Druhá část rozhovoru

Máte nějaké nezapomenutelné zážitky spojené s komentováním basketbalu?
Samozřejmě mám. Jsou to euroligové zápasy s Jirkou Zídkem, které jsme spolu odkomentovali. Obecně se dá říct, že komentování je z mého pohledu nejtěžší novinářská činnost a měl by to být zážitek. To není p*del. Zápas se dá odkomentovat průměrně, kdy do toho člověk nedá emoce a jen popisuje, co se děje a s tím si vystačí. Upřímně, tím stylem bych odkomentoval sport, který neznám a musel bych se  s tím nějak vypořádat. U toho basketu pro mě bylo nezapomenutelné už to, že jsem se během těch zápasů s Jirkou Zídkem hodně naučil. On je démon sám o sobě. To je prostě tsunami. V tu chvíli musíte přežít a vydržet to (úsměv). Bylo to super. Myslím si, že tak se to má dělat. Když bych měl vybrat konkrétní zápas tak to bylo například Final four Euroligy, které bylo v Madridu. Tam byly zaprvé skvělé zápasy a zadruhé jsem prožil pět dnů s Michalem Ježdíkem a právě Jiřím Zídkem.

Nebýt lásky k basketbalu, tak jste se asi do médií ani nedostal, je to tak?
Ano. Hrál jsem basket závodně a po jednom tréninku jsem šel domů a zlomil jsem si nadvakrát levou ruku v zápěstí. Měl jsem pět týdnů sádru a pak jsem ještě další čtyři týdny rehabilitoval. Nemohl jsem tedy dva měsíce basketbal hrát a v té době běžel v televizi pořad Sportisimo, kde byly zápasy z NBA, které komentoval například Pavel Čapek, ale i Robert Záruba. Zjistil jsem, že když ten sport nemohu hrát, tak ho mohu aspoň komentovat. Sledoval jsem ty komentátory a říkal jsem si, že by bylo super jím jednou být. Měl jsem z toho až takové euforické pocity (smích). Vůbec jsem tou dobou nevěděl, že existuje něco jako novinářská škola, to jsem vůbec netušil.

Měl jste nějakou jinou alternativu, kdybyste se nedostal do médií na pozici komentátora?
Já si myslím, že bych dělal asi něco kreativního. Když jsem ale začínal v rádiu, tak jsem měl strašnou touhu být v uvozovkách a v dobrém smyslu velké zvíře v rozhlase. Já jsem si pro sebe například točil rozhlasové hry. Rádio mě prostě okouzlilo, protože jsem si myslel, že tady v ČT jednou týdně natočím reportáž, která se bůh ví kdy odvysílá a gró práce bude právě v rozhlase. Nakonec je vše úplně jinak. A myslím, že nebýt v ČT, tak s tou vůlí a chtíčem bych se chytil v jiné televizi, rádiu, novinách nebo časopise. Nejspíše bych dělal tuto práci.

Jak jste spokojený s množstvím basketbalu na ČT? Vy už jste nakousl to, že v Brankách moc sportů mimo hokej a fotbal místo nedostává, tak jak je obecně s prostorem pro tento sport?
Abych se k tomu vrátil, tak nejsou tu jen Branky, ale i například Sportovní zprávy, kde už je ten prostor pro ostatní sporty větší. Ale jinak je tu Basketmanie i samotné basketbalové přenosy, které mají svůj program. Takže ono toho basketu, na to, jak je to málo sledovaný sport, není málo. To jen já jsem nenažraný, protože ten sport mám rád a byl bych samozřejmě radši, aby ho bylo co nejvíce (úsměv). Bohužel, jak jsem řekl, basketbal nemá žádnou velkou sledovanost a sledují ho jen lidé, kteří ho hrají, hráli nebo k němu mají velmi blízký vztah. Moc se basketu nedaří nasbírat nové diváky, takže by bylo zvláštní, kdyby měla televize denně speciální basketbalové pořady nebo obecně, kdyby je měla častěji, než je momentálně má. Řekl bych tedy, že basketbalu je hodně a navíc pokud dnes přece někomu chybí, tak si ho může najít na jiných televizích nebo na internetu, což je samozřejmě výhoda.

