„Za posledních třicet let bylo ve světě zabito 1400 novinářů. 91 % případů přitom zůstalo oficiálně nevyšetřeno,“ upozorňuje výbor na ochranu novinářů. Organizace Free Press Unlimited, Výbor na ochranu novinářů a Reportéři bez hranic (RSF) zorganizovaly úvodní slyšení tohoto tribunálu několik dní poté, co byla v Mexiku zabita dvojice novinářů, u příležitosti mezinárodního dne ukončení beztrestnosti za zločiny na novinářích 2. listopadu.

Úvodního slyšení se zúčastnili mezinárodní média a právní experti. Celý proces se streamoval online a záznam i se všemi podklady a dokumenty je přístupný na oficiálních stránkách tribunálu (zde).

„Lidový tribunál pokrývá šestiměsíční časový rámec, přičemž po úvodním slyšení budou následovat tři slyšení v konkrétních případech a závěrečné slyšení 3. května 2022 – Světový den svobody tisku,“ uvedla organizace RSF. 

Přehled slyšení

případ	datum	místo
Vražda novináře Lasantha Wickrematunga (1958-2009)	12. – 13. ledna 2022	Haag
Vražda novináře Nabila Al-Sharbaji (1986-2015)	16- 17. února 2022	Haag
Vražda novináře Miguela Á. Lópeze Velasca (1956-2011)	23. – 24. března 2022	Mexico
Závěrečné slyšení	3. dubna 2022	Haag

 

Haagský tribunál se má při jednotlivých kauzách zaměřovat na rizika, která novináři podstupují, na nespravedlnost při řešení těchto kauz včetně umlčování svědků a dalších nezákonných aktivit a na dopad beztrestnosti na oběti a novinářskou komunitu. Všechna následující slyšení se budou streamovat a záznam z nich bude zveřejněn na webu tribunálu.

„Nemáme moc poslat někoho do vězení (…) Můžeme ale říci, jak se co stalo, v jaké zemi panují pořádky, které to umožnily, a případně která instituce je odpovědná (…) že nebylo spravedlnosti učiněno zadost,“ uvedla pro Voice of America Almudena Bernabeuová, hlavní žalobkyně haagského tribunálu. Přestože tribunál právně nemá žádnou moc, jeho cílem je vytvářet tlak na instituce, které mohou dopadnout a potrestat odpovědné osoby.

„Každý týden je zabit novinář. Zabíjení pravdy je nejbezpečnějším zločinem na světě – v osmi z deseti případů jsou vrazi osvobozeni,“ lidový tribunál pro vraždy novinářů.

Dánský seriál ve švédskoněmecké koprodukci na námět knih autorky Elsebeth Egholmsové sleduje příběh novinářky Dicte Svendsenové, kterou ztvárňuje herečka Iben Hjejleová. V pilotním díle se Dicte jakožto čerstvě rozvedená matka vrací do svého rodného města Aarhus za vidinou začít odznova a vrátit se ke své uspěšné kariéře investigativní reportérky kriminálních případů.

Krátce po nastěhování se Dicte pouští do vyšetřování nalezeného mrtvého ženského těla, z něhož pachatel brutálním způsobem vyřízl dítě. Zanedlouho poté se střetává s těhotnou Bosňankou Remzou, jež má strach z podobného osudu. Jakmile dojde ke zmizení právě Remzy, Dicte postupně odkrývá, že má co dočinění s propracovaným obchodem s dětmi, jehož záběr je mnohem rozsáhlejší, než se zprvu mohlo zdát.

Dicte se v rámci své investigativní práce také snaží spolupracovat s místním kriminálním vyšetřovatelem Johnem Wagnerem. Ten však neskrývá svou skepsi vůči ní a její práci a není příliš ochotný dělit se s ní o cenné informace.

