Ve finských Helsinkách se uskutečnil hokejový turnaj čtyř zemí, které se koná tradičně vždy v polovině listopadu. Hlavní pozornost je celý víkend upřená na hokejisty, kteří se rvou o pohár a body do celkové tabulky. O turnaji by však vědělo jen pár tisíc místních diváků, kdyby součástí nebyla média. Jak vypadá běžný den novinářů na turnaji a jaká cesta vede k výslednému článku? To vše shrnuje reportáž přímo z finského hlavního města.
Pohár Karjala se koná vždy v polovině listopadu v Hartwall Areně. Pro samotného diváka je hala velká, pohodlná a výhled na hřiště je skvělý ze všech sedaček. Pro novináře je hlediště taktéž příjemné, jenže zážitek ze zákulisí už tak skvělý není. Jen vyzvednout si akreditaci je celkem bojovka, když musíte sjet výtahem do správného patra, překonat na parkovišti dvoje zátarasy, při kterých se na vás místní ochranka netváří příliš vlídně a následně trefit dveře od vrátnice. Akreditace pak vydávají u jednoho stolečku mladá slečna s postarší paní. Fronta je samozřejmě jen na jedné straně, ale nikomu to nevadí.
Pak už je vstup do haly volný. Zázemí je hodně neútulné, jelikož se ze skladu stalo tiskové centrum a všechno nepotřebné nářadí bylo rychle uklizeno do výklenků na chodbě. Člověk by čekal, že o novináře bude na takovém turnaji dobře postaráno, jenže opak je pravdou. Teplé jídlo nebo perlivou vodu v tiskovém centru nenajdete. V nabídce jsou jen oříšky, kterých se velmi rychle přejíte, pak sušenky a na pití máte k dispozici kávu, která vážně není dobrá, a čaj.
Z tiskového centra vede na novinářskou tribunu jen jedna cesta, a to výtahem. Po schodech by to bylo určitě náročnější, ale taky mnohem rychlejší. Výtahy totiž využívají i ostatní zaměstnanci haly, takže je aspoň čas si při trapném čekání popovídat s kolegy z jiných zemí o hokeji a návštěvnosti. Debata pak může pokračovat i během jízdy, protože výtahy jezdí vážně pomalu.
Po příchodu na tribunu je možnost si sednout kamkoliv. Stolečků je sice málo, ale jen pár výjimek si s sebou bere notebook. Kdo si myslí, že novináři jsou zároveň velcí fanoušci, tak musí být zklamaný. Nikdo během zápasu nefandí a ani po vstřelené brance nikdo nejásá. Až tedy na redaktora ze Zlína, který je poprvé na velké akci, ovšem i ten si nakonec zvyknul na tiché prostředí. Ona ta atmosféra celkově při zápasech moc není. Když nehrají Finové, tak je hlediště prázdné. Při zápasech domácích se pak fanoušci projeví jen při gólu nebo po vyzvání moderátora na kostce nad ledem. Jinak je v hale mrtvo, tak jako bylo za covidu.
Po zápasech je to sprint do mixzóny, ovšem s těmi výtahy se dá o sprintu mluvit jen v nadsázce. Většina týmů má svého mluvčího, kterému se nahlásí jména požadovaných hráčů, které je potřeba vyzpovídat. Pak už jde jen o souboj mobilů a diktafonů, kdo dá svůj přístroj blíž k respondentovi. Rozhovory jsou na celé akci nejdůležitější a také nejzábavnější. Jako novinář se dostanete třeba do blízkosti vycházející hvězdy ruského hokeje, nebo ke slavnému finskému legionáři, jenž má odehráno hromadu zápasů v NHL. Hráči jsou na rozhovorech velmi ochotní a občas přihodí na dobře mířenou otázku i menší vtípek, který rozesměje klubko novinářů kolem něj.
Po konci rozhovorů se jde všechno přepsat. V tiskovém centru je dlouho slyšet jenom klapání klávesnic. Občas se ozve česká nadávka, protože zrovna já musím dělat titulky k rozhovoru na video s Rusem, který na anglické otázky odpovídal svou rodnou řečí. Když je hotovo, člověk do sebe hodí pár oříšků, aby překonal největší hlad, protože na normální večeři si musí počkat až do pozdního večera a jde se koukat na další zápas.