Máte zkušenost s prací v deníku i týdeníku. Čím se liší?
Práce v deníku je nutně povrchnější a rychlejší. Ráno dostanete téma, které během dne musíte zpracovat a večer odevzdat. Diktát uzávěrky je neúprosný, což vede ke zjednodušování a povrchnosti. Někdy ani nestihnete obvolat všechny zdroje nebo zajet se podívat na místo události. V dlouhodobém kontextu mně mnohem více vyhovuje týdeník, kde mohu být více s lidmi, mám více času, můžu někam jet a nasát atmosféru místa. To v deníkovém tempu nejde. Na druhou stranu je práce v deníku zajímavá v tom, že je aktuálnější. Člověk pokrývá věci, které se právě dějí. Být u toho, když se stane nějaká velká událost, je vzrušující, a právě to se člověku na té profesi líbí.

Časový tlak byl důvod, proč jste z Lidových novin odešla?
Ne tak docela. Dostala jsem nabídku z Respektu, což se neodmítá. Hodně mě to potěšilo, protože bez falešné skromnosti si myslím, že je to velmi dobré médium. Na jeho postoje, orientaci a hodnoty můžete mít různé názory, ale vždycky si budu stát za tím, že se dělá poctivě. Je to dobrá, kvalitní novinařina. Proto jsem neváhala a nabídku přijala.

V posledních letech odcházeli z deníků i další novináři. Co si myslíte, že za tím stojí?
Myslím, že to je dopad vlastnických změn, což je ale jen jedno z mnoha vysvětlení. Na mediální scéně se neustále něco děje a dělo vždycky, ale sérii odchodů třeba z Lidových novin a z Mladé fronty Dnes určitě způsobilo to, že někteří novináři mají problém s tím, že by měli působit jako nezávislí novináři v médiu, které vlastní ministr financí a vicepremiér vlády. To je ohromný střet zájmů, byť spousta věcí, jako že by pan Babiš uplatňoval vliv přímo tak, že by diktoval, jak mají články vypadat, jsou jen spekulace.

„Část populace považuje feminismus za zhoubnou ideologii“

Ve svých článcích se často věnujete otázce genderu. Před sedmi lety jste napsala článek o tom, jak je feminismus v České republice nepopulární. Jak byste situaci zhodnotila dnes? Změnila se k lepšímu?
Aféra výstavy aktů v knihově Akademie věd ukazuje, že odpověď je ano i ne. Ano proto, že dříve by nad takovou výstavou všichni jen mávli rukou. Dneska se ale kriticky ozvou vědci a vědkyně a začne se o tom otevřeně mluvit. Na druhou stranu reakce, která se strhla i vůči mně, protože jsem to také komentovala, dokazuje, že to, co jsem tehdy psala, pořád do značné míry platí. Alespoň u té části české společnosti, která považuje feminismus za zhoubnou ideologii, zastávanou ošklivými ženami, které si tak kompenzují vlastní neuspokojivý osobní život. Ale jako optimista bych spíš řekla, že ta změna je pozitivní. Poprvé teď máme ve vládě ministryni, která o sobě otevřeně prohlašuje, že je feministka. Taky se konečně na půdě parlamentu i vlády mluví o opatřeních, která feministky a feministé dlouhodobě prosazují. V tomhle směru se to změnilo, ale ne dostatečně.

O tom vypovídá i to, že některé vaše texty stále vzbuzují pobouřené reakce čtenářů. Jak kritiku snášíte?
Uvědomuju si, že je to prostě součást mé práce. My novináři jsme do značné míry veřejné osoby. Ne tak jako politici, protože nejsme nikým voleni a placeni z veřejných peněz, ale dáváme svoje jméno v plen, vycházíme ven se svými názory a svou prací. To znamená, že musíme snést i nějakou kritiku. Bývá to ale nepříjemné, zvlášť když se nakumulují všechny ty negativní reakce, člověk pak začne pochybovat o tom, jestli mu ta práce za to vůbec stojí. Ale prostě to k ní patří, takže je nutné se s tím smířit.

Novinařina má ale i druhou stránku. Třeba váš rozhovor s Václavem Havlem byl jistě zážitek.
A velký. Považuju ho za jeden z vrcholů své novinářské kariéry. Vyzdvihla bych ale i jiné články. Třeba v článku Ženy v ofsajdu jsem psala o tom, že v České republice máme z celé Evropy nejnižší zaměstnanost matek s malými dětmi, což je zvláštní. Začala jsem po tom pátrat a zjistila, že problémem je kontroverzní představa Čechů o rodinných rolích a mateřství. Matka je vnímána jako ta, která porodí dítě, na několik let s ním zmizí za zdmi domova, nepracuje a živitelem rodiny je muž. Poukázala jsem na to, že takový pohled nevyhovuje ani ženám ani mužům a že to má i ekonomické dopady na stát. Už Masaryk, významný český feminista, před sto lety říkal, že národ, který nevyužívá polovinu svého intelektuálního a tvůrčího potenciálu, je o polovinu chudší.