Seriál zdařile popisuje právě aspekt investigativní novinařiny, co se týče nejen kriminálního prostředí. Hlavní hrdinka se často potýká s odmítáním spolupracovat a poskytovat informace zejména ze strany policistů a kriminalistů, ale i běžných osob. Určité momenty mohou v divákovi budit pocit, že lidé oplývají jakousi utkvělou představou, že novináři jsou pouze otravní zvídavci, co se nejraději šťourají v lidských životech a pracují jen za vidinou senzace a co největšího zisku.

Důležitá je také linka sociální a genderová. Dicte jakožto rozvedená matka a novinářka středního věku často čelí různým stereotypům zejména ze strany stejně starých mužů v jejím okolí. Taky svádí jakýsi vnitřní boj vzhledem ke svojí práci a rodinnému životu. Často balancuje nad nelehkým rozhodnutím zdali upřednostnit vyšetřování a potřebu dopadnout zločince před svou náctiletou dcerou a milostnými či rodinnými vztahy.

Seriál Dicte se všemi jeho třemi sériemi u nás odvysílala Česká televize a objevil se také na mezinárodní streamovací službě Netflix.

Hned zpočátku se díváme na archivní záběry získané bulvárními novináři (převážně ze zahraničí) prolínané prostřihy na drsňáky z Elánu, přičemž bubeník zde má velké problémy nedívat se do kamery. A zatímco se stará hala otřásá v základech, vyvíjí se paralelně i příběh novinářské redakce.

Hyeny prahnoucí po jakékoli senzaci, jak jsou zde mimo jiné novináři vykreslení, spřádají ďábelské plány, jak by jen mohli poškodit pověst frontmana Jožo Ráže. Pronásledují ho na každém kroku, sbírají kompromitující materiál a jeden fotograf dokonce vyvolá rvačku s pětašedesátiletým zpěvákem.

Na krysy je potřeba deratizátor

Bohužel, být bulvárním pisálkem skýtá i mnohá nebezpečí. Může se taky stát, že si vás mačofrajeři Patejdl, Baláž, Ráž a spol. vezmou do parády a skončíte s pytlem přes hlavu a oni na vás budou mířit zbraní. Není rok a půl po vraždě Kuciaka trošku přes čáru připravovat novinářskou deratizaci, byť jen v nadsázce?

Kvůli téhle otázce čelí hudebníci velké vlně kritiky už od vydání klipu. Mají však i své příznivce, kteří zase tvrdí, že je klip namířený s nadsázkou proti bulváru a kapela si seriózní žurnalistiky opravdu cení. A ten vzkaz opravdu na konci je!

Nicméně, slovenská kapela, která asi deset let pravidelně ohlašuje svůj už opravdu poslední koncert, si pak mírně pod sebou podřezává větev a dělí národ na dvě poloviny. Platí ale staré známé úsloví: negativní reklama – taky reklama.

Svou kariéru začal Garzón v roce 1998 jako starosta bogotského městského obvodu Sumapaz. V této okrajové části města během jednoho roku založil zdravotnické středisko, zvýšil kvalitu vyučování na místní škole nebo nechal zpevnit jedinou tamní cestu.

Už v té době ale vyčníval svým břitkým humorem a kritikou levicové guerilly FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – lidová armáda). To se ale setkalo s odporem jeho nadřízených a musel proto brzy ve své funkci skončit.

Humor a kritika mu ale pomohla v cestě do světa médií. Na začátku devadesátých let stál u zrodu kultovního kolumbijského pořadu Zoociedad, ve kterém parodoval politiky a konzum ve společnosti. Stal se tak prakticky průkopníkem politické satiry v Kolumbii. Během dalších let se zasloužil o vznik komediálních pořadů ¡Quac! El Noticero a La Lechuza.

V Kolumbii devadesátých let byly na denním pořádku přestřelky paramilitárních guerill, vraždy i únosy. Když 23. března 1998 unesla leninisticko – marxistická guerilla FARC 32 lidí, byl to právě Garzón, který se zasadil o propuštění devíti rukojmích.

To paradoxně vyvolalo nespokojenost u krajně pravicové guerilly AUC nebo u vládního generála Mory Rangela, kteří vynili jej z přímé spolupráce s guerillou FARC. Garzón chtěl tato tvrzení vyvrátit nebo se alespoň setkat se svými oponenty, to se mu ale nikdy nepodařilo.

