Windhoekská deklarace pojmenovaná po hlavním městě Namibie tvrdí, že svobodný tisk je podstatnou oporou demokratické společnosti a spravedlivého lidského úsilí po ní. Dokument je považovaný za první z řady podobných prohlášení po celém světě a jako zásadní potvrzení závazku mezinárodního společenství ke svobodě tisku.

Úzce spjatá svoboda projevu

Svoboda slova je svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení. Nejde jen o svobodu projevu, ale také o svobodu informace a myšlenky přijímat, vyhledávat a rozšiřovat jakýmkoli způsobem. Právo na svobodu projevu je zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech.

Jde zejména o možnost bez cenzury veřejně sdělovat informace a svobodně vyjadřovat názory. Nebylo ale tomu tak vždy. V Českých zemích probíhala prakticky od počátku tvorby obsahu médií pro veřejnost. Obdobně tomu bylo i v okolních zemích. Po pádu komunismu se cenzura zakázala ústavním zákonem.

Index svobody tisku

Svoboda tisku je nepochybně součástí svobody projevu a jako taková nebyla vždy samozřejmostí. V mnoha zemích se s ní nesetkáme dodnes. Mezi ně řadíme například Severní Koreu, Turkmenistán nebo Čínu. Nejhůře je na tom Eritrea, která je oficiálně prezidentskou republikou. Ve skutečnosti se však jedná o diktaturu vlády jedné strany.

Státy, které se v žebříčku indexu svobody tisku k r. 2021 mají nejlépe, jsou pravým opakem států s nejvyšším indexem. Je jím na prvním místě Norsko, které má dle indexu demokracie vytvářeného časopisem The Economist, nejkvalitnější demokracii na světě. Druhé pak Finsko, třetí Švédsko. Česká republika je na 40. místě ze 180.

Celou tabulku světového indexu svobody tisku si můžete prohlédnout zde.

„Převažuje agresivita a pohled ruských médií na dění v Evropě, že jenom mrznete bez ruského plynu a přejí vám všem konec. Je to hrozné ponižování, protože propaganda je silná,“ popisuje situaci ukrajinský zubař z Donětsku Sergei Bahrii, který přijel před dvěma týdny s rodinou do Česka. „Dokázat, co je nebo není pravda, trvá dlouho, a je to namáhavé. V televizi i v dalších médiích panuje cenzura. Špatně se s ní bojuje. Dvacet kilometru od nás je válka, ale nepůjdeš se tam podívat. Takže otevřeš média a získáš ty informace od nich, i když jsou cenzurované,“ doplňuje Bahrii.

Ruská federace veřejně označuje invazi na Ukrajině za mírovou misi. S tímto tvrzením pracuje i Všeruská státní televizní a rozhlasová společnost, která vlastní a provozuje celostátní stanice, mezinárodní televizní společnosti, rozhlasové stanice a většinu regionálních televizních a rozhlasových společností. Stejně k situaci přistupují i státní tiskové agentury TASS, RIA a Russia Today. Velký vliv má taky stejnojmenná televizní stanice Russia Today.“Třeba Russia Today je v ruštině, češtině, angličtině, všude. Můžete si přečíst, jak válka začala kvůli genocidě v Bondasu. Je to stejná propaganda jako v Rusku, jen v češtině,“ říká o šíření dezinformací Bahrii.

Oproti státním médiím existují i média snažící se informovat o konfliktu objektivně. Fungování nezávislých médií Ruské federaci samozřejmě nevyhovuje, a tak jejich činnost sabotuje. Agentura AFP třeba uvedla, že v pátek byly zpravodajské weby Deutsche Welle, RFE-RL a Meduza zčásti nebo zcela nedostupné. Být objektivním novinářem není v této chvíli v Rusku úplně vděčná práce. Díky cenzuře vláda kontroluje informovanost obyvatelstva a kvůli závažnosti situace zavádí stále tvrdší sankce.

„Ruský parlament schválil zavedení trestní odpovědnosti v podobě až 15 let vězení za dezinformace a lživé zprávy o ruské armádě,“ uvádí ČTK.  Ve výsledku mohou média zveřejňovat jen oficiální informace z Moskvy, která celý konflikt prezentuje jako „záchranou akci“ na osvobození Ukrajinců.

