Režisérka Liz Garbus (Nevinné tahy, What Happend, Miss Simone?) se vžila do role pozorovatelky redakce The New York Time, kde natáčela 100 dní od zvolení prezidenta Trumpa. Pár dní do voleb můžeme vidět, jaké kauzy se udály hned na začátku jeho volebního období např. rezignace Michaela Flynna, nebo vyšetřovaní jeho napojení na Rusko.

Když vidíte reportérku Maggie Haberman jak klečí opřená ke zdi, s mobilem v ruce, kde debatuje se svými dětmi, kdy se vrátí domu, uvědomíte si že i novináři jsou lidi. Že to nejsou jenom „Fake News“ a „Nepřítel státu“ jak říkal prezident Donald Trump.

Můžeme zde vidět i to jak – v té době velmi aktuální – hnutí #MeToo postihlo i redakci, kdy jeden ze zpravodajů Glenn Thrush musel čelit obvinění ze sexuálního obtěžovaní. Garbus krasně zachytila těžkosti vedení NYT, když museli suspendovat jednoho ze svých nejlepších lidí.

Pokud jste se někdy chtěli vědět, jaké to je v kůži novináře ve velkém americkém deníku, „The Fourth Estate“ vám to příjemně vynahradí.

Historicky prvním audiovizuálním přenosem se stal rozhovor pozdějšího prezidenta Spojených státu Herberta Hoovera a Waltera S. Gifforda, ředitele společnosti AT&T. Vysílání se uskutečnilo díky telefonním linkám a přenos tak fungoval na stejném principu jako faxy. Technologie vyvinutá v televizních laboratořích AT&T pod vedením Herberta Ivese stála na základech v té době už poměrně rozšířené telefotografie, kterou ale bylo nutné upravit tak, aby kromě statických obrázků byla schopná přenášet i zvuk a pohyb.

Ačkoliv šlo o dvousměrný přenos, obraz mohli sledovat pouze diváci v New Yorku, a to navíc na obrazovce o rozměrech 5×6 cm. Přesto se vysílání dočkalo velkého úspěchu. „Demonstrace kombinace telefonu a televize je něco, co předčí všechna geniální proroctví. Je to jedna z mála věcí, které Leonardo da Vinci, Roger Bacon, Jules Verne a další mistři předpovědí naprosto nedokázali předvídat,“ napsal o zážitku reportér The New York Times den poté. Největší popularity se ale televize dočkala až na konci druhé světové války.   

The Wall Street Journal zaujal článkem o právníkovi amerického prezidenta Donalda Trumpa Michaelu Cohenovi. Ten měl uplatit dvě milenky tehdejšího prezidentského kandidáta, aby o aférách s ním pomlčely a neohrozily jeho volební kampaň.

Text The New York Times se rovněž týkal kontroverzního amerického miliardáře. V tomto případě šlo o daňové podvody, díky kterým se v devadesátých letech měl dostat k desítkám milionů po otci.

Agentera AP si cenu zasloužila informacemi z občanské války v Jemenu. Novináři psali o hrůzách a násilnostech, na jihu Arabského poloostrova strávili rok. Dvojici barmských reporterů píšících pro Reuters se jejich práce stala osudnou, jelikož skončili ve vězení. Informovali o pronásledování menšinového muslimského etnika Rohingů.

Porota cenu udílí už od roku 1917.

Snaha o ututlání skutečností trvající čtyři prezidentská období donutila první americkou vydavatelku Kate Graham a ambiciózního šéfredaktora Bena Bradleyho vyhlásit vládě bezprecedentní válku tím, že zveřejnili tajné vládní zprávy Pentagon Papers, které obsahují detaily a především pravdu o válce mezi Amerikou a Vietnamem.

Kate Graham představuje novinářku, která musí pracovat tvrději než všichni muži v její branži, aby si udržela respekt a autoritu. Potýká se s finančními problémy v The Washington Post a nového kupce odrazuje žena ve vedení. Snaží se chránit noviny a s nimi tak odkaz svého manžela a jeho rodiny. Šéfredaktor, který pro ní pracuje, Ben Bradley, je ambiciózní zkušený novinář. Posílá nováčky získávat informace, ví, co patří na titulní stranu a nedrží se projektu, který padl a rychle spouští nový. Nebojí se ani postavit své šéfce Kate, když se plete do jeho práce.

Novináři jako vlastizrádci

Ben se chystá zveřejnit státní tajemství po tom, co soud zakázal New York Times na nějakou dobu publikovat. The Washington Post je tak jediný, kdo má kopii tajné studie z Pentagonu. Přesto, že mu jeho právníci radí nic nezveřejňovat, články o Vietnamu v Postu vyjdou. Kate a Ben nedovolí, aby jim vláda diktovala, co zveřejňovat a co ne. Oba se tak zaslouží o radikální revoluci v historii svobody amerického tisku.

