O besedu, kterou na poslední dubnové úterý naplánovaly katedry žurnalistiky a slavistiky, byl velký zájem. Přestože se brzy podařilo obsadit všechna místa k sezení, zbylí zájemci se nenechali odradit, a plnit se tak začaly i schodišťové uličky přednáškového sálu. Hostem totiž byl dlouholetý zahraniční zpravodaj Miroslav Karas.

Karas mezi lety 1992 až 1998 reportoval pro Československý a posléze Český rozhlas z Polska. Poté se pro Českou televizi hlásil z Varšavy, ale i z Běloruska, Pobaltí nebo Ukrajiny. V roce 2012 se přesunul do Moskvy, odkud monitoroval dění v postsovětském prostoru, a na jaře 2020 se stal ředitelem TS Ostrava.

„Se zahraničním zpravodajstvím jsem začínal, když neexistoval mobilní telefon ani internet. Zpráva, kterou jsem si předem načetl na magnetofonový pásek, se pak telefonicky poslala do Prahy. Někdy se to podařilo, jindy ne. Mělo to kvalitu telefonního hovoru, ale já to uctíval – vypadalo to, že opravdu voláte ze zahraničí,“ vzpomínal Karas na jeho začátky v Polsku.

Cestování, potkávání nových lidí i haldy lidských ostatků

Karas připomněl, že televizní zahraniční reportér pracuje v týmu s kameramanem. V destinacích, jako je Rusko, jim navíc asistuje místní člověk, který pomáhá s vyřizováním mnoha formalit. Tento tým si ale rozděluje i role řidiče, produkčního, zvukaře, osvětlovače nebo střihače.

Zahraniční zpravodaj podle Karase skutečně pozná a procestuje zemi, ve které pracuje. „Člověk se setká se spoustou lidí, pohledů, názorů, příběhů. Nemusíte chodit do práce na směny, pracujete z terénu, nebo z bytu v zahraničí. Třeba i u piva mluvíte s lidmi, sledujete zpravodajství a vzděláváte se – zahraniční zpravodaj musí být neustále v obraze. Domů do Česka se ale dostanete jen v létě a o Vánocích,“ vysvětloval, co všechno tato práce obnáší.

„Pokud se ale někdo vydá cestou zahraničního zpravodaje, musí být připravený na to, že půjde do války. Nikdy mě nenapadlo, že zastřelí někoho kousek od nás, že budu potkávat hromady lidských těl, včetně těl malých dětí,“ připomenul Karas i stinnou stránku jeho někdejší profese. „Samozřejmě můžete odmítnout a říct, že do toho nejdete. Je to otázka hodně interní a intimní. My jsme se s kameramanem poradili a ve válce strávili několik měsíců,“ doplnil.

Novinář v Rusku má tvrdý chleba

Část přednášky Karas věnoval také specifikům novinářské práce v Rusku. „Ruský režim zvláště novinářům ze zemí NATO nepomůže. Řeknou vám, ať otázku pošlete faxem, oni pak mají třicet dnů na odpověď. V Estonsku nebo Lotyšsku jsou ministři dostupní na mobilních číslech, v Rusku můžete volat leda tak z okna,“ vysvětloval, jak složité je v největším státě světa získat oficiální vyjádření.

„Já nejsem kompetentní, tohle vám může říct jen ministr, pošlete fax, ministr se s vámi rád sejde,“ tak Karas popsal typickou odpověď ruských tiskových mluvčí i na banální dotazy redaktorů. Ruské orgány si přehazují odpověď, dokud novináře nedonutí to vzdát, k Putinovi se pak dostane jen vybraná hrstka prokremelských novinářů.

Publikum se také dozvědělo, že natáčení ve veřejném prostoru ruští obyvatelé mnohdy oznamují policii a ruská státní média informují jen o tom, co se hodí vládnoucí garnituře. Novinář v Rusku si proto podle Karase musí vybudovat síť kontaktů, aby vůbec věděl, že se zrovna něco důležitého děje.

Nezodpovězené nezůstalo ani světové téma číslo jedna – ruský útok na Ukrajinu

Karas také odpovídal na dotazy publika a beseda přirozeně začala směřovat i k ruské agresi na Ukrajině. „Já jsem samozřejmě na straně toho, kdo se brání. A brání se Ukrajina, útočníkem je jednoznačně Rusko. Ruská propaganda přitom o válce mluví jako o speciální mírové operaci, čemuž mnoho Rusů věří. Ve válce lžou všichni – musí lhát. Rusové chtějí ospravedlnit zvěrstvo, které páchají, a Ukrajinci se snaží zmobilizovat vlastní národ k dalšímu hrdinskému odporu,“ zastal se Karas jednoznačně ukrajinské strany barikády.

„Představte si, že se rozvede dlouholeté manželství. Bývalá manželka si najde nového partnera, tak jako si Ukrajina, která kdysi žila s Moskvou, našla nového partnera – Západ. Jenže bývalý manžel přijde a rozbije jí hubu, protože s tím nesouhlasí. Tak se v mých očích dnes chová Moskva,“ uzavřel Karas lidským příměrem celou přednášku.

