Na svém facebookovém profilu píšete, že jste studovala fakultu tělesné kultury. Jak jste se od sportu dostala právě k médiím?

Studovala jsem obor, na kterém byla možnost jít na specializaci sportovní žurnalistiky. Dělali jsme přijímačky na dálkové studium na žurnalistiku na Filozofické fakultě v Olomouci. Tímto způsobem jsem se trošičku přesunula od sportu k žurnalistice, spíše ze zvědavosti a zájmu. Náhoda tomu chtěla, že když jsem to začala studovat, potřebovala jsem praxi a začala jsem se o to zajímat. Náhoda mě dovedla do rozhlasu.

Svou první rozhlasovou anketu jste natočila v roce 2005. Vzpomenete si, na co jste se v ní ptala a co vás motivovalo ji natočit?

Na co jsem se ptala, už si nepamatuji. Je to moc dlouho. Od té doby jsem jako redaktor nějakou dobu působila a natočila toho víc. Byl to úkol, který jsem dostala v práci, a tak jsem ho udělala. Tak, jak je to ve škole, tak i v práci máte nějaká témata, se kterými přicházíte sama a něco, co dostanete za úkol a musíte ho nějak zpracovat.

Pracovala jste v televizi, novinách i v rozhlase. Jsou nějaké rozdíly mezi prací v tištěném médiu, oproti televizi a rozhlasu?

Samozřejmě. Je to práce v médiích jako taková, ale rozdíly mezi tiskem, rádiem a televizí jsou obrovské. V rádiu předáváte všechny informace posluchači cestou zvuku, takže to musí být srozumitelnější mnohem víc, než v ostatních médiích. Mělo by to být sdílné a tu informaci předat jednoduše, nezabíhat příliš hluboko. V televizi máte navíc obraz, což je velká přidaná hodnota, protože obraz by měl diváka zaujmout a k tomu máte průvodní slovo. Komentujete dění, nebo se to doplňuje. V novinách vnímám výhodu, že čtenář se může vrátit ke sdělení, kterému nerozuměl nebo ho nepochopil. Může si to víckrát přečíst. V rádiu tuto možnost nemáte, říkáte to teď a tady, a pokud to posluchač nepochopí, tak pravděpodobně přestane poslouchat.

V mnoho online médiích je práce editora opomíjená. Proč je pro kvalitní médium práce editora nezbytná a v čem spočívá?

Je to kontrola při výstupu. Jedna věc je redaktor, který přichází s tématy a vy to jako editor nějak korigujete, hledáte souvislosti. Redaktor může trpět profesní slepotou, nebo tím, že tématu hodně rozumí a tím pádem si myslí, že je to jasné i pro příjemce. Editor by měl mít odstup a říct redaktorovi, aby podal vše od začátku do konce a zjednodušil to tak, aby tomu rozuměl i ten, kdo o tom slyší poprvé. Druhá věc je faktická správnost sdělení a správné použití jazyka. Je tam toho víc. Editor by měl samozřejmě také sledovat aktuální dění, abychom o nic nepřišli a vše měli pokryté. Myslím si, že práce editora je velmi důležitá. Redaktor to všechno nemůže pojmout. Věnuje se svému a nesleduje to okolní, ten background.

Jaký žurnalistický žánr vám dá jako editorovi nejvíce zabrat?

Nerozlišovala bych to podle žánrů. V rozhlase je to sice také rozdělené na mnoho žánrů, nicméně stále si myslím, že mi kolikrát dá nejvíc zabrat něco krátkého a jednoduchého než třeba dlouhý rozhovor, na který se i redaktor dobře připraví. Záleží také na tom, jak moc je to těžké téma. To už může být u krátké zprávy, která je ve stopáži patnácti sekund a k tomu ohlášení do deseti sekund, složitější, abychom to sdělení v krátkém časovém úseku zachytili. U delších rozhovorů mi přijde, že ani ne pro mě jako pro editora, ale pro redaktora může být složité, aby zbytečně neodstupoval a udržel jednu linku rozhovoru, aby to bylo poslouchatelné. To bych měla jako editor posoudit.

Co byste vzkázala začínajícím novinářům, aby ulehčili práci svým editorům?

Aby se na práci soustředili, aby se snažili inspirovat od starších a úspěšnějších. Když něco připravují, aby se nebáli to klidně konzultovat, než něco napíší, nebo natočí. Ušetří práci sobě, i editorovi. Aby si po sobě četli, poslouchali, než to pošlou dál a než mají pocit, že je dílo hotové. Kolikrát je to o tom, že lidi spěchají a nepřečtou si to, neposlechnou, přitom stačí tak málo. Přečíst a vědět, jestli tomu rozumím. Když tomu rozumím, pravděpodobně tomu budou rozumět i čtenáři, nebo posluchači. Pak už je práce pro editora jednodušší, protože když něco jen rychle nasázíte a myslíte si, že je to dobrý, tak to většinou dobré není.

Máte nějaký profesní sen, který byste si během své kariéry chtěla splnit?

Asi ne. Jsem spokojená a baví mě to, co dělám. Dosáhla jsem toho, co jsem si před pár lety nedokázala představit. Doufám, že to tak zatím bude. Samozřejmě co přijde, to přijde a možná bych za rok odpověděla jinak, třeba bych se chtěla posunout někam dál.

Sledujete média i ve svém volném čase, nebo se raději věnujete jiným aktivitám?

