Střet s praxí může být v mnoha oborech zlomovým momentem v profesi. V některých případech to může vést k povzbuzení a dodání motivace, že tohle je doopravdy ta vysněná práce. Jindy může člověk tvrdě narazit se zjištěním, že to není jeho směr.

Očekávání vs. realita

,,Když jsem přišla na stáž do Českého Rozhlasu v Hradci Králové, tak mi všichni říkali jak to bude pohoda, že to bude hezký a fajn tím, že je to malá stanice a i já jsem tomu věřila,“ říká studentka žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci Viktorie Antlová.

,,Dělala jsem zpravodaje – celkem nás bylo šest co jsme se starali o celý Královehradecký kraj a byla to fakt řehole. Viděla jsem ty redaktory jak dřou. Celý ten proces vytvořit jeden výstup zabere hrozně moc času a vlastně si to ten člověk dělá celý sám. A to, že je to malý kraj je na tom to složitý. Nikoho nebaví pořád poslouchat o tom, jak lítají laviny, který lyžařský střediska jsou otevřený a který ne. Chtěla bych vytrhnout ten mýtus, že to, že je to malá redakce je ta práce jednodušší, není.“

Diváky zajímá pouze ten finální produkt, ať už je to článek, reportáž v rádiu, či s obrazem v televizi. A všichni chtějí, aby to bylo srozumitelné a ideálně co nejkratší, ale obsáhlé informacemi po kterých prahnou. To, že jsou za tím hodiny práce nikdo nevidí. Od hledání tématu, přes konzultaci s editorem, obsáhlou rešerši, kapku kreativity, točení, psaní, editování, korekci, následné odevzdání toho finálního díla a celé znovu od začátku. Žurnalistika je rozsáhlý obor. Je plná objevů, zásad, informací a hlavně tvoří odraz reality pro veřejnost.

Jak funguje agenda-setting?

Volba témat v médiích je vědou sama o sobě. Záleží o jaký typ média se jedná. Je mírný rozdíl mezi veřejnoprávním médiem a tím soukromým. Média veřejné služby reflektují o aktuálních situacích. Co se právě teď kde děje, mají zpravodajský ráz a jejich obsah tomu odpovídá. Soukromá redakce, či stanice na druhou stranu, víc pobízí k upuštění uzdy fantazie, témata mohou být i subjektivizovaná, publicistického rázu, avšak ne vždy.

Viktorie Antlová má zkušenost s oběma typy médií. Dle jejích slov je Český rozhlas striktní ve volbě témat. ,,V případě, že jsem přišla s vlastním nápadem, byla nutná konzultace s šéfredaktorem. Pro mě osobně to byl trochu oříšek, protože věci, co zajímaly mě, nezajímaly naši cílovku,“ vysvětluje Antlová. ,,Postupem času jsem si na to zvykla, že nemůžu udělat pozvánku na rapovej koncert pro posluchače Českého rozhlasu, je jasný, že je to zajímat nebude.“

Houpací Osel je studentská undergroundová redakce ve které Antlová působí. Podcast Oslovení, který tvoří spolu se spolužačkou Terezií Říhovou, se zaměřuje na aktuální kauzy ať už politického, kulturního, či sociálního rázu. Moderátorky spolu diskutují a přibližují dané téma posluchačům. Antlová tuhle spolupráci popisuje jako volnou a autentickou. Pro Houpacího Osla i píše na web.

Znovu a lépe

Žurnalistika je komplexním povoláním a nese s sebou velkou dávku zodpovědnosti. Záleží na nás, na lidech v médiích, abychom správně zvládli předat to hlavní poslání, které má zpráva sdělit. Antlová vnímá novinařinu jako krásnou práci, která není vždy úplně vděčná a rozhodně není lehká. Co je pro ni v téhle branži nejtěžší?

