Mezi hlavní řečníky patřili moderátor České televize Michal Kubal, redaktor a moderátor České televize Tomáš Drahoňovský, dále Kamil Kopecký a René Szotkowski z Centra prevence rizikové virtuální komunikace Univerzity Palackého v Olomouci a v neposlední řadě Karel Páral z katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Přednáška se skládala z několika částí, ve kterých se každý z hostů věnoval dané problematice. O úvod se postaral Michal Kubal, který shrnul historii fenoménu fakenews a jejich postavení napříč různými státy světa, včetně České republiky. Dvojice Kamil Kopecký a René Szotkowski představili vtipnou formou známé hoaxy a podvody, číhající na internetu. Moderátor Tomáš Drahoňovský se během své přednášky věnoval nestrannosti informací a v současné době velmi diskutovanému tématu, vztahu politiky a médií. Celou sérii přednášek uzavřel politolog Karel Páral a následná diskuze.

Společnost Ferdinanda Peroutky udělila cenu v Centru současného umění DOX v Praze. Klímová zaujala svou formulační zdatností vysvětlit ty nejsložitější ekonomické problémy. Szántó zaujal porotu svojí připraveností a profesionalitou.

Jana Klímová je v současné době členkou investigativního týmu v Českém rozhlasu. Dále pracovala v Hospodářských novinách, Mladé frontě DNES anebo v časopise Respekt. „V posledních letech Jana otevřela mnoho závažných kauz v oblasti českého byznysu a politiky,“ uvedl u Klímové Martin Groman.

Jakub Szántó se již během jeho studií stal členem zahraniční redakce Televize Nova. V současné době pracuje pro Českou televizi, kde od roku 2013 působí v izraelském Tel Avivu jako stálý zahraniční zpravodaj pro Blízký východ. „Zabývá se historickým kontextem, vysvětluje, analyzuje, a zároveň nepoučuje, komu máme fandit: cítí jen plnou zodpovědnost za to, jak a proč zprávu prezentuje,“ uvedla o jeho práci Veronika Bednářová.

Podle Peroutkovy vnučky Terezie Kaslové je smyslem a cílem udílení ceny trvalé zvyšovaní prestiže novinářské a publicistické práce, která má nezastupitelný význam pro fungování a rozvoj demokratické společnosti.

V minulých letech cenu obdržel například šéfredaktor reportážní publicistiky České televize Marek Wollner, novinář, bývalý disident, politik a překladatel Luboš Dobrovský, Petr Třešňák z Respektu či Martin Veselovský z internetové televize DVTV. Loni Cenu Ferdinanda Peroutky získal komentátor a televizní scenárista Vladimír Kučera a komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk.

„Sedm let jsem mohl fotit jen z motocyklu, do vrtulníku jsem se nikdy nedostal. Místo v něm jsem si poprvé vyprosil na jednu etapu loňského ročníku,“ uvedl Červený.

Putovní cenu pro vítěze v hodnotě 50 000 korun převzal Červený 2. února na Staroměstské radnici v Praze.

„Fotografie v sobě snoubí neobvyklý pohled, výrazné grafické řešení a zároveň silný sportovní okamžik,“ pronesl Filip Láb, předseda odborné poroty.

Klub sportovních novinářů (KSN) vyhlásil pro rok 2017 obnovenou premiéru soutěžní přehlídky Sportovní fotografie roku. Hlásit se mohli profesionální fotografové, členové KSN, se svými snímky z roku 2017. Na soutěž plynule navazuje výstava Sportovní fotografie roku 2017, která probíhá během února 2018 ve výstavních prostorách Staroměstské radnice v Praze.

Pro 11. ročník soutěže byly vyhlášeny kategorie fotbal, ostatní sporty, portrét, SportArt a foto série. Ze všech snímků, přihlášených do kategorií, porota vybrala nejlepší tři fotografie do hlavní soutěže o Sportovní fotografii roku, a také vybrala vítěze, který získal zvláštní ocenění Sport v Praze.

Výstavu fotografií je možno navštívit od 3. – 28. února. Otevírací doba expozice je každý den od 10 do 18 hodin. Návštěvníci zde mohou zhlédnout desítky velkoformátových fotografií nejlepších českých profesionálních fotografů.

Výsledky soutěže Sportovní fotografie roku 2017:

Hlavní cena: Michal Červený – Cape Epic 2017 (Nino Schurter a Matthias Stirnemann na etapovém závodě horských kol v Jižní Africe)

Fotbal: Vlastimil Vacek – Překonaný (brankář Dukly Praha Filip Rada inkasuje druhý gól v utkání HET ligy se Slavií)

Ostatní sporty: Pavel Lebeda – Josef Dostál: Vítězství (MS 2017 v rychlostní kanoistice v Račicích)

Portrét: Barbora Reichová – Jakub Voráček (hokejista)

SportArt: Michal Červený – Plný plyn (triatlonový závod na okruhu F1 v Abú Zabí)

Série: Michal Sváček – Automobilové závody 24 hodin Le Mans.