Zmínil jste, že už byla NBA dříve na ČT vysílána. Je reálné, aby se někdy v budoucnu odkoupila práva na tuto soutěž a vysílala se znovu?
Všechno je reálné, všechno je možné. Záleží na strategii každé televize, záleží na penězích, záleží dalších věcech. Možné to je, ale já si myslím, že se spíše ČT bude snažit vysílat sport s takzvanou českou stopou. Kdyby v NBA hrálo pět Čechů, tak si myslím, že pravděpodobnost vysílání nějakých zápasů z této soutěže by byla větší. Ale když tam bohužel nehraje žádný Čech, tak to bohužel nesplňuje nějakou veřejnoprávnost.

Vy sám byste si NBA na obrazovkách ČT přál?
Já bych byl nejraději, kdyby se vysílala Euroliga. Mně přijde zajímavější. Málokdy vydržím sledovat celý zápas NBA, protože to je sice show, kde se nebrání, ale kde je každých pět minut tříminutová reklama (smích). Ta hra je pak taková rozkouskovaná. Na druhou stranu ta soutěž má větší náboj, protože v té Eurolize je každý zápas důležitý, kdežto v základní části NBA ne. Bohužel jsou týmy, které předvádí opravdu strašný basketbal, byť je to NBA. Já jsem takový šílenec a dokonce jsem si zařídil to, abych mohl sledovat například australskou ligu a čínskou ligu. Tam ty zápasy často mají mnohem větší atraktivitu než běžný zápas NBA. Z této americké soutěže mě baví sledovat akorát highlighty, ale sledovat celý zápas to ne.

Pojďme k jinému tématu. Proč se přestal vysílat pořad Míň je víc, který běžel celý loňský rok?
Ten pořad byl plánovaný jen na rok. To jsme věděli dopředu, že skončí, protože lincence byla jen roční.

Když se ale k tomu pořadu vrátíme, tak jak byl pro vás pořad při každodenním formátu náročný? Měl jste čas na rodinu?
Měl, byť ho nebylo tolik. Náročné to bylo. Točili jsme třeba deset dnů v kuse a denně se natáčeli čtyři díly. V jednom měsíci jsme natáčeli měsíc a půl dopředu. Kdyby mi ten desátý den někdo řekl, že Micheal Jordan hrál hokej, tak bych tomu uvěřil. Byl to pak už masakr. Ale vzpomínám na to rád, protože to byla jedna z nejcennějších zkušeností, jakou jsem tady mohl získat. Je to úplně jiná práce, než je tady ve sportu. Opravdu odlišná práce než se sportem. Jiné podmínky a prostředí, prostě všechno. Jsem rád, že jsem to mohl absolvovat.

Kdyby se tedy naskytla znovu možnost, šel byste do toho?
Určitě ano.

Nedávno oznámila televize O2 koupi práv na extraligové zápasy Liberce a Sparty. Co si o tom myslíte?
Já hokej nesleduji, takže je mi to úplně jedno (úsměv). Ale obecně se s tím musí do budoucna počítat, že ten trend soukromých televizí tu bude. Já si ale myslím, že až trh ukáže, jestli má smysl mít v České republice čtyři nebo pět sportovních kanálů, protože to lidé nemohou usledovat. Zadruhé si myslím, že to ČT pořád dělá nejlépe. Prostě nikdo nemá větší knowhow, než ČT a nikdo nemá větší zkušenosti než lidé z ČT. Jedna věc je, že si O2 koupí práva na domácí zápasy vybraných týmů, ale druhá věc je, na jaké úrovni to budou dělat a jaký atraktivní program nabídnou divákům. To nejsou jen tři třetiny, to prostě diváky musí udržet, aby na to dokázali koukat. Další věc je, jestli tady je tolik fanoušků těch tří klubů, že to bude mít sledovanost.

