Náplň práce:

• zajišťování denního zpravodajství v oblasti Olomouckého kraje, s důrazem na Olomouc
• přinášení aktuální nových témat pro MF DNES, iDNES.cz a týdeník 5plus2
• podílení se na přípravě videozpravodajství

Požadavky:

• SŠ/VŠ vzdělání
• přehled o dění v Olomouckém kraji
• předchozí redaktorskou zkušenost
• perfektní znalost českého jazyka
• uživatelskou znalost práce na PC
• tvůrčí myšlení
• flexibilitu
• pečlivost, zodpovědnost, zvídavost
• ochotu učit se novým věcem
• zkušenost s televizní novinařinou a řidičský průkaz sk. B výhodou

Nabízejí:

• zaměstnanecký poměr na plný úvazek
• zajímavou práci v kanceláři i v terénu
• odpovídající finanční ohodnocení a benefity (25 dnů dovolené, stravenky, příspěvky na jazykové vzdělávání, Multisport kartu či na penzijní připojištění a mnoho dalšího)
• zázemí stabilní společnosti – největší mediální skupiny na trhu
• přátelský a profesionální tým

Na nabídku můžete reagovat prostřednictvím tohoto formuláře.

Náplň práce:

• zpracovávání aktuálního ekonomického zpravodajství a přinášení svých vlastních témat
• podílení se na grafické podobě článků a pod dohledem editora garantovat faktickou, stylistickou i obsahovou stránku

Požadavky:

• předchozí zkušenost s psaním článků
• orientace v české a zahraniční ekonomice a všeobecný přehled
• výborné stylistické dovednosti
• mluvit anglicky (případně jiným cizím jazykem).
• ovládání sociálních sítí a práce s nimi
• schopnost pracovat pod tlakem
• nadšenost pro nové projekty

Nabízejí:

• stabilní zázemí mediální skupiny
• atraktivní finanční ohodnocení
• práci v sehraném kolektivu
• náhradní volna a flexibilitu
• atraktivní benefity, které zpříjemní pracovní i mimopracovní chvíle (pět týdnů dovolené, stravenky, příspěvek na penzijní připojištění či vzdělávání, Multisport karta a spoustu dalšího)

Na nabídku můžete reagovat prostřednictvím tohoto formuláře.

„Posuzovali jsme, nakolik média při své práci dodržují profesionální standardy názorové publicistiky. U tištěné publicistiky nás zajímalo, zda používají širší škálu publicistických útvarů. Kromě komentářů jde útvary jako rozhovory, sloupky, recenze a podobně,” uvedl ke výsledkům srovnání ředitel NFNZ Josef Šlerka.

Z tištěných publicistických médií se dobře umístil kulturní čtrnáctideník A2, který v minulosti od NFNZ získal grant ve výši 750 tisíc korun, mimo jiné na rozvoj solution journalism (žurnalistiky zaměřené na řešení). Dobré hodnocení získaly i časopisy Týden, Respekt, Reportér, Echo nebo Ekonom. Naopak mezi méně důvěryhodné tištěné tituly zařadil Finmag, Euro, Téma nebo týdeník Reflex, který nedávno čelil kritice za příliš kontroverzní obálku.

Tvůrci žebříčku při hodnocení zjišťovali zda se dodržují základní pravidla novinařiny, tedy práce se zdroji, transparentnost, nezávislost. Autory například zajímalo, jestli jsou zpravodajské a publicistické texty pro čtenáře snadno rozeznatelné, zda nejsou titulky zavádějící nebo jestli jsou názorové texty podloženy argumenty. U zpravodajských webů potom hlídali, zda jsou online zdroje zobrazené jako hypertextový odkaz.

Z publicistických webů byly jako bezproblémové označené A2larm.cz, investigace.cz, neovlivní.cz, respekt.cz, hlidacipes.org a publicistická část denikreferendum.cz. Server reflex.cz byl z hodnocení vyloučený pro příliš velký podíl názorové žurnalistiky. “Že jsme byli jakýmsi NFNZ vyřazeni kvůli čemusi odkudsi? No a? Toto prosím můžete brát jako mou oficiální odpověď,” reagoval pro Mediátor1 šéfredaktor Reflexu Marek Stoniš.

Už dříve bylo web NFNZ zveřejnil hodnocení tištěných deníků a zpravodajských webů. Z deníků dopadli nejlépe Deník N, Hospodářské noviny a Právo, jen o něco hůře dopadl Deník. Mírně problematické ale z hodnocení vyšly deníky nakladatelství MAFRA Lidové noviny a MF DNES, těm autoři žebříčku vyčítají především konflikt zájmů v souvislosti s majitelem médií. “NFNŽ může mít názor, jaký mít chce. Já také rád využívám tohoto občanského práva a na názory NFNŽ nemám vůbec žádný názor,” reagoval šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl na závěry hodnocení.

Mezi bezproblémové zpravodajské servery patří hned osm platforem: aktuálně.cz, deníkreferendum.cz, ihned.cz, irozhlas.cz, seznamzpravy.cz, forum24.cz, deníkn.cz a echo24.cz. Naopak silně problémových je šest, patří mezi ně například Halonoviny.cz, aeronet.cz nebo blesk.cz. Zprávy z těchto webů byly obvykle jen z jednoho zdroje, nebyly u nich jasně oddělené žánry či nebylo možné dohledat autory textu.