„V Rusku jsou zatýkáni lidé jen za to, že nechtějí válku. Propaganda funguje tak, že i někteří Ukrajinci byli proti Ukrajině. Já jsem se i bál mluvit ukrajinsky, protože Rusové byli strašně agresivní,“ popisuje vlastní zkušenost Bahrii. Ruský federální úřad Roskomnadzor kromě korigování mediálního obsahu začal omezovat i přístup k sociálním sítím. Minulý týden zablokoval přístup na Facebook a omezil přístup na Twitter.

Ve snaze informovat Rusy o aktuálním dění zorganizovali hackeři  mnoho kybernetických útoků. Pouštěli do státního vysílání záběry z Kyjeva a podařilo získat přes 150 tisíc ruských e-mailových adres. PO jejich zveřejnění na ně začali běžní lidé začali zasílat informace o aktuálním dění. Kromě útoků s informačním charakterem byly úspěšné i některé útoky na státní systémy. Jejich počet se stále zvyšuje a informace tak pomalu prosakují skrze cenzuru k obyvatelům Ruské federace.

I přes snahy Ruska se obyvatelé začali ozývat a protestovat proti této „speciální vojenské operaci“. Protestů se podle ČTK účastnilo přes 5200 lidí po celém Rusku, z toho přes 3500 lidí policie zatkla. Zvyšování trestů za vyjadřování proti režimu už k umlčení lidí nestačí. K protestům vyzval obyvatele Ruska i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

Redakce bez internetu, online připojení nebo mobilního signálu, lidé pokoušející se dovolat svým známým nebo rodinám pomocí některé z mála pevných linek. Tohle je obrázek Kašmíru, který indická vláda od srpna drží v téměř nepropustné komunikační bariéře.

„Když vám nefungují telefony, nemáte možnosti, jak komunikovat s ostatními, je to, jako byste se vrátili do doby kamenné,“ stěžuje si Shahana Bhatová, reportérka pro Press TV na jednom z videí pořízených v rámci Hlasů z Kašmíru. „Nevím, jestli Nové Dillí využívá cenzuru záměrně, ale když odstřihnou všechny komunikační kanály, musí to znamenat, že chtějí ty věci držet v tajnosti nebo jednoduše něco skrývat. Takový blackout, takové výrazné omezení prostě znamená STOP. Tak to cítím já,“ dodává.

Indické represe byly od začátku nejvíce zaměřené právě na média. Ze dne na den tak došlo k přerušení vydávání jakýchkoliv zpráv kromě těch, které šířily propagandu indické vlády.

„Říkají, že tohle komunikační omezení je zejména kvůli novinářům a médiím, aby nemohli informovat o tom, co se zrovna teď děje,“ říká na dalším z videí novinář píšící pro News Click Anis Zargar.

Práce na několik dnů, vydání nejisté

Dalším z problémů je, že pokud už se novináři k nějaké informaci dostanou, je pro ně velice obtížné ji nějakým způsobem zpracovat.

„Reportáž, kterou jsem normálně zvládl během tří, čtyř hodin mi teď zabere nejméně pět až šest dní,“ popisuje své zkušenosti Junaid Bazaz z Kashmir Reader. A není jediný, obdobné situaci čelí i jeho kolega z The Indian Express Bashrat Masood. „Nemůžete nikomu zavolat, nemůžete nikam jít kvůli zákazu vycházení a není zde žádná možnost, jak váš příběh poslat ven. I když se vám nějak podaří to napsat, nejsou prostředky to někam poslat,“ říká.

I přesto se ale najdou tací, kterým se podaří své zprávy publikovat. Německý portál DeutscheWelle.com přišel v září s reportážním videem zachycujícím lokálního novináře Ishfaqa Tantryho, kterému se podařilo, byť s výrazným omezením, v publikacích svých článků pokračovat. Aby mohly vycházet, musí je každý den odnést uložené na flashdisku do mediálního centra zprostředkovaného vládou, které sídlí v sousedním městě. „Redakce“ disponuje pěti počítači, jediným kabelem s možností připojení k internetu a slouží stovkám lokálních i zahraničních novinářů.  

Konec pluralismu

Cenzura, státní dohled, tresty a vězení, to vše nyní podle RSF využívá indická vláda k zastrašení novinářů. Mediální domy začínají čím dál více kontrolovat a zkracovat obsah svých sdělení ze strachu, že by represe mohly zamířit i na ně. V Kašmíru už podle slov zpovídaných novinářů není jakákoliv mediální pluralita.

