Byť je dlouholetým lokálním novinářem, dokázal na sebe upoutat pozornost díky zajímavým článkům a reportážím. Nyní se posunul z redaktora na pozici šéfredaktora. Jak mu tato pozice změnila práci, se dočtete v našem rozhovoru.

Co vedlo k tomu, že jste se stal šéfredaktorem v Šumperském a jesenickém deníku?

Tuto funkci mi nadřízení nabídli, když odešla bývalá šéfredaktorka Soňa Singerová. Přešla do časopisu Svět průmyslu, v redakci jsem zbyl já a kolegyně Hana Kubová. Od letoška jsem v Šumperském a jesenickém deníku sám, redakce byla navíc v době koronaviru zavřená.

Jak vám koronavirus změnil pracovní náplň?

Vedení firmy rozhodlo, že máme pracovat z domu. Mám u domu služební auto, když je potřeba, tak někam vyjíždím, respektive ze začátku jsem nevyjížděl skoro nikam, protože to restrikce nedovolovaly a nebylo to nezbytné. Práce se řešila hodně z domu, v tom byla velká změna. Nyní se věci pomalu vrací do normálu, nicméně začíná být jasné, že celý obor novinařiny „koronakrize“ zásadně změní a má práce nebude výjimkou.

Čím se vaše nová pozice liší oproti redaktorské pozici?

Stále funguji jako redaktor, sice tam ta pozice šéfredaktora je, ale mně to přijde nepatřičné nazývat se šéfem, když nikomu nešéfuji. Má práce opravdu odpovídá práci klasického redaktora, reportéra v daném regionu.

Takže nepřišla žádná velká změna ve vaší práci?

Ne a já jsem do toho i takhle šel. Já jsem říkal, že chci prostě psát. Já dělám novinařinu, protože chci psát a fotit, setkávat se se zajímavými lidmi.

V roce 2013 jste obdržel prestižní novinářskou cenu nadace Konrad-Adenauer-Stiftung. Jak Vás tato cena ovlivnila v dalším novinářském, ale i osobním životě?

Měl jsem z toho radost. Potom za dva roky tu cenu zrušili. Bohužel novinářů ubývá, a tak jde o to, jestli má ta konkrétní nadace komu tu danou cenu dávat.

Cenu jste získal za reportáž o zaniklých vesnicích v pohraničí. Jak vypadala vaše práce na tomto článku?

Bylo to za reportáž, respektive to bylo na hraně reportáže a takového analytického materiálu. Bylo to o zaniklých vesnicích v pohraničí, což byl tenkrát fenomén, který se dostával na veřejnost. Byl jsem několikrát v terénu a velmi mě to oslovilo, i proto byl ten text, který vznikl (odmlčí se), prostě dobrý. Navíc to bylo v době, kdy jsem ještě neměl rodinu a byl čas si s tím textem pohrát. Opravdu mi to udělalo radost.

 Vy se můžete pyšnit také Visegrádskou cenou a cenou od Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Co to pro Vás znamená?

Je vtipné, že jsem jediným držitelem Visegradské ceny, protože se poté další ročníky už nekonaly. V roce 2015 jsem dostal ještě jednu cenu od Vládního výboru pro zdravotně postižené občany za reportáž Štětec pevně stisknout zuby a nepřetáhnout linky. Obecně se ale svými cenami nepyšním, spíše je nezmiňuji. Jestli svou práci odvádím dobře, o tom musí vypovídat moje každodenní produkce.

Uvažoval jste někdy, že byste zkusil pracovat v Českém rozhlasu či České televizi? Například jako moderátor či redaktor?

Moderátor určitě ne, protože na to musí být člověk hodně pohotový a mít slovní projev. Což si myslím, že já nesplňuji, ale dovedu si představit zpravodajskou práci na redaktorské pozici.

Zatím tedy zůstáváte věrný Deníku. Pamatujete si na svoje začátky v této redakci?

Někdy ve druhém ročníku na vysoké jsem nastoupil na praxi do Šumperského a jesenického deníku, pak jsem asi rok, rok a půl měl pauzu. Následně jsem zde nastoupil a jako externista a lámal jsem (skládal, pozn. red.) novinové stránky týdeníku Moravský sever podle textů a fotek, které vyšly v Deníku, a psal jsem do kulturní rubriky. Toto jsem dělal do konce magisterského studia, ale už poslední půlrok, protože jsem prodlužoval, jsem byl v Deníku zaměstnaný na čtyři dny v týdnu. Nějakých deset jedenáct let jsem v Deníku na různé úvazky, na plný úvazek asi osm let.

Změnil se nějak kolektiv od té doby, co jste v deníku?

Počet personálu se v šumperské redakci redukuje od té doby, co tam jsem. Když jsem nastupoval, tak v redakci bylo deset stálých pracovních úvazků, dnes jsem na plný úvazek sám na okresy Šumperk a Jeseník. Ostatní okresní redakce jsou na tom podobně.

Kolik procent informací získáte prostřednictvím telefonu během jednoho dne?

Jak dlouho denně strávíte na telefonu během tohoto zjišťování?

Josef Kopecký (46) – politický reportér iDNES.cz

Na otázku „kolik procent informací získáváte prostřednictvím telefonu“ neexistuje odpověď, která by nebyla zavádějící. Jak kdy, ale spíše méně. Na telefonu v průběhu dne průběžně sleduji Facebook, čas neměřím.

Informace sháním v průběhu dne především pro texty, které sám připravuji, a to buď při osobní setkání s těmi, jejichž vyjádření potřebuji, na tiskových konferencích nebo telefonicky. Dávám přednost osobnímu kontaktu. Telefon pro získání informace použiji, když to jinak nejde. Jsem redaktor, který zpravidla pracuje z terénu, mám tedy s sebou laptop a nemusím tak hledat informace na telefonu.

Matěj Karmazín (24) – redaktor deníku Sport, specializuje se na zahraniční fotbal

Vzhledem k tomu, že primárně pracuji na webu a věnuji se zahraničnímu fotbalu, tak telefon pro mě není v současné době primárním zdrojem informací. Takže odpověď není jednoduchá, je to text od textu jiné, ale kdybych to měl říct v číslech, je to asi pět procent informací denně.

Spousta novinářů to může mít jinak, u mě je to dáno tím, čemu se věnuji, takže kdybych měl uvést konkrétní číslo bude to těžké. Řekl bych, že to bude okolo deseti minut za den.

Petr Krňávek (32) – šéfredaktor Šumperského a jesenického deníku

Délka telefonátu je pokaždé jiná, když se probírá rozsáhlé téma, může telefonát trvat dlouho.

Spíše než přes telefon informace raději získávám osobně. Osobní kontakt upřednostňuji kvůli přesnosti informací a taky kvůli tomu, že si raději domluvím schůzku, než abych danou osobu překvapil telefonátem. Z očí do očí se potom dozvídám věci, které bych ani nečekal.

Petr Procházka (46) – sportovní redaktor MF DNES

Těžko se to odhaduje. Záleží na jednotlivých dnech. Někdy dělám z domova, takže se poměr telefonátů zvýší, jindy však pracuji přímo na stadionech, kde informace získávám z očí do očí. Ale když bych to měl odhadnout, tak to je průměru patnáct procent.

To je ještě složitější otázka. Někdy potřebuji pouze krátký ohlas a hovor zabere pár minut. Když po telefonu nabírám celý rozhovor, doba jde samozřejmě nahoru, člověk stráví s mobilem u ucha klidně i půl hodiny. V globálu bych odhadl, že to je zhruba jedna hodina, ale je to velmi proměnlivé.