Servery lidovky.cz a reflex.cz byly z hodnocení vyřazené pro velké množství převzatých zpráv z ČTK úplně. “Server Lidovky.cz za uplynulý rok výrazně nesnižoval ani nezvyšoval podíl využívaného agenturního zpravodajství, v průběhu dne si na něm mohou čtenáři přečíst nižší desítky nových autorských textů v tvrdých i měkkých rubrikách, paradoxně se od minulého září více zvýšil podíl článků, které přebíráme,” okomentoval vyřazení vedoucí redaktor lidovky.cz Petr Vnouček. “Z metodologie bohužel není jasné, zda studie považuje za agenturní zprávu text, který je připodepsaný redakcí, jež do něj doplní jednu citaci nebo odstavec, což prakticky nevyužíváme, ale v mediálním prostoru jde o běžnou praxi. Hodnotí takový text jako autorský, nebo jako agenturní. A kde je v takovém případě hranice? I to je proměnná, která mohla (ale také nemusela) hrát roli a těžko tedy mohou komentovat analýzu jako celek, pokud neznám bližší detaily,” dodal Vnouček.

Začněme nejaktuálnějším tématem. Kvůli Covidu-19 vláda nařídila zákaz konání kulturních akcí, dotklo se to i vašich přednášek. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?

Přemýšlím nad tím celosvětově a asi ano. Myslím si, že odpovědnost vůči společnosti musí v tomhle ohledu být. Já mám výjezdy třeba do divadla, kam se vejde 300 lidí a přijdou, což je úžasné, nebo do nějakých menších prostor, kam se vejde 50 lidí.  To není o mně, já se nebojím, ale spíš jde o to, že by tam třeba nějakým zbytečně nahodilým způsobem přišel někdo, kdo to v sobě bude mít, aniž by to tušil, a roznese to na někoho, kdo bude v těžké imunologické situaci a může tomu podlehnout. Tohle riziko bych na sebe nechtěl brát, takže budu respektovat to, co by měli respektovat všichni.

K mé první otázce se váže další aktuální, a to je divadelní hra Boss Babiš, která je napsaná na motivy vaší knihy. V pořadu 168 hodin bylo vidět, že ji některá města odmítají, hlavně tam, kde vládne ANO. Co na to říkáte?

To mi samozřejmě nepřijde jako přirozený proces, protože nás společnost vrací 30 let zpátky do doby totality. Díky této kauze divadelní hry Boss Babiš mám pocit, že to je přesně ta součást plíživé normalizace, na kterou řada z nás novinářů upozorňovala od roku 2013, když mediální domy začali ovládat oligarchové a kdy Babiš přišel do politiky. Tam bylo cítit, že to brutální pojetí politiky může společnost paralyzovat a oklešťovat základy demokracie. To je na tomto případu krásně vidět.

Jak to myslíte?

To není rozhodnutí Babiše nebo Zemana, že by vydali pokyn a řekli „zakažte Kmentu, ať se nikde nehraje“. Jsou to starostové nebo vedoucí městských kulturních středisek, kteří se prostě bojí. Mají strach z autority vůdce, který tady vládne železnou rukou. Bojí se případných problémů, často jenom imaginárně. To si myslím, že je asi nejhorší, protože se nejedná o nelegální krok. Hrát divadlo je přece normálně běžná věc. To je demokracie. A dělat si legraci, je normální všude na světě. Samozřejmě je to politická satira, ale myslím si, že by politici měli umět vytrpět jistou míru nadsázky a satiry a takhle by na to měli pohlížet i lidi, kteří rozhodují o těch akcích. O tom je občanská společnost, abychom si uměli říct i názory, které třeba někomu nesedí, zároveň o tom debatovali, a abychom se uměli povznést a zasmát se.

Dokáží to vůbec dnešní politici?

Někteří to dokáží, protože často využijí potenciál svých špatných kroků, kvůli kterým jsou pro smích. Marketingoví odborníci jim poradí, ať to otočí pro sebe a dělají si z toho legraci. Mířím tím zejména na Andreje Babiše, protože se často dostává díky svým výrokům a tím, jak mluví, do různých karikatur a vtipů. On si za to samozřejmě může sám, protože to, jak mluví a jedná, zavdává příčině posměchu. A oni usoudili, že se proti tomu nedá bojovat a musí to přetavit v jejich přednost. Dělají z něj mediálně lidového vypravěče, který je vlastně směšný. Té části lidí, kteří úplně hloubavě nepřistupují k politice, to ale vůbec nevadí.  

NEJTĚŽŠÍ VĚCÍ V IRÁKU BYL ROZHOVOR, KTERÝ JSEM SI USMYSLEL, ŽE UDĚLÁM S TERORISTOU ABBÁSEM

Téměř od začátku své kariéry jste byl zaměstnaný u MF Dnes. Po sedmi letech jste se vydal hledat štěstí jinde, přijal jste práci pro deník Super. „Angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života,“ uvádíte na svých stránkách. Litujete, že jste přijal takovou nabídku? Anebo to berete jako zkušenost a šel byste do toho znovu?