Má anketa Czech Blog Awards potenciál do budoucna?

Když si vzpomenu na první Blogerku roku, kde jsem ještě nebyla sama za sebe, ale byla jsem jen Nikčin (youtuberka Shopaholic Nicol) doprovod, tak tam to bylo v malém kongresovém sále, kde bylo jen pár židlí, plátno, projektor, předalo se tam pár cen, dali jsme si víno a šli jsme. Letošní ročník se konal v Hiltonu, kde byla obří projekce, skoro jak na Slavíkovi, neskutečně moc lidí, vysílalo se to živě na Óčku. Takže jo, každý rok se to posouvá, každý rok je to někde dál, ale na druhou stranu mi přijde, že to blogery posouvá do rolí takových celebrit a v tom se já úplně dobře necítím. Je hezký, že nás sleduje víc lidí a čím dál víc lidí nás začíná brát vážně, ale na druhou stranu to sebou nese tíhu toho, že to z nás dělá něco, co nejsme.

Některé díly seriálu zhlédlo více než sto tisíc příznivců. To byl jeden z důvodů, díky kterému si projektu všimlo nakladatelství CPress. S tím následně tvůrci cyklu, kterými jsou Jan Vaca za iDNES.cz a historik Pavel Scheufler, více než rok připravovali rozsáhlou publikaci. Historické snímky pocházejí právě z archivu Pavla Scheuflera. Kniha, která je na trhu více než dva týdny má 312 stran a váží více než kilo a půl.

„Vážím si práce autorů, kteří nelitovali volného času a dokázali internetový projekt převtělit v krásnou knížku. Určitým množstvím publikací odměníme i naše věrné čtenáře v rámci programu iDNES+,“ říká šéfredaktorka iDNES.cz, Naděžda Petrová.

„Projekt 100 pohledů na Česko jsem od samého počátku sledovala s velkým zájmem. Jsem moc ráda, že tvůrci tohoto počinu kývli na naši nabídku a vznikla tato krásná kniha. Věřím, že čtenáři budou z knihy nadšení a bude ozdobou jejich knihovny,“ dodává redaktorka nakladatelství CPress Petra Havelková, která knihu redakčně zaštiťuje.

„První díl seriálu 100 pohledů na Česko se na stránkách iDNES.cz objevil 11. ledna 2016. Motiv projektu byl jednoduchý: Česko má tisíce zajímavých lokalit, řada z nich ale v uplynulých desetiletích prošla výraznou změnou. Redakce se proto rozhodla získat historické fotografie a ze stejného místa pořídit srovnávací záběr. Nejprve byl zveřejněn historický snímek a na čtenářích bylo uhodnout, které místo zachycuje. Druhý den pak byla publikována současná fotografie. Stejného konceptu se iDNES.cz drží i letos, byl však obohacen o zahraniční záběry,“ uvádí v tiskové zprávě Tereza Sedláková z mediální společnosti MAFRA.

Víme o vás, že máte vystudovanou strojní fakultu na ČVUT v Praze. Co se pro vás stalo zlomovým bodem, díky kterému jste si uvědomil, že přestanete dělat strojařinu a stanete se novinářem?

To je jednoduché, přestalo mě to bavit. Ano, mám vystudovanou strojárnu, ale studoval jsem ji v době, kdy se jednak v průběhu studia změnil režim a druhak k nám konečně dorazily první počítače a programování. Tím pádem jsem se na strojárně zaměřoval více na programování matematických modelů než na klasickou strojařinu. Takovou prací se samozřejmě dalo dobře uživit, a tak jsem se tomu v různých podobách věnoval. Poté mě to ve svých 30 letech přestalo bavit, protože mi to přišlo, jako práce pro cvičenou opici. Jsem pyšný na to, že podle mého matematického modelu dělala firma Volkswagen turbodmychadla do jejich aut. Jednalo se opravdu o mechanickou práci, kterou by zvládnul každý, a tak mi ve svých 30 letech proběhlo hlavou, že tohle není to, co chci opravdu dělat.

