Narodil se ve Vacíkově na Příbramsku do rodiny lesníků. Na střední školu chodil do Semil a poté studoval v Praze Elektrotechnickou fakultu na ČVUT. Po čtyřech letech se ale rozhodl vydat jinou cestou. Přestoupil na FAMU, kde v roce 1972 dostudoval scenáristiku a dramaturgii. Už během školy přispíval například do časopisů Student, Mladý svět a Literární listy.

V roce 1973 Steigerwald začal pracovat pro Filmové studio Barrandov jako scenárista, později i jako dramaturg. Po šesti letech ale tuto práci musel opustit kvůli politickým důvodům. Dále působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a od roku 1988 také v Divadle Na zábradlí. Tam byl nejdříve autorem a dramaturgem, později se stal šéfem činohry. Mezi jeho dramata patří například Dobové tance, Tatarská pouť nebo Foxtrot.

Od roku 1994 Steigerwald pracoval jako volný spisovatel a žurnalista. V Lidových novinách zastával pozici zástupce šéfredaktora a od roku 1998 dělal po 16 let komentátora pro Mladou frontu Dnes. Napsal také několik knih, jako je Obrana sprostých slov, Dějiny v manéži či soubor fejetonů Co s námi bude?

Minulý rok získal třetí místo v Ceně Johanna Steinbrenera v kategorii fotografické a výtvarné knihy za své dílo Šumava patafyzická. Nyní žije se svou druhou manželkou Evou Salzmannovou. Dva syny má s první ženou, Ernou Dománovou.

Teprve po dvou článcích, které redaktoři z deníku Práva zveřejnili v minulých týdnech, znovu Pražská policie a státní zástupci začali přezkoumávat uzavřený případ. Týkal se případu znásilnění, který nahlásila zákaznice terapeuta a učitele tantry. Policie se ale obviněním příliš nezabývala. Policista, který měl případ na starost ho odložil s přesvědčením, že žena měla s terapeutem pohlavní styk dobrovolně. O další možné souvislosti a oběti se nestaral, stejně jako o lidi, kteří chtěli v tomto případě proti obviněnému svědčit. Nakonec se případ znovu otevřel díky zmiňovaným článkům, ve kterých redakce přinesla svědectví dvou žen, včetně e-mailů s terapeutem, ve kterých se dokonce jedné z nich omlouvá za sexuální obtěžování. Dalších několik zákaznic si na jeho nevhodné chování stěžuje na internetu v uzavřené skupině.

I když lidé dnes pravidelně u snídaně noviny už nečtou, mají tiskoviny pořád obrovskou sociální moc. Dokázaly rozproudit už dávno uzavřený případ, kterému se nevěnovalo dost pozornosti ze strany policie ani soudu. A to případ tak nemorální a neetický, jako je sexuální obtěžování a dokonce i znásilnění, kterému by se mělo věnovat mnohem více času, než například souzení sousedů, čí jsou vlastně ty spadaná jablka z jabloně mezi plotem.

Je úžasné, že Právo tímto dalo kuráž osmi ženám, poslední letos v dubnu, obrátit se na policii s tím, že je v minulosti terapeut znásilnil nebo na ně sexuálně zaútočil. Tyto ženy tak dostaly další možnost dosáhnutí spravedlnosti. Je ale dobré, aby měly noviny v České republice takovou moc? Přeci jenom Andrej Babiš dnes vlastní největší českou mediální společnost, která vydává nejčtenější deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny, také deník Metro a týdeník 5plus2. Poslanec, který byl v posledních dvou letech vydán Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání. Velice známý a aktivní politik vlastní nejčtenější noviny v zemi a podle slov bývalého redaktora Mladé fronty DNES Jaroslava Kmenta, kecá jim do všeho, co chtějí otisknout. Měly by tedy tiskoviny u nás mít velikou moc, když si nemůžeme být jisti, že většina z nich není ovlivněna politikou? Pokud by svoji sílu využívaly k dobrým věcem, jako v tomto případě s terapeutem, který jsem uvedla, pak ano. Ale nemysleme si přeci naivně, že ji nepoužijí i k osobním, sobeckým a politickým účelům a manipulaci s lidmi. Pročpak by si Babiš MAFRU kupoval, mohl si třeba místo ní pořídit nové auto a jet na luxusní dovolenou. Nebo zainvestovat do sítě obchodů se spodním prádlem.