S tou zkušeností, kterou mám, bych do toho znovu nešel. Člověk v životě udělá chyby, každý jsme jenom člověk a chybující tvor a je dobré se nad tím čas od času pozastavit a přiznat si chybu. Já ji přiznávám. Byla to jedna z mých velkých profesionálních chyb. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Co bylo to dobré?

V tomhle případě bylo dobré to, že jsem poznal trošku jiný svět novinařiny. Já jsem byl totiž odkojený a jsem dodnes tou seriózní, investigativní žurnalistikou, tam jsou prostě jiné metody práce. Zároveň si myslím, že se to trefilo už s tou dobou. Já jsem tam byl v letech 2000-2001 a to byla doba, kdy byly teroristické útoky na Spojené státy a s tím spojená obrovská vlna terorismu ve světě. Jsem přesvědčený, že kdybych v té době byl v seriózní MF DNES, tak nezažiji to, co mi umožnil bulvár.

A co přesně vám umožnil?

Já jsem si jednoho dne řekl, že pojedu udělat rozhovor do Iráku s teroristou a reportáž o iráckým špionovi. Ten byl označovaný za pomocníka Mohameda Ati (terorista, který pilotoval jedno z letadel při útoku na budovy Světového obchodního centra, pozn. red.). Oni mi to povolili a dali mi na cestu dostatečně velký rozpočet na to, abych ji mohl absolvovat. Nicméně to byla chyba, protože morálně se dostanete úplně někam jinam a správný novinář by určitě v bulváru dělat neměl.

Vy jste mi dal rovnou odpověď i na moji další otázku, jak se dostane bulvární novinář k rozhovoru s teroristou. Nebál jste? Mířili na vás kalašnikovy?

V případě tohoto špióna na mě nemířily kalašnikovy, protože bych řekl, že se to odehrávalo docela v jakžtakž přátelských podmínkách. Jedna z nejtěžších věcí v tom Iráku byl ale rozhovor, který jsem si usmyslel, že udělám s teroristou Abbásem. Ten byl „světoznámý“ tím, že v osmdesátých letech unesl loď Achille Lauro a poté byl v Iráku pod ochrannými křídly Saddáma Husajna. Přijal mě, ale vůbec dostat se k němu bylo těžké. Nejdříve mě proklepával jeho syn, který se se mnou bavil, aby zjistil, jaké mám úmysly, jestli třeba nemám v sobě někde skrytou zbraň, kterou bych chtěl toho Abbáse zabít.

To zní nebezpečně…

Svým způsobem to bylo nebezpečné, už i pohybovat se v tom Bagdádu bylo složité. Najednou jsem sedl do auta, jeli jsme na schůzku, která se týkala právě Abbáse, a v autě byl položený kalašnikov, vedle řidič měl po ruce pistoli, fakt nevíte, který okamžik přijde a mohla to být smrt. Já jsem si to tehdy neuvědomoval nebo nepřipouštěl. To bylo vlastně dobrodružství v těch třiceti letech.

Později jste se ale do MF Dnes opět vrátil a v roce 2013 znovu odešel, když jí koupil Andrej Babiš. Přečtete si ještě tyto noviny?

Popravdě řečeno, dneska už ne. Ještě rok, dva jsem čas od času dovnitř kouknul. Docela často jsem četl i iDnes.cz. Byl ve mně takový pocit sounáležitosti s tím, co jsme tam budovali léta letoucí. Ovšem předplatné jsem zrušil po půl roce, co jsem odešel.

Proč?

Co se Babiš chopil politické moci, začala se utužovat disciplína v tom médiu. Hodně se přehodnotila agenda toho, co se bude zpravodajsky a reportérsky pokrývat, a co ne. Z toho vyplynulo, že je tam velký problém vlastní autocenzura těch novinářů, kteří tam zůstali pracovat. Autocenzura činí to médium nesvobodným. A tím, že se stal Andrej Babiš politikem a vlastníkem média, mu dal okamžitě do vínku selektivnost. To znamená, že budou dělat zejména ty kauzy, které vyhovují Andreji Babišovi. Pokud jde o něho, tak oni o něm vlastně psát nemůžou, ani jít po kauzách, které by vedly jeho rezignaci, jako se to stávalo u práce, kterou jsme kdysi v MF Dnes dělali. Pro mě jsou ty noviny mrtvé, protože já kvůli tomu k Andreji Babišovi nemám důvěru. Znám ale řadu lidí, kteří tam ještě dělají a myslím si, že to jsou skvělí lidi. Je to zase pochopitelné z toho důvodu, že svět není nafukovací pro novinářskou práci.

Někteří v MF Dnes tedy zůstali…

Kdyby všichni odešli najednou, tak se jako novináři neuživí. Ono to není o tom, že redakce je prohnilá celá, a že by ti reportéři takhle uvažovali. Tam stačí, že je šéfredaktor a ředitel vydavatelství nějak nastavený a na těch poradách si prosadí „jo to budeme dělat a uděláme z toho malej článeček.“ A také o atmosféře v novinách rozhodují lidé, které si tam deleguje Andrej Babiš.

STÁVÁ SE, ŽE MI KNIŽNÍ PROJEKTY VYSAJÍ ENERGII A CÍTÍM DEPRESIVNÍ STAVY

Práce investigativního novináře je často i o nacházení temných věcí, které si určitá část lidí nepřeje, aby vylezly na povrch. Jak moc je složité přicházet na takové nekalosti a přitom zůstat pozitivní vůči světu, nebýt podezíravý?