Pyšná jste určitě i na svůj článek Čeští Romové pod hákovým křížem, za který jste obdržela Novinářskou cenu. Proč jste psala právě o tomto tématu?
Tehdy bylo 70. výročí transportu moravských Romů z Brna do Osvětimi. Všichni víme o židovském holokaustu, ale o romském jsem nevěděla skoro nic, tak jsem si o něm začala něco zjišťovat. Jenže v Newtonu (mediální archiv, pozn. red.) za celou dobu, co články shromažďuje, jsem o této události nenašla skoro nic, což mi přišlo natolik šokující, že jsem se o tom rozhodla napsat. Hledání informací bylo velmi obtížné, protože mnozí z těch, kteří se vrátili, už nežijí, nebo jsou velmi staří a moc si na to nepamatují. Související historické prameny jsou navíc minimální. Přesto jsem objevila zajímavý příběh, který odkryl fakt, že spousta „bílých spoluobčanů“ tehdy Romům pomáhala. To je myslím pro dnešní dobu, kdy panují protiromské nálady, zajímavá linka příběhu.

„Základní ingrediencí každého úspěchu je neúspěch“

Jako novinářka také hodně cestujete, mimo jiné do Švédska, Norska, na Island. Čím vás láká sever?
Pro skandinávské země mám slabost, protože mám pocit, že tamní společnost funguje tak, jak by měla česká společnost aspirovat, aby fungovala. Jejich společnosti jsou otevřené věcné debatě. Když někdo vystoupí s odlišným názorem, nenapadnou ho, že je třeba ošklivá, tlustá, stará feministka. Mají shodné zájmy na tom, aby se tam lidem dobře žilo. Pečují o své občany, vnímají jejich potřeby a poskytují jim pomoc, když ji potřebují. To se mi strašně líbí. Samozřejmě mám i výhrady k tomu, jak ty země fungují, ale v celkovém a zejména genderovém kontextu jsou velmi inspirativní. Nedávno jsem byla právě v Norsku, které řeší problém domácího a sexuálního násilí s ohromnou empatií vůči jeho obětem. V nemocnicích pro ně mají speciální pohotovost, kde jim prvně poskytnou pomoc psychiatrickou. Uvědomují si totiž, že pokud ženu někdo znásilní, utrpí sice fyzické zranění, ale především jde o traumatický zážitek.

Jakým tématům se chystáte věnovat?
Pokračuju především v genderových tématech, ale baví mě popisovat i společenské fenomény mimo gender nebo politiku. Nedávno jsem psala o takzvaných Fuckup Nights, které vznikly v Mexiku asi před třemi lety. Jsou to večery, kdy určitý počet lidí vystoupí s krátkým projevem o tom, jak něco ve svém profesním životě podělali a jaké poučení si z toho odnesli. To je podle mě strašně zajímavý, protože žijeme v kultuře zaměřené na úspěch a zapomínáme, že naprosto základní ingrediencí každého úspěchu je neúspěch. Jako příklad ráda uvádím příběh Sergeye Brina a Larryho Page. Jejich prvním nápadem pro byznys byla služba objednávání pizzy faxem. To byl sice úplný nesmysl, ale očividně se poučili, protože jejich druhý projekt Google z nich udělal miliardáře.

Svou prací žijete, máte vůbec čas odpočívat?
Novináři neustále konzumují ohromné množství informací, takže někdy odpočívám informačním embargem. Když třeba jedu ve vlaku, jen se dívám z okna a prostě nepřijímám žádné informace. Pohyb, zdravá strava, večírek s přáteli a láhev vína jsou také osvědčené metody, které pořád fungují. Ale novinář nikdy nepřestává být novinářem. I když mám volno, někam jdu a uvidím, jak policajti mlátí někoho obuškem, musím se jít podívat, co se tam stalo, protože mě to všechno zajímá. Aby mohl člověk dělat novinařinu dlouhodobě a dobře, musí být neustále zvědavý, mít stále chuť něco objevovat. To taky znamená, že pracuje téměř pořád. Je to práce náročná a pohlcující, ale vykoupením jsou benefity, jako třeba cesta na sopku Islandu, rozhovory se zajímavými lidmi a někdy i ta pozitivní zpětná vazba.

ptali se Anna Hanušová a Petr Ošlejšek

foto: Petr Ošlejšek

Silvie Lauder odpovídá: Jak by se měla novinářka vypořádat s vulgárními a diskriminujícími reakcemi na své články? 

Měla by si uvědomit několik věcí. Jednak fakt, že podobné typy reakcí patří k novinářské práci. Tím, že pod svým jménem a tváří novinář či novinářka dává najevo svoje názory, vstupuje do veřejného prostoru a k tomu kritika patří.

Jakou má ta kritika mít podobu je nicméně věc jiná. Pokud vulgární či diskriminující (mimo to také bývá  v drtivé většině anonymní), pak to vypovídá mnohem více o povaze kritiků než o její práci. Jakékoliv novinářské pochybení nedává důvod k sprostotám ani sexismu. Pokud je to reakce na text o sexismu či hrubému chování k ženám, pak je dokonce možné takové reakce brát pozitivně – tihle lidé totiž de facto potvrzují teze v textu předložené.

A z praktických rad se hodí představit si autory takových výpadů. V Americe nedávno řešili případ muže, který sám sebe označoval za „krále maskulinity“ a mimo jiné požadoval, aby muži dostali právo na vlastním pozemku legálně znásilňovat ženy. Přišlo se na to, že tenhle „macho“ žije ve sklepním pokoji v domě své matky. Tipla bych si, že všichni pánové, kteří měli potřebu v poslední době sdělit, že jsem „hysterická kráva“ s neuspokojivým milostným životem, na tom budou podobně.