Snaha o ututlání skutečností trvající čtyři prezidentská období donutila první americkou vydavatelku Kate Graham a ambiciózního šéfredaktora Bena Bradleyho vyhlásit vládě bezprecedentní válku tím, že zveřejnili tajné vládní zprávy Pentagon Papers, které obsahují detaily a především pravdu o válce mezi Amerikou a Vietnamem.

Kate Graham představuje novinářku, která musí pracovat tvrději než všichni muži v její branži, aby si udržela respekt a autoritu. Potýká se s finančními problémy v The Washington Post a nového kupce odrazuje žena ve vedení. Snaží se chránit noviny a s nimi tak odkaz svého manžela a jeho rodiny. Šéfredaktor, který pro ní pracuje, Ben Bradley, je ambiciózní zkušený novinář. Posílá nováčky získávat informace, ví, co patří na titulní stranu a nedrží se projektu, který padl a rychle spouští nový. Nebojí se ani postavit své šéfce Kate, když se plete do jeho práce.

Novináři jako vlastizrádci

Ben se chystá zveřejnit státní tajemství po tom, co soud zakázal New York Times na nějakou dobu publikovat. The Washington Post je tak jediný, kdo má kopii tajné studie z Pentagonu. Přesto, že mu jeho právníci radí nic nezveřejňovat, články o Vietnamu v Postu vyjdou. Kate a Ben nedovolí, aby jim vláda diktovala, co zveřejňovat a co ne. Oba se tak zaslouží o radikální revoluci v historii svobody amerického tisku.

Po zveřejnění článku v New York Times a později pokračování v The Washington Post označila americká vláda novináře, kteří to vypustili, za vlastizrádce porušující celou řadu bezpečnostních zákonů. Prezident Nixon dokonce požene Times a Post k soudu. Z druhého pohledu prostých lidí a dalších novinářů jsou viděni jako obhájci demokracie a svobody slova. Mnoho tisku se jejich odvahu rozhodne následovat, postupně tak vydávají články o Vietnamu a podporují tak jejich rozhodnutí postavit se vládě. „Otcové zakladatelé dali svobodnému tisku ochranu, kterou musí mít, aby plnil zásadní roli v naší demokracii. Tisk má sloužit občanům, ne vládcům,“ ukončil soudce soudní řízení.

Během filmu se divák cítí jako sám novinář v akci patřící pod křídla dvou profesionálních týmů hlavních hrdinů. Během příběhu si několikrát můžeme užít pohledu do redakcí nejprestižnějších amerických deníků sedmdesátých let.

Tedy alespoň podle filmu, který se snaží věrně zachytit atmosféru série rozhovorů mezi Nixonem a Frostem. Ty se udály roku 1977. David Frost, do té doby úspěšný moderátor zábavních pořadů, se rozhodl svou kariéru povýšit na další úroveň, udělat rozhovor s Richardem Nixonem. Nixon je pro Frosta velkou výzvou, doteď se totiž politickým tématům nevěnoval a získat od Nixona rozhovor navíc bylo složité. Přesto ale zkusil o rozhovor požádat a Nixon nakonec nabídku přijal. Vycítil totiž, že se jedná o nepříliš zkušeného novináře, před kterým bude mít možnost se eventuálně očistit od svých činů a říci, cokoliv bude chtít.

Což se nakonec částečně stalo. I když David Frost věnoval přípravě na rozhovor neuvěřitelně velké množství času a dokonce si najal i tým rešeršistů, jeho první rozhovory nedopadly příliš dobře. Věděl to i jeho tým, který mu vyčítal, že Nixon vede dlouhé monology bez zastavení. Nixon byl navíc skvělý a zkušený rétor, což bylo pro Frosta, který s politickými náměty neměl tolik zkušeností, problém.

I forma rozhovorů byla z dnešního hlediska zajímavá. Celkem se uskutečnilo 12 dlouhých rozhovorů, které byly natáčeny na kameru. Konečný materiál měl téměř 29 hodin. Nixon si navíc za poskytnutí rozhovoru Frostovi nechal zaplatit 600 000 dolarů, což musel financovat sám Frost – původně měl totiž mnoho problémů se sháněním investorů a zájemců o odkup finálních rozhovorů. Šel tak do velkého rizika.

Klíčovým se však nakonec stal poslední rozhovor. Díky práci svých rešeršistů Frost odhalil do té doby neznámou konverzaci mezi Nixonem a Charlesem Colsonem, poradcem Nixona a zároveň jednoho z odsouzených v aféře Watergate. Z této konverzace v kontextu dalších informací vyšla najevo Nixonova zásadní role v aféře Watergate. A právě v této části rozhovoru je Nixon poprvé Frostem zahnán do kouta a pronáší svou legendární větu: „Říkám, že pokud to [ilegální věci v zájmu národa] dělá prezident, pak to není ilegální.“ A když mu ke konci rozhovoru Frost říká, že by americký lid rád slyšel jeho doznání i omluvu, Nixon mimo jiné odpovídá: „Zklamal jsem americký lid a budu s sebou muset to břímě nosit po zbytek svého života.“

A právě tato slova nakonec vynesla Davidu Frostovi slávu, zejména na poli politické novinařiny. Do té doby byl totiž mnohými brán pouze jako televizní bavič. Díky své práci, práci jeho rešeršistů a času, který měl na rozhovor k dispozici, nakonec dokázal Nixona přimět k otevřenému a osobnímu vyjádření k Watergate. A i když měl posléze nějakou chvíli smůlu na další televizní projekty, nakonec vedl 12 let svůj pořad na BBC a později na Al Jazeeře. A věnoval se především politickým událostem a současnému dění.