Vždy usměvavý a pozitivní – to je moderátor, komentátor a reportér České televize Jan Smetana. Třičtvrtěhodinové posezení s ním nebylo výjimkou. V první části rozhovoru se tento muž, který je jednou z tváří Branek bodů vteřin, rozpovídal hlavně o svých začátcích nejen v České televizi. Cesta na obrazovky stála spoustu trpělivosti a práce.
Máte památku na nějaký rozhovor z doby, kdy jste v médiích začínal?
Určitě, to si vybavím. Byl to rozhovor s Michalem Ježdíkem, který tou dobou trénoval sparťanské basketbalisty a myslím si, že byl dokonce i koučem národního týmu. On trénoval na Letné, kde jsem bydlel. Tou dobou jsem začínal jako dopisovatel do novin městské části Prahy 7.
A dopisování do těchto novin bylo úplně první zkušeností s médii?
V podstatě ano. Já jsem ještě předtím chodil do rádia Vox, ale to bylo jen takové oťukávání. Ale vyloženě že jsem někam šel a otiskli mi to, tak to byl tento HoBuLet. Holešovice – Bubeneč – Letná. To je tedy městská část 7. Tam jsem chodil na ten basketbal a jednou jsem potkal právě Michala Ježdíka.
Jak tedy tento první rozhovor probíhal?
Přišel jsem za ním, požádal ho o rozhovor (úsměv). Tehdy jsem měl takový starý diktafon, ten, na který mě nahráváte, je proti tomu hi-tech (úsměv). Byl to rok 2001 a ten diktafon byl na kazety a dvě tužkové baterky, které tam vydržely tak deset minut. Pak buď vytekly nebo se vybily. Neměl jsem vůbec odhad, protože jsem přišel na trénink a Michal Ježdík se mě ptal: ,,Na jak dlouho to bude?“. Měl jsem připravených asi deset nebo patnáct otázek, a tak jsem mu řekl, že zhruba dvě hodiny. On samozřejmě už předtím dával mnoho rozhovorů, takže věděl, že to trvá chvilku. Musím říct, že mi bušilo srdce, třásly se mi kolena, nebyl jsem schopen vyjádřit se, takže jsem ty otázky četl přesně tak, jak jsem je měl napsané. Je vtipné, že jsme pak s Michalem odkomentovali spoustu zápasů, takže jsme se spřátelili a začali jsme si tykat.
V České televizi jste už de facto od devatenácti let. Jak jste se sem dostal v tak brzkém věku?
Když to přeženu, tak se dá říct, že jsem šel kolem a zazvonil jsem tady (smích). Ne, bylo to možná trochu romantičtější. Každý, kdo tu chce dělat, začíná jako externista, dostává práci jako je přepisování agenturní zprávy nebo skriptuje. Dostal jsem kontakt na Radka Bauera, který právě externistům šéfuje. Tak jsem mu zavolal, že by mě ta práce hrozně bavila a zeptal jsem se ho, jestli bych například nemohl jet s Petrem Vichnarem na hokej nebo s Pavlem Čapkem mrknout na fotbal, abych věděl, jak se to dělá. Radek se mě ptal, jestli už mam maturitu a já jí tou dobou ještě neměl. Řekl mi, abych si udělal maturitu a pak mam přijít. Já jsem si myslel, že je tím diplomaticky řečeno „nemáme zájem“. Po maturitě jsem tedy ale zavolal a on řekl, že je to super a má pro mě práci, kterou bylo to přepisování zpráv a skriptování. Tou dobou jsem ještě psal do těch novin a pak jsem začal vysílat v rádiu.
A které zkušenosti jste si takto v mladém věku nejvíce vážil?
Měl jsem obrovské štěstí na lidi kolem, že jsem se chytil v novinách, v rádiu a také tady v ČT. Protože tady jsme seděli a sedíme všichni v jedné místnosti. Tehdy šéfredaktor Jaromír Bosák, Robert Záruba, Vojtěch Bernatský, Vladimír Drbohlav, Pavel Čapek a tak dále. Prostě všichni lidé v jedné kanceláři. A když už tu člověk je, tak má vždycky možnost se kohokoliv z nich na něco zeptat nebo ho sledovat. Já jsem tady chodil první dva roky jako fanoušek. Sledoval jsem sport od šesti let a nebyla jiná možnost, než na něj koukat v České televizi dříve ještě i Československé televizi. Pak jsme si ze satelitu nahrávali na videokazety různé sportovní přenosy a ta videokazeta kolovala a zpětně mi to přijde jak nějaký samizdat. Dokonce rok předtím než jsem sem přišel, tak tu byly ještě psací stroje. Pamatuji i pana Fišera, který zde působil jako externista a každou neděli sem chodil a protože neuměl s internetem, tak seděl u takového malého tranzistoráčku a poslouchal hokejové přenosy na Radiožurnálu. V 19:50 to volal do režie a odtamtud to řekli moderátorovi Branek, bodů a vteřin. Takto to fungovalo a to vše mi pomohlo. Všichni se zachovali pohodově. Neustále mi dávali nějakou perspektivu a neříkali „ty si mladej, neschopnej, nic neumíš“. Naopak mě motivovali. Druhá věc je, že mám štěstí na svoje vlastnosti. Mám určitou cílevědomost, ctižádostivost, ale nikdy jsem nešel přes mrtvoly a nechoval jsem se jako zm*d. Každý chce hned komentovat a moderovat. Já jsem to skriptování a agentury dělal pět let, i když je to práce tak na pět měsíců. Neprůbojnost, ale zase díky za to.
Takže trpělivost se vám vyplatila…
Já jsem si vysílal v rádiu, kde jsem se naučil mluvit, psal jsem stále do těch novin, kde jsem se naučil psát a když pak tady přišla příležitost, tak jsem ji, jak se říká, čapnul za pačesy. Samozřejmě jsem měl štěstí v tom, že v roce 2005 vznikla ČT24 a v roce 2006 ČT sport (tehdy ČT4, pozn. red.) a s nimi nové pořady jako Studio 6, které jsem v roce 2006 začal moderovat.
Vystudoval jste Vyšší odbornou školu Publicistiky v Praze a máte bakalářský titul z Univerzity Palackého. Tyto školy jste studoval v době, když už jste v médiích působil, tak v čem vám pomohly?
Říkám to na všech přednáškách, které absolvuju. Žádná škola, která má v názvu něco s médii, tak o tom de facto není. Školy mi daly určitý všeobecný rozhled, teoretickou průpravu a nějaké kontakty, které jsou důležité. Ale žádná škola, a za tím si naprosto stojím, neudělá z truhláře dobrého truhláře, když si to nemůže vyzkoušet. Stejně to platí o novinařině. Výjimku tvoří možná právo a medicína. Ale novinařina je normální řemeslo. Akorát ta práce je kreativní a buď to v sobě máte, cítíte to a lidé okolo vás vám pomohou, nebo ne. Škola pomůže v tom, že vám otevře oči, naučí vás přemýšlet, ale věci okolo se už musíte naučit sám.
Přejděme už k vaší současné práci v České televizi. Kolik času obnáší příprava na desetiminutové Branky, body, vteřiny?
Trvá to dlouho. První porada je v 10:00, ale tam já nemusím být. Ale zrovna dnes jsem tu (rozhovor pořízen v budově ČT, pozn. red.) od osmi, protože připravuji ještě Olympijský magazín a Basketmanii. Zpět k těm Brankám. Když je moderuji, tak sem chodím na dvanáctou, následně je porada v půl druhé, kde je celý tým, který tu je. Čili editor, moderátor a všichni reportéři, kteří vytvářejí relaci. Ono se to zdánlivě může zdát jednoduché naplnit deset minut, ale je to těžké. Kolikrát je těžší vytvořit půlminutový komentář k nějaké události, než k pětiminutové. Samozřejmě ta relace splňuje určitá kritéria. Má mít aktuálnost, logické řazení a musí to jako celek vypadat smysluplně a za tím je spoustu práce.