Po zveřejnění článku v New York Times a později pokračování v The Washington Post označila americká vláda novináře, kteří to vypustili, za vlastizrádce porušující celou řadu bezpečnostních zákonů. Prezident Nixon dokonce požene Times a Post k soudu. Z druhého pohledu prostých lidí a dalších novinářů jsou viděni jako obhájci demokracie a svobody slova. Mnoho tisku se jejich odvahu rozhodne následovat, postupně tak vydávají články o Vietnamu a podporují tak jejich rozhodnutí postavit se vládě. „Otcové zakladatelé dali svobodnému tisku ochranu, kterou musí mít, aby plnil zásadní roli v naší demokracii. Tisk má sloužit občanům, ne vládcům,“ ukončil soudce soudní řízení.

Během filmu se divák cítí jako sám novinář v akci patřící pod křídla dvou profesionálních týmů hlavních hrdinů. Během příběhu si několikrát můžeme užít pohledu do redakcí nejprestižnějších amerických deníků sedmdesátých let.

V rámci nové kampaně, která nese název Google News Initiative, usiluje Google o tvorbu lepších a přesnějších zpráv a také o ochranu proti kybernetickým útokům. Nová opaření mají ve výsledcích vyhledávání posílit roli kvalitních médií, což je zvláště důležité v době zvýšeného zájmu veřejnosti o informace, jako například během voleb nebo krizových situacích.

Google News Initiative představil v Londýně během setkání Googlu s novináři Philipp Schindler, ředitel obchodu a viceprezident firmy. „Začíná být opravdu náročné určovat, co je pravda. Obchodní model žurnalistiky se radikálně mění. Držet krok s rychlou technologickou evolucí je výzvou nejen pro nejrůznější instituce, ale také pro nová průmyslová odvětví. Proto zakládáme Google News Initiative,“ přiblížila svůj záměr internetová společnost.

Jedním z cílů iniciativy je zajistit uživatelům Googlu snadný odběr online novinových publikací, a to prostřednictvím služby Google Subscribe. Ta zamezí nutnosti zdlouhavého a opakovaného vyplňování uživatelských jmen a hesel pro přihlášení do různých zpravodajských portálů. Mezi první deníky, které zpřístupní předplatitelům svůj internetový obsah přes Google Subscribe, se řadí tituly jako Financial Times, Le Figaro, Washington Post, The New York Times nebo La Repubblica.

Coby součást Google News Initiative se prezentuje i pomoc mediálním domům při implementaci moderních technologií. Opatření by měla pomoct tvůrcům obsahu vyrovnat se s digitální transformací a vylepšit jejich podnikatelský model. „Pokud nebudou moci růst naši vydavatelé, neporosteme ani my,“ uvedl Schindler.

Celá kampaň internetové společnosti je reakcí na vlnu kritiky za spoluvinu při masivním šířením falešných zpráv napříč internetem v průběhu posledních měsíců. Té se nevyhly ani velké sociální sítě jako Facebook a Twitter.

Hlavní příběhovou linku tká bezprecedentní boj The Washington Post, konkrétně vydavatelky Kate Graham a šéfredaktora Bena Bradleeyho, s vládou Spojených států amerických o svobodném šíření informací. V tomto konkrétním případě zveřejnění tajné vládní zprávy Pentagon Papers. Film tak v tomto boji zobrazuje, jak nebezpečné mohou být pokusy o cenzuru tisku.

The Washington Post totiž nejsou první, kteří s touto vládní zprávou vyjdou na světlo. Jen o několik dní dříve zveřejní kusy zprávy na svých listech světoznámý deník The New York Times. Tomu však vláda Spojených států amerických pozastaví činnost a zažaluje je, takže musí k soudu.

Film ukazuje, jak důležitá je pro novináře práce se zdroji. Podle vyjádření jednoho z hrdinů filmu nesmí svůj zdroj novinář nikdy vyzradit. Tato příběhová linka je plná nevystopovatelných telefonů, schůzek v motelech a také špionáže mezi jednotlivými redakcemi.

A co teprve takové hledání v tajných materiálech. To je pro investigativní novináře hotová hostina. Skupinka lidí v čele s šéfredaktorem Bradleeym sedí v obývacím pokoji jeho domu mezi stohy papíru prakticky všude, kde se dá. Dohromady se snaží všichni sestavit ucelený obraz toho, jak celá válka ve Vietnamu probíhala.

Celým filmem pak prostupuje atmosféra toho, jestli by měly noviny The Washington Post zveřejnit tajnou zprávu pod hrozbou soudů a možného ukončení činnosti, nebo by se měli vzdát novinářských hodnot a nezveřejňovat nic. Kate s Benem však ukáží velikou odvahu a noviny s články o Pentagon Papers pustí do tisku, i přesto, že jim dvěma hrozí vězení a novinám postupný bankrot. Soud proti vládě USA vyhrají a uchrání tak novinářské hodnoty a právo obyvatel na svobodu slova a informací.

Celý film zakončuje mezi novináři velice známá scéna, kdy do budovy Demokratické strany vnikli pracovníci aparátu republikánského prezidenta Richarda Nixona. A kdo odhalil na svých stránkách tuto kauzu, která časem vešla do dějin pod názvem Watergate? Byli to Carl Bernstein a Bob Woodward. A kde jinde než na stránkách The Washington Post.