonese i skryté významy v každém verši se vracejí v každé sloce. V písni se pak střídají narážky na život vyšší střední třídy s kritikou akademického prostředí nebo falickými symboly.

Kromě všeobecné kritiky mainstreamových médií se v písni nachází ale poměrně jasné zastání a podpora LGBT+ komunity, která to v době vydání Dylanova elektrického debutu ještě neměla ani přinejmenším jednoduché.

Střet kultur i generací

Ať už byly Dylanovy antipatie k tisku jakkoli velké, je nutné se na ně dívat dobovým pohledem a předně optikou mladých lidí v druhé polovině šedesátých let.

Dylan přes média (a jeho pohrdání jimi) v mnohém prostě ventiloval střet dvou generací – té jeho a generace novinářů s poválečnými morálními základy, kteří se snažili zachytit měnící se svět okolo, ale nedokázali jej pochopit.

Lidé, kteří měli sami problém se smířit s nástupem (ze začátku ještě dost uhlazených) The Beatles museli být ještě více vykolejení právě s příchodem Boba Dylana a jemu podobných, což mnohdy neváhali ostentativně dávat najevo. Stejné reakce se jim ale vracely zpět.

„Každý má svého Jonese“

Pan Jones v písni se tedy i proto víc podobá spíš archetypu novináře než konkrétní osobě, to ale nebránilo mnohým nadšencům pátrat po jeho možné předloze. Ta ale nebyla nikdy spolehlivě objevená.

,,Můžu říct, kdo je pan Jones v mém životě, ale asi každý má toho svého Jonese ve svém životě,“ řekl k tomu sám Dylan.

Média jako dojná kráva i zdroj vyčerpání

I velký Dylanův fanoušek ale musí přiznat ještě druhou rovinu jeho vztahu k novinářům. Tu sám demonstruje v „baladě o útlém muži“: And you say, „What does this mean?“ and he screams back, „You’re a cow! /
Give me some milk or else go home“.

Pro Dylana samotného byla média nepostradatelným zdrojem budování vlastního obrazu. Dokázal je příznačně „vydojit“ a budovat si skrz ně svou vizáž, kterou během života několikrát změnil. Sám ale přiznával, že ho to patřičně vyčerpává.

Ballad of a Thin Man je jednou z nejkomplexnějších a také nejtemnějších Dylanových písní. Za zamyšlení ale finálně stojí fakt, že samotná sugestivní forma jeho výkladu zahltí posluchače otázkami, kterých se jen tak nezbaví – podobně jako novináři, o kterých sám Dylan píše.

„Každý festival má své headlinery, kteří hrají v osm večer na nasvíceném pódiu. Pro nás je to dnes Alexandra Alvarová,” uvedl celou besedu spolumoderátor a ředitel festivalu Vašek Müller. Beseda, kterou do této chvíle sledovalo přes tisíc diváků, se hned ze začátku pustila do aktuálního tématu šíření dezinformací a hybridní války Ruska nebo Číny.

Šíření dezinformací je patrně staré jako válčení samo, jeho moderní podoby se ale začaly formovat prakticky nedávno. S konceptem užití dezinformací, jako zbraně přišlo například Rusko už v polovině 90. let. „Rusové přišli na to, že začlenění těchto prostředků do vojenské doktríny je mnohem efektivnější – stojí míň životů i peněz,” řekla k tomu Alvarová.

Dospěli jsme do fáze informační války

Současná podoba ruského vedení hybridní války se pak řídí například podle tzv. Gerasimovy doktríny – článku náčelníka generálního štábu Ruské federace Valerije Gerasimova, který vyšel v roce 2013. V něm je už naplno rozvinutá myšlenka hybridní války a užívání nevojenských prostředků v konfliktu. To s sebou může nést i cílení dezinformací na obyvatele nepřátelského státu.

„Šíření fakenews a lží je závislé na vyspělých technologiích. Když s nimi neumíme pracovat, tak se tomu nemáme sebemenší šanci ubránit,” komentovala Alvarová technologický stav konfliktu, „prostě vyvracet lži je důležité, ale bez technologického backgroundu to nejde. Dospěli jsme do fáze informační války,” dodala.

