Moravec se narodil 17. dubna 1893 v Praze do rodiny obchodníka Jana Petra Moravce a jeho ženy Malvíny. Přestože rodiče nepatřili k nejbohatším, dokázali svému synovi a později i jeho mladšímu bratru Václavovi zajistit slušné vzdělání. Zároveň oba své syny vychovávali v duchu vlastenectví, ke kterému se Emanuel hrdě hlásil až do smrti.

Už během studia na Vyšší průmyslové škole si učitelé všimli Moravcova pronikavého intelektu, zápalu pro práci i studium a především pro široký společenský rozhled, díky kterému vynikal takřka ve všech předmětech. Maturitu složil všemi hlasy v roce 1912 a krátce poté nastoupil na místo technického úředníka u firmy R. Mašek a spol. Zároveň se u něj touto dobou začala rozvíjet i nová oblast zájmu – na Balkáně vypukla válka slovanských národů za svobodu proti Turkům, o které pravidelně přímo z fronty referoval pro Lidové noviny Rudolf Těsnohlídek, a Moravec patřil, stejně jako většina Čechoslováků, k dychtivým čtenářům.

O dva roky později došlo v Sarajevu k atentátu na následníka rakouského trůnu a následně začala i první světová válka, do které musel Moravec narukovat jako příslušník zeměbraneckého pluku č. 8 c. k. armády. Stalo se tak 28. července 1914, tedy symbolicky v den začátku konfliktu. Na frontu dorazil o rok později, ale už po dvou měsících padl do ruského zajetí. Krátce pak působil jako příslušník I. srbské dobrovolnické divize a následně vstoupil do československých legií.

Populární publicista a vojenský teoretik

Své první články začal Moravec vydávat během cesty z Ruska zpět do vlasti, když se podílel na tvorbě časopisu Návrat. Jednalo se o ručně psaný a malovaný oběžník, do kterého přispívali legionáři nejrůznějšími poznatky, názory, komentáři, ale třeba i pozvánkami na koncerty pořádané vojenskou kapelou, aby si ukrátili dlouhou cestu na lodi.

Daleko zajímavější nabídky k publicistické práci dorazily až ve dvacátých a třicátých letech, když o Moravcovy články projevila zájem Peroutkova Přítomnost a později i Lidové noviny, v té době vrchol československé meziválečné žurnalistiky. Ty hledaly někoho, kdo by se věnoval vojensko-politickým problémům a bývalý ruský legionář, aktivní voják a profesor válečných dějin na Vysoké škole válečné, navíc s novinářským talentem, se pro ně jevil jako nejlepší volba. Moravec nabídku spolupráce přijal a od února 1932 pravidelně zásoboval Lidové noviny komentáři a úvahami o vojenských i vojenskopolitických záležitostech, ale i otázkách mezinárodní politiky, válečných konfliktů a budování armád především v Německu a Sovětském svazu. Postupně se tak jeho jméno i pseudonym Stanislav Yester, kterým některé své články podepisoval, stávaly mezi čtenáři váženým pojmem. Redakci zůstal věrný až do konce života, nicméně kvalita jeho příspěvků v protektorátním období silně klesla a Lidové noviny tak začaly fungovat jako zdroj a hlásná trouba Moravcovy kolaborantské politiky.

Ministr i rozhlasák ve službách Třetí říše

Od roku 1934 se začaly v Moravcových článcích i knihách projevovat sympatie k autoritářské vládě a fašistickému režimu Benita Mussoliniho. Nejvýrazněji se tyto názory ukázaly v knize Obrana státu, která mezi laickou i odbornou veřejností vyvolala rozruch. Nadále ale zůstával vojenským důstojníkem se silným vlasteneckým a pročeským cítěním.

Zlom přišel s podepsáním Mnichovské dohody. Moravec patřil k jejím krajním odpůrcům, ale s narůstajícím vlivem nacistického Německa jeho postoje začaly slábnout. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava dokonce přijal nabídku s Němci spolupracovat. Nejprve měl okupací zlomený národ uchlácholit knihou V úloze mouřenína – československá tragédie 1938, později pravidelnými proněmeckými příspěvky v rozhlase. Z těch později vznikla jeho další kniha Tři roky před mikrofonem. Během těchto let už navíc vystupoval jako oddaný následovník Hitlerovy Třetí říše a figuroval v protektorátní vládě jako ministr školství a lidové osvěty.

