Diane Morgan divákov v úlohe investigatívnej novinárky Philomeny Cunk prevádza históriou sveta. Počas piatich dielov sledujeme najdôležitejšie udalosti v histórii ľudstva, zaujímavé osobnosti a vynálezy. Philomena si ako hostí pozýva odborníkov z rôznych oblastí – historikov, profesorov či lingvistov, ktorým kladie otázky.

Ak vám to znie ako bežný historický dokument, mýlite sa. Philomena totiž odborníkom kladie najviac bizarné a zvláštne otázky pretkané slovnými hračkami a „presluchmi“, ktorými svojich respondentov vyvádza z miery. S kamennou tvárou a stoickým výrazom sa ich naoko seriózne pýta úplne hlúposti, či pred známymi pamiatkami strieľa vtipy a ironické otázky. Suchý britský humor nemusí sadnúť každému, no Philomena vtipy vraví s tak vážnou tvárou, že sa na nich nedá nesmiať.

Päťdielna séria divákov prevádza najvýznamnejšími udalosťami ľudských dejín. Spomína na vylezenie z jaskyne a prvé veľké objavy, náboženské vojny, renesanciu, technologický vývoj až k dnešným moderným technológiám. Komentuje ich s dávkou irónie a sarkazmu a odkazuje na množstvo negatívnych stránok dejín. Ak od tohto seriálu očakávate nejaké historické vedomosti, veľa vám toho neprinesie. Poučí, no viac sa zasmejete, ak máte aspoň elementárnu znalosť dejín.

Práve suchý humor a irónia rozdelili sledujúcich na dva tábory. Niektorí si ho pochvaľujú a seriál hodnotia pozitívne. Našlo sa však veľa ľudí, ktorým tento druh humoru nevyhovoval, považovali ho za trápny či nudný. Ako sa vraví, humor je subjektívna šálka kávy. Ak zbožňujete suchý humor a slovné hračky, tento seriál je to pravé pre vás.

Poslední březnový týden se uskutečnil festival dokumentárních filmů Jeden svět, který pořádá organizace Člověk v tísni. Snímky byly zaměřeny na lidská práva. Festival v Olomouci, ale i v ostatních městech, zahájil dokument Kuciak: Vražda novináře. Po projekci následovala debata s investigativní novinářkou Zuzanou Šotovou, která působí v Investigace.cz.

Během besedy si diváci mohli poslechnout otázky od moderátora nebo se do debaty dokonce sami zapojit. Šotová mluvila o Kuciakově schopnosti výborně hledat ve veřejně dostupných informacích. ‚‚Je podle Vás Kočner špičkou ledovce nebo je za případem ještě mnoho lidí?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Myslím si, že proces odkrývání bude trvat ještě dlouho,‘‘ odpověděla Šotová. Publikum se dále ptalo, zda je nebezpečnější mluvit s politiky nebo mafiány. ‚‚Řekla bych, že s politiky. Mafián neuspořádá tiskovku a neřekne, jak jste špatné médium. Když chcete mluvit s mafiány, mluvíte s jejich právníky. Čím víc má dotyčný vyšší postavení, tím jsou na vás milejší, jelikož chtějí klienta dobře reprezentovat,‘‘ řekla Šotová.

Návštěvníky kina Metropol zajímala práce novinářů, která se zaměřuje na politiku. ‚‚Budou v Česku novináři odvážnější?‘‘ ozvalo se z publika. ‚‚Nedokážu si představit, co to znamená. Zda budou novináři politikům koukat pod ruce? Máme silná nezávislá média, která dělají svojí práci dobře,‘‘ odpověděla Šotová. ‚‚Zvedne se v Česku taková vlna, aby zkorumpovaní politici odešli z vlády?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Snad ano. Doufám, že k tomu přispívají naši novináři a tyto dokumenty,‘‘ řekla Šotová. Obecenstvo se ptalo na aktuální situaci na Slovensku: ‚‚Má novinářská obec možnost ovlivnit společenské mínění a nějakým způsobem pomoct Slovensku se vymanit ze situace, do které se řítí?‘‘ (podle průzkumů na Slovensku opět vede strana SMER, kterou založil zkorumpovaný politik Robert Fico) ‚‚Úlohou novinářů je předat dostatek informaci, aby se společnost mohla rozhodnout a lidé nemohli říct, že o něčem nevěděli,‘‘ vysvětlila Šotová.