Zabýval jste se psaním i před tím, než jste si uvědomil, že změníte obor?
Psaním jsem si vydělával na leasing prvního počítače, takže ano, nějaké zkušenosti byly. Jako dítě jsem chtěl být novinář, ale když jsem pobral rozum a zjistil, že to nemá cenu, tak jsem se na to vykašlal. Poté ve 30 letech, kdy mě programování přestalo bavit, jsem se nechal inspirovat americkými filmy. V těch jsem viděl ty pravé Američany, kteří jsou hrdí na to, že 3x za život změní profesi. Tím pádem jsem si řekl, proč bych měl dělat jenom to, co mám vystudováno? To nejsou okovy, nejsem předurčený napořád takové práci. Potkalo se to s tím, že v té době vznikaly nové kraje, ve kterých MF Dnes zakládala nové krajské redakce, což byl případ Pardubic. Východočeský kraj se rozdělil na kraj Hradecký a Pardubický. Někdejší východočeská redakce se stala hradeckou a pro Pardubice se zakládala na zelené louce úplně nová. Mně to přišlo jako skvělá šance. Říkal jsem si, že pokud dělat novinařinu, tak jít do těch největších, nejrespektovanějších novin, což bude určitě lepší a přínosnější, než začínat v Pardubickém deníku a postupně se prokousávat. Pokud to vyjde, tak začnu ve velké firmě, která má dobré zázemí a špičkové novináře. Zkusil jsem to a ono to vyšlo.

Investigativním žurnalistou jste se chtěl stát už na začátku vaší novinářské kariéry? Byl to váš cíl?
Ne, to rozhodně ne. Na Univerzitě Palackého v Olomouci učím investigativní žurnalistiku a všem svým studentům říkám, že je to spíše jako umělý konstrukt, jako taková marketingová nálepka. Ono to dobře vypadá, ale pro mě to je základ práce každého novináře, který dělá ve zpravodajství. Investigativní žurnalistika nepředstavuje nic jiného než kterákoliv jiná novinařina. Já opravdu nevím o jedné jediné speciální vlastnosti nebo dovednosti, čím by se ta práce odlišovala. To není ani věc odvahy a riskování. Nejde o práci s kriminálními zdroji. Já jsem se tím stát nechtěl, vždycky jsem chtěl být reportérem, protože žánr reportáže mě baví nejvíc. Když jsem dostal nabídku od Marka Wollnera z Reportérů ČT, tak to nebylo proto, že bych byl investigativním novinářem někde jinde. Byl jsem prostě normální novinář, kterého chtěl k sobě do týmu. Jako investigativní žurnalista máte nějaké informace, které je potřeba verifikovat, vyhodnotit kdo vám je říká, proč vám je říká a odlišit interpretaci od nějakých základních faktů.

Dostal jste se jako investigativní žurnalista do situace, že vám někdo vyhrožoval a podobné nepříjemné věci?
To se mi stalo jednou nebo dvakrát. Jednou jsem měl opravdu strach, ale to jsem ještě nepůsobil v televizi. Šlo o reportáž ohledně vyřizování účtů v kriminálním podsvětí v Mostu a Litvínově, kde šlo o nevyjasněné vraždy mezi podnikateli, provozovateli diskoték, distributory pervitinu a podobně. S chlapem, který měl být buďto údajný vrah nebo objednavatel těch vražd, tak s tím jsem se měl jednou setkat u benzinové pumpy za Litvínovem. Nakonec to byla úplně normální pohodová schůzka. Právě tam vám dojde, že to není jak v těch filmech, kde vás chce někdo někam vylákat a pak vás zabije. Pokud vás někdo bude chtít zlikvidovat, tak to udělá strašně jednoduše.

Musí být investigativní novinář tzv. splachovací a nebrat si tak vše moc osobně?
To ano, ale člověk si někdy říká, jestli to není náhodou špatně. Jde o to uvědomit si, kde je hranice na to být splachovací a kdy jste pro okolí cynik. Na jednu stranu musíte, protože ve chvíli, kdy podlehnete emocím těch, kterých se zastáváte, tak to je velmi nebezpečné. Ztrácíte ostražitost v prověřování informací, snadno podlehnete příběhu, který už je něco jiného než fakta a tím pádem jste citově vydíratelní. Investigativní žurnalista se musí proti tomuto obrnit a být schopný říct: „Máte smůlu, vybral jste si špatného advokáta, je to váš problém.“ Ten proces jde plíživě sám. Do žurnalistiky nejdete s tím, že musíte být takový a makový. Děláte to 10 let, poté se ohlédnete a zjistíte, že jste se změnil. Zároveň vás to někam posunuje, získáváte obrovskou sebejistotu pro normální život, naučíte se jednat s lidmi, dokážete s mnohem větším nadhledem vnímat své vlastní problémy, získáte obrovský sociální kapitál a síť kontaktů, které nemá kromě novinářů nikdo.