Člověk se s tím musí nějak sžít, protože když si uvědomíte, že půjdete jenom tou bažinou, a investigativní novinařina je o tom, že vyhledáváte špatnosti, tak žijete v šílených černých depresivních myšlenkách. Když si nenajdete nějaký mód toho, abyste přežili normálně jako člověk v této atmosféře, tak se z toho zblázníte. A podle mého nemůžete dělat novinařinu normálně, protože budete stejní jako lidi, které popisujete. Popravdě řečeno se mi stává, i u těch knižních projektů, že mi vysají energii. Tam ještě víc musíte antihrdiny pochopit, vniknout jim do hlavy, do duše a víc se s nimi sžít, protože hledáte motivaci, proč některé věci dělají. Je to ještě hlubší práce než u novinařiny nebo reportáží. A tam mám pocit, třeba po čtyřměsíčním psaní toho tématu nebo intenzivního přemýšlení, že mám úplně černo v hlavě, je mi zle a opravdu cítím depresivní stavy. To je nejlepší se vypnout, okamžitě na týden přerušit práci a jet do přírody, zasportovat si, i když v mém případě to jsou spíš indiánské běhy, věnovat se rodině, poslouchat muziku.

Obejde se tato práce bez psychologa?

Myslím, že z devadesáti procent ano. Já jsem byl jednou u psychoanalytika a to bylo v situaci, která nesouvisela s článkem, ale bylo to vyvrcholení extrémního tlaku, pod který jsem se dostal. Přece jenom to, co dělám a dělal jsem, byly často kauzy, které mnohdy zatřásly vládou, po kterých odstupovali ministři nebo premiér. A bylo to něco tak extrémního, že jsem cítil tlak nejenom redakce, uzávěrek, ale také vnějšího světa výhrůžek nebo i výhrůžek žalobami. To vás sešněruje a určitě nehodí do pohody, a když je toho moc, tak se dostanete do nějakých stavů.

To je pochopitelné…

Takže mi to nastartovalo depresivní myšlenky, stavy, kdy jsem si řekl, že tomu musím udělat rázný konec, protože bych tomu mohl propadnout a onemocnět. A to jsem vyřešil návštěvou psychoanalytika. Tam jsme si povídali o tom, co je v životě priorita. Je potřeba zastavit čas a uvědomit si, co je v životě důležité. Ale pak se zase do práce vrátit, protože mě by bez ní život nebavil.

Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Když dostáváte výhružné vzkazy…

Přiznávám, že člověk obavy má. O tomhle tom tématu se často zmiňuji v knížce Superguru Bárta, protože tam popisuji vznik a průběh kauzy, která zacloumala celou Nečasovou vládou. Tam jsem se dostal i do situací, které se týkaly i mé rodiny, takže tam to můžete vyčíst. Naučil jsem se k tomu postavit tak, že prostě nesmíte být ani jeden ani druhý extrém. To znamená, že bych to buď úplně podcenil a řekl si „já se nebudu bát, kašlu na to“. To by bylo špatně, protože se ve vás ztratí pud sebezáchovy. Ten je potřeba si zachovat. A na druhé straně tomu ani nejde úplně propadnout. Pak se honíte jako pes za ocasem. Buď skončíte v blázinci, nebo to povolání nemůžete dělat.

Když si to vezmu na sebe, tak bych měla obavy.

Špatné myšlenky si vždycky člověk nechce připouštět úplně k tělu a do smrti kolegy novináře na Slovensku Jána Kuciaka jsem ty myšlenky od sebe hodně distancoval. Ale tou vraždou slovenského kolegy si je člověk víc připustí k tělu a musím říct, že tak týden po té vraždě jsem měl pocit, že investigativní novinařiny nechám. Říkal jsem si, že to nestojí za to, aby přišla o život třeba moje rodina. No ale pak se otřepete, necháte to a řeknete si, že kdybychom takhle měli skončit všichni, tak to by byla pro ty zločince nejlepší věc, co by se mohla stát, takže si zase děláte svou práci, tak jak chcete a máte.

Když jsme u Jána Kuciaka, Igor Mátovič má plán na zřízení fondu na podporu investigativní žurnalistiky, vláda by do něj ročně dala deset milionů eur, ale spravovala by ho stavovská organizace složená ze slovenských investigativních novinářů. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě je to lákavé, ale v tomto případě přesně vyjádřil moje pocity kolega a bývalý šéf Jána Kuciaka Marek Vagovič. A sice, že se nejde zavázat nějaké politické garnituře, ani té dobré. Ani kdyby byla sebelepší. Vždycky se může stát, že ta politická garnitura v sobě najde jednoho, dva, kteří budou mít choutky dělat podvody, a vy jste hrozně omezení v tom tu nezávislost překonat. Zase by mohla nastoupit ta autocenzura. Já si myslím, že od vlády by holt žádné peníze novináři neměli přijímat, protože ztrácí možnost absolutní kontroly, kterou média zejména vykonávají nad vládou, tím, co dělá a co má v plánu.