V pátek, 13. srpna 1990 byl Garzón na cestě do práce v rádiu. Jeho auto ale předjeli dva muži na motorce a pětkrát vystřelili. Garzón na místě zemřel.

Vyšetřování vraždy i následný proces se táhl několik let. Až v březnu 2004 došel soud k závěru, že objednavatel a strůjce Garzónovi vraždy byla hlava AUC – Carlos Castaño. Dostal trest ve výši 38 let ve vězení a vyplacení pokuty 790 miliónu pesos. Castaño ale k vykonání trestu nikdy nenastoupil, necelý měsíc po vyřčení rozsudku jej totiž zavraždili, s největší pravděpodobností, členové jeho vlastního gangu.

Protest, který měl především upozornit na kritickou situaci novinářů a svobody tisku v Saudské Arábii, se uskutečnil přesně rok poté, co příslušníci saudských speciálních sil unesli Chášukdžího a následně jej umučili k smrti ve sklepě pod svým velvyslanectvím v Istanbulu.

RSF podle prohlášení na webových stránkách chtěla ukázat korunnímu princi Mohamedu bin Salmánovi, že svět na tento čin ještě nezapomněl. Kusy figurín rozmístěných před konzulátem pak měly symbolizovat vyjádření hrůzy a šoku, který po vraždě novináře zasáhl celý mediální svět.

„Vražda Džamala Chášukdžího a způsob, jakým byla vyšetřována, svědčí o barbarských praktikách a nepřijatelné míře beztrestnosti, “ prohlásil generální tajemník RSF Christophe Deloire. „Tento děsivý zločin všem odhalil politiku Saudské Arábie ve věci umlčování novinářů, politiku založenou na mučení, únosech, a dokonce i vraždě,“ dodal.

 Další podobné protesty hodlá organizace uskutečnit během následujících měsíců i v dalších zemích Evropy.

,,Něch robí, čo má, lebo skončí na Kuciaka,” píše v konverzaci Marián Kočner o soudkyni Zuzaně Maruniakové. Ta má rozhodnout o jeho vině či nevině v kauze falšování směnek, na základě kterých se snažil vymoct 69 miliónů eur od slovenské TV Markíza, kterou se na konci devadesátých let snažil Kočner přivlastnit.

Kočner to píše v konverzaci, na jejíž druhé straně měla být bývalá státní tajemnice ministerstva spravedlnosti a nynější soudkyně, Monika Jankovská. ,,Ja som z nej urobila to, čo je a prišiel čas splatiť dlh!!!!! Sľúbila to a sama dala návod a postup, ktorý si dodržal. Tak prišiel čas, aby teraz ona dodržala, čo sľúbila,” měla se k věci vyjádřit sama Jankovská. Ta ale jakoukoli známost s Kočnerem trvale odmítá.

Jankovská na začátku podzimu odstoupila z pozice státní tajemnice, brzy na to se ale přesunula na post soudkyně okresního soudu v Bratislavě. Kočnerovy kontakty na politiky i lidi v justici, které vyplývají ze zveřejněných zpráv na Slovensku vyvolávají četné dohady o nezávislosti politické i justiční scény v zemi.

Obviněný udržoval kontakty s politiky, prokurátory i novinářem

V komunikaci přes Threemu se Kočner domlouval například s Alenou Zsuzsovou, zprostředkovatelkou vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Stejným způsobem také často řešil vyjednávání úplatků, dohady s politiky, prokurátory či členy skupin organizovaného zločinu. 

S Kočnerem také v minulosti spolupracoval bývaly novinář a člen Slovenskej informačnej služby, Peter Tóth. Ten měl pro Kočnera sledovat a sbírat informace o novinářich, mezi které patřil i Ján Kuciak. Novinářům pak na základě takto získaných informací Kočner neváhal osobně vyhrožovat. Od minulého roku ale Tóth spolupracuje s policií a v červnu proti Kočnerovi poprvé svědčil i u soudu.

Anna Politkovská, ruská novinářka, kritička Kremlu, symbol boje proti režimu Vladimira Putina, zavražděná symbolicky 7.října, tedy v den narozenin prezidenta Ruské federace, si během svého života psala deník.

Ten posmrtně vyšel pod názvem Ruský deník: deník známé ruské novinářky. Je to sice četba rozsáhlejší, ale nastiňuje poměry mezi novináři v ruském prostředí a líčí její strastiplný život.

Napoprvé díky rychlé pomoci přežila

Anna pracovala v opozičních novinách s názvem Novaja gazeta a mezi její významné práce patří primárně rozhovor s čečenským prezidentem Razmanem Kadyrovem, kterého kritizovala za účast na rvačkách a přestřelkách, podněcování k vraždám a porušování lidských práv. Kadyrov tehdy pronesl: ,,Dávejte si pozor, s kým děláte rozhovor, a co napíšete.“

První pokus o vraždu potkal Annu už v roce 2004. Toho roku čečenští separatisté zajali při teroristickém útoku v Beslanu okolo 1 200 žáků a Politkovská se rozhodla vyjednávat jako prostředník. V letadle jí byl následně nabídnut otrávený čaj.

Hrdinný boj za spravedlnost se jí nakonec stal osudným

Tehdy díky okamžité hospitalizaci ještě přežila, i tak ale figurovala na seznamu nepřátel ruské vlasti a čelila výhrůžkám od vysokých státních úředníků.

Za nesouhlasný názor s režimem ukončil její život neznámý pachatel 7. října roku 2006, tedy na datum narozenin Vladimira Putina. Zastřelili ji ve výtahu svého domu. Střelec po incidentu položil zbraň vedle nehybného těla, aby vše vypadalo jako sebevražda.

Na její počest organizace Reach All Woman in War uděluje cenu Anny Politkovské, jež oceňuje ženy obhajující lidská práva z celého světa.

Organizace IRA se hlásí k zavraždění pomocí dobrovolníků, kteří bojovali s policií při razii na střelné zbraně a vyjádřila soustrast pozůstalým a rodině irské investigativní novinářky Lyry McKeenové v pondělí 23. dubna. Policie zadržela ženu podezřelou s vraždou.

Při policejní razii v domech severoirských nacionalistů se strhla přestřelka a jedna kulka trefila Lyru, která později zemřela v nemocnici. Žurnalistka byla na místě, protože se věnovala nepokojům v Londonderry. „Stála na straně nepřítele (policie),“ zní stanovisko IRA, proto byla cílem střelby maskovaného muže. Na místě však pracovně nebyla.

Incident zachytily bezpečnostní kamery a policie zatkla dva muže, které po vyslechnutí propustila v pátek a čin vyšetřuje jako terorismus.

Teroristická organizace IRA žádá připojení Severního Irska ke zbytku Irské republiky. Během druhé poloviny 20. století rozpoutala občanskou válku, během které zahynulo až 4 tisíce obětí.

Vražda sedmadvacetiletého novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Kušnírové otřásla minulý rok v únoru Slovenskem i Českem. Ján Kuciak byl investigativní novinář, který psal o daňových podvodech lidí z blízkosti vládní strany Smer – sociální demokracie premiéra Roberta Fica. Ten na nátlak veřejnosti podal měsíc po vraždě demisi.

Kuciak čelil výhrůžkám od podnikatele Mariána Kočnera. Informoval policii, která se tím ovšem nezabývala. Kočnera obvinili společně s překladatelkou Alenou Zsuzsovou z objednání vraždy, on svou vinu však popírá. Další podezřelý je údajný zprostředkovatel Zoltán Andruskó, který měl na vraždu najmout právě Marčeka a Szabóa. Marček se prý minulý týden přiznal i k další vraždě z roku 2016, kdy o život přišel podnikatel Petr Molnár.

