Robert Čásenský vystudoval sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Svou mediální kariéru začal jako redaktor v Českém deníku v roce 1993. O rok později získal pozici vedoucího domácího zpravodajství v Denním telegrafu. Odtud spolu s dalšími kolegy na protest odešel, když vyhodili šéfredaktora, protože výkonná rada ODS nebyla spokojená s politickým zaměřením deníku.

V roce 1995 založil Čásenský s Pavlem Šafrem poradenskou PR agenturu Penguin a po tři roky byl jejím společníkem a jednatelem. Poté nastoupil na dva roky do Lidových novin jako zástupce šéfredaktora. Od 1. ledna 2001 byl sice stále zástupcem, ale přesunul se do deníku MF Dnes. Když z něj v roce 2006 odešel z šéfredaktor Pavel Šafr, na jeho pozici se dostal právě Čásenský. Za jeho dobu působení se deník mohl pyšnit spousty investigativními odhaleními.

Roku 2013, po dvanácti letech působení v MF Dnes, Čásenský rezignoval na pozici šéfredaktora. Bylo to poté, co MAFRu koupil Agrofert. „Nechtěl jsem dělat noviny pro žádného oligarchu. Druhý den ráno potom, co jsme byli prodáni, jsem se s majitelem domluvil. Myslel jsem, že by mě to nebavilo,“ řekl o svém odchodu Čásenský.

Další jeho životní událostí bylo založení magazínu Reportér. První vydání vyšlo 15. září 2014. Robert Čásenský je jediným vlastníkem magazínu a s ním spojeného webu a zároveň i šéfredaktorem. Uvedl, že jeho záměrem je dobrá a poctivá žurnalistika.

Také měl příležitost působit v novém Deníku N, ale tuto možnost odmítl, protože by se nemohl dostatečně soustředit na práci v Reportérovi. Domluvili se alespoň na vzájemné podpoře a spolupráci.

Čásenský v roce 2009 patřil mezi hlavní iniciátory novinářských protestů proti novelizaci takzvaného náhubkového zákona. Šlo o úpravu pravidel poskytování informací o trestním řízení a na něm zúčastněných osobách. On a další šéfredaktoři českých médií napsali otevřený dopis Janu Fischerovi, skutečně uspěli a zákon byl znovu upraven.

Rozhovor Mediátora1 s Robertem Čásenským: Čím víc textů do Reportéra píšu já, tím jsou z toho naši grafici vyděšenější, říká o svém zvládání deadlinů Robert Čásenský

Už třetím rokem se při studiu žurnalistiky dovídám, že Andrej Babiš stojí za koncem nezávislosti českých médií. Už z principu ovšem nemám rád, když se lidé navzájem škatulkují. Proto jsem uvítal, když jsem se mohl pana Babiše na situaci v jeho médiích zeptat osobně. Kromě odpovědí jsem pak dostal i telefonní číslo a pozvání na kafe.

Andreje Babiše jsem se zeptal, jestli si myslí, že je demokratické koupit si noviny, když o něm jako o (tehdy ještě budoucím) politikovi píšou něco špatného. Spolu s beznadějně zaplněnou učebnou jsem slyšel, že někteří z „jeho novinářů“ mohou mít nízké sebevědomí a proto mohou mít „určitou brzdu“.

Měl jsem to štěstí, že Babiše moje otázka zaujala. Ptal jsem se, jak hodnotí to, že valná část novinářů po nákupu Mafry z vydavatelství odešla. Dozvěděl jsem se, že Babiš prý neodhadl „mentalitu novinářů“. Před jeho příchodem prý v Mladé frontě fungovala buňka ODS. Tato strana si navíc měla v největším seriózním deníku v Česku nechat psát své politické projevy. Do zákulisí naší vrcholné politiky bohužel (nebo spíš bohudík?) nevidím. Proto ani nemohu hodnotit, nakolik jsou informace pana Babiše pravdivé.

Vyslechl jsem si i příběh o tom, kterak lídr politického hnutí ANO ke svým novinám přišel. Na začátku prý byl deník Blesk, na jehož titulní straně Andreje Babiše, cituji: „neskutečně poblil Šafr“. Předseda hnutí reagoval tím, že Blesk zažaloval. To mu ovšem nestačilo, a proto si koupil svoje noviny: „zrazu jsem měl (na výběr, pozn. red.) Blesk a Mladou frontu a mohl jsem si je koupit“.

Od ministra financí jsem za sled otázek dostal soukromé telefonní číslo a pozvání na kafe. Termín schůzky jsme sice už řešili textovými zprávami, ale zatím jsme se (pro velkou vzdálenost mezi našimi domovy) bohužel nedomluvili. Shodli jsme se však na tom, že se sejdeme.  Stejně jako on se těším na to, až mi bude moci celou problematiku vysvětlit v soukromí.

Andrej Babiš je dnes jedním z nejmocnějších lidí v zemi. Vlastní média a ekonomicky úspěšnou společnost. Z pozice ministra financí má podstatný vliv na českou politiku. Pro někoho nejzřetelnější symbol střetu zájmů byznysu a politiky, pro jiné takřka mesiáš, který konečně nekecá, nybrž maká a zemi vede k ekonomickému růstu. Z historie se už někteří z nás mnohokrát poučili o tom, že jednoduchá řešení nebývají v politice často ta nejrozumnější. Když použiji další klišé – nic není černobílé. Proto by naše čtvrt století stará demokratická společnost měla své politiky hlídat. Občanská společnost, podporovaná nezávislými médii, je tím nejlepším strážcem nejen demokratických hodnot, ale především také mnohých nešvarů jako je korupce či klientelismus. Nezbývá mi tedy nic jiného, než si na konci tohoto textu položit následující otázku: Kdo dnes kontroluje Andreje Babiše?