Nebojíte se, že nemusí zůstat jen u hokeje?
Nebojím. Kdo se bojí, víte co v síni (smích). Bojím se jiných věcí (úsměv). Ne, já tomu rozumím. Jestli se neobávam toho, že ČT zbydou kuličky, gymnastika a druhá liga házené. To všechno se samozřejmě stát může. Ale já si opravdu myslím, že až čas a trh ukáže. My Češi nejsme zas až tak sportovní národ. Mirka Knapková má zlatou olympijskou medaily a fakticky jí vysíláme jen když je Olympiáda. Eva Samková také vyhrála na Olympiádě, objevila se pak všude, ale nevím, jestli jsou u nás sportovci takoví lídři, aby u nás zbláznili celý národ. My si zafandíme hokeji, fotbalu a to jsem zvědavý, jak dlouho budeme fandit fotbalistům na Euru, zafandíme hokejsitům, ale upřímě hokej hraje na světě pět zemí, tak to prostě je. Ale co tady dál je? Tenis, biatlon, florbal… Ne, já to nechci nějak shazovat, ale jen chci říct, že například narozdíl od Španělů, Italů, Poláků a Slováků nedokážeme tak dobře zafandit. Soukromé televize jsou opravdu dobrý test českého národa. Jsou tady televize, které přijdou s tím, že vysílají italskou fotbalovou ligu. A že by na každý zápas koukalo 300 tisíc lidí… To se nemůže stát. Když už tak tedy aspoň anglická Premier league.

Když byste měl porovnat ČT a známé zahraniční televize, tak jaké jsou největší rozdíly?
Jenže to ani bohužel nelze srovnávat, protože my to děláme jen pro český trh. Kdežto například ESPN to dělá pro půl světa. My si můžeme říct, že bychom měli vylepšit grafiku, zefektivnit celý ten program a nasadit tam holky s umělými prsy (úsměv). Udělat z toho větší show. Ale jsou na to diváci ČT zvyklí, připravení a chtějí to? Vždyť my to děláme pro český trh. Já bych taky chtěl, aby komentátoři více řvali, protože celý život sleduji americké televize. Jsem v uvozovkách odkojený jiným stylem. Sledoval jsem od deseti let MTV, která byla vzor pro lifestylovou televizi. To bylo skvělé. Ta náplň, styl, grafika a celkově atraktivita. Stejným způsobem se můžeme bavit o tom, že ESPN je super televize pro sledování. Řekneme si: „To je boží, oni tam mají 50 kamer, na balónu šest čipů!“ Ale jeden přenos stojí dvacet milionů dolarů. To je tady rozpočet třeba na tři měsíce . Ono to vůbec srovnávat nelze. Myslím si, že pořád se ještě můžeme snažit vylepšovat program. Když je třeba basketbalový přenos, který trvá dvě hodiny, tak to, co předvádí ti hráči komentátor nevylepší. Tam musí být krásná a zaplněná hala. V té hale nesmí být na palubovce zbytečných dvacet čar pro dvacet sportů. Musí to být koukatelné. A když budou dobře předvádět tu hru, ať už je to hokej, házená, florbal, volejbal, a když už lidé budou mít důvod se na to podívat, tak pak už se dá bavit o tom, jak zatraktivnit celý ten program. To si myslím, že se můžeme učit. Otázka je, jestli to diváci chtějí a nejsou konzervativní, a jestli to nestojí moc peněz.

Jaký máte názor na to, že menší sporty musí za odvysílané přenosy ČT platit?
Nevím kolik ty týmy platí, jak jsou postaveny smlouvy. Nedokážu na to mít objektivní názor, protože to je strašně komplikované téma. Jedna věc je, že nějaký malý sport chce být prezentovaný, tak sice zaplatí určitou částku, ale on tu sumu může dostat zpět. De facto si koupí reklamní prostor, ten nabídne svým partnerům, kteří tu částku třeba zaplatí. Nechci se do toho zamotávat, protože mi vlastně ani nepřísluší se k tomu vyjadřovat. Ale rozumím tomu, že to na komerční televizi funguje tak, že když chcete mít nějaký prostor, tak se podílejte na vysílání. Já bych to neviděl zase tak tragicky, protože jediný segment, kde je tolerovaný nějaký product placement nebo reklama, je sport. Jelikož když vysíláte hokejový zápas, tak nevysíláte tým A proti týmu B, ale vysíláte všechny reklamy na dresech. Dvě hodiny divák kouká na loga sponzorů, takže logicky někdo musel přijít s tím, že když se vysílá logo vedle loga, tak se na tom nějak musíte podílet, protože my vám děláme reklamu. Je to takové to, že se do světa pošle, že si Česká televize nechává platit za odvysílání malých sportů a teď všichni posílají ČT do háje, „protože my vám platíme sto padesát korun měsíčně, jste vydřiduši“. Je ale dobré, a to mě naučila škola v Olomouci (úsměv), podívat se na tu věc z mnoha úhlů pohledu. Nic není černobílé.

Na vás je vidět, že vás vaše živobytí opravdu baví, ale neobjeví se občas chvíle, kdy si řeknete: „Mně se nechce do práce.“?
To se ještě nestalo. Dělám to moc krátkou dobu na to, abych si řekl něco podobného. A doufám, že se to dlouho nestane, protože to je krásná práce.

ptali se Tomáš Macák a David Jahoda

Vždy usměvavý a pozitivní – to je moderátor, komentátor a reportér České televize Jan Smetana. Třičtvrtěhodinové posezení s ním nebylo výjimkou. V první části rozhovoru se tento muž, který je jednou z tváří Branek bodů vteřin, rozpovídal hlavně o svých začátcích nejen v České televizi. Cesta na obrazovky stála spoustu trpělivosti a práce.

Máte památku na nějaký rozhovor z doby, kdy jste v médiích začínal?
Určitě, to si vybavím. Byl to rozhovor s Michalem Ježdíkem, který tou dobou trénoval sparťanské basketbalisty a myslím si, že byl dokonce i koučem národního týmu. On trénoval na Letné, kde jsem bydlel. Tou dobou jsem začínal jako dopisovatel do novin městské části Prahy 7.

A dopisování do těchto novin bylo úplně první zkušeností s médii?
V podstatě ano. Já jsem ještě předtím chodil do rádia Vox, ale to bylo jen takové oťukávání. Ale vyloženě že jsem někam šel a otiskli mi to, tak to byl tento HoBuLet. Holešovice – Bubeneč – Letná. To je tedy městská část 7. Tam jsem chodil na ten basketbal a jednou jsem potkal právě Michala Ježdíka.

Jak tedy tento první rozhovor probíhal?
Přišel jsem za ním, požádal ho o rozhovor (úsměv). Tehdy jsem měl takový starý diktafon, ten, na který mě nahráváte, je proti tomu hi-tech (úsměv). Byl to rok 2001 a ten diktafon byl na kazety a dvě tužkové baterky, které tam vydržely tak deset minut. Pak buď vytekly nebo se vybily. Neměl jsem vůbec odhad, protože jsem přišel na trénink a Michal Ježdík se mě ptal: ,,Na jak dlouho to bude?“. Měl jsem připravených asi deset nebo patnáct otázek, a tak jsem mu řekl, že zhruba dvě hodiny. On samozřejmě už předtím dával mnoho rozhovorů, takže věděl, že to trvá chvilku. Musím říct, že mi bušilo srdce, třásly se mi kolena, nebyl jsem schopen vyjádřit se, takže jsem ty otázky četl přesně tak, jak jsem je měl napsané. Je vtipné, že jsme pak s Michalem odkomentovali spoustu zápasů, takže jsme se spřátelili a začali jsme si tykat.

V České televizi jste už de facto od devatenácti let. Jak jste se sem dostal v tak brzkém věku?
Když to přeženu, tak se dá říct, že jsem šel kolem a zazvonil jsem tady (smích). Ne, bylo to možná trochu romantičtější. Každý, kdo tu chce dělat, začíná jako externista, dostává práci jako je přepisování agenturní zprávy nebo skriptuje. Dostal jsem kontakt na Radka Bauera, který právě externistům šéfuje. Tak jsem mu zavolal, že by mě ta práce hrozně bavila a zeptal jsem se ho, jestli bych například nemohl jet s Petrem Vichnarem na hokej nebo s Pavlem Čapkem mrknout na fotbal, abych věděl, jak se to dělá. Radek se mě ptal, jestli už mam maturitu a já jí tou dobou ještě neměl. Řekl mi, abych si udělal maturitu a pak mam přijít. Já jsem si myslel, že je tím diplomaticky řečeno „nemáme zájem“. Po maturitě jsem tedy ale zavolal a on řekl, že je to super a má pro mě práci, kterou bylo to přepisování zpráv a skriptování. Tou dobou jsem ještě psal do těch novin a pak jsem začal vysílat v rádiu.

A které zkušenosti jste si takto v mladém věku nejvíce vážil?
Měl jsem obrovské štěstí na lidi kolem, že jsem se chytil v novinách, v rádiu a také tady v ČT. Protože tady jsme seděli a sedíme všichni v jedné místnosti. Tehdy šéfredaktor Jaromír Bosák, Robert Záruba, Vojtěch Bernatský, Vladimír Drbohlav, Pavel Čapek a tak dále. Prostě všichni lidé v jedné kanceláři. A když už tu člověk je, tak má vždycky možnost se kohokoliv z nich na něco zeptat nebo ho sledovat. Já jsem tady chodil první dva roky jako fanoušek. Sledoval jsem sport od šesti let a nebyla jiná možnost, než na něj koukat v České televizi dříve ještě i Československé televizi. Pak jsme si ze satelitu nahrávali na videokazety různé sportovní přenosy a ta videokazeta kolovala a zpětně mi to přijde jak nějaký samizdat. Dokonce rok předtím než jsem sem přišel, tak tu byly ještě psací stroje. Pamatuji i pana Fišera, který zde působil jako externista a každou neděli sem chodil a protože neuměl s internetem, tak seděl u takového malého tranzistoráčku a poslouchal hokejové přenosy na Radiožurnálu. V 19:50 to volal do režie a odtamtud to řekli moderátorovi Branek, bodů a vteřin. Takto to fungovalo a to vše mi pomohlo. Všichni se zachovali pohodově. Neustále mi dávali nějakou perspektivu a neříkali „ty si mladej, neschopnej, nic neumíš“. Naopak mě motivovali. Druhá věc je, že mám štěstí na svoje vlastnosti. Mám určitou cílevědomost, ctižádostivost, ale nikdy jsem nešel přes mrtvoly a nechoval jsem se jako zm*d. Každý chce hned komentovat a moderovat. Já jsem to skriptování a agentury dělal pět let, i když je to práce tak na pět měsíců. Neprůbojnost, ale zase díky za to.

Takže trpělivost se vám vyplatila…
Já jsem si vysílal v rádiu, kde jsem se naučil mluvit, psal jsem stále do těch novin, kde jsem se naučil psát a když pak tady přišla příležitost, tak jsem ji, jak se říká, čapnul za pačesy. Samozřejmě jsem měl štěstí v tom, že v roce 2005 vznikla ČT24 a v roce 2006 ČT sport (tehdy ČT4, pozn. red.) a s nimi nové pořady jako Studio 6, které jsem v roce 2006 začal moderovat.

Vystudoval jste Vyšší odbornou školu Publicistiky v Praze a máte bakalářský titul z Univerzity Palackého. Tyto školy jste studoval v době, když už jste v médiích působil, tak v čem vám pomohly?
Říkám to na všech přednáškách, které absolvuju. Žádná škola, která má v názvu něco s médii, tak o tom de facto není. Školy mi daly určitý všeobecný rozhled, teoretickou průpravu a nějaké kontakty, které jsou důležité. Ale žádná škola, a za tím si naprosto stojím, neudělá z truhláře dobrého truhláře, když si to nemůže vyzkoušet. Stejně to platí o novinařině. Výjimku tvoří možná právo a medicína. Ale novinařina je normální řemeslo. Akorát ta práce je kreativní a buď to v sobě máte, cítíte to a lidé okolo vás vám pomohou, nebo ne. Škola pomůže v tom, že vám otevře oči, naučí vás přemýšlet, ale věci okolo se už musíte naučit sám.

Přejděme už k vaší současné práci v České televizi. Kolik času obnáší příprava na desetiminutové Branky, body, vteřiny?
Trvá to dlouho. První porada je v 10:00, ale tam já nemusím být. Ale zrovna dnes jsem tu (rozhovor pořízen v budově ČT, pozn. red.) od osmi, protože připravuji ještě Olympijský magazín a Basketmanii. Zpět k těm Brankám. Když je moderuji, tak sem chodím na dvanáctou, následně je porada v půl druhé, kde je celý tým, který tu je. Čili editor, moderátor a všichni reportéři, kteří vytvářejí relaci. Ono se to zdánlivě může zdát jednoduché naplnit deset minut, ale je to těžké. Kolikrát je těžší vytvořit půlminutový komentář k nějaké události, než k pětiminutové. Samozřejmě ta relace splňuje určitá kritéria. Má mít aktuálnost, logické řazení a musí to jako celek vypadat smysluplně a za tím je spoustu práce.

Je během týdne, kdy se nehraje fotbal a třeba většinou ani hokej těžší naplnit relaci?
Teď úplně odbočím. Mně vadí, že je na prvním místě fotbal a hokej, které jsou u nás dominantní sporty. Chápu to, že jsme fotbalový národ a z nějakého důvodu jsme dobří v hokeji, takže jsme i hokejový národ. A tyto sporty jsou tradiční náplní Branek. Mně vadí, že jsou v nich reportáže ze všech zápasů, protože by stačil jeden nejzajímavější z obou sportů. Ani bych tam nedával tabulku, protože žijeme v roce 2016, době internetu. Ale dobře. Je to sice trochu konzervativní, nicméně diváci už jsou na to zvyklí a ví, že tem servis dostanou, byť jsou tady specializované pořady jako je Buly – hokej živě a Dohráno. Takže když se pak hraje kompletní hokejové i fotbalové kolo, tak je to takové jednotvárné. Já mám radši, když je po sezóně, což je tedy od konce května do srpna. To jsou měsíce, kdy dostávají prostor menší sporty, jako je plavání a jiné sporty, které se do Branek nedostanou. Pak je to samozřejmě pestřejší a mě to baví více.

Jak dlouho dopředu víte, kdo bude do Branek nasazen?
Nasazujeme to zhruba dva měsíce dopředu. V říjnu už se například bavíme o Vánocích, teď je duben, tak se domlouváme na červenec. Je lepší dopředu vědět, kdy člověk vysílá, než riskovat, že se na poslední chvíli může něco stát.

Když jste v roce 2012 začínal s moderováním Branek, bodů, vteřin, byl jste více nervózní, než když jste například komentoval první basketbalový zápas?
Samozřejmě mi bušilo srdce, ale myslím si, že jsem tuto relaci zvládl celkem v pohodě. Stále si to pamatuji. Nervózní jsem kolikrát ještě teď, protože to je situace, kdy hrozí průšvihy. Vysílá se živě a nevíte, jestli se to stihne nebo ne, musí se dodržet stopáž. U Branek to není jen o tom je odmoderovat a přečíst. Jakýkoliv detail může narušit celou relaci a jediný, kdo je vidět, jsem já. Nikdo vás nezachrání. Je pravda, že máme malinký ouško a režisér nám třeba sdělí „udělej tohle“, „řekni tohle“ na základě toho, co se děje. Sám jsem byl několikrát v režii a tam se opravdu někdy neví, co se v danou chvíli odehrává. To nejsou příjemné okamžiky.

Cítíte se jako moderátor dostatečně, málo nebo hodně vytížený?
Já jsem externista, takže funguji na volné noze, takže já čím více mám práce, tím je to pro mě lepší. Já tady nejsem zaměstnaný, takže bych byl hloupý, kdybych práci odmítal. Zaprvé mě to baví, vážím si toho, že takovouto práci mám a taky to jsou pro mě peníze (úsměv).

Považujete sám sebe více jako moderátora nebo komentátora?
Já kdybych mohl, tak bych nejraději komentoval basketbal každý den, což samozřejmě nejde (úsměv). Moderování mě ale také baví a momentálně jsem asi více právě moderátor. Ale otázku bych položil ještě jinak. Jestli se cítím více jako moderátor, komentátor nebo reportér. Já bych nerad jednu z těch činností nějak nadřazoval, protože já jsem hlavně rád, že si je držím. Moderuji zpravodajství, Branky, body, vteřiny, komentuji basketbal, ale těch přenosů tolik není. Navíc jsou tu i jiní lidé přes tento sport, jako je Jakub Bažant. Pak ještě dělám reportéra, což je super. Jsem rád, že jezdím do terénu a natáčím reportáže. To je důležitá věc pro to, udržet si kontakt s lidmi. Mohl bych být tady zavřený, nalíčený, slušně oblečený… Jenže sportovní život se děje venku. Pro mě je tedy důležité si ty věci natočit a popovídat si s lidmi.

Co si myslí Jan Smetana o nástupu komerčních sportovních stanic?