Jednání zástupců klubů s vedením soutěže bylo poměrně rychlé a místo původně plánovaných až čtyř hodin trvalo přibližně pouze čtvrt hodiny. Výsledkem bylo neprodlené vypovězení smlouvy se společností Rambler, kterou vlastní jedna z největších ruských bank Sberbank.

„Premier League a její kluby se dnes jednomyslně dohodly na pozastavení naší dohody s ruským vysílacím partnerem Rambler (Okko Sport) s okamžitou platností a darují 1 milion liber na podporu ukrajinského lidu,“ uvedla liga ve svém oficiálním prohlášení.

Kontrakt v hodnotě okolo šesti milionů liber byl platný do konce této sezóny. Od následujícího ročníku měla převzít vysílací práva pro Rusko společnost Matč TV patřící do holdingu Gazprom, jenž je největším exportérem zemního plynu na světě. O budoucnosti této smlouvy se bude teprve jednat.

Během uplynulého víkendu diváci také mohli zaznamenat solidární heslo Football Stands Together, neboli Fotbal stojí pohromadě, které bylo extra zobrazováno při přenosech ligy po celém světě.

#FootballStandsTogether pic.twitter.com/UYxn5CX5Qi

— Premier League (@premierleague) March 6, 2022

K Premier League se následně přidala i English Footbal League, pod kterou patří nižší anglické profesionální soutěže. Rusové tak nebudou moct sledovat žádná utkání anglických soutěží na stanicích Okko Sport, Footbal TV ani dalších streamovacích kanálech.

„Převažuje agresivita a pohled ruských médií na dění v Evropě, že jenom mrznete bez ruského plynu a přejí vám všem konec. Je to hrozné ponižování, protože propaganda je silná,“ popisuje situaci ukrajinský zubař z Donětsku Sergei Bahrii, který přijel před dvěma týdny s rodinou do Česka. „Dokázat, co je nebo není pravda, trvá dlouho, a je to namáhavé. V televizi i v dalších médiích panuje cenzura. Špatně se s ní bojuje. Dvacet kilometru od nás je válka, ale nepůjdeš se tam podívat. Takže otevřeš média a získáš ty informace od nich, i když jsou cenzurované,“ doplňuje Bahrii.

Ruská federace veřejně označuje invazi na Ukrajině za mírovou misi. S tímto tvrzením pracuje i Všeruská státní televizní a rozhlasová společnost, která vlastní a provozuje celostátní stanice, mezinárodní televizní společnosti, rozhlasové stanice a většinu regionálních televizních a rozhlasových společností. Stejně k situaci přistupují i státní tiskové agentury TASS, RIA a Russia Today. Velký vliv má taky stejnojmenná televizní stanice Russia Today.“Třeba Russia Today je v ruštině, češtině, angličtině, všude. Můžete si přečíst, jak válka začala kvůli genocidě v Bondasu. Je to stejná propaganda jako v Rusku, jen v češtině,“ říká o šíření dezinformací Bahrii.

Oproti státním médiím existují i média snažící se informovat o konfliktu objektivně. Fungování nezávislých médií Ruské federaci samozřejmě nevyhovuje, a tak jejich činnost sabotuje. Agentura AFP třeba uvedla, že v pátek byly zpravodajské weby Deutsche Welle, RFE-RL a Meduza zčásti nebo zcela nedostupné. Být objektivním novinářem není v této chvíli v Rusku úplně vděčná práce. Díky cenzuře vláda kontroluje informovanost obyvatelstva a kvůli závažnosti situace zavádí stále tvrdší sankce.

„Ruský parlament schválil zavedení trestní odpovědnosti v podobě až 15 let vězení za dezinformace a lživé zprávy o ruské armádě,“ uvádí ČTK.  Ve výsledku mohou média zveřejňovat jen oficiální informace z Moskvy, která celý konflikt prezentuje jako „záchranou akci“ na osvobození Ukrajinců.

„V Rusku jsou zatýkáni lidé jen za to, že nechtějí válku. Propaganda funguje tak, že i někteří Ukrajinci byli proti Ukrajině. Já jsem se i bál mluvit ukrajinsky, protože Rusové byli strašně agresivní,“ popisuje vlastní zkušenost Bahrii. Ruský federální úřad Roskomnadzor kromě korigování mediálního obsahu začal omezovat i přístup k sociálním sítím. Minulý týden zablokoval přístup na Facebook a omezil přístup na Twitter.

Ve snaze informovat Rusy o aktuálním dění zorganizovali hackeři  mnoho kybernetických útoků. Pouštěli do státního vysílání záběry z Kyjeva a podařilo získat přes 150 tisíc ruských e-mailových adres. PO jejich zveřejnění na ně začali běžní lidé začali zasílat informace o aktuálním dění. Kromě útoků s informačním charakterem byly úspěšné i některé útoky na státní systémy. Jejich počet se stále zvyšuje a informace tak pomalu prosakují skrze cenzuru k obyvatelům Ruské federace.

I přes snahy Ruska se obyvatelé začali ozývat a protestovat proti této „speciální vojenské operaci“. Protestů se podle ČTK účastnilo přes 5200 lidí po celém Rusku, z toho přes 3500 lidí policie zatkla. Zvyšování trestů za vyjadřování proti režimu už k umlčení lidí nestačí. K protestům vyzval obyvatele Ruska i ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.