Je během týdne, kdy se nehraje fotbal a třeba většinou ani hokej těžší naplnit relaci?
Teď úplně odbočím. Mně vadí, že je na prvním místě fotbal a hokej, které jsou u nás dominantní sporty. Chápu to, že jsme fotbalový národ a z nějakého důvodu jsme dobří v hokeji, takže jsme i hokejový národ. A tyto sporty jsou tradiční náplní Branek. Mně vadí, že jsou v nich reportáže ze všech zápasů, protože by stačil jeden nejzajímavější z obou sportů. Ani bych tam nedával tabulku, protože žijeme v roce 2016, době internetu. Ale dobře. Je to sice trochu konzervativní, nicméně diváci už jsou na to zvyklí a ví, že tem servis dostanou, byť jsou tady specializované pořady jako je Buly – hokej živě a Dohráno. Takže když se pak hraje kompletní hokejové i fotbalové kolo, tak je to takové jednotvárné. Já mám radši, když je po sezóně, což je tedy od konce května do srpna. To jsou měsíce, kdy dostávají prostor menší sporty, jako je plavání a jiné sporty, které se do Branek nedostanou. Pak je to samozřejmě pestřejší a mě to baví více.
Jak dlouho dopředu víte, kdo bude do Branek nasazen?
Nasazujeme to zhruba dva měsíce dopředu. V říjnu už se například bavíme o Vánocích, teď je duben, tak se domlouváme na červenec. Je lepší dopředu vědět, kdy člověk vysílá, než riskovat, že se na poslední chvíli může něco stát.
Když jste v roce 2012 začínal s moderováním Branek, bodů, vteřin, byl jste více nervózní, než když jste například komentoval první basketbalový zápas?
Samozřejmě mi bušilo srdce, ale myslím si, že jsem tuto relaci zvládl celkem v pohodě. Stále si to pamatuji. Nervózní jsem kolikrát ještě teď, protože to je situace, kdy hrozí průšvihy. Vysílá se živě a nevíte, jestli se to stihne nebo ne, musí se dodržet stopáž. U Branek to není jen o tom je odmoderovat a přečíst. Jakýkoliv detail může narušit celou relaci a jediný, kdo je vidět, jsem já. Nikdo vás nezachrání. Je pravda, že máme malinký ouško a režisér nám třeba sdělí „udělej tohle“, „řekni tohle“ na základě toho, co se děje. Sám jsem byl několikrát v režii a tam se opravdu někdy neví, co se v danou chvíli odehrává. To nejsou příjemné okamžiky.
Cítíte se jako moderátor dostatečně, málo nebo hodně vytížený?
Já jsem externista, takže funguji na volné noze, takže já čím více mám práce, tím je to pro mě lepší. Já tady nejsem zaměstnaný, takže bych byl hloupý, kdybych práci odmítal. Zaprvé mě to baví, vážím si toho, že takovouto práci mám a taky to jsou pro mě peníze (úsměv).
Považujete sám sebe více jako moderátora nebo komentátora?
Já kdybych mohl, tak bych nejraději komentoval basketbal každý den, což samozřejmě nejde (úsměv). Moderování mě ale také baví a momentálně jsem asi více právě moderátor. Ale otázku bych položil ještě jinak. Jestli se cítím více jako moderátor, komentátor nebo reportér. Já bych nerad jednu z těch činností nějak nadřazoval, protože já jsem hlavně rád, že si je držím. Moderuji zpravodajství, Branky, body, vteřiny, komentuji basketbal, ale těch přenosů tolik není. Navíc jsou tu i jiní lidé přes tento sport, jako je Jakub Bažant. Pak ještě dělám reportéra, což je super. Jsem rád, že jezdím do terénu a natáčím reportáže. To je důležitá věc pro to, udržet si kontakt s lidmi. Mohl bych být tady zavřený, nalíčený, slušně oblečený… Jenže sportovní život se děje venku. Pro mě je tedy důležité si ty věci natočit a popovídat si s lidmi.
Co si myslí Jan Smetana o nástupu komerčních sportovních stanic?