Je zvláštní, že lidé dnes považují za prestižnější a mocnější médium tiskové noviny, než zpravodajství na internetu. Většina lidí má ale k webovým stránkám blíže a čtou je raději a častěji. Proč jim ale nevěří a jsou k nim skeptičtí? Možná proto, že noviny mají přece jenom veliké uctívané kořeny v naší historii. Možná si myslí, že internet je zahlcen klamy a v tiskovinách jsou jen seriózní pravdy. A co vy, věříte novinám ve vašich rukou, nebo webovým stránkám na vší obrazovce?

Jak jste se dostal ke sportovní žurnalistice?

V podstatě náhodou, protože školu mám vystudovanou elektrotechnickou průmyslovku. Tam jsem se naučil, že nemám strkat prsty do zásuvky. K něčemu většímu mi to nebylo. Věděl jsem, že zde nenajdu uplatnění, navíc sport mě bavil odmalička. Děda i taťka jej sledovali. Bavily mě i knížky a literatura, tak jsem si říkal, proč to nespojit?

Přemýšlel jste někdy o tom, že budete psát i o jiných tématech kromě sportu?

To ne, protože v ostatních oblastech jsem nepoužitelný. Ekonomika, v tom plavu. Politika mě akorát rozčiluje. Je pravda, že ve sportu jsou také peníze i politika, ale tohle není ve sportu moje nejsilnější stránka. Na sportu mě baví příběhy a emoce s nimi spojené.

Devět let, mezi léty 1995 a 2004, jste působil v Mladé Frontě Dnes. Od roku 2004 ovšem pracujete v ostravské redakci deníku Sport. Jaký byl hlavní důvod změny působiště?

Já jsem vlastně v deníku Sport začínal, protože jsem se po průmyslovce nedostal na vysokou školu, zkoušel jsem tady v Ostravě češtinu a ruštinu – učitelský obor. Byla zde poměrně nová roční nadstavba (pomaturitní studium pozn. red.). Jmenovalo se to žurnalistika, a tak jsem to zkusil. Na škole bylo super, že byla týden výuka, týden praxe.

Když jsme se rozřazovali do redakcí, které spolupracovaly se školou, hned jsem říkal, že bych chtěl dělat něco do sportu. Sportovní tématiku nabízel deník Sport a tehdy tam byl ještě Večerník. Byli jsme dva kluci, kteří chtěli jít do Sportu, protože kdo by chtěl jít do Večerníku, že? Nic ve zlém, ale prostě to tak je. Nakonec jsme se neshodli, kdo by tam měl jít. Spolužačka nám hodila mincí a volbu jsem vyhrál, takže už tehdy mi přálo štěstí. Ten klučina šel následně do Večerníku. Zde mu nedali moc prostoru, nevěnovali se mu a v žurnalistice se neuchytil.

A co vy?

Já jsem šel mezitím do ostravského deníku Sport, kde byl šéfredaktorem Láďa Kolář, výborný chlap, super novinář, který se mě v podstatě ujal, věnoval se mi, dal mi prostor, nechal mě dělat různé věci, a u něho jsem začínal. Pak jsem šel do Mladé Fronty, protože se rozjížděla oblastní příloha MF Dnes, ale po devíti letech jsem se vrátil zase zpátky do Sportu k Láďovi Kolářovi, takže tím jsem v podstatě uzavřel kruh. Chtěl jsem mu vrátit, co dal on mně na začátku.

Pravidelně sledujete hokejové dění na stadionu v Ostravě. Jak probíhá vaše příprava na utkání?

Nejlepší příprava je být připravený. Ono vypadá, že každý zápas je stejný, někdo vyhraje, někdo prohraje, ale každý zápas nabízí nějaký příběh, nějakou zajímavost, nějakou srandu, nějaké emoce. Takže nejlepší příprava je být připravený si těchto věcí všimnout a pak se jich držet. Jasně, můžeš si připravit nejlepší střelce týmu, někdo proti někomu, hráč má v klubu soupeře nějakou historii, připravíš se, ale pak se v poslední minutě stane úplně něco jiného a musíš to přehodit. Příprava je tedy dobrá, nutná, ale člověk musí být připravený chytit příběh.

Dokážete si na stadionu užít atmosféru a zápas?

Atmosféru jo, ale jinak zápas si moc neužívám jako například normální fanoušek v hledišti. Neměl bys fandit, musíš prostě sledovat všechno kolem a přemýšlet, co by se dalo napsat, co by se dalo udělat. Z toho jsi půl zápasu nervózní, čekáš na to, a pak si druhou půlku zápasu nervózní, jak napíšeš článek, jestli jej stihneš, jestli je tohle správný příběh, jestli jsi nepřehlédl něco zajímavějšího, takže o užívání to moc není.