ZEMAN MI VZAL VÍC POZITIVNÍHO ŽIVOTA NEŽ BABIŠ

Zmiňovali jsme už vaše knížky. Pokud jde o ty dvě poslední, co bylo náročnější napsat? Boss Babiš nebo Rudý Zeman?

Ty knížky vyšly za sebou po dvou letech, takže to vypadá, že napsat tu knížku může trvat rok, ale je to optický klam, já na nich pracuji delší dobu. V případě Babiše bych řekl pět let intenzivně. A samotné psaní je, a možná to bude znít blbě, nejjednodušší, protože třeba v případě Babiše, mi to samotné psaní knihy trvalo tři měsíce. V případě Zemana to bylo delší dobu, třeba přes půl roku čistého času psaní. Myslím si, že mi Zeman vzal víc pozitivního života než Babiš. Nevím, čím to bylo, ale bylo pro mě složitější popsat příběh Miloše Zemana i z toho důvodu, že to bylo možná delší časové období, kterým jsem se zaobíral. A možná to bylo ještě více než u Babiše, že jsem chtěl proniknout do jeho duše. Proč takhle jedná, co dělá a v podstatě mě to uvrhlo do víc depresivních stavů než ten Babiš. Takže složitější pro mě byl ten Zeman.

Nová kniha Rudý Zeman se dostala až k Nejedlému, ví o ní i Miloš Zeman?

To nevím. Já jsem udělal jednu věc, a to že jsem zabalil tři knížky, jednu jsem poslal Miloši Zemanovi na Hrad, jednu Martinu Nejedlému a jednu Jiřímu Ovčáčkovi. Zemanovi jsem tam napsal něco ve smyslu „Panu prezidentovi, aby měl i jiné zpětné zrcátko než to, co má na Hradě“. Aby viděl, jak ho vlastně vnímáme někteří další. Reakci přímo od Miloše Zemana nemám.

Co byste vzkázal studentům žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako děláte vy? Co musí mít?

Musí být jako vy. (smích) Musí být zvídaví, musí mít to řemeslo rádi, protože ne vždy je to o pozitivech. Musí mít tendence být odolní vůči stresu, protože tam se ocitnete v situacích, že to není žádná legrace. Ať je to hrozba uzávěrky nebo i ty jiné, a myslím, že je to i o umění „zkafovat“ (setkávat se u kávy, pozn. red. ) se s lidmi, se kterými se potřebujete vídat. Já jsem třeba zažil za svých třicet let práce kolegu, který byl enormně šikovný, řekl bych grafoman. Uměl psát, byl nadšený jít do práce třeba i v sedm ráno, kdy ostatní ještě dospávali včerejší zapití nějakého dobrého projektu. Neměl ale to umění rozmluvit nebo se s někým „zkafovat“. To je vlastně hrozně důležité, bez toho nikdy nezískáte tak dobré informace.

Proč přesně?

Musíte si s tím člověkem sednout, pokecat o životě. Možná, že na konci těch 90 minut, co s ním prožijete, vás i teprve napadne zajímavá myšlenka nebo zajímavý moment, na který se vlastně zeptat. Vy na tu schůzku jdete s nějakou sérií otázek, ale ani netušíte, že třeba ta poslední, která vás napadne téměř u odchodu, je ta nejdůležitější, takže umět debatovat s těmi lidmi.

Podle údajů o průměrném prodaném nákladu Kanceláře ověřování nákladu tisku ABC ČR za rok 2019 prodala nejvíce tištěných titulů skupina Czech News Center, jejíž podíl se pohybuje okolo 34,47 %. V těsném závěsu za ní pak následuje Mafra s 28,28 %. Třetí místo obsadil vydavatel regionálního deníku Deník Vltava Labe Media, jehož podíl za minulý rok tvořil 17,96 % prodaného nákladu.

Výsledky statistiky přitom nejsou nijak překvapivé. O procentuálním vyčíslení rozhodovala především periodicita a náklad vydávaných titulů, a právě tři výše zmínění patří v Česku k předním deníkovým vydavatelům – například „vítězná“ CNC je vlastníkem bulvárních plátků Blesk, AHA! a deník Sport, jejichž náklad patří podle tabulek ABC ČR k nejvyšším. Přesto ale zůstává čtenářsky nejsilnějším mediální skupina Mafra, jejíž MF Dnes a Lidové noviny oslovily podle Mediaguru za loňský rok 3,41 mil. čtenářů.

Do první pětky prodejně nejsilnějších skupin se probojovala i společnost Borgis vydávající deník Právo a vydavatel Hospodářských novin, skupina Economia.

Jsou regionální redakce připravené na mimořádné události, jaká se stala například tento týden v Ostravě, anebo si musí povolávat posily z jiných měst, aby to mohly redakčně pokrýt?

Já myslím, že by to bylo bráno jako selhání těch regionálních redakcí a musíme rozlišovat jednotlivé regionální redakce. Moje zkušenost s érou „předbabišovské“ MF DNES je, že regionální redakce byly na velmi vysoké úrovni. I tyto mimořádně události, jako třeba tu, která se stala v úterý v Ostravě, dokázaly pokrýt s vlastní silou a z vlastních zdrojů. A není to jenom takové střílení, ale i třeba povodně, které byly na Moravě před řadou let, požáry a jiné. Velké redakce na to určitě připraveny jsou. Myslím si, že i redakce deníku Deník tohle zvládá. Otázka je, jak to zvládají třeba regionální týdeníky, které nejsou vázány nebo spojeny s velkými vydavatelskými domy, jakým je například MAFRA. U nich je to možná komplikovanější, ale zase je pro ně snazší dostát těm žurnalistickým povinnostem, protože je tam nižší periodicita.