Dotazy byly zaměřeny především na práci Šotové. Mluvilo se hlavně o rizikách tohoto povolání. ‚‚Setkala jste se někdy s rizikem spojeným s novinařinou?‘‘ zajímalo diváka. ‚‚Výhružky nám chodí každý den. Pořád je ale vyhodnocujeme na úrovni výhružek a ne hrozby,‘‘ vysvětlila. ‚‚Změnila se od vraždy Kuciaka ochrana investigativních novinářů?‘‘ ozvalo se z publika. ‚‚Nenávistné zprávy jsou teď vnímané vážněji. Ani policie je nebere na lehkou váhu,‘‘ vysvětlila Šotová. Došlo také na téma změny organizovaného zločinu v průběhu let. ‚‚Zločinci se stávají globálním korporátem. Zjistili, že je mnohem lepší spolupracovat, práci si rozdělit a potom i profit. Jsou také technologicky vyspělejší,‘‘ podělila se o postřehy novinářka.

Zpravodajský web Investigace.cz se zabývá přeshraniční korupcí a organizovaným zločinem. Nezisková organizace vznikla roku 2013. Novinářský tým se věnoval například kauze Pandora papers. Novináři z Investigace.cz se podíleli, spolu se slovenskými kolegy, na založení Kočnerovy knižnice. Jedná se o 57 TB dat, které souvisí s vraždou Kuciaka a organizovaným zločinem na Slovensku. Nejvíce dat vytvořil slovenský podnikatel Marian Kočner, obsah dat odhalil jeho vazby na slovenský soudní systém. Dokumenty z Kočnerovy knižnice pomohly odhalit i další případy, ve kterých Kočner figuroval. Členové projektu Kočnerova knižnica tyto data analyzují.

Dokument z koprodukcie Dánska, USA a Českej Republiky mal svoju prvú premiéru v máji minulého roku na festivale dokumentárnych filmov v Kanade. O pár mesiacov neskôr mal svoju európsku premiéru na medzinárodnom festivale v Karlových Varoch.

„Po závere filmu sa znovu zažali svetlá. Diváci sa postavili, otočili sa k rodinám Jána a Martiny, ktoré sedeli na balkóne a venovali im dlhý potlesk,“ napísal režisér Matt Sarnecki. Na Slovensku mal svoju slávnostnú prvú premiéru v deň výročia vraždy. V českých kinách sa po prvýkrát objaví koncom marca tohto roku.

Na prvý pohľad sa film javí iba ako obyčajné zhrnutie informácií, ktoré verejnosť doteraz videla a pozná ich. Čo iné by priemerný divák očakával od dokumentu o niečom, ktorá sa stala pred piatimi rokmi? Nehovoriac o tom, že vražda následne spustila obrovskú lavínu udalostí, ktoré ovplyvnili celú krajinu a politický vývoj. Snímka však ponúka omnoho viac, než len základný prehľad udalostí.

Prekvapenie za prekvapením

Už úvodný záber je pre diváka prekvapením. Kamera sleduje Jána a Martinu, ako tlačia nákupný vozík smerom k autu. Obaja sa usmievajú a rozprávajú sa. Následne nákup vyložia do auta. Bez kontextu si poviete, že sledujete šťastný zaľúbený párik pri ich bežnej rutine. Ide však o posledný záber Jána a Martiny predtým, než boli zavraždený. Posledné video dvoch mladých ľudí, ktoré natočilo komando objednané Mariánom Kočnerom. To malo sledovať Jána a jeho denné rutiny.

Film ponúka jasnú časovú líniu udalostí, ktoré nasledovali po správach o Jánovej vražde. Sledujeme tlačovú konferenciu bývalého prezidenta Policajného zboru Tibora Gašpara. Z davu novinárov sa ozýva otázka, prečo Ján nebol chránený aj napriek tomu, že polícia mala vedomie o tom, že Kočner sa mu telefonicky vyhrážal. „Toto nie je predmetom tlačovky,“ vyhne sa Gašpar odpovedi.