Bezmezně věrným nacistickým fanatikem zůstal až do své sebevraždy. Ještě tři dny před smrtí vydal v Národní politice článek zdůrazňující jeho oddanost myšlence národního socialismu. Zastřelil se na útěku z Kolovratského paláce při vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945.

„Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem ‚Hitler je gentleman‘. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘,“ prohlásil Miloš Zeman při svém projevu k výročí osvobození Osvětimi v lednu 2015.

Na výrok reagovalo i Sdružení Ferdinanda Peroutky, které vyzvalo prezidenta, aby se omluvil, jelikož takový článek neexistuje. Zeman tak vypsal stotisícovou odměnu pro toho, kdo článek najde a stejným úkolem pověřil i svého mluvčího Jiřího Ovčáčka. Vnučka Ferdinanda Peroutky, Terezie Kaslová se proto 21. dubna 2015 obrátila na Obvodní soud. Ten rozhodl, že se prezident musí omluvit.

Po prezidentově odvolání loni v říjnu ale Obvodní soud žalobu zamítl v plném rozsahu. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala opět Kaslová.

Ale ani dnes není případ uzavřen. Prezident se totiž znovu odvolal, a to proto, že mu soud přiznal jen deset procent z požadovaných nákladů na právní zastoupení. „Aby si každý rozmyslel, jestli si skutečně bude dělat z prezidenta trhací kalendář a bude ho žalovat i tam, kde zjevně žalován být nemůže,“ citoval web Aktuálně advokáta Marka Nespalu.

„Připadá mi neuvěřitelné, že se čím dál víc vzdalujeme od té kauzy samotné. Čili od toho, o co se soudím, a dostáváme se až k tomu, že mně má být udělena výchovná lekce za to, že jsem si dovolila ohradit se proti výrokům prezidenta Zemana,“ komentovala letos v únoru Kaslová pro Českou televizi.

Peroutka se narodil jako první potomek do rodiny úředníka Emanuela Peroutky a jeho ženy Leontiny 6. února 1895. Jeho pracovní kariéra začala už na gymnáziu, které ale nedokončil a krátce před maturitní zkouškou začal působit jako výtvarný referent časopisu Čas. Před odvodem do armády během 1. světové války se nejprve skrýval. Později byl vojenské služby zproštěn z důvodu zdravotní nezpůsobilosti.

Během období První republiky pracoval jako redaktor časopisu Tribuna. Pokračoval v časopisu Přítomnost, kde zastával funkci šéfredaktora, a Lidových novinách, do kterých psal své politické komentáře. Seznámil se s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem a patřil do kruhu Pátečníků, kteří se scházeli v Čapkově vile nebo v prostředí lánského zámku. Ve svých článcích vyjadřoval silnou kritiku k politickým ideologiím – nacismu a komunismu. Považoval je za zhoubné. Nebál se ani vystupovat proti Adolfu Hitlerovi.

Pod tlakem vytvářené německou propagandou vydal Peroutka článek v časopisu Přítomnost Dynamický život k padesátým narozeninám Adolfa Hitlera. V tomto článku uznal jeho moc, ale důrazně odmítl spolupráci Čechů s ním.

Při vytvoření Protektorátu Čech a Moravy byl Peroutka zatčen. Nejprve byl po několika dnech propuštěn. Při dalším zatčení ho Němci deportovali do koncentračního tábora Dachau a následně Buchenwald.

Po válce se Peroutka stal šéfredaktorem Svobodných novin a přispěvatel do týdeníku Dnešek, který byl nástupcem časopisu Přítomnost. V poválečném období byl několikrát nařčen komunisty z podlehnutí fašistickému Německu.

Únorový komunistický převrat v roce 1948 Peroutku donutil odejít do exilu, kde byl jeden z největších představitelů protikomunistického odboje. Po dobu deseti let vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa.

Od příležitosti 100. výročí narození Ferdinanda Peroutky je udělováno prestižní ocenění Cena Ferdinanda Peroutky pro nejlepší české novináře.

Literatura:

KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha: Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8

KOSATÍK, Pavel. Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938 – 1978). Praha: Mladá fronta, 2011. 352 s. ISBN 978-80-204-2074-9