Marčeka po výslechu převezli do vesnice Veľká Mača, kde došlo k vraždě Kuciaka, aby proběhla rekonstrukce případu. Policii ukázal, kudy se dostal do domu, i kde se zbavil vražedné zbraně. Vyšetřování však dále probíhá.

Majú Zsuzsová a Kočner na svedomí smrť ďalšej novinárky?
V uznesení o vznesení obvinenia voči Kočnerovi sa objavilo meno novinárky, bývalej redaktorky RTVS a predtým TV JOJ, ktorá náhle zomrela na prelome rokov 2016 a 2017. Vo výpovedi vyslovil podozrenie obvinený zo spolupráce na vražde Kuciaka, Zoltán Andruskó.

„V lete 2016 ho (Zoltána Andruska) poprosila Alena (Zsuzsová), aby ju zobral do lesa, kde zbierali muchotrávky zelené. Následne na konci r. 2016 bola podľa jeho vedomostí otrávená jedna novinárka, p. Kočkovičová,“ napísal vyšetrovateľ vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej. Informovala o tom televízia JOJ. Ta má k dispozícii uznesenie o vznesení obvinenia Mariána Kočnera.

Vtedy sa 32-ročnej Leone Kočkovičovej Fučíkovej prudko zhoršil zdravotný stav počas silvestrovskej lyžovačky v roku 2016. Počas nej si všimla na svojom tele modriny. CT vyšetrenie ukázalo krvácanie do mozgu, upadla do bezvedomia a diagnostikovali jej akútnu leukémiu. Po dvoch dňoch v nemocnici zomrela. „Súdna pitva vykonaná nebola. Lekári prípad uzavreli ako akútnu leukémiu, s tým, že príčinou smrti bolo masívne krvácanie do mozgu,“ informovala televízia JOJ.

Televízna reportérka však neriešila žiadne kauzy s Kočnerom, nepoznala Zsuzsovú a spravodajsky pokrývala oblasť Nových Zámkov a juhu Nitrianskeho kraja. Podľa manžela novinárky sa jej nikto nevyhrážal, preto je veľmi otázne, či Zsuzsová alebo Kočner majú niečo spoločné so smrťou Fučíkovej, Polícia ani prokuratúra sa k prípadu zatiaľ nevyjadrili.

Kočnerove SMSky…
Vďaka uzneseniu o obvinení Kočnera z objednávky vraždy novinára Kuciaka a jeho snúbenice sa dozvedáme veľa „zaujímavých“ informácií. Okrem esemesiek so šéfom Penty Haščákom, o ktorých sme informovali v predošlých týždňoch, napríklad aj to ako upozorňoval Kočnera známy slovenský automobilový pretekár Miroslav Konôpka, že Kuciak je „vychcaná k…a s pozadím.“

Denník N však prišiel s ďalšími informáciami o sledovaní novinárov. Marian Kočner sa tri mesiace pred vraždou investigatívneho novinára pochválil bývalému zástupcovi generálneho prokuurátora Ladislavovi Tichému takouto SMS: „Tohto roku som do novinárov investoval 200-tisíc eur. By si sa posral ako ich mám prelustrovaných. Viem kto koho j…, kto je buzik, ožran, tyran. Aj s foto a videodokumentáciou,” písal Kočner.

Čoraz pravdepodobnejšia téza je, že na Jána Kuciaka jednoducho nič zlé nemal, preto ho dal zabiť.

Wikipédia vytvorila čiernu listinu konšpiračných webov
Známa internetová encyklopédia Wikipédia chce taktiež bojovať proti konšpiračným webom. Na čiernu listinu dala množstvo slovenských internetových stránok, ktoré majú konšpiračné,  neonacistické či ultranacionalistické obsahy. Editorom a autorom zakazuje odkazovať na niektoré pochybné zdroje. V texte článkov nemôžu byť odkazy na weby, ktoré sú na čiernej listine Wikipédie.

Medzi stránkami je napríklad portál časopis Zem a Vek či stránky stoporenie.sk a hlavnespravy.sk.