„Jsou tu témata, u kterých si noviny dávají velký záležet, aby je nepokryly, aniž by to nejdřív sdělily vládě, nebo o to byly požádány. Například už nevycházejí žádné editorialy,“ komentuje situaci Faisal Yasin z regionálního deníku Rising Kashmir.

Právě vymizení editorialů považují novináři za silný zásah do svobodného fungování tisku a vyjadřování názorů. Indie se aktuálně nachází na 140. pozici, z celkových 180 zemí, v rámci takzvaného Indexu svobody světového tisku (World Press Freedom Index) sestavovaného právě RSF. Podle organizace však není vyloučeno, že se Indie, v kontextu aktuální situace, propadne ještě o několik příček hlouběji, blíž k zemím jako je Saudská Arábie, Irák nebo Turecko.

BVR

„Shawkan je volný.“ Na zprávu, kterou fotograf umístil v pondělí na svůj Twitter, čekal svět médií více než pět let. Svoboda je to ale jen poloviční. Jednou z podmínek propuštění totiž byl i policejní dohled – po dobu následujících pěti let se tak egyptský fotoreportér musí každý den hlásit na policejní stanici, kde v cele přečká 12 hodin, než se bude opět moct volně pohybovat. Podle vyjádření úřadů by tento čas neměl nijak výrazně ovlivnit Shawkanův život, protože si svou „večerku“ bude odpykávat od šesti hodin večer do šesti ráno. To se ale nelíbí představitelům největší nevládní organizace obhajující svobodu tisku a médií, Reportérům bez hranic (RSF).

„Shawkan musí získat plnou svobodu, ne jen 12 hodin ze dne,“ prohlásila ředitelka sekce RSF pro Střední východ Sophie Anmuthová. „První bitva byla vyhrána a my bychom rádi poděkovali každému, kdo se připojil k našim snahám ho osvobodit. Naše kampaň bude pokračovat i nadále, nejen za Shawkanovo odvolání se, ale i za osvobození více než 30 dalších novinářů držených v Egyptě kvůli jejich práci,“ dodala.

Reportéři bez hranic bojovali za Zajdovo propuštění od roku 2013. Policie jej tehdy společně s dalšími dvěma fotografy Michaelem Gigliem a Luisem Jammesem zadržela během fotografování incidentů v Rabaa. Zatímco Giglio a Jammes policejní stanici krátce po incidentu opustili, Zajda poslal soud bez obvinění přímo do vězení. Byl tak jedním z prvních zatčených veřejně známých reportérů uvězněných během čistek prezidenta Sísího. Dalšími obětmi nového režimu byli například novinář Ismail Alexandrani píšící o antiteroristické operaci na Sinajském poloostrově, Mohamed al Husseini Hassan, nezávislý novinář, který jako první upozornil na narůstající egyptskou inflaci, nebo Moataz Wednan, autor rozhovoru s bývalým protikorupčním soudcem Hishamem Genenaem. Ve většině případů se navíc jednalo o zaměstnance zahraničních agentur a soud je tedy mohl poslat za mříže za terorismus s hrozbou možného šíření dezinformací.

I po Shawkanově propuštění zůstává Egypt stále třetím největším věznitelem novinářů na světě. Druhou příčku obsadila Čína se 47 vězni a vůbec nejnetolerantnějším státem za rok 2018 je Turecko. To podle údajů Výboru pro ochranu novinářů (CPJ) zadržuje celkem 68 lidí spojených s mediální činností. Dohromady pak tyto země zadržují více než polovinu ze všech uvězněných novinářů za minulý rok.

Miloš Zeman v minulém týdnu dost nevybíravým způsobem vtipkoval o tom, že by české novináře poslal na saúdskoarabský konzulát, kde brutálním způsobem zavraždili opozičního reportéra. Jako studenta žurnalistiky mě po tomto výroku logicky musela napadnout jediná otázka – má vůbec smysl jednoho dne dělat novináře? Pak jsem se ještě hlouběji zamyslel, jaká možná rizika má budoucí práce vlastně obnáší. Došel jsem k názoru, že velmi pravděpodobně budu mít ve své profesní cestě překážku, kterou naposledy zdolávali novináři v době komunismu. Zkrátka a jednoduše, nejvyšší státníci vyhlásí veřejný hon na mě a mé kolegy. V lepším případě si nás všechny koupí a pokud nebudeme sekat latinu podle jejich gusta, pohrozí nám vyhazovem. Je tedy na čase určit strategii k přežití.