,,Teď to možná bude trochu znít, jakože bojuju se svým egem,“ směje se Antlová. ,,Největší problém, který žurnalistika pro mě obnáší je asi to, že ty jako redaktor odvedeš danou práci a jsi na to pyšná. Děláš rešerši, strávíš nad tím spoustu hodin a říkáš si: ,,jo, to je fakt dobrý, jsem na sebe hrdá,“ a jdeš s tím hotovým produktem za editorem a ten ti řekne, že to není to co chce a není to podle jeho představ. Je to věc se kterou se musím ještě naučit pracovat trochu líp, protože se to prostě děje a každý, kdo v tom pracuje, to zná. Vadí mi, když nedocílím toho perfektního výsledku hned napoprvé a v tomhle světě doopravdy není čas ztrácet čas.“

Rychlost, přesnost a přímost, to si žurnalistika vyžaduje a není prostor na chyby, proto musí redaktor pracovat co nejlíp to jde. Občas ani nejlíp nestačí a je potřeba na to jít jinak. Ve zpravodajství není čas mít třetí pokus na zprávu, nebo na živý vstup. Vše pracuje a vše klape, každý v redakci má své místo a ví jak na to. Je těžké se v tomhle světě zorientovat, ale člověk si na to zvykne, vlastně pracuje pořád. Cokoliv se děje okolo něj by mohl být námět na téma. Novinář je neustále ve střehu, i když zrovna není v práci.

Pro koho je takhle práce ta pravá? Antlová se i přes některé nedokonalosti nevzdává a říká, že by v tomhle oboru chtěla dál zůstat. ,,Je to práce která je krásná, dost často není vděčná a rozhodně není lehká. Zároveň obohacuje nás všechny, je potřeba a pro mě má velký smysl. Baví mě edukovat a rozvíjet podvědomí veřejnosti i sebe sama.“

Na střední škole Westerburg High v Sherwoodu v americkém státě Ohio už nějakou dobu vychází pravidelný zpravodajský videopořad Westerburg Considered tvořený od studentů pro studenty. Promítá se na interaktivní tabule ve třídách denně během první vyučovací hodiny a má za úkol především informovat o aktuálních, důležitých a užitečných tématech. Jeho obsah zaměřující se na třídění odpadu, přípravu na zkoušky či prevenci sebevražd ale skoro nikoho nezajímá, někteří o samotné existenci Westerburg Considered prakticky ani nevědí. Chybí mu jiskra.

Za tvorbou pořadu stojí trojice vzorných, slušných, neoblíbených intelektuálů vedená trochu vlezlým všeználkem Peterem Dawsonem, který má neustále přehled o všem, co se kde šustne, a většinu hovorů začíná slovy „Už jste slyšeli, že…?“ Tihle hoši se snaží nejlépe jak dovedou, zvou si hosty na rozhovory, po chodbách s sebou nosí připravený diktofon, chtějí být víceméně seriózní, berou vše zodpovědně… jenže to pro mladou znuděnou generaci v senzacechtivém světě 21. století nestačí. Westerburg Considered by byl odsouzen k pomalému skomírání a existenci ve věčném stínu, kdyby jeho malému redakčnímu týmu nezkřížila cestu nečekaná posila.

Populární transgender dívce Heather Duke hrozí kvůli problémům s kázní vyhození ze školy. Učitelský sbor jí nicméně nabídne i mírnější alternativu trestu – chce-li se Heather vyhnout vyloučení, musí se přidat do redakce Westerburg Considered a díky své reputaci uznávané školní celebrity udělat ze studentského ranního vysílání hit. Přes svou prvotní neskrývanou nechuť Heather souhlasí, že pro vlastní záchranu podstoupí onu oběť s Peterem i jeho kamarády bude spolupracovat.

Když už ji ale školní vedení nutí ztrácet čas v natáčecí místnosti se skupinou nerdů, rozhodne se Heather alespoň Westerburg Considered od základů přetvořit k obrazu svému a dodat mu třpyt. Nehodlá být spojována s tímhle typem nudné žurnalistiky pro ošklivé lidi, jak sama říká. Heather do redakce vnese a suverénně prosadí názor, že média nemají lidi informovat, mají ničit. Ve westerburgských zprávách vidí příležitost k veřejnému znemožnění své nejlepší kamarádky a zároveň i nenáviděné konkurentky Heather Chandler, školní královny, která by zasloužila sesadit z trůnu. Ostatní novinářští spolupracovníci postrádají snahu jí vzdorovat, naopak k Heather Duke vzhlíží, uvědomují si svůj nižší společenský status a jakékoliv podřízení jejím nápadům berou jako čest.