„Rozhodli jsme se využít potenciálu, který sami čtenáři nabízejí. Už roky využíváme v pražském vydání aktuálních čtenářských fotek, za které autoři získávají odměnu. Tehdy jsme se inspirovali od kolegů ze Skandinávie. Nyní nás napadlo, jak spolupráci rozšířit,“ říká Jan David, šéfredaktor deníku Metro.

Nová rubrika se tak stala výzvou pro všechny čtenáře deníku Metro z hlavního města. Je to jednoduché. Stačí, když čtenář napíše komentářů na metro.cz svůj tip a doporučí například kde se člověk dobře navečeří, kam zajít na koncert, vernisáž nebo sportovní utkání, anebo může poslat někomu vzkaz a třeba ho následující den objeví v novinách. Vybrané komentáře totiž vycházejí vždy v dalším vydání pražské verze tištěného deníku.

„Čtenáři nás sami upozorňují, co se kde ve městě děje. Za své fotky navíc dostávají odměnu 300 až 800 korun. Teď se jejich další nápady mohou objevit v Metru doslova černé na bílém. Vlastně na zeleném, protože rubrika má na stránce vždy jemně zelený nádech a je označena názvem Praha on-line,“ dodává David.

Deník Metro vychází celostátně a jeho čtenost činí 456 000 čtenářů na vydání. Pyšní se silnou skupinou mladých čtenářů a zvyšující se oblibou mezi vysokoškolskými studenty.

Středobodem projektu je rozhlasová režie, tvorba scénáře a vedení herců (v tomto případě spíše neherců, které si autoři schválně vybrali). Dokument zprostředkovává průběh zpracování básnické sbírky Jiřího Koláře z konce 60. let s názvem Návod k upotřebení s využitím pěti členů Divadelní společnosti KLAS. Více než dvouhodinový dokument nabízí divákovi pohled na proces tvorby rozhlasové hry, její atmosféru, při které hra vzniká a velmi precizní a zároveň náročnou interakci mezi režisérem a herci. Divák tak neuvidí finální nahrávku rozhlasové hry, jak by asi každý čekal.

„Natočili jsme asi čtrnáct nebo patnáct hodin záznamu, ze kterých se sestříhalo výsledných 130 minut. Kdyby bylo na mně, sestříhám to na desetihodinový dokument,“ komentuje realizaci projektu Štětina.

První z autorů projektu, Roman Štětina, vystudoval Ústav umění a designu v Plzni a Akademii výtvarných umění v Praze. V současné době se především zabývá médiem rozhlasu, formáty rozhlasové hry a rozhlasového rozhovoru. Pracuje pro ČRo 3 – Vltava v rámci projektu Radiogalerie.

Miroslav Buriánek je jedním z našich předních rozhlasových režisérů. Vystudoval divadelní režii na pražské Divadelní akademii múzických umění. Jeho kariéra je spojena s plzeňským rozhlasovým studiem, ve kterém působil od roku 1978 do roku 2015. Vytvořil stovky reportáží, rozhlasových dokumentů a dramatizací literárních textů.

John Grogan je typický novinářský snílek, reportér, toužící po vlastních velkých reportážích na titulních stranách známých novin. Bohužel, prozatím se k ničemu většímu nedostal. Od šéfredaktora metropolitních floridských novin dostává například za úkol reportáž o úniku methanu s rozsahem pouhé dva odstavce, což není podle jeho představ. Na začátku příběhu je John vykreslený jako podceňovaný novinář. Naopak jeho žena Jenny je velmi pečlivá a precizní novinářka, která má všechno naplánované do posledního puntíku. Jenny je v oboru úspěšnější než její manžel, a tak dostává v dalších floridských novinách mnohem zajímavější reportáže a více prostoru pro její články.

Na Floridě se John potkává se svým dlouholetým kamarádem, bývalým spolužákem a rovněž novinářem Sebastianem, který žije přesně takový život, jaký by sám chtěl. Sebastian velmi často odjíždí pracovně do zahraničí, právě kvůli velkým reportážím, které jsou publikované na titulních stranách.

Z Marleyeho se vyklube hyperaktivní a velký pes, který navíc vůbec neposlouchá, velmi rád kouše podlahu, ničí zdi, utíká, honí pravidelně pošťáka, žere polštáře, pije vodu ze záchodu a podobné věci, a tak John místo reportáží začne psát sloupky o úsměvných potížích s Marleyem. Jeho krátké, výstižné, vtipné a barvité sloupky začnou být velice populární, noviny se díky nim více prodávají a John začíná být konečně slavný.

Dokáže John zvládnout náročnou práci, výchovu 3 dětí a do toho všeho se nezbláznit z Marleyeho?