Sporťák nebo rosnička

Sportovní žurnalistika nebo meteorologická předpověď, tomu se dámy a pánové říká výhra v loterii. Snad teď neurazím všechny sporťáky a rosničky (sám jsem psal 5 let o hokeji), ale mezi novináři podle mého názoru neexistuje zaměření, které by bylo tak imunní vůči režimu nebo obecné politické konstelaci v zemi. Jistě, musím uznat, že i v minulosti nastaly situace, kdy například hokejový komentátor pečlivě volil výběr slov. Pokud svým hlasem doprovázel zápas mezi Sovětským svazem a Kanadou, přičemž soudruhům se zrovna příliš nevedlo, objektivita musela jít stranou.

Jinak má ale sportovní zpravodajství i předpověď počasí svá jasná pravidla, která se prakticky nemění. Když vyjdu ven a klepu se zimou, těžko po mě může někdo chtít, abych hlásil teploty parného léta. Stejně tak do redakce nepřiběhne Zeman ani Babiš s tím, že by rád v novinách viděl bez ohledu na realitu vždy vítězné výsledky pražské Sparty. Do téhle práce vám zkrátka nikdo za téměř žádných okolností kecat nebude. A slovo téměř uvádím jen kvůli Severní Koreji. Takže sporťáci a rosničky, připijme si na život!

Věrni zůstaneme

I když mě překvapilo, jak moc studentů žurnalistiky chce v budoucnu psát o sportu (a možná se jejich počty po přečtení tohoto článku ještě zvýší), našel jsem alternativu i pro ty, kteří míří jiným směrem. V této kategorii můžete psát o čem jen chcete od politiky přes kulturu až po vědu. Má to ale jeden háček. Musíte vypustit svůj mozek, své opoziční názory a být přizpůsobiví. Pokud se stanete poslem dobrých zpráv o režimu, nejvyšších státnících nebo v případě pana Babiše i o vlastníkovi novin, nemusíte se ničeho bát. Jestliže nebudete hledat druhou stranu mince, nebudete se snažit odhalit pravdu a naučíte se chválit, chválit a ještě jednou chválit, práce bude vždycky dost.

A k čemu ta přizpůsobivost? Kdyby se náhodou otočila situace a k moci se dostala opoziční strana, musíte i vy ze dne na den přepnout o 180 stupňů. Pak už je vlastně popis pracovního postupu stejný, jaký jsem uvedl v předešlém odstavci. Plus k tomu můžete přidat tvrdou kritiku vládnoucích elit z minulého období, ale člověk nikdy neví, kdy by se to mohlo zase nevyplatit. Stát se poslušným dělníkem doby a zůstat věrný, to ocení nejeden vysoký politik. O rozhovory s prezidentem republiky pak nebude nouze, vždyť Jarda Soukup o tom ví své.

Tank na prezidenta

Nevybrali jste si? Já také ne. A proto volím cestu, kterou by se měli ubírat všichni novináři zajímající se o politiku a stav naší země. Ať chceme nebo ne, žurnalistika je nástroj ovlivňující vládu i veřejné mínění. Nastoluje témata, která by neměla ležet zastrčená v šuplíku. Bojuje s nešvary na všemožných společenských úrovních a dohlíží na naše demokratické zřízení daleko více než jakékoli kontrolní orgány. A proto by se správní žurnalisté neměli nechat zaskočit názory nemocného člověka, který často plácne nějakou blbost. A jestliže Zeman vytahuje na novináře samopal, měli bychom střelbu opětovat. Samozřejmě ne podobně hloupým způsobem, jako to udělal on sám. Pokud se však novináři nechají uzurpovat o svobodu slova, ztratí ji nakonec všichni občané. Nesmíme se nechat zastrašit.

„Bohužel, některá média již tradičně (například Standart, Falter) a nově také Kurier poskytují velmi jednostranné a negativní zpravodajství o ministerstvu vnitra, respektive policii,“ stojí v emailu zaslaném ministerstvem. Deníky Kurier a Der Standart patří v Rakousku k předním liberálním plátkům, stejně tak i týdeník Falter.