Jak moc se liší psaní článků do tištěných novin a na internet?

Obecně na internetu jsou články kratší, jako kdyby údernější. Musí být chytlavější, třeba titulkem, protože na internetu rozhoduje, kolik lidí zaujme, kolik lidí si článek otevře, a v široké nabídce nebo v rychlosti, kterou internet nabízí, prostě musí zaujmout. Takže kolikrát je to s prominutím hovadina, ale super čtená, která by se v novinách třeba vůbec neuchytila. Na internet dáváš údernější, kratší, chytlavější články. Noviny musí nabídnout něco víc. Buď příběh nebo pohled zákulisí, souvislosti nebo například analýzy, což na internetu nemá takovou údernost jako tam.

Za roky zkušeností jste dělal rozhovory s několika sportovci. Kdo na vás nejvíce zapůsobil?

Nechci nikomu ublížit, ale asi nejvíc na mě udělala dojem Věra Čáslavská. Když jsem s ní mluvil, vůbec mě neznala. Byl jsem pro ni nýmand, kluk z Ostravy, ale chovala se naprosto geniálně, přístupně. Okamžitě byla přátelská, vyšla vstříc, a byla neskutečně inspirativní. Opravdu už z toho povídání člověk cítí, jak silná osobnost to byla. Nejen sportovně, ale i lidsky.

Nezasahuje vám profese sportovního novináře do soukromého života?

Zasahuje. To zasahuje každému, protože ať je to jak chceš, víkendy volné nemáš. A nebo když si myslíš, že máš, něco se semele a volná sobota není, protože někde odvolají trenéra, někde zase přestoupí hráč. Víkendy volné nemáš a večery také moc ne, do soukromého života to tedy zasahuje.

V žurnalistice se kromě hokeje věnujete také jiným sportům. O kterém z nich se vám nejlépe píše?

Pro mě osobně jsou nejlepší dostihy, protože mám rád koně. Jako dítě jsem jezdil s našima na dostihy do Světlé hory. To bylo za časů, kdy vyhrával Železník s Váňou. Koně mě baví odmalička, a o nich se mi píše nejlíp. Líp než o hokejistech nebo fotbalistech. Možná i proto, že takový kůň, když zvoráte článek, tak vás neseřve. Hokejista, když se mu nelíbí, jak o něm píši, se dokáže ozvat.

Vzpomenete si na svůj první rozhovor?

První si pamatuji dobře. Bylo to s Martinem Pruskem, hokejovým brankářem. On tehdy mezi chlapy začínal a Vítkovice ho poslaly rozehrát do Frýdku-Místku, myslím, že tehdy hrál druhou nejvyšší soutěž. Byl jsem tam právě jako ten elév. Zaujal mě Martin Prusek, především výkonem, čím jiným, že? Tak jsem poprosil trenéra Mojmíra Trličíka (bývalý kouč hokejových Vítkovic nebo Pardubic, pozn. red.), jestli by mi ho nedovedl. Byl jsem nervózní, on za mnou přišel a říkal, že on je taky nervózní, protože ještě žádný rozhovor do novin nedával. Na to jsem mu řekl: „To je dobrý, to je fajn. Jsme v tom oba dva stejně, protože pro mě je to taky první rozhovor.“ Tohle tedy byla premiéra obou dvou. Z jedné i z druhé strany. Bylo to fajn.

A dopadl rozhovor úspěšně?

Oba jsme byli nervózní, ale myslím, že dopadl dobře. Martin je rozumný chlap, rozumný člověk, to se potom potvrdilo v celé jeho kariéře, protože ji neskutečně nastartoval. V domácí lize zazářil, dostal se do NHL, kdyby ho nepřibrzdily zdravotní problémy se srdcem, mohl to dotáhnout ještě dál. Rád na to ale vzpomínám, protože od té doby se moc nezměnil. Zůstal takový, jaký byl na začátku, v pohodě, rozumný kluk, vstřícný, a z toho mám radost, že se ten první rozhovor takhle povedl.