Data jsou novodobá měna

Z obchodu s daty uživatelů se stal obrovský byznys s neuvěřitelnou silou měnit svět. O vlivu dat na politiku například svědčí také kauza Cambridge Analytica, která měla za pomocí informací o uživatelích potenciál měnit výsledky voleb i politické rozpoložení v zemi. „Data jsou novodobá měna,” dodala k tomu Alvarová.

Potenciální nebezpečí ze ztráty dat a osobních informací ale podle Alvarové nehrozí jen ze strany cizích mocností. Velkou roli v boji o osobní data hrají také internetoví giganti sociálních sítí nebo vyhledávačů. „Facebook a Google nám sice říkají, ať si chráníme své soukromí, a že je to jen naše věc, ve skutečnosti ale spíš na nás chtějí přehrát Černého Petra odpovědnosti. Jejich převaha nad námi je ale přitom obrovská,” komentovala Alvarová.

Parlamentní listy nemají limity

Zahraniční vliv na informace se i u nás projevuje někdy velmi otevřeně v celé řadě dezinformačních médií. Ta se přitom nemusí zabývat ani politikou nebo zahraničím. „Portály jako Aeronet jsou mezi českou veřejností už dost známé. Podstatně nebezpečnější jsou nové weby, o kterých ještě nevíme, co skrývají, jaké mají poslání a na jaké skupiny se orientují. Můžou mezi nimi být různé ezoterické portály, stránky o alternativní léčbě nebo weby pro maminky. Vůbec nemusí zmiňovat Rusko ani Putina, přesto ale slouží Moskvě tím, že injektují nepravdivé informace do svých cílových skupin,” poodhalila Alvarová princip fungování dezinformačních projektů i u nás.

Debata  médiích se poměrně rychle a pochopitelně dostala také k tématice projektu Parlamentní listy. Ty se podle Alvarové staly už na začátku unikátní svou koncepcí, kdy měly svého člověka na každé tiskové konferenci, každém otevřeném zasedání poslaneckého klubu i na sociálních sítích politiků. Tím se z počátku staly hlavně obrovskou sběrnicí dat. Teprve potom začaly být aktivní i publicisticky.

„Sama jsem byla u toho, když politikům nabízeli, ať si u nich zaplatí reklamu, kterou oni zveřejní jako článek,” nabídla Alvarová náhled do fungování listů. „Politici, kteří trpěli nedostatkem pozornosti médií, tuhle šanci obrovsky kvitovali, mohli tam totiž uveřejnit opravdu cokoli. Byl to pro ně naprostý ráj,” dodala.

„Všechna normální média mají limitovaný čas, plochu nebo počet znaků. Navíc do toho vstupují redaktoři a editoři, kteří to třeba studují na škole, aby věděli, jak se ptát a jaké informace přinést. Tady ale najednou nebyly žádné limity. Parlamentní listy napsaly vše, co si politik řekl,” řekla Alvarová.

Parlamentní listy se tak podle ní staly tím nejnebezpečnějším velvyslancem dezinfo scény ve světě našich médií.

Pravda má jen omezený počet výrozových prostředků

Diváci streamu se mohi také dozvědět o nových plánech Alvarové na spisovatelském poli. Chystá se totiž k vydání nové publikace. Beletristická kniha s chystaným názvem Krmit démony má zachytit zrod moderní formy datové propagandy nebo fungování kontroverzní Cambridge Analytica.

Alexandra Alvarová se dezinformacím, hoaxům a fake news věnuje soustavně už dlouhou dobu. Rozebírá také psychologické aspekty této problematiky. „Pravda má jen omezený počet výrazových prostředků, může pořád dokola opakovat jen studená fakta. Nakonec tak může ostrouhat, protože přestane být zábavná,” uvedla k tomu Alvarová, „stali jsme se obětmi toho, že jsme si přestali vážit pravdy,” dodala novinářka na závěr.

Nouzový stav spojený s pandemií nového koronaviru se dotýká všech oblastí života včetně církevních svátků. Například židé po celém světě řeší, jak v izolaci prožívat dny svátku Pesach a komplikace se nevyhýbají ani křesťanům a velikonočním svátkům.

„To, co jsme pro letošek vymysleli, se jmenuje Lesní slovo, čili vlastně takové velikonoční kázání v plenéru,“ uvádí v pozvánce sám Wagner. Pětačtyřicetiminutové Lesní slovo budou moci diváci živě sledovat na facebookovém profilu Radia Wave nebo na stránkách wave.cz od sedmi hodin večer.