„Dovoluji si doporučit, aby se omezila komunikace s těmito médii na nejnutnější (zákonem předepsanou) míru…,“ píše se v emailu, který mluvčí ministerstva vnitra Christoph Pölzl zaslal všem policejním mluvčím po celé zemi. Zároveň v něm žádá, aby média předem garantovala, že jejich obsahem bude neutrální nebo pozitivní zpravodajství.

„Každý díl se bude kontrolovat a teprve po kontrole s pozitivním výsledkem půjde do vysílání,“ píše dál Pölzl. Jako příklad správně fungujícího média uvádí soukromou televizní stanici ATV, která připravuje pořad o každodenní policejní práci. Krátce poté, co obsah emailu z policejních kruhů do médií unikl, vydala stanice ATV prohlášení, ve kterém výslovně odmítá jakýkoliv vliv ministerstva či policejních složek na obsah svého vysílání.

Dalším požadavkem bylo, aby policisté zveřejňovali státní příslušnost a pobytový status podezřelých z trestných činů. Paradoxní však je, že v doporučení ministerstva spravedlnosti z roku 2014 je uvedeno, že údaje jako je národnost, barva pleti či náboženské vyznání, by policie měla zveřejňovat jen v nejzávažnějších případech.

Pouze náměty, nic víc

Německý informační portál Deutsche Welle (DW) v úterý Pölzla ohledně emailu kontaktoval. Mluvčí obsah zprávy označil za autentický, odmítá však, že by se jednalo o jasné nařízení. Dle jeho slov mělo jít spíše o „návrhy a doporučení“, které se v žádném případě nedají považovat za cokoliv instruktážního charakteru.

„Samozřejmě, jedná se právo a dokonce povinnost každého média vrhnout trochu kritického pohledu na policii, ministerstvo vnitra a i ministra. Zároveň je ale povinností všech lidí pracujících v médiích, aby podávali zprávy založené na ověřených informacích, a aby z nich sestavili kvalitní, ucelené závěry “ uvedl v emailovém prohlášení pro DW.

Cílem kontroverzního emailu rozeslaného po všech spolkových policejních sborech prý byla pouze snaha stimulovat média, aby se více soustředila na spolupráci ministerstva vnitra s příslušníky policie.

„Způsob, jakým deníky Der Standart a Kurier o e-mailu informovaly nicméně dokazuje, že podezření z předpojatosti není pouze výmysl,“ objevilo se v prohlášení na stránkách ministerstva.

Hlasitý nesouhlas z řad opozice

Post ministra vnitra zastává od loňského roku Herbert Kickl z protiimigrační FPÖ, která je koaličním partnerem konzervativní ÖVP kancléře Sebastiana Kurze. Opozice Kickla krátce po prasknutí celé aféry ostře napadla, když se pokoušel tvrdit, že o rozeslání kontroverzního e-mailu nevěděl a nikdy o něj na ani nestál. Podle kritiků je ale velice nepravděpodobné, že by se zpráva rozšířila bez jeho vědomí.

„Takhle vypadá demagogie… Toto ohrožuje demokracii. Kickl se stal opravdovým rizikem,“ uvedla na twitteru předsedkyně liberální strany NEOS Beate Meinlová-Reisingerová. „Kickl má zřejmě problémy se svobodou tisku,“ přidal se předseda parlamentní frakce sociálních demokratů Andreas Schieder.

Kriticky se vyjádřil i rakouský kancléř Sebastian Kurz. „Jakékoli omezení svobody tisku je nepřijatelné,“ reagoval na celou událost. „Vylučování nebo bojkot vybraných médií v Rakousku nemá místo,“ dodal.

Poté co studenti vyšli ven ze svých škol, setkali se na mnoha místech po celé republice. V Olomouci bylo hned několik míst setkání, a to například na nádvoří Zbrojnice u lavičky Václava Havla, před UPointem, na náměstí před Pedagogickou fakultou nebo na nádvoří Konviktu. Já se zúčastnila akce u Zbrojnice a podívala jsem se, jak stávka vypadá před Pedagogickou fakultou.