I když ve městě existují profesionální média jako třeba noviny Sherwood Times Dispatch, z nichž by si studentská televize mohla vzít příklad, inspiraci ke změnám čerpají redaktoři Westerburg Considered pod taktovkou Heather Duke od kontroverzní, neprofesionální, rádoby investigativní televizní reportérky Lexi Anne. Z jejich umírněného, nekonfliktního a nezáživného programu tak záhy vzniká párminutový formát provokativní barevné bulvární show plné drbů, pomluv či přemrštěné zářivé grafiky. Tato show dostává přiléhavé nové jméno Hellscape With Heather Duke. Heather v pozici moderátora je poté se svým výrazným, extravagantním vzhledem a drzým, sebevědomým vystupováním jen pomyslnou třešničkou na dortu.

Od prvního odvysílaného dílu se Hellscape With Heather Duke těší velké oblibě. Podává skandální informace i pikantnosti, jež jsou často morálně dost přes čáru, uráží, ponižují, ubližují, ale sledovanost zajišťují spolehlivě. Heather ví, co u jejích vrstevníků zabírá, a jak to skrze svou kreativní slovní zásobu prodat. Hudební podkres, pohyblivé vizuální efekty, poutavé nesouvisející koláže, vulgarita… Skoro každý se výborně baví, dokud ho Heather v některé z nehezky kousavých poznámek nezmíní také. Kdokoliv se stane předmětem rubrik Hellscapu (Hot Takes, Blind Item, Westerburg Exposed), je okamžitě společensky zruinován.

Seriál Heathers nám tímto s určitou nadsázkou připomíná, že média mohou mít mnoho tváří a disponují velkou mocí, pokud je mají v rukou správní lidé. Někdy jsou média zdrojem zábavy a poučení, někdy zdrojem utrpení, někdy trestem, někdy zbraní.

Jste novým šéfredaktorem studentského média Pres. Proč jste se rozhodl na tuto nabídku kývnout a proč jste zrovna Vy ta správná volba?
Ono to spíš vyplynulo z okolností. Dělal jsem na Presu editora od druhého ročníku na bakaláři, což už je přes čtyři roky. A jak se generace studentů obměňovaly, někteří editoři dokončili studium, noví přicházeli, tak jsem zůstal tak dlouho jako jediný. A tím, že kolegyně Bartalosová bude brzy končit své doktorské studium, chce se soustředit na dizertaci a má k tomu i jiné povinnosti (např. vedení Mediator1, pozn. redakce), tak sama cítila, že to chce předat a dopřát Presu nového a vlastního šéfredaktora s čerstvými nápady. Tím, jak jsem zůstal sám, tak jsem byl asi jediná volba.

Takže to byla z nouze ctnost.
Já jsem to nechtěl říct (smích). Myslím, že k Presu mám vztah a nechci se na to nějakým způsobem vykašlat. Kolegyně do toho dala hodně energie, je to celé její projekt a já nechci, aby se stalo, že pod mým vedením to upadne. Ani ona to tak podle mě necítí. Kdyby chtěla, tak to může dát někomu jinému. Na celé předání jsme se také půl roku připravovali, nejdříve jsem převzal vedení nad úplně novým editorským týmem, věnoval se mu a teď celé předání dokončujeme a přecházím do role, kdy budu vidět i navenek.

V jaké stavu Pres přebíráte?
Myslím, že Pres v současnosti funguje docela slušně. Samozřejmě tam bude vždycky problém s kvalitními editory, kteří by na to měli dostatek času a trpělivosti. Nějaké dva, tři měsíce jsem editoval sám, ale minulý semestr jsme nabrali pět nových editorek a zatím se za ty měsíce, co s námi spolupracují, osvědčily a zvládají to bez větších problémů. Samozřejmě když jsou uzávěrky v katederních kurzech, kde musí studenti odevzdávat publikace, tak je jedno, jestli je těch editorek jedna nebo deset. Když najednou přijde během dne padesát článků, což není výjimečná situace, tak se to prostě během jednoho dne zeditovat nedá.

Chystáte tedy nějaké změny?
Pres funguje standardně, takže zatím žádné překotné změny neplánuji. Největší problém jsou ty zmíněné deadliny. Chtěl bych prosadit větší snahu je rozdistribuovat ještě víc než doteď, protože i když teď v rámci semestru jsou rozdělené na dva, tři termíny, pořád se stává, že v ty kritické týdny se to tam nahrne, a to je velká škoda. Špatně se nám edituje, když nás tlačí čas, a ani ty příchozí texty nejsou tak kvalitní, když je studenti dopisují narychlo, což naši práci s nimi jen prodlužuje.