Z evangelického kostela do lesa

Wagnerovi, stejně jako všem křesťanským duchovním po celé republice, překazil nouzový stav plánované setkávání s věřícími v kostelech, sborech a modlitebnách. Jeho kroky proto symbolicky povedou ven z evangelického kostela, kde měl tradičně sloužit nedělní ekumenickou mši pro husity a evangelíky, do lesa, kde uskuteční své kázání.

Petr Wagner se kromě povinností husitského faráře pravidelně hlásí na vlnách Radia Wave v pořadu náboženství Hergot! a v pořadu Špína, který se věnuje tvrdé hudbě. Vedle toho také výkladem provází podcast a autorské čtení Parabible evangelického kazatele Alexandra Fleka.

Se svou skupinou Safenat Paneach vydal Wagner dvě alba zhudebněných básní Martina Jirouse nebo Jana Skácela. Svou bohoslužbou slova pak otevíral jeden z festivalových dní alternativního festivali Pelhřimovy na česko-polském pohraničí.

Foto: Martin Chylik

Nejžhavější novinky míří ze strany týdeníku Respekt. Ten nově poskytne všechny své vydané speciály zdarma k přečtení online nebo ke stažení jako pdf. „Je to mimořádná nálož čtení zdarma, takže mi musíte slíbit, že i tak budete chodit kupovat Respekt na stánek, nebo si ho předplatíte, protože jinak je po nás,“ napsal k tomu v nadsázce na svůj facebook šéfredaktor týdeníku Erik Tabery. Zároveň s tím přislíbil, že podobná překvapení se v dohledné době chystají ještě dvě.

Při koroně za korunu

Už 10. března přišel s podobným dárkem také magazín Reportér. Ten po dobu jednoho měsíce zpřístupňuje všechny své aktuální i archivní články za symbolickou jednu korunu.

Web Hospodářských novin ihned.cz zase většinu zpravodajství o šířícím se viru přesunul ze své placené části HN+, to nejpodstatnější o koronaviru je tedy volně přístupné.

Nepřetržité zpravodajství o koronaviru aktuálně poskytuje i Česká tisková kancelář (ČTK). Denně tak poskytne zhruba sto ověřených zpráv o viru, které si předplatitel může přečíst rovnou ve svém mobilu nebo na webu. ČTK si za tuto službu účtuje 242 korun za měsíc.

Učítelka i Junior

Své vysílání karanténě a zavřeným školám přizpůsobila i Česká televize, o tom jsme již informovali zde. Dětem doma je ode dneška věnovaný také pořad na stanici Českého rozhlasu Rádio Junior.

Byl 17. březen 1973 a na vojenském letišti nedaleko kalifornského Fairfieldu se shromáždilo okolo čtyř stovek rodin čekající na své příbuzné a známé, kteří se vraceli z vietnamského zajetí.

Mezi dvaceti vojáky, kteří se takto vraceli domů domů byl i podplukovník letectva Spojených států Robert L. Stirm.

Ozbrojené síly vietnamských komunistů sestřelily Stirmův letoun nad Hanojí už v říjnu 1967 a samotného Stirma pak skoro šest let držely v zajetí. 14. března 1973 propustili vietnamské síly skupinu amerických vojáků na svobodu a o tři dny později se mohli vrátit domů.

Nenápadný výjev a vyvolávání fotek na záchodech

Na fairfieldském letišti panoval čilý ruch, kromě rodin a známých mapovaly situaci na místě také desítky novinářů. Mezi nimi byl i fotograf Slava Veder z agentury AP.

Při příletu letadla stál Veder v početné skupině ostatních novinářů. Za okamžik si ale všiml výjevu, který zůstal většině z nich skrytý. Podplukovník Stirm právě kráčel naproti své rodině a jeho děti, v čele s dcerou Lorrie jej nadšeně vítaly s otevřenou náručí.

„Silná věc na fotce je to, že on sám je na ní poměrně strnulý a vojenský a pochoduje dost formálně, zatímco jeho rodina mu opravdu běží naproti,“ popsal Veder o řadu let později situaci kolem fotografování snímku pro neziskovou organizaci Freedom Forum.