MF DNES

Nutno podotknout, že Mladá fronta DNES se mohla pyšnit tím, že poskytla informaci o nově vzniklém státě jako první, a to již v sobotu 2. ledna. Její známá červená DNES přidala na důraznosti a úsměv naopak každému vykouzlila fotografie Václava Klause, tehdejšího premiéra, který spokojeně drží sklenku šampaňského. Vznikl samostatný československý stát, tak zní hlavní titulek celých novin, kde se čtenáři mohou dočíst především číselná fakta o počtu obyvatel zemí nebo jejich rozloze. Zpráva zní oslavně a radostně, ovšem pouze do té doby, než čtenář zvědavě sjede pohledem o kousek níž, kde si přečte: Občané Česka příliš neslavili. Autor píše hlavně o tom, že Václavské náměstí pokryl koberec střepů z rozbitých lahví, všude byli opilci a hodinu po půlnoci centrum ovládl alkohol a násilí. Radovali jsme se tedy, nebo ne?

Lidové noviny

Zprávy o rozpadu vypustily lidovky až v pondělí 4. ledna, stejně tak jako zbylé tři deníky, na které jsem se zaměřila. Titulek, O půlnoci z 31. 12. 1992 na 1. 1. 1993 vznikl samostatný český stát, mluví za vše. Fotografie Václava Klause také nechybí, tentokrát ale nedrží v ruce alkohol, ale stojí v pražském Rudolfinu, obklopen orchestrem s dirigentem Liborem Peškem, který na počest nově vzniklého státu zahrál Smetanovu Má vlast. Na titulní straně se pyšní také tradiční „lidovský“ sloupek, který na počest napsal Tomáš Smetánka. Trocha kritiky neuškodí, a tak se Smetánka zaměřil na to, proč se vlastně Češi moc neradovali, proč nezpívali hymnu, netančili na náměstí a nevztyčovali vlajky. Vše má ale svůj dobrý konec. My totiž nezačínali, ale pokračovali jsme, jak je ve sloupku zmíněno. Čtyři zprávy o tak velké události Lidovým novinám asi stačily, čtenáři se tedy mohli mj. dočíst i o výbuchu na celnici ve Starém Hrozenkově nebo o tom, že USA s Ruskem podepsali „smlouvu naděje“ a odepsali atomové zbraně. To je určitě také velmi důležitá zpráva. Otázkou tedy je, jestli měly lidovky navrch a nebo právě naopak vyhrála Mladá fronta DNES, která poskytla mnohem více informací o rozpadu.

Právo

Deník Právo, dříve tedy ještě Rudé právo, měl nad ostatními deníky jedno velké plus. Jako jediný totiž otiskl novoroční projev premiéra Václava Klause v celém znění. Československo už není, Česká republiko, dobrý den! Tak zní oslavný titulek, který se opravdu z nového státu raduje v plném rozsahu. Jako jediný deník, pokud nepočítám krátký dvoják MF DNES, také  celkem rozsáhle popsal První hodiny a dny Slovenské republiky, kde se zaměřil na samotné ohlášení spojené s tím, jak Slováci slavili. Nechyběl ani sloupek Kateřiny Perknerové, která opět mluví o střídmosti a ležérnosti, než o divokém slavení a také o tom, že se politici mohou nyní soustředit na skutečně občanské problémy. Fotografie Václava Klause se sklenkou v ruce a úsměvem na rtech opět nechybí.

Hospodářské noviny

U Hospodářských novin lze na první pohled poznat, že se zabývají především ekonomikou. A to už z titulku Rok jedna českého státu, kam číslo zkrátka napsat museli. Stejně jako MF DNES deník využil skoro celého prostoru titulní strany (o USA a Rusku byla také řeč), a všechny zbylé zprávy soustředil na tuto velkou novinu. Jako jediný deník neotiskl žádnou fotografii Václava Klause, za to s ním ale udělal  mini rozhovor po telefonu, který se týkal odklonu světové ekonomiky od ryze liberálního směru. Co by to bylo za ekonomiku, kdyby tam nebyl žádný graf? Ten zobrazoval vývoj počtu obyvatel České republiky. Čísla, čísla a zase čísla…

Pokud bychom měli nějak shrnout a porovnat, jak o této velké události tyto čtyři deníky začátkem ledna 1993 napsali, dospějeme k závěru, že Mladá fronta DNES čtenáře jako první informovala, a poskytla také největší množství informací. Každý deník je ale přeci jen jiný. Lidové noviny měly na druhou stranu skvělý sloupek, Právo premiérův projev v plném znění a Hospodářské noviny fakta a čísla. Každý si přeci jen nakonec našel, nachází a nejde to své. A tak to ve světě médií chodí.