Kolik lidí aktivně píše pro Pres?
V systému nám zůstávají i ti neaktivní, takže vám přesné číslo neřeknu. Můžu říct svůj odhad. Na Presu existují různé typy přispěvovatelů. Takové tvrdé jádro, což jsou redaktoři, kteří přispívají jenom na Pres. Těch může být dvacet až třicet. Pak tam jsou takoví, kteří to tam dají, protože jim texty třeba nechtěli vzít jinde nebo jsme jejich poslední časová záchrana a tím se počet rozšíří na dalších padesát až šedesát.

Občas jsme zažili i na redakčních poradách Mediatora, že když jsme nějaký článek pro nízkou kvalitu odmítli, studenti jej v totožném znění nabídli Presu. Nepůsobí takový web pak trochu jako popelnice?
(smích) Určitě to tak může působit, ale je to jedna z pověr, o které bych chtěl, aby se přestala šířit. Myslím si, že to tak není. Pres nikdy nebude tak kvalitní jako třeba Mediator1 nebo komerční weby, které mají redakční porady a stabilní tým redaktorů. Už z podstaty je to studentský web a slouží k tomu, aby si studenti nacvičili psaní textů. Chceme, aby byl maximálně otevřený všem studentům nejen žurnalistiky, současně ale chceme respektovat, že nápad na článek přijde spontánně a student jej realizuje podle možností svého rozvrhu a školních povinností, bohužel se pak ale nedá předem sestavovat redakční plán.

A jaký máte vztah s Mediatorem?
Ještě když jsem byl na bakalářském studiu, tak jsem tam pár textů publikoval. Myslím, že je to skvělý projekt, Věrka do toho taky dala hromadu energie. Vždycky je co zlepšovat, ale pokaždé to bude narážet na ochotu těch lidí co tam píší. Můžeme vymýšlet nějaké motivace, ale nikdy nezaručíme, že ty weby budou takové, jak si představujeme.

Jak může tedy Pres konkurovat jiným studentským platformám?
Vím, že v Brně mají něco podobného (Stisk, pozn. red.). Ale co se týče dosahu, tak jsme výjimeční. Můžu to přiblížit takto: když se podíváme na čtenost našich článků, tak se dá říct, že úspěšnější je ten, který má v týdnu od vydání v řádech desítky až stovky přečtení.  U těch čtenějších se můžeme dostat i na tisícovku. Dokonce některé „topové“ články mají i desítky tisíc. V tom můžeme směle konkurovat třeba i Olomoucké drbně.

A je pro vás Drbna vzorem?
Vzor bych zrovna neřekl. Je tam vlastně velice malý redaktorský tým a píše tam i hodně našich bývalých studentů. Oni pokrývají daleko více olomoucká témata, což je škoda, že my neděláme. Ale naše studenty k tomu nemůžeme nutit, nemůžeme jim říkat, o čem mají psát. Druhá velká část obsahu drbny jsou PR texty. Což je pro Pres bezpředmětné.

V současnosti kandidujete do Akademického senátu Filozofické fakulty. Také tam byste v případě zvolení vystřídal Věru Bartalosovou. Přebíráte jí místo z nějakého důvodu, nebo je to jenom souhra náhod?
Možná to může vypadat, že se jí snažím nějak nahradit, ale to určitě ne. Je to shoda okolností nebo spíš takový politický kalkul. Senát je rozdělený na studentskou komoru a komoru vyučujících. Tam to funguje tak, že kdyby byla kolegyně znovu zvolena, tak v okamžiku, kdy ukončí studium, jí skončí i mandát. Nepřebral bych ho já jako další kandidát ze stejné katedry, ale kandidát, který se umístil bodově za ní. Je to tedy proto, abychom měli šanci mít zástupce v senátu po celé tři roky volebního období.