Po vyfocení snímků je Veder spěchal vyvolat. K tomu mu běžně postačily obyčejné záchody. Ty pánské byly už ale přeplněné fotografy a on se proto musel vydat na prázdné dámské. Také proto měl film vyvolaný téměř okamžitě a fotografie, mezi kterými byla i Burst of Joy, se tak vzápětí dostaly k tiskovým agenturám.

Fotka se stala symbolem návratu i zklamání

Fotka, která pro většinu Američanů symbolizovala faktický konec války a návrat vojáků do vlasti, měla pro jejího hlavního aktéra ale poněkud hořký nádech.

Stirm totiž ještě před odletem domů obdržel od manželky Loretty dopis, kde mu oznamuje, že se s ním hodlá rozvést a vzít si jiného muže. To nebylo zrovna neobvyklé a dělo se to mnohým jiným vojákům ve službě. Angličtina má pro tento typ dopisů dokonce samostatný výraz – „Dear John Letter“.

Mezi rodinami navrátilců z Vietnamu se stala Vederova fotografie velmi oblíbená a často visela zarámovaná v domech znovu sjednocených rodin. Symbolizuje také začátek komplikovaného hojícího procesu řady veteránů. Sympatie samotného Stirma si ale nikdy nezískala.

Zlé jazyky by si zajisté troufly tvrdit, že se blíží zánik veřejnoprávních médií. Trendy by tomu nasvědčovaly ve Velké Británii, u nás a také na Slovensku.

Jak Andrej Danko k RTVS přišel

U našich východních sousedů to asi poprvé začalo bít do očí v roce 2017, kdy se ředitelem Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS) stal Jaroslav Rezník budící četné kontroverze. Prvotní obavy z jeho konexí na vládní Slovenskou národní stranu (SNS) a jejího předsedu Andreje Danka měly faktické vyvrcholení v odchodu dvanácti veřejnoprávních novinářů. Kritika a vyhrocená situace ale neustala ani v posledních dnech.

Komunikace s Alenou Zsuzsovou – “Kočnerovou volavkou” a možnou strůjkyní vraždy Martiny Kušnírovej a Jána Kuciaka – není věc, kterou by si dal soudný člověk za rámeček. Leckterému politikovi by dokonce mohla úplně srazit vaz.

To se ale netýká předsedy Slovenské národní rady a šéfa SNS Danka. Přes jeho teflonový charakter už steklo mnoho závažných kauz a ani tato ho nedovedla k žádné velké sebereflexi.

K četným reflexím to ale přivedlo slovenská média, která Dankově, místy i dost lascivní, komunikaci s Zsuzsovou neváhala věnovat titulní stránky i dlouhé články na svých webech.

Svěďte to na Sorose

Jiný názor mělo ale vedení RTVS s Jaroslavem Rezníkem v čele. O tématu vyšlo jen pár skromných zpráv. O celé nahrávce se na vlnách RTVS navíc mluví jako o “údajné”. Zveřejnil ji přitom renomovaný Organized Crime and Corruption Reporting Project (OCCRP) na své platformě Kočnerova knižnica.

Právě tento původ se ale nepozdával šefovi zpravodajství RTVS Vahramovi Chuguryanovi. OCCRP je podle něj totiž sponzorovaná Georgem Sorosem.

Chuguryanovy fantaskní konspirace se náhle střetly s realitou v podobě dalšího odchodu dvou novinářů, stěžujících si na postup v kauze i na dlouhodobou atmosféru v médiu veřejné služby.

Poznání nepřichází

Poslední vlnu nevole v RTVS vyvolalo rozhodnutí pozvat do studia na poslední předvolební debatu mezi jinými právě také Andreje Danka. Zdálo by se to logické – stále je to jeden z nejvýše postavených mužů v zemi a předseda vládní strany. Háček je ale v tom, že se podle posledního průzkumu SNS drží na “krásných” 3,6 procentech. Reálně by si tak na účast ve vládě, národní radě a také ve velké předvolební diskuzi měla nechat zajít chuť.

V posledních dnech se ale jeví, že to dochází i samotnému Dankovi. RTVS k podobnému poznání zatím asi nedošla. Snad jejímu vedení přinesou prozření alespoň výsledky voleb.