Připadá Vám tedy teď ta úroveň stejná nebo lepší, dá-li se to nějak srovnávat?

To bychom museli zase posuzovat titul od titulu. Myslím si, že to, jakým způsobem tu událost pokrývala MF Dnes, je srovnatelné, byť ta regionální příloha je dnes méně rozsáhlá, tím pádem má méně prostoru. Dřív se z toho dala udělat i regionální monostrana, otvírák a celá řada dalších věcí. Myslím si ale, že ti regionální redaktoři bez ohledu na to, co se říká v souvislosti s oligarchizací tuzemských médií, jsou kompetentní.

A co forma? Přece jen dnes čelíme jakémusi vývoji, kdy suché informování už tolik netáhne…

Samozřejmě jinou věcí je to, co vidíte tady, tedy jakým způsobem se ta událost zobrazuje na titulní straně třeba MF Dnes. To je teď jiné, nějakým způsobem to odráží proměnu zpravodajství tohoto dříve nejvlivnějšího českého deníku. Blíží se to, i volbou těch jazykových prostředků, trošku bulvárnímu zpravodajství (ukazuje vydání MF DNES 11.12.) – titulek Děs v Ostravě a ten černý rastr, v kterém to je. I uvnitř vidíte, že je to velké. Což ale vždycky byla síla MF Dnes – udělat to kompletně a komplexně. Když se podíváte na vnitřní strany celostátního vydání, tak vidíte, že velkou část těch textů píše Ivana Lesková, redaktorka MF Dnes. Myslím si, že by tam mohlo být ještě uvedeno, že je to redaktorka ostravské MF Dnes, což ukazuje na tu synergii mezi celostátní redakcí pražskou a těmi regionálními.

Je stejná připravenosti i v jiných městech?

Je nepochybné, že kdyby se tahle konkrétní událost stala v Brně, tak bude stejným způsobem vytěžována redakce brněnská. A je to tak správně, protože ti regionální redaktoři mají většinou nejlepší povědomí o tom, co se v tom regionu děje. Samozřejmě, že centrála může přispět těmito celostátními přesahy, zeptají se Babiše nebo Hamáčka, ale oni nakonec byli na místě, takže to ani nebylo třeba. Do detailů jsem tento konkrétní případ zatím nestudoval, ale myslím si, že z toho vyšli se ctí. (Dále komentuje MF Dnes) Šéf ostravské redakce MF Dnes, můj milý bývalý kolega David Štverka, tady má i na celostátní názorové stránce komentář. Takže ta synergie konkrétně v MF Dnes i v současnosti funguje velmi dobře.

Co může být obecně problémem při tvoření takovýchto mimořádných regionálních zpráv, které zasáhnou celou zemi?

Vždycky nám dělalo potíž to, co tam dát. Když je takováto mimořádná událost v regionu, tak je jasné, že celostátní vydání si nárokuje obrovské množství textu, jako se ukazuje v dnešní MF Dnes. Ivana Lesková psala několik velkých „klád,“ a bylo by zajímavé vidět, jak vypadá ostravská příloha v tento den. Na jednu stranu se nemůžou tomu tématu vůbec vyhnout, ale je otázka, co všechno dalšího ještě k tomu dát. Vždy je potřeba vymýšlet, co je ještě celostátní zpráva a co v rámci toho tématu už je regionální. Tím jsme se vždycky hodně zabývali a myslím, že to musí řešit i v současnosti.

A jak byste zhodnotil informování o této situaci v jiných periodikách?

Jak říkám, MF Dnes je trochu specifická. Kdybychom se podívali na Lidové noviny, tak už to zdaleka není tak rozsáhlé. O té události je druhá a třetí strana a na čtvrté straně už je demonstrace proti Babišovi. Lidovky tu ani nemají nějaký názor, což zase ukazuje na ten rozdíl mezi dvěma celostátními tituly, a teď úplně odmýšlím od vlastnických vazeb. Zatímco MF Dnes, a to je dlouhá tradice od poloviny 90 let, má rozsáhlou síť regionálních redakcí, tak Lidové noviny nikoliv. A je to znát i na tom, jak se pokrývá tahle tragédie, která se sice stala v regionu, ale má celostátní přesah rozsahem a tak dále. Když se podíváme na Právo (ukazuje a komentuje), tak taky strana jedna, dvě, tři, dokonce tady ještě strana pět, ale pak už mají regionální stránky. Tady vidíte, jak se s tím deník Právo vyrovnal. Na těch regionálních stránkách to vůbec není. Je to na rozhodnutí té konkrétní redakce. Rozhodli, že tahle mimořádná událost vůbec nepůjde na regionální stránky a zůstane kompletně vytěžena na titulní straně a vnitřních stranách celostátního vydání.

Téměř pěti set stránková kniha je podle slov autora investigativní portrét Miloše Zemana. Důkladně rozebírá, komu a proč se Zeman mstí, vykresluje politickou atmosféru doby, ve které žijeme, a přináší nové informace ohledně lidí ze Zemanova okolí.

Protože kniha rozebírá také mocenské vztahy s oligarchou Andrejem Babišem, navazuje proto volně na knihu Boss Babiš, kterou Kmenta vydal v roce 2017, a která se ihned po vydání stala bestsellerem.

Jaroslav Kmenta je znám především pro svou investigativní žurnalistiku, do hledáčku se mu dostaly kauzy, ve kterých figurovaly osobnosti jako Stanislav Gross, Michal Kraus nebo Bohuslav Sobotka. To vše řešil při působení v Mladé frontě DNES, ze které po dvaceti letech odešel, když společnost MAFRA, která je vydavatelem deníku, koupil v roce 2013 nynější premiér Andrej Babiš. Kmenta hned při prvním zasedání označil svého nového nadřízeného za kmotra.

„Hlavní rána byla vidět ho v té zasedačce, kde jsme předtím měli porady o nejvážnějších věcech, kde jsme se radili, po jakých teď půjdeme kmotrech, jak je budeme rozebírat od A do Z. A najednou na tomtéž místě sedí přede mnou jeden z nich,“ prohlásil Kmenta v rozhovoru pro týdeník Reflex.

Mezi další knižní díla Kmenty patří Padrino Krejčí – Gangster, Svědek na zabití, BISONI 001, nebo trilogie Kmotr Mrázek.

Regionální žurnalistika je důležitá

„Regionální zpravodajství je základní součástí žurnalistiky, a ačkoliv je někdy možná méně vidět, novinářský život v České republice by bez něj nemohl fungovat,“ uvedl Páral panelovou diskusi.

Mikel, Dostál i Wiglasz často zdůrazňovali, jak podstatná je existence regionální žurnalistiky. Shodli se také na tom, že je velmi důležité, aby v regionální žurnalistice zůstávali kvalitní a poctiví novináři, jinak hrozí její zánik. Jakub Mikel zmínil, že v České republice funguje množství hybridních projektů řízených politickými marketéry, což může být nebezpečné.

„Například člověk, který byl dříve propuštěn z krajského úřadu za údajnou zpronevěru, přičemž policie případ odložila kvůli tomu, že to bylo zastaralé, přispívá do některých regionálních novin. Vlastně zároveň dělá i pro Přerovskou ODS, komunikuje pro Prostějovské ANO a navíc dělá projekt pro prostějovskou radnici. V tomhle balastu jsou tradiční média, ať už veřejnoprávní nebo regionální, velmi důležitá,“ prohlásil Mikel.

V průběhu celé debaty se mnohokrát odkazovalo také na pragocentrismus, podle hostů jeden z důvodů, kvůli kterému jsou regionální média často upozaďována.

Mluvilo se mimo jiné i o tom, jaká byla práce žurnalisty dříve a jaké změny s sebou tato profese nese nyní.

„Doba se mění. Instituce a úřady se zabetonovávají a novináři se nemají jak dostat k informacím. Čím dál častěji nás odkazují pouze na tiskového mluvčího (…),“ upozornil Jakub Mikel. Současně však doplnil, že na druhou stranu je nyní k dispozici velké množství otevřených zdrojů, ze kterých lze čerpat.

Stres k žurnalistice patří

Hosté se mimo jiné vyjadřovali k otázkám ohledně stresových situací a celkového tlaku na novináře v regionální žurnalistice.

„Největší stresové vypětí jsme zažili minulý rok, když 20. prosince vybuchl metan v dole ČSM. Byla to velká tragédie. Pro nás to byl zápřah, jelikož jsme museli v devět hodin večer shánět polovinu redakce a zjišťovat informace. Nakonec jsme tam strávili tři dny v kuse (…) Byl to docela adrenalin, ale na druhou stranu lidé z redakce, které znám, mají právě podobně výjimečné situace rádi, protože to je asi základní žurnalistická práce – zkrátka když děláte něco, co je živé a aktuální. Asi všichni se shodneme na tom, že nesnášíme okurkové sezóny,“ vzpomínal Wiglasz.

Dostál doplnil, že stres k žurnalistické práci neodmyslitelně patří, ale že je důležité, abychom v podobných situacích nepropadali panice pro zachování ryzího úsudku a nadhledu.

Závěrem se hosté vyjadřovali k otázce, jakým směrem by se podle nich měla regionální žurnalistika ubírat.

„Byl bych rád, aby na prvním místě regionální žurnalistiky byla kvalita, proto by měli být osvícení právě majitelé médií. Je to o kvalitě a osobnostech,“ uzavřel debatu Dostál.

Křetínský je český miliardář, zaujímá významnou rozvíjející se podnikatelskou pozici na francouzském trhu a v posledním roce se zaměřil  i na trh s médii. Loni v říjnu zakoupil mediální dům Lagardére, která vydává deník Le Monde nebo časopis Elle, kde se před měsícem se stal většinovým majitelem a získal 49 procent celkového vlastnického podílu.

Když Křetínský odmítal podepsat prohlášení o nezávislosti, které vytvořilo sdružení redaktorů Le Monde, vyskytly se u členů redakce obavy. Mnozí novináři, například Nabil Wakim, projevili novému majiteli nedůvěru kvůli jeho zájmům na francouzském trhu s nemovitostmi a podniky.

„Pracuju tady už zhruba deset let. Velmi zřídka jsem pociťovala, že by kolegové byli tak odhodlaní a zároveň tak neklidní. Účast  na schůzkách zaměstnanců tady byly v poslední době opravdu velmi hojná,“ řekla Aline Leclercová, prezidentka sdružení v rozhovoru pro Radiožurnál. Nyní však má deník Le Monde potřebné materiály na obranu proti případnému znehodnocování seriózního zpravodajství a tradic obsahového uspořádání novin.

Čeští byznysmani a porušování nezávislosti novinářů v redakci

Celá aféra přirozeně vyvolala obavy v novinářích, kteří se dožadovali prohlášení nezávislosti, aby obchodní zájmy majitele nijak nenarušovaly chod redakce. Podobně se dožadovali prohlášení novináři MF Dnes v roce 2013 po Andreji Babišovi. Toto úsilí, jak už dnes víme, selhalo.

O Křetínském sice víme, že zatím nemá namířeno do vysoké politiky, na rozdíl od našeho premiéra, nicméně, mohl by hypoteticky uzavřít nějaká důležitá partnerství s velkými rybami Francie, které by na ovlivnění politiky zájem mít mohly. A to případně skrz média některého obchodního partnera či spojence.

Babiš v roce 2013 namísto sepsání dohody o nezávislosti sám navštívil redakci a promluvil k redaktorům se slovy, která garantovala nezávislost. Slíbil, že na chodu redakce se nic nezmění.

Po odchodu  Čáslavského a následně i Slonkové z postu šéfredaktorů MF Dnes nám už  je dnes jasné, že takové sliby by se měly předkládat písemně a  následně soudně podložit. Dnes už víme, že všechna ujištění o dodržení hodnot novin, které stojí na dlouholeté zpravodajské práci nezávislých novinářů, kteří společně utvářeli jméno svého času nejčtenějšího deníku v ČR, byly jen pláně řeči.

„Ukázalo se, že mám úplně jiné představy o tom, co v praxi znamená slovo nezávislost… po půl roce bylo zjevné, že kvůli tomu už na pozici šéfa MF Dnes dál nelze odvádět normální práci. Ten rozpor byl tak velký, že přípravu svobodných novin v podstatě znemožňoval. Dostala jsem se do stadia, kdy bych při svém dalším setrvání ve funkci musela dělat věci, které nikdy dělat nebudu a nechci,“ řekla Sabina Slonková pro Aktuálně.cz.

Je proto pochopitelné že novináři deníku Le Monde, měli obavy o to, jak se změní vnitřní podoba redakce po výměně majitele. Objevila se nejistota z neznámého a v případě, že některé noviny mají ve světě tak velké jméno jako je Le Monde, je strach ze zahraničního obchodníka a toho, zda bude respektovat jejich priority, naprosto přirozený.

Ladislav, někdy také přezdívaný Denis, Verecký se narodil roku 1955 v Děčíně. Absolvoval doktorát na Univerzitě Karlově z bohemistiky a anglistiky. Zde ovšem jeho vzdělání nekončí, v roce 1990 začal navštěvovat školu ve Spojených státech. Ve Washingtonu čtyři roky studoval americkou kulturu. Před tím, než začal působit v MF Dnes, pracoval v redakci poezie v nakladatelství Československý spisovatel.

Satira byla jeho druhé já, zabýval se hlavně politikou. Jeho články, které vtipně popisují politiky České republiky, jsou skvělým spojením objektivního myšlení a nadsázky. Společně se svým kolegou Martinem Komárkem sepsali knihu Objevy redaktorů Mladá fronta Dnes. Kniha se zabývá vyšetřováním politiků, kteří vždy přemýšleli jen o tom, jak si „nahrabat“ peníze do vlastních kapes. Mimo to ve svém díle popisuje záhady, které se staly po listopadové revoluci. Konkrétně zde rozebírá dvacet promlčených případů.

Diváci oceňují jeho tvoru především pro perfektní češtinu. Vyžíval se v tématech z oblasti literatury a jazyka. Mezi čtenářstvem jsou jeho fejetony a satirické články velice populární právě kvůli zmíněnému „zesměšňování“ politiků a díky jeho jedinečnému smyslu pro humor. Pro zábavu vám Mediátor přináší malou ukázku.

Fejeton Ladislava Vereckého: Moje manželská poradna

…„Žena: „Bla, bla, bla, aby to táhlo, bla…“ Já: „Vážně? Proč to?“ Žena: „No počkej, co je zvláštního na tom, že Janýrová chce mít na baráku funkční komín?“ V tom případě je nutné zaimprovizovat, třeba: „Myslel jsem, že tam bude jen přes léto. Ale máš pravdu, někdy je potřeba zatopit i v srpnu.“

Některé ženy partnerovu reakci ani nepotřebují. Taková manželství bývají nejpevnější. Bývalý vrchní z kavárny Slavia vzpomíná na párek velmi letitých seniorů. Do lokálu chodili denně a dlouho. Žena hovořila, muž mlčel.
Jen jednou tu paní napadlo, že tady něco nehraje…

(zdroj MF Dnes)