Můžete zastávat funkci akademického senátora a současně budete šéfredaktorem velkého studentského média. Jaký máte názor na prolínání politiky a médií?
Tak takový střet zájmů mě vůbec nenapadl. (smích) Hlavně protože akademický senát není ten druh politiky, který známe z médií. Samozřejmě i mezi těmi katedrami probíhají vnitřní rozpory, které nejsou vidět, a to je taky dobře, protože by měly zůstat uvnitř a jednotliví zástupci kateder by si to měli vyříkali mezi sebou. To je ale oproti té veřejné politice, která se tak ráda prezentuje, hlavní rozdíl. Tam je zase žádoucí, aby se vše řešilo veřejně. U univerzitní politiky je důležitý až ten konečný konsenzus. Kdo se chce dozvědět více z jednotlivých jednání, tak si může vždycky přečíst zápis ze zasedání, který je volně k dispozici, nebo se ho osobně účastnit či sledovat jeho přenos.

Prošel jste si na katedře celým akademickým vývojem, od bakalářského studia až po doktorské. Vzkázal byste něco svým čtenářům, či pisatelům?
Studentům žurnalistiky chci doporučit, ať se zbytečně nebojí, jako jsem se kdysi bál já. Není snadné pro člověka, který přijde z pohody na střední škole, být hned novinář a obvolávat politiky a veřejné činitele. Je to velice tvrdé vystoupení z komfortní zóny, a u každého je potřebná jiná doba, než si to osvojí. I proto je tady Pres, který sloužím všem, kteří mají ostych hned zaklepat na dveře velké redakce, ale současně nechtějí psát do šuplíku. U nás by měli získat první zkušenosti a zjistit, že to není až tak těžké. A pak se do těch zavedených médií snadněji přesunují. Taky všichni, kdo dostudují, nemusí být nutně novináři. Spousta studentů se uplatní v marketingu nebo jako tiskoví mluvčí. Případně mohou pokračovat na magisterském studiu, těm bych pak doporučil ať co nejvíce čtou odborné knihy.

Proč by měla fungovat studentská média?

Měla by především fungovat kvůli rozvoji samotných studentů, aby studenti žurnalistiky, mediálních studií a jakéhokoli podobně zaměřeného oboru měli prostor na vlastní seberealizaci. Aby měli prostor na vytvoření základu a zkušeností pro budoucí praxi, aby později mohli předložit výkazy o své práci a měli si co napsat do životopisu. Studentská média tak fungují jako přípravka, ve které se studenti alespoň okrajově dostanou k tomu, jak bude reálně jejich práce jednou vypadat. Mohou se tedy takhle za pochodu ujistit, že to je věc, kterou budou chtít v životě dělat, anebo naopak – zavčasu mohou zjistit, že to není nic pro ně a že by se třeba měli vydat jiným směrem.

 Myslíš si, že studentská média by se měla vyjadřovat k aktuálnímu dění ve společnosti a zaujímat k němu konkrétní názor?

 To je něco, co jsme v rádiu řešili v poslední době. I pro mě to byla za UP AIR velká otázka. Já osobně bych byla ráda, kdyby se UP AIR vyjadřovalo politicky více, za mě osobně je potřeba, aby se řešila aktuální témata a otvíraly se konkrétní otázky. Potom jsme ale u nás v rádiu narazili na členy, kteří s naším postojem úplně nesouhlasí.

Na jednu stranu to tedy mně samotné přijde jako samozřejmost, je to spojeno i s názorem naší univerzity, protože Univerzita Palackého se snaží mít nějaký hlas a názor, za což já osobně jsem vděčná, ale na druhou stranu zjišťuji, že jsou lidé, kteří nemají stejný pocit jako já. V tom případě je to hodně sporná situace. Funguje tady nějaká demokracie a nechci nikoho do něčeho tlačit. Samotné by mi to bylo nepříjemné, šla bych potom sama proti sobě a názorům, které zastávám. V tuhle chvíli tedy nevím, jak s touto otázkou správně naložit a co je vlastně správně a co špatně.

Co UP AIR znamená pro Univerzitu Palackého?

Pro univerzitu rádio znamená mediální platformu navíc. Prostřednictvím rádia může prezentovat jak svoje zaměstnance, tak své studenty, ukazovat rozvoj a práci lidí, co tam pracují. Je to místo, kde máme výsledky. Ačkoliv totiž rádio není vidět, je slyšet.

Proč by měli ostatní studenti, ale i lidé mimo univerzitu UP AIR poslouchat? V čem je jiné ve srovnání s jinými médii?

V tomhle jsem vždycky trochu zaujatá, protože s mou dvou a půl letou praxí v hudební redakci to byla věc, kterou jsem byla naučená vyzdvihovat, a velmi ráda ji vyzdvihuju doteď: UP AIR je se svou nastavenou hudební dramaturgií jediné rádio na Moravě vůbec, které má takové zaměření. Vždycky dokola omílám, že našimi vzory jsou Radio Wave a Radio 1, což jsou rádia, která fungují v hlavním městě. Nikde jinde nic takového není. Ať už se tedy jedná o studentské médium nebo ne, pro mě je UP AIR se svým zaměřením natolik alternativně-progresivní rádio jako nic jiného na Moravě, takže si myslím, že to nutně nemusí být médium k poslechu pouze pro studenty, ale obecně pro lidi, kteří takhle na laděné médium mají chuť.

V rámci festivalu Prix Bohemia Radio proběhlo setkání studentských médií. Jak vnímáš spolupráci studentských médií? Měla by probíhat?

 Rozhodně ano, ano, ano! Hned ten večer, co setkání proběhlo, jsem dávala feedback Zuzce Řezníčkové, bývalé šéfredaktorce rádia, a Andree Hanáčkové, které za touto událostí stály. Tehdy jsem jim říkala, že jsem neskutečně vděčná za to, že se tohle stalo a že něco takového zorganizovaly, protože to pro mě byla naprosto jedinečná situace. Seznámila jsem se s konkrétními zástupci studentských médií, měla jsem možnost slyšet, kde mají své mezery a problémy. Dokázala jsem si z toho určitým způsobem udělat obrázek o tom, jak jsme na tom my, jestli jsme v něčem horší nebo lepší než ostatní média. V některých věcech jsem předtím tápala úplně někde ve vzduchoprázdnu a říkala jsem si, co má nebo nemá smysl, co děláme špatně nebo co děláme dobře. Kolikrát jsem sama byla v takové bezvýchodné situaci, že jsem nevěděla, kam dál, ale toto setkání mi úplně neuvěřitelným způsobem rozšířilo spektrum a posunulo mě. Doufám, že se to bude dít a opakovat i v budoucnu, protože tohle je něco, čím si můžeme všichni navzájem moc pomoct.

Co je něco, co studentskému rádiu ztěžuje fungování?

Největší otázka, kterou jsem si vždycky pokládala, je taková zlá a nerada ji ventiluji ven, ale je to otázka poslechovosti rádia. Jednak live vysílání, které běží online, a potom toho, co je zpětně na Mixcloudu, platformě našich záznamů. V tom pro ně bylo neuvěřitelně pozitivní zmiňované setkání studentských médií, protože jsem zjistila, že evidentně máme všichni stejný problém. S poslechovostí bojujeme všichni úplně stejně bez rozdílu, nezáleží na tom, jestli rádio funguje osm let nebo tři roky.

Ustoupí studentská rádia v budoucnu studentským televizím nebo studentským zpravodajským webům?

Nemyslím si to. Rozhodně si obecně nemyslím, že by rádio bylo mrtvé médium. Situace, ve které zrovna teď jsme, dokazuje, že jsme na správné cestě. Můžeme sledovat všude kolem, co se děje s Českým rozhlasem, boomem podcastů a modernizací, a tak si myslím, že to bude jenom lepší. Spousta nových lidí tomu fenoménu začíná propadat, jako bylo rádio kdysi jediná věc, ze které všichni šíleli, tak dneska se to vrací. A vidím to i díky tomu, jak  se rozšiřuje portfolio tvůrců, rozhlasových dokumentaristů, tvůrců stále nově vznikajících rozhlasových her. Vznikají nové progresivní pořady, jako je například Kvér s Filipem Titlbachem. Jde to pořád dál a je evidentní, že to lidi zajímá a že rádio má svou posluchačskou základnu.

Jak to bude mít se zmíněnými podcasty UP AIR? Chystá se na krok tímto směrem?

S podcasty začal Šrája (pořad Šrájovo ČeSlo), ale ten si jede úplně sám na externí vlně. Co se týká UP AIR, v uvozovkách se dá říct, že mu podcasty fungují. Mixcloud je platforma pro zpětný poslech a máme to nastaveno i oproti jiným studentským médiím tak, že největší poslechy máme zpětně právě přes něj. Ale ohledně klasických podcastů těžko říct. Nemůžeme si, že si můžeme podobně jako Wave dovolit vytvořit web, který bude automaticky stahovat věci do mobilu. Bylo by to moc super, ale myslím, že máme zatím daleko důležitější nedostatky, které bychom měli řešit dřív.  Mixcloud nám teď bohatě stačí a ještě nějakou dobu bude stačit.

Jak zatím vnímáš svou novou funkci šéfredaktorky?

Tohle je v poslední době nejčastější otázka na moji osobu, ať už jsem byla v hospodě, ve škole nebo kdekoli jinde, tak vždycky padlo: „Tak co, jaká je ta nová pozice?“ Ale já nejsem v rádiu nováček, jsem tam přes dva a půl roku a hned chvíli po tom, co jsem v rádiu byla, jsem nastoupila na vedoucí pozici, takže být ve vedení rádia pro mě není nic nového. Na jednu stranu se směju, protože mi přijde, že mám v některých ohledech daleko míň povinností, než jsem měla jako vedoucí hudební redakce, což byla největší redakce rádia. Funkce hudebního dramaturga napůl zaštiťovala veškeré moderátory, člověk měl ve své kompetenci kontrolu veškerých pořadů, tedy i těch nehudebních, takže té práce vážně nebylo málo. Na druhou stranu jsem ale zjistila, že už tak nekomunikuji s lidmi z rádia, jako jsem komunikovala předtím. To je sice smutné, ale musím uznat, že už to po delší době pro mě bylo vyčerpávající.

Co tě vůbec vedlo k tomu, aby ses ucházela o místo šéfredaktorky?

Jedním z důvodů, proč jsem chtěla dělat funkci šéfredaktorky, bylo, že jsem prakticky zaměřený člověk a mám mezery v administrativních věcech – věděla, jsem, že do budoucna jsou to věci, které chci umět, takže jsem si řekla, že do toho skočím po hlavě.

Co ti rádio přineslo za tu dobu, kterou v něm působíš? Co bys bez UP AIR neměla?

Neměla bych obrovskou praxi ve svém životopise a dá se říct, že i kariérní postup. I když to zní blbě, pro mě to blbě nezní a v tom životopisu to potom vypadá docela hezky. Tohle je tedy základní a největší věc, co mi UP AIR dalo do mého budoucího života. Jinak mi určitě dalo neuvěřitelné zkušenosti v praktické stránce věci, jsem schopná pracovat daleko lépe s technikou, ať už je to mixpult, počítače nebo střih zvuku.

Samozřejmě mi rádio dalo taky neuvěřitelnou spoustu nových lidí, známých a přátel. Když jsem nastoupila do rádia v prvním semestru na vysoké, byla jsem strašně překvapená tím, že existuje tolik lidí, kteří poslouchají stejnou hudbu, stejně divnou hudbu jako já! To pro mě bylo úplně neuvěřitelné zjištění, že na Konviktu, na naší Katedře divadelních a filmových studií, je spousta lidí, kteří mají stejné zájmy jako já. Když přijdete na jedno místo, kde se shlukují tihle lidi, kteří jsou v uvozovkách svým způsobem stejně divní jako vy – nebo to můžeme brát naopak, stejně exkluzivní jako vy, tak je to strašně příjemný pocit.

Jakým směrem chceš, aby se UP AIR pod tvým vedením ubíralo? Máš nějaké konkrétní plány?

Na to se mě ptaly už holky v rozhovoru v pořadu Holky v Olmu. Úplně největší vizí je, abychom stále vysílali, abychom stále fungovali minimálně tak, jak fungujeme doteď. Taková největší výzva do dalšího semestru ale bude převést kompletně naše vysílání na nový stream, který vytváříme. Budeme odstupovat od serveru play.cz a začneme fungovat po vlastní ose, takže doufám, že to pro nás bude krok správným směrem.  Jinak věci doufám zůstanou při starém, včetně stejně nastavené hudební dramaturgie. Na září pak plánujeme ještě dohromady se Zuzkou Řezníčkovou studentskou burzu, kde by UP AIR mělo zastat velkou část programu. Zatím probíhají základní jednání se Správou kolejí a menz UP, tak teprve ještě uvidíme, jak to dopadne.