Milion pro Slovenku a kroje

Mediální kauzy se nevyhnuly ani vládnímu SMERu. Zatímco jeho předseda a stále vlivný muž Róbert Fico se do značné míry se z dohledu médií a veřejnosti vytratil, druhému muži strany a premiérovi Peterovi Pellegrinimu se zájem médií rozhodně nevyhýbá.

Slovensko je zaplavené volebními reklamami a inzerce se nevyhýbá ani médiím. Na tom by nebylo nic tak zarážejícího, Pellegrini však tyto metody politického marketingu dotáhl ještě o několik úrovní výš.

Jeho tvář se totiž objevila na titulní stránce ženského týdeníku Slovenka, která mu následně poskytla čtyři strany nekritického rozhovoru.

Opravdový rozruch ale vyvolalo až zjištění slovenské pobočky Transparency International, že si za rozhovor nejen prakticky zaplatil a magazín to nikde neuvedl, ale že týdeníku věnoval peníze ze státní pokladny.

V přepočtu 1,2 milionu korun Pellegrini vylovil z rozpočtovy rezervě svého premiérského postu. Toto tučné dýško přistálo na účtu spolku Slovenka, který stejnojmenný časopis vydává a navíc pořádá různorodé společenské akce.

Pellegriniho dar by tak měl podpořit Slovenkou pořádané Dny kroje v Bánskej Bystrici – její obyvatelé se tak tedy asi mají na co těšit.

Minulý ročník folklorního festivalu byl věnován také vzpomínce na Milana Rastislava Štefánika a na velkou osobu slovenského folklóru Štefana Nosáľa. Uvidíme, kterou osobnost si vyberou organizátoři letos, jeden sponzor se o slovo hlásí už teď.

,,Jste gay?“

Mediální skandály kolem Pellegriniho však neskončily – i když už v tom byl slovenský premiér částečně nevinně.

Slovenka totiž nebyla jediným periodikem, do kterého dával slovenský premiér rozhovor. Mezi některé další patřil například i bulvární týdeník Plus 7 dní.

,,Je pravda, že jste gay?” zeptal se na konci rozhovoru premiéra redaktor týdeníku Pavel Knapko. Ten na otázku poměrně rychle záporně odpověděl. Bylo však poznat, že takový dotaz úplně nečekal.

Tím to však neskončilo, naopak, věci okolo premiéra i týdeníku rychle nabraly na obrátkách. Ještě před publikováním rozhovoru se totiž redakce ocitla pod silným tlakem vydavatele, se kterým se s jasným cílem a velmi rychle spojil samotný Úřad vlády Slovenské republiky. Pasáž o premiérově sexuální orientaci se nakonec na stránky opravdu nedostala.

Je samozřejmě na místě ptát se, do jaké míry jsou podobné otázky vhodné – ať už směřují na kohokoli (toto téma výborně zpracoval například Filip Titlbach z Deníku N). Fakt ale je, že o Pellegrinim se podobné zvěsti šíří už dlouho, což ještě víc poukazuje na paradox, že se jedná o muže na prvním místě kandidátky strany, která je v mnohých ohledech skoro až homofóbní.

Nijak to sice neospravedlňuje redaktorovu necitlivou otázku, omluva se ale těžko hledá i pro naprosto bezprecedentní zásah politiků do médií.

Intervence vlády i vydavatele se také podepsal na personální stránce týdeníku – záhy po incidentu z něj odešla šéfredaktorka Katarína Šelestiaková, která s celým postupem vůči rozhovoru nesouhlasila. Skončil také samotný redaktor Knapko.

Podle mnohých kritiků se styl vlády SMERu ve velkém přiblížil tomu Mečiarovskému, před čtvrt stoletím. Pomalu ustupující SMER se těmito kroky nenechal Mečiarem zahanbit a po jeho vzoru směle zasáhl i do médií. Je jen otázka, zda-li je zrovna toto ideální styl rozloučení s voličstvem, to přece jen zvládl Mečiar daleko působivěji.

Dvojí příznak horečky

Slovensko prostě poslední týdny a měsíce žije parlamentními volbami a volební horečka se nevyhýbá ani médiím a politikům.

Tato zvýšená teplota může pro jedny znamenat poslední známky života před definitivním politickým vychladnutím, druhým zase spíš přilévá pot na již tak nervózní rozpálené čelo.

V některých případech to snad může být i obojí, ale o těch zase někdy příště.