Na náměstí Republiky bylo víc lidí než obvykle. Doufala jsem, že alespoň většina z nich jde na stejnou akci jako já. Těsně před polednem jsem se s dalšími studenty dostavila na nádvoří Zbrojnice. U vchodu se to hemžilo spolužáky. Měla jsem radost. Ještě větší radost jsem měla, když jsem viděla, že lavička Václava Havla, kde se výzva měla podepisovat, nebyla přes desítky studentů vůbec vidět. Nádvoří bylo zaplněno. Studenti stáli ve skupinkách, smáli se, povídali si a diskutovali.

Ve 12:00 se četla výzva studenstva ústavním představitelům České republiky. Když jeden z organizátorů vyskočil na lavičku, aby ho i ti vzadu slyšeli, mraky se daly do pohybu a vysvitlo slunce. Ve výzvě se studenti ohradili k chování prezidenta republiky Miloše Zemana, premiéra v demisi Andreje Babiše a k osobám, které dnes sedí v klíčových výborech i přesto, že před rokem 1989 potlačovali nástup demokracie a bili studenty na demonstracích. Výzva obsahovala tři body, kvůli kterým studenti do ulic vyšli. Při jejich nesplnění studenti do ulic vyjdou znova.

1. Aby prezident České republiky plnil ústavní povinnost jmenováním premiéra, který získá podporu a který nebude trestně stíhanou osobou.
2. Aby vláda v demisi nekonala zásadní a personální kroky ani nevytvářela nové ústavní pořádky.
3. Aby Senát důrazně vystoupil proti nedodržování ústavních zvyklostí.

Stávkující se pomalu posouvali k podepsání archů. Přibližně dvacet minut se nic nedělo – studenti podepisovali, opět se poskládali do skupinek a povídali si, fotili se a fotky rovnou přidávali na sociální sítě. Po celé republice stávkující sdíleli své fotky s hashtagem #VyjdiVen. Během první hodiny se na Instagramu objevilo víc než 900 těchto hashtagů.

Tím byla půlhodinová akce ukončena. Nekřičelo se, snad nikdo neměl transparent, spoustu lidí se ale pyšnilo malými detaily, jako byla „brož“ ve tvaru červených trenek s dílny Ztohoven. Bylo to naprosto mírumilovné setkání.

Cestou na oběd jsem si řekla, že se ještě mrknu před „peďák“.Uprostřed náměstí, kde se studenti sešli stojí veliká socha T. G. Masaryka. Kolem ní stáli stávkující mávající českými vlajkami, transparenty a na balkóně stály organizátoři a řečníci s megafonem. Připomínalo mi to záběry z roku 1989. Jen ten Václav Havel tam chyběl. Všichni koukali nahoru na balkón a poslouchali – zpívala se hymna, cinkalo si klíči, kolem studentů běhali kameramani z ČT. Atmosféra byla krásná.

Pražští organizátoři do pondělí seskupí veškeré podepsané výzvy a fotografie z celé republiky a zanesou je senátorům a na podatelnu kanceláře prezidenta. Když politici naši výzvu nevezmou v úvahu, do ulic půjdeme znovu.

Patřil k aristokracii, ale vedl poněkud pestrý život, a proto jej šlechta odmítla přijmout do svých řad. Několikrát byl stíhán i vězněn, dokonce odsouzen k smrti. Roku 1782 ale nabyl svobody a jelikož byl ale skvělým řečníkem a výraznou osobností,  propůjčil se ke službám třetího stavu. Během rozbíhající se revoluce trval na konstituční ústavě a potlačení zbytečného násilí. Velkým vzorem pro něj byla Velká Británie.

V roce 1789, ještě před pádem cenzury, založil list Journal des États Généreux ve kterém bojoval za ústavu, svobodu, vlast a pravdu. Velmi záhy po založení byl zakázán. Vydával také zápisy a své postřehy ze zasedání Generálních stavů, přestože to nebylo legální. Nejprve vycházely jako Lettres du comte Mirabeau à ses commettants, a to od 10. května do 25. července 1789, později pod názvem Courrier de Provence. V jednom listu poznamenal „Nejlepším způsobem, jak zabránit revoluci, je žádat příliš mnoho“. Konce revoluce, ba ani její nejkrvavější části, se však nedožil.

Ačkoliv byli v této době novináři za své projevy často gilotinování, Mirabeau zemřel 2. dubna 1791 přirozenou smrtí.