Hoci sa vo filme neobjavuje žiadny rozprávač, spôsob, akým je snímka zostrihaná a udalosti zoradené, je dostačujúci. Pochopiť ju zvládne aj človek, ktorý sa o prípad nikdy nezaujímal či ho aktívne nesledoval. Objavujú sa zábery z policajných a politických tlačoviek, videá z protestov či súdnych pojednávaní. Časová línia je jasne zobrazená a ponúka komplexný prehľad všetkých dôležitých bodov vyšetrovania.

Najväčším prekvapením sú policajné materiály. Česká investigatívna novinárka Pavla Holcová dva roky po vražde dostala telefonát z anonymného zdroja. Ten jej ponúkol celý vyšetrovací spis, viac ako 70 terabajtov dát vrátane dát z telefónu Mariána Kočnera či záberov z výsluchu obvinených. Holcová a režisér Matt spoločne rozpitvali celý spis na kúsky a vyniesli na svetlo to najdôležitejšie.

Vďaka nim sme prvýkrát jasne videli do tváre Alene Zsuzsovej. Tá totiž na každé pojednávanie chodila so sklonenou hlavou, dlhé tmavé vlasy jej zakrývali tvár. Neskôr využívala aj respirátory, vždy sa otáčala od kamier a fotoaparátov. Bola najväčšou záhadou celého prípadu, Kočnerova nevinne vyzerajúca spojka, ktorá skrýva mnoho tajomstiev.

Mnohé zábery, ktoré uvidíte vo filme, sú šokujúce. Materiály z anonymného zdroja ponúkajú rozsiahly obraz o tom, ako hlboko siahajú prepletené korene korupcie na Slovensku. Správy Aleny Zsuzsovej s politicky významnými osobami či videá zo súdnych pojednávaní a výsluchov sú šokujúce a možno svojím spôsobom aj zahanbujúce. Marček, obvinený vrah, stojí v dome Jána a Martiny a vecne opisuje, ako vraždu vykonal, kde sa kto nachádzal, koľkokrát vystrelil a akú cestu zvolil. Aj osobám so silným žalúdkom pri týchto záberoch prituhne krv v žilách. Pri sledovaní týchto záberov a čítaní správ medzi vplyvnými osobami sa na chvíľu zdá, že toto už snáď ani nie je možné. Na druhú stranu ale otvárajú oči a s nadhľadom zobrazujú alarmujúci stav krajiny.

Namiesto svadby bol pohreb

Kamera sníma rodičov Jána Kuciaka sediacich na hojdačke. Držia sa za ruky a mlčky hľadia do zeme. Jozefovi, otcovi Jána, sa na mikine vníma odznak s nápisom “#AllForJan”.

“Piateho mája mala byť svadba. Už sme mali aj hodne vecí pripravených,” vraví pomaly. Na pár sekúnd sa odmlčí a povzdychne si. “Namiesto svadby bol pohreb.”

Udalosti sú popretkávané útržkami rozhovorov s osobami, ktoré boli Jánovi a Martine blízke či osobami, ktoré úzko súvisia s prípadom. Filmu okrem dokumentárnej časti tak pridávajú osobnú hodnotu, je vidno, že pre nikoho to nie je jednoduché. Dozvedáme sa viac aj od Kočnerovho advokáta Mareka Paru či právnych zástupcov Kuciakovcov a Zlatice Kušnírovej Danielu Lipšicovi a Romanu Kvasnicovi.

V jednom zo záberov Pavla Holcová rozpráva o telefonáte Kočnera a Kuciaka. „Myslím, že sme podcenili celú situáciu a silu Kočnera,“ vraví. Vysvetľuje, že si zo začiatku s Jánom robili zo situácie srandu a neuvedomili si Kočnerov vplyv. „Nenávidím ho,“ dodáva Peter Bárdy, šéfredaktor portálu Aktuality.sk, pre ktorý Ján písal.

Sledujeme aj protesty, ktoré po vražde vypukli po celom Slovensku. Desiatky tisíce ľudí sa zhromažďovali na námestiach, volali po spravodlivosti a páde vlády. Odznelo mnoho emotívnych prejavov a mnoho sĺz.

Výpovede hostí dodávajú filmu nový, emočný rozmer. Už to nie je len prázdny súhrn šokujúcich faktov, stáva sa aj odrazom toho, koľko ľudí bolo hlboko zasiahnutých krutým činom a ako táto udalosť prispela k rozpadu krajiny, ktorá bola dlhé roky rozožieraná zvnútra.

Krajina, kde vládne mafia a korupcia

Hoci nepríjemný, film počas sto minút ponúka verný obraz politickej situácie na Slovensku. Pochopiť ho zvládne aj ten, kto sa o kauzu nikdy nezaujímal. Pre niekoho, kto ju sledoval aktívne film prinesie nové súvislosti a jasný odraz toho, ako funguje krajina ovládaná mafiou. Ponúka zahraničný nadhľad, ktorý mnohé udalosti ukazuje v inom svetle, než v akom ich vnímame.

Snímka po sebe zanecháva ťažké pocity. Hoci to nie je drahé kinematografické dielo, necháva po sebe trpkú, nechutnú pachuť. Pachuť toho, že ešte aj v 21. storočí sa stane niečo tak zvrátené, ako je vražda investigatívneho novinára. Za to, že písal pravdu. Za to, že odhaľoval skrytú sieť mafie a korupcie, podsvetie, ktoré dlhé roky ovláda na povrchu demokratickú krajinu. Za to, že bol pre niektorých ľudí nepohodlný. Hoci túto kauzu už rozoberal aj film Sviňa či francúzsky dokument Prípad Kuciak, tento dokument priniesol informácie, ktoré mnohí z nás nečakali.

Film by mal vidieť každý. Bez ohľadu na to, či sa o politiku zaujíma alebo nie, či má o kauze aspoň zbežné podvedomie alebo sa v nej dlhodobo vŕta. V divákovi zanechá stopu, ktorá nepôjde vymazať. Pretože, ako trefne vraví jeden z najznámejších plagátov z protestov, „Útok na novinára = útok na nás všetkých“.

Hned po studiích romanistiky na FF UK se začala věnovat výzkumům v sociálně izolovaných oblastech. Později začala psát pro Deník Referendum, a nyní je redaktorkou serveru A2larm. Díru do světa udělala originálním projektem mapujícím  život lidí se špatnými pracovními podmínkami. Nechávala se zaměstnávat pod změněnou identitou v nízkopříjmových zaměstnáních a o této zkušenosti napsala sérii reportáží pro internetový deník A2larm. Vyšel o nich i dokument Hranice práce a kniha s názvem Hrdinové kapitalistické práce.

Před chvílí jste se vrátila z Německa, kde jste pracovala na farmě v rámci nového projektu. Jak byste ho v téhle fázi zhodnotila? 

Hodně jsem se bála, že se mi nepovede dostat na místa, kde by to bylo zajímavé, abych mohla skutečně popsat, co zažívají lidi, kteří takhle jezdí pracovat do cizích zemí a pracují hodně hodin. To se ukázalo zatím po první zkušenosti jako zbytečná obava. Možná už jsem toho zažila víc, než jsem chtěla.

Jak bude projekt pokračovat, na co přesně se můžeme těšit a kdy?

Projekt je podobný tomu, který jsem dělala před čtyřmi lety. Původně jsem chtěla dělat jednu práci v Německu, jednu v Anglii a jednu ve Francii, takže tři reportáže. Nakonec se pokusím o dvě práce z každé země a do Německa se ještě vrátím. Nechci, aby to budilo dojem, že je to jedno strašné místo, ale aby bylo jasné, že je to systémový problém. Moje reportážní texty, by měly vycházet u nás v Česku a v zemích, kde budu pracovat. To už mám předjednané s určitými médii. A taky bude film, který dělá Apolena Rychlíková, a pak knížka, která obsahuje víc informací.

Co byl váš nejintenzivnější zážitek v rámci projetu? 

Asi ten poslední co jsem zažila, protože jsem si sáhla psychicky i fyzicky na dno. Ještě mě čekal týden, všechno mě bolelo a věděla jsem, že budu spát málo hodin. V Německu jsem pracovala ze začátku 13 až 14 hodin denně, ale pak se pracovní doba prodlužovala. Nikdo nebral ohled na to, že třeba můžu dostat infarkt nebo že to už nezvládnu. Byla jsem tak unavená, že už  jsem ani nebyla schopná to zastavit a odjet. Byla jsem domluvená, že osmého odjíždím. Říkala jsem si, že by bylo hrozně zajímavé, kdybych tam byla delší dobu, ale zároveň jsem už byla tak unavená, