Za dobu svého dvoutýdenního fungování odvysílala TV Naživo kromě desítek hodin stálých programů, jako jsou Divadlo Naživo, Talk Show nebo NoD Academy, také několik představení Cirku La Putyka, inscenací her z Divadla Na zábradlí či koncertů. To, že se stanice svým programem snaží oslovit nejen dospělé, ale i nejmladší generaci, ukázalo třeba i speciální Mikulášské vysílání 5. prosince, ve kterém se mohly děti telefonicky spojit s anděly, čerty i samotným Mikulášem.

Televize je i přes podporu ministerstva kultury z velké části odkázána na finanční pomoc diváků, kteří mohou přispět dárcovskými SMS či DMS. Polovina výtěžku putuje TV Naživo, zbytek pak vystupujícímu souboru. Na jaře se díky projektu Amerikánka, který vzniku televize předcházel, podařilo vybrat více něž 310 000 Kč na pomoc lidem bez domova, a i nyní se zdá, že Naživo sklízí úspěch. To, jestli vysílání diváci podpoří natolik, aby v činnosti pokračovalo i po případném rozvolnění kultury, je ale ještě ve hvězdách a tvůrci zatím počítají s přechodností.

TV Naživo vznikla za účelem podpory kultury. Její 24hodinové vysílání je, jak napovídá název, „živě“, a to včetně reklam hraných loutkoherci. Současně s televizní stanicí funguje i webová stránka filmnazivo.cz, kde diváci najdou kromě archivu často i filmové novinky, které se kvůli opatřením spojeným s pandemií do kin podívaly jen na krátký čas. Film Šarlatán například uvedl už šestkrát. Přestože je obsah stránky z velké části zpoplatněn, diváka může hřát u srdce pocit, že třeba i díky němu zůstane nejen televize, ale i kultura opravdu naživu.

Arnold Gingrich se narodil v Michiganu ve městě Grand Rapids. Vystudoval Michigenskou univerzitu, kde odpromoval jako člen prestižní společnosti Phi Beta Kappa. V roce 1931 působil jako první editor časopisu Apparel Arts, který je dnes známý jako Gentlemen’s Quarterly (CQ). Už samotný název napovídá, že CQ je mužským časopisem zabývajícím se především módou a kulturou. Titul se stal tak populárním, že Gingrich si začali pohrávat s myšlenkou, že by si založil vlastní časopis zaměřený právě na mužskou část populace.

Tak se taky stalo a v roce 1933 Gingrich za pomoci Davida Smarta a Henryho Jacksona založil Esquire – lifestylového průvodce pro moderní muže. Esquire se může chlubit četnými literárními příspěvky od známých spisovatelů. Pro Gingriche se stalo příznačným, že spisovatele doslova „uháněl“, aby svými literárními kousky přispěli do jeho časopisu. Hned pro první vydání Esquire, které vyšlo v říjnu 1933, se Gingrichovi podařilo přesvědčit Ernesta Hemingwaye. Jeho jménem následně lákal ostatní zvučná jména z literárního pole. Od té doby se v časopisu objevily texty například od Francise Scotta Fitzgeralda, Johna Steinbecka, Johna O’Hara a mnoha dalších.

Měsíčník Esquire je sice nejznámějším Gingrichovým počinem, ale ne jediným. V roce 1938 začal vydávat politický magazín Ken. V časopise se pravidelně objevovaly texty od Hemingwaye, ve kterých informoval o vývoji španělské občanské války. Poslední číslo magazínu Ken vyšlo v roce 1939, krátce před začátkem druhé světové války.

Arnold Gingrich zemřel ve věku 72 let na rakovinu ve svém domě v Ridgewood. Esquire se však vydává dodnes a je oblíbeným časopisem pro muže po celém světě. Magazín zůstal věrný svému původnímu zaměření a tak i dnes v něm čtenáři naleznou texty z oblasti módy a stylu, ale i ze světa sportu či technologií.

Michael Finkel je nadějný a poměrně populární mladý novinář, který píše pro New York Times. Právě dosáhl velkého úspěchu, když se jeho článek o novodobém otrokářství v Africe dostal na prvních sedm stran. Michael očekával velký nárůst své popularity, a dokonce doufal v získání Pulitzerovy ceny. Jenže už v den vydání jeho článku ho čekají problémy. Novinář si totiž fakta v článku přikreslil, aby, podle jeho slov, měl větší dosah a více lidí se začalo zajímat o tuto problematiku.

Těžko říct, zda jeho úmysly byly takto nevinné, nebo mu šlo spíše o získání slávy a prestižních ocenění. Ještě ten den přišel o místo v redakci, i když jeho šéfku evidentně mrzelo, že přišla o novináře, kterému předpovídala slibnou budoucnost a obdivovala jeho psaní.

 Jakmile v New York Times otiskli opravu jeho článku, Michaelova kariéra skončila. Novinář začal obvolávat své známé v redakcích, jenže v žádné ho, kvůli jeho pochybení, nechtěli zaměstnat. Všechno se změnilo, když mu jednou zavolal jiný novinář, který po něm chtěl vyjádření ohledně vraha, který si přisvojil Michaelovo jméno. A tak začíná hlavní příběh snímku.

Mladý novinář začne pravidelně jezdit do věznice, kde na rozsudek čeká Christian Longo, který údajně zavraždil svou ženu a tři děti. Když ho policie našla v Mexiku, tvrdil, že je Michael Finkel.  Jak novináři později řekl, vydával se za něho, protože miluje jeho práci a styl psaní.

Michael Christiana tedy učí psát, on mu za to poskytuje informace o svém životě, když se dostali k vraždě, kterou měl spáchat Longo vždy odpověděl pouze „ještě ne“. Díky jeho vyprávění však novinář ucítí šanci, jak zachránit svoji kariéru a začne o údajném vrahovi psát knihu. Michael stále neví, jestli má Longovi věřit jeho nevinu, ale ctižádost a touha napsat bestseller ho vede k tomu, aby Chrisovi věřil každé slovo. Jestli je Longo nevinnou obětí špatného vyšetřování nebo je psychopatickým lhářem není do poslední chvíle filmu jasné.

Třetí a čtvrtý díl seriálu se daleko více zaměřuje na politickou hru. Podle tvůrců byly první dva díly spíše o dětství a dospívání Marie Terezie, v pokračování se diváci dozví, jaká byla panovnice. „Nejde o běžnou minisérii. Místo milostného života královského páru jsme se tentokrát zabývali vládou, reformami a válkou. Marii Terezii ukazujeme jako komplexní ženu, a ne jen jako idealizovanou panovnici,“ uvedl režisér Robert Dornhelm. Děj nových dílů se odehrává v letech 1741-1745 během válek o rakouské dědictví. Navíc se také zkomplikuje vztah Marie Terezie s jejím manželem Františkem I. Štěpánem Lotrinským.

Herecké obsazení je velmi pestré. Hlavní postavu nově ztvární jiná představitelka. V prvních dvou dílech hrála Marii Terezii rakouská herečka Marie Luise Stockingerová, v nových ji vystřídala její krajanka Stefanie Reinspergerová. „Myslím si, že je to téměř úplně jiná minisérie. Tentokrát je hlavně o osamělé ženě, která se snaží dělat politiku ve světě ovládaném muži. V tom vidím modernost tohoto příběhu,“ uvedla. Jejího muže Františka Štěpána ztvárňuje opět Vojtěch Kotek. „František Štěpán je pro mě takové zjevení pro tu jeho vůli žít trošku zábavně. Vlastně byl takový trochu mimozemšťan v upnutém habsburském protokolu,“ okomentoval svou postavu. Kromě nich se v sérii objeví třeba Kryštof Hádek, David Švehlík či Lenka Vlasáková.

ČT uvedla první dva díly hned zkraje loňského roku. První díl se s více než dvěma miliony diváků stal nejsledovanějším pořadem novoročního dne. Druhý díl přilákal téměř 2,2 milionu lidí. V Rakousku vidělo každý z dílů přes milion lidí, na Slovensku více než 750 tisíc. Pokračování opět vznikalo v koprodukci čtyř zemí: Česka, Rakouska, Maďarska a Slovenska.

Zápletka filmu není příliš složitá – vše se točí kolem nejlepšího kazašského reportére Borata Sagdiyeva. Ten dostal od kazašské vlády za úkol natočit dokument o USA, seznámit se s tamějšími tradicemi a přinést do Kazachstánu technický pokrok. Je vhodné zmínit, že skutečná kazašská vláda s tímto filmem nemá vůbec nic společného, a dokonce proti němu podala protest.

Borat se v průběhu svého putování dostává do spousty problémů, které způsobuje střet dvou zcela odlišných kultur – například, když hostům u večeře ukazuje nahé fotky sebe a jeho syna nebo, když si nemůže pořídit zbraň, a tak si koupí medvěda, se kterým v bílé dodávce cestuje napříč Státy. Celou situaci navíc ještě více komplikuje odklon od původního plánu. Borat se totiž zamiluje do herečky Pamely Anderson, kterou zahlédne v oblíbeném seriálu Pobřežní hlídka. Rozhodne se tedy, že raději procestuje úplně celou Ameriku jenom proto, aby mohl Pamele vyznat svou nehynoucí lásku.

Tento film, který lidé trefně označují jako „mockumentary“ (složeno z anglického „mock“ – obtěžovat a „documentary“ – dokument), svému názvu dokonale odpovídá. Jeho značná část totiž spočívá v Cohenově matení a znervózňování úplně cizích lidí na ulici. Natáčení zašlo až tak daleko, že policie často dostávala hlášení o podivném muži, který cestuje v bílé dodávce z jednoho státu do druhého.

Navíc, někteří figuranti byli během natáčení filmu podvedeni – mysleli si totiž, že opravdu pomáhají s přípravou dokumentu oficiálně objednaného kazašskou vládou. To vyústilo až v několik žalob, kterým tvůrci filmu museli čelit.

Pravděpodobně největší stížnost podali rumunští vesničané z obce Glod, kteří ztvárnili obyvatele fiktivní kazašské vesnice. Ti podali žalobu ve výši 86 milionů amerických dolarů. Podle všeho totiž vůbec nevěděli, že jejich vyobrazení ve filmu bude mít tak barbarský výsledek a výše jejich honoráře byla téměř zanedbatelná.

Snímek Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu nám zkrátka a dobře dává několik významných lekcí do života. Kupříkladu nás učí, že není nejlepší nápad v Texasu zneuctít americkou hymnu nebo, že opravdu není ideální cestovat se slepicí v kufru. Především nás ale učí, jak je důležité cestovat za hranice a uvědomit si, že existuje i něco víc než ten náš malý mediální „rybníček“.

A samozřejmě si z toho můžeme odnést i ponaučení, že pokud vypadáme jako reportéři nebo dokumentaristé a tváříme se dostatečně seriózně, nejspíš nám i leccos projde…

Co je momentálně náplní tvé práce?

Pracuji v modelingové agentuře, takže během dne obvykle komunikuji s modelkami, klienty, fotografy nebo fotím s modelkami nové polaroidy. I když je to úplně jiný obor, snažím se svou práci s focením propojovat a modelkám předávat své zkušenosti z focení.

Co na své práci nejvíce miluješ?

Miluju to, že můžu na dané věci přenést svůj úhel pohledu. Takže když si o nějakém místě myslím že je krásné, ale ostatní to v něm třeba nevidí. Nebo když můžu skrz foťák ukázat obyčejným lidem, že jsou krásní, i když si to sami nemyslí. Mám ráda, když moje práce dělá lidem hezky.

Co je na práci fotografa nejtěžší?

Snažím se na své práci hledat hlavně pozitiva a nezdržovat se hledáním chyb. Ale nejtěžší je asi zůstat neustále soustředěný a všímat si všech detailů. Také si člověk ne vždy sedne s týmem, ale protože mají všichni stejný cíl, musí se snažit přizpůsobit. V neposlední řadě bývá také těžké, když má klient nereálné očekávání, nebo když se na focení všechno pokazí a věci nejdou podle plánu. Ale pak je to zase dobrá výzva.

Jak jsi se k práci fotografky dostala?

Začala jsem jako malá s obyčejným kompaktem, který si můj otec koupil na cestování. Měla jsem štěstí, že jsem narazila v životě na spoustu inspirativních lidí, od kterých jsem se toho hodně naučila. Takže to byl takový postupný, plynulý vývoj. Aktivněji se tomu ale věnuji až posledních několik let. Ale vzhledem k tomu, že focení není má hlavní náplň práce, dostanu se k tomu párkrát do měsíce.

Vzpomeneš si na svou první fotografii?

Jasně, moc dobře! Svoji první fotografii jsem vyfotila na první dovolené u moře s rodiči. Bylo mi pět a úkolem bylo vyfotit rodičům jednoduchou společnou fotku. Na snímku byly jen jejich nohy. Ale na podruhé se to už povedlo! Od té doby jsem se snad doufám trochu zlepšila.

Kde bereš inspiraci na fotky?

Při hledání inspirace nejvíc času trávím na Instagramu, kde sleduji spoustu výborných fotografů. Dále sleduji módní servery, na kterých se každý den objevují nejnovější editorialy ze světových magazínů. Do třetice se inspiruji na Pinterestu.

Máš s focením už nějakou tu praxi, co dá největší práci?

Focení je týmová práce. Každý člen týmu, ať už je to make up artista, stylista nebo modelka mají svoji úlohu. Přesto by fotograf měl být člověk, který zná od každé profese alespoň něco málo, aby jednotlivé aktivity propojil do jedné výsledné fotky. Základem je hlavně komunikace. A pozitivní nálada.

Proč sis vybrala focení převážně do módních časopisů?

Mám ráda když mám kolem sebe krásno. Focení módy je pro mě krásné. Modelky, styling, umění líčení. Pak z toho už jen vytvořit krásnou fotku!

Jak jsi docílila toho, že jsi začala fotit pro tak prestižní časopis jako je právě Elle nebo InStyle?

Nepopírám, že důležitou složkou úspěchu je talent, nicméně stejně tak důležité jsou kontakty a celkově štěstí. Myslím si, že úspěchem není pouze získávat nové klienty, ale snažit se udržet si ty stávající. Když je někdo s moji prací spokojený, doporučí mě dál. To je ten ideální moment, při kterém fotograf nesmí zaspat.

Fotila jsi mnoho slavných osobností. S kým se ti spolupracovalo nejlépe?

Moc ráda vždycky vzpomínám na focení v ELLE Beauty Lounge během filmového festivalu v Karlových Varech. Do třípatrového Beauty Lounge chodí nejznámější herečky a jiné známé osobnosti, aby se připravily na večerní premiéry a večírky. Herečky jsou tam vždy tak uvolněné, že se s nimi pracuje krásně. Jmenovitě mám z hereček moc ráda například Janu Plodkovou, Ester a Aňu Geislerovy, Kláru Issovou nebo Elišku Křenkovou. Také se mi dobře spolupracuje s hercem Lukášem Hejlíkem, se kterým máme společné foto-gastronomické projekty. 

Jaké plány máš do budoucna?

V budoucnu se chci dále věnovat hlavně své práci v modelingové agentuře. Fotografování pro mě byla vždy aktivita, ke které jsem utíkala si odpočinout a uvolnit se. Proto bych to tak ráda nechala i do budoucna. Ale kdo ví? Módní fotografie bude vždy moji největší láskou. Myslím, že mě nikdy nepřestane bavit. Kromě módy se ale poslední dobou probourávám do gastronomie. V rámci jednoho gastronomického projektu fotím zajímavé podniky a skvělé pokrmy.

Doporučila bys něco začínajícím fotografům v oboru?

Fotografům bych poradila, aby se nenechali nikdy ničím odradit, šli si za svým cílem a každý den na sobě pracovali!

foto: Adriana Fialová (Instagram)