Moravec se narodil 17. dubna 1893 v Praze do rodiny obchodníka Jana Petra Moravce a jeho ženy Malvíny. Přestože rodiče nepatřili k nejbohatším, dokázali svému synovi a později i jeho mladšímu bratru Václavovi zajistit slušné vzdělání. Zároveň oba své syny vychovávali v duchu vlastenectví, ke kterému se Emanuel hrdě hlásil až do smrti.

Už během studia na Vyšší průmyslové škole si učitelé všimli Moravcova pronikavého intelektu, zápalu pro práci i studium a především pro široký společenský rozhled, díky kterému vynikal takřka ve všech předmětech. Maturitu složil všemi hlasy v roce 1912 a krátce poté nastoupil na místo technického úředníka u firmy R. Mašek a spol. Zároveň se u něj touto dobou začala rozvíjet i nová oblast zájmu – na Balkáně vypukla válka slovanských národů za svobodu proti Turkům, o které pravidelně přímo z fronty referoval pro Lidové noviny Rudolf Těsnohlídek, a Moravec patřil, stejně jako většina Čechoslováků, k dychtivým čtenářům.

O dva roky později došlo v Sarajevu k atentátu na následníka rakouského trůnu a následně začala i první světová válka, do které musel Moravec narukovat jako příslušník zeměbraneckého pluku č. 8 c. k. armády. Stalo se tak 28. července 1914, tedy symbolicky v den začátku konfliktu. Na frontu dorazil o rok později, ale už po dvou měsících padl do ruského zajetí. Krátce pak působil jako příslušník I. srbské dobrovolnické divize a následně vstoupil do československých legií.

Populární publicista a vojenský teoretik

Své první články začal Moravec vydávat během cesty z Ruska zpět do vlasti, když se podílel na tvorbě časopisu Návrat. Jednalo se o ručně psaný a malovaný oběžník, do kterého přispívali legionáři nejrůznějšími poznatky, názory, komentáři, ale třeba i pozvánkami na koncerty pořádané vojenskou kapelou, aby si ukrátili dlouhou cestu na lodi.

Daleko zajímavější nabídky k publicistické práci dorazily až ve dvacátých a třicátých letech, když o Moravcovy články projevila zájem Peroutkova Přítomnost a později i Lidové noviny, v té době vrchol československé meziválečné žurnalistiky. Ty hledaly někoho, kdo by se věnoval vojensko-politickým problémům a bývalý ruský legionář, aktivní voják a profesor válečných dějin na Vysoké škole válečné, navíc s novinářským talentem, se pro ně jevil jako nejlepší volba. Moravec nabídku spolupráce přijal a od února 1932 pravidelně zásoboval Lidové noviny komentáři a úvahami o vojenských i vojenskopolitických záležitostech, ale i otázkách mezinárodní politiky, válečných konfliktů a budování armád především v Německu a Sovětském svazu. Postupně se tak jeho jméno i pseudonym Stanislav Yester, kterým některé své články podepisoval, stávaly mezi čtenáři váženým pojmem. Redakci zůstal věrný až do konce života, nicméně kvalita jeho příspěvků v protektorátním období silně klesla a Lidové noviny tak začaly fungovat jako zdroj a hlásná trouba Moravcovy kolaborantské politiky.

Ministr i rozhlasák ve službách Třetí říše

Od roku 1934 se začaly v Moravcových článcích i knihách projevovat sympatie k autoritářské vládě a fašistickému režimu Benita Mussoliniho. Nejvýrazněji se tyto názory ukázaly v knize Obrana státu, která mezi laickou i odbornou veřejností vyvolala rozruch. Nadále ale zůstával vojenským důstojníkem se silným vlasteneckým a pročeským cítěním.

Zlom přišel s podepsáním Mnichovské dohody. Moravec patřil k jejím krajním odpůrcům, ale s narůstajícím vlivem nacistického Německa jeho postoje začaly slábnout. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dokonce přijal nabídku s Němci spolupracovat. Nejprve měl okupací zlomený národ uchlácholit knihou V úloze mouřenína – československá tragédie 1938, později pravidelnými proněmeckými příspěvky v rozhlase. Z těch později vznikla jeho další kniha Tři roky před mikrofonem. Během těchto let už navíc vystupoval jako oddaný následovník Hitlerovy Třetí říše a figuroval v protektorátní vládě jako ministr školství a lidové osvěty.

Bezmezně věrným nacistickým fanatikem zůstal až do své sebevraždy. Ještě tři dny před smrtí vydal v Národní politice článek zdůrazňující jeho oddanost myšlence národního socialismu. Zastřelil se na útěku z Kolovratského paláce při vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945.