Ráda se věnuji jiným aktivitám, ale přesto mi to nedá a sleduji je. Kolegy, konkurenci nebo všeobecně, co se kde děje a o čem se mluví, o čem se píše. Ani ve volnu se toho neumím vzdát.

Média dnes skrze sociální sítě sledují i děti. Uvítala byste v českém školství větší prostor pro výuku mediální gramotnosti?

Přiznám se, že nevím, kolik prostoru je tomu ve školách, ať už základních nebo středních. Mluví se o tom, že toho prostoru mnoho není, takže i podle toho, když k nám přijdou nějací studenti, tak ta znalost, povědomí, mi přijde malá, vůbec i o mediálním trhu v Česku. Pravděpodobně by si mediální gramotnost zasloužila prostor, protože těch informací je na mladé lidí hrnutých díky internetu velmi mnoho a neumí se v nich zorientovat, co je pravda, co není pravda, co si z čeho mají vzít. Nejenom mladí, i starší lidi neumí pracovat s informacemi a vyselektovat je. Takže ano.

Vražda sedmadvacetiletého novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Kušnírové otřásla minulý rok v únoru Slovenskem i Českem. Ján Kuciak byl investigativní novinář, který psal o daňových podvodech lidí z blízkosti vládní strany Smer – sociální demokracie premiéra Roberta Fica. Ten na nátlak veřejnosti podal měsíc po vraždě demisi.

Kuciak čelil výhrůžkám od podnikatele Mariána Kočnera. Informoval policii, která se tím ovšem nezabývala. Kočnera obvinili společně s překladatelkou Alenou Zsuzsovou z objednání vraždy, on svou vinu však popírá. Další podezřelý je údajný zprostředkovatel Zoltán Andruskó, který měl na vraždu najmout právě Marčeka a Szabóa. Marček se prý minulý týden přiznal i k další vraždě z roku 2016, kdy o život přišel podnikatel Petr Molnár.

Marčeka po výslechu převezli do vesnice Veľká Mača, kde došlo k vraždě Kuciaka, aby proběhla rekonstrukce případu. Policii ukázal, kudy se dostal do domu, i kde se zbavil vražedné zbraně. Vyšetřování však dále probíhá.

Vědci v minulosti zpracovali množství studií, které tento rozsáhlý mýtus vyvrací, přesto se dodnes najdou lidé, kteří Wakefieldově původní studii věří. Samotný časopis The Lancet, který tuto studii zveřejnil, ji nakonec v roce 2010 stáhl.

Česká média se v posledním měsíci tomuto tématu věnovala velmi intenzivně. Zřejmě se tak stalo na základě hrozící epidemie spalniček, která se v minulých měsících šířila. O spalničkách se debatovalo například na Novinkách, v Českém rozhlase nebo v České televizi, například u Michaely Jílkové v pořadu Máte slovo.

Mýtus o tom, že očkování způsobuje autismus, není ničím nový. Dvacet let se objevuje v pravidelných intervalech jak v odborných časopisech, kde jej vyvrací a upozorňují na potřebu plošného proočkování obyvatelstva, tak i na konspiračních a jiných webech, kde naopak tento mýtus podporují.

Narodil se 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Jeho otec byl židovského původu. Matka mu umřela v jeho sedmi letech. Vyrůstal se čtyřmi vlastními a dvěma nevlastními sourozenci. Maturitu po mnoha reparátech zvládl na jednom z pražských gymnázií.

Hrál, psal a překládal hry pro rychnovské loutkové divadlo. Práva na Karlově univerzitě kvůli první světové válce nedostudoval.  Během války byl třikrát na ruské frontě, dva měsíce strávil v zajetí v Srbsku. Po válce se oženil se studentskou láskou a narodila se mu dcera.

Pracoval na úřadě, který ho inspiroval svou byrokratickou přihlouplostí k napsání povídky Kolotoč, která pobouřila kolegy z úřadu. Josef Čapek ho následně vyzval, aby psal do satirického časopisu Nebojsa. Humorně se strefoval do tehdejších politiků. Později i s bratry Čapkovými začal psát pro Lidové noviny.

U nich se vždy v pátek scházel společně s dalšími významnými osobnostmi doby, mezi které patřili bratři Čapkové, Eduard Bass, Fráňa Šrámek, Vladislav Vančura nebo i prezident Masaryk. Odtud vešli v známost jako „Pátečníci“ . Kritiky, až na některé výjimky, považoval za své přirozené nepřátele. U čtenářů byl ovšem velmi oblíbený, i přes častou negativní kritiku.

Před válkou se rozešel se svou první ženou a dceru poslali do bezpečí do Anglie. Kvůli svému původu musel odejít z Lidových novin. Během války pracoval u Rady židovských starších, kde sepisoval knižní fondy. Se svou novou známostí odešel do židovského ghetta v Terezíně, kde přednášel o české i světové literatuře a řešil táborové spory. V říjnu 1944 byl transportován do Osvětimi. Zemřel pravděpodobně v lednu 1945.  Na motiv jeho knih bylo po jeho smrti natočeno mnoho filmů a seriálů.

O životě, názorech, úvahách a postřezích Karla Poláčka se píše v knize Se žlutou hvězdou, která obsahuje záznamy z jeho deníků, které si psal před transportem do Terezína. Mnoho informací o díle meziválečných autorů obsahuje kniha Umění a život v modernistické Praze od Thomase Orta.

V roce 1995 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy.