Blondýna s nohama až po ramena, novinářka procházející událostmi první poloviny dvacátého století, kterou muži nebrali vážně, přestože svou odvahou mnohé předčila. Přesně to je Marta Gellhornová.
Jednoho dne je naše hlavní hrdinka na dovolené se svou matkou a svým bratrem a čirou náhodou zavítá do baru, kde zrovna nasává a líbá na ústa mrtvou rybu chlapík ve špinavé košili jménem Ernest Hemingway. Vzhledem jejímu nepřehlédnutelnému zevnějšku ji nepřehlédne ani Ernest a dá se s Martou do řeči. I po pouhých pár větách je divákovi jasné, že se tyhle dvě osobnosti do budoucna ještě potkají.
Právě tam se zrovna nachází jeden z vojáků na straně komunistů ve španělské občanské válce, který se snaží získat pro „jejich věc“ sponzory a nalákat válečné zpravodaje a romanopisce do Španělska, pro získání větší publicity, a tedy také většího financování. Marta projevuje zájem vydat se na cestu, ovšem okolní společnost je vůči jejím touhám spíše skeptická. Proč? Bavíme se o první polovině dvacátého století, kdy šovinismus byl na denním pořádku, a to i přesto, že Gellhornová za sebou měla již v ten moment kupříkladu článek, pro který žila s bezdomovci. Naštěstí ji nevole zlovolných mužů neodradí a na cestu za dobrodružstvím a permanentním ohrožením na životě se vydá i tak.
Přestože to byla její první zkušenost s válečnou korespondencí, co se týče příprav, vydala se na cestu jako zkušený veterán se slovy „Tlumok a padesát dolarů, to byla moje výbava do Španělskam všechno ostatní mi přišlo zbytečné.“ Ostatně, podobná slova zazněla i od světově uznávaného válečného reportéra Roberta Peltona „S sebou si na tyhle akce beru co nejméně věcí. Vždy počítám s tím, že stejně o většinu přijdu.“
Po příjezdu na místo určení měla Marta menší potíže se vyrovnat s tím, co vidí. Jejím úkolem bylo psát o válce, o vojácích účastnících se konfliktu, o vítězstvích a prohrách, ale jediné, na co mohla myslet, byli civilisté, kteří trpěli, přestože se bojů jakkoli neúčastnili. Pozorování utrpení těchto nevinných lidí a smrt všude kolem ji poznamenaly, a proto začala psát právě o civilních obětech.
S každou další válkou, které se účastnila, pokračovala ve svém zaměření na obyčejné lidi. Ať už to byla Zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem, druhá Čínsko-japonská válka nebo druhá Světová válka, která ji nakonec zlomila. Přestože viděla různé druhy utrpení a pokaždé je dokázala slovy vylíčit na papír, to, co viděla v Dachau, bylo příliš. Nemohla uvěřit svým očím a ztratila víru v lidstvo, ztratila víru v cokoli.
Marta Gellhornová měla pro strach uděláno a dokazovala to v průběhu celého filmu. V momentech, kdy se jiní třásli strachy pod stolem, ona běžela na ulici zjistit, co se děje. Nenesla s sebou fotoaparát, ani si nedělala poznámky, když jí zrovna svištěly kulky nad hlavou. Vše si pamatovala a psávala až v momentech minimálního bezpečí vojenských krytů. Svými činy pravidelně překonávala Ernesta Hemingwaye a celý snímek poukazuje na to, že velikánem nemusí být jen ten, kdo píše romány a umisťuje jejich účastníky do pozic hrdinů, ale taky ten, který je schopen živě popsat zvěrstva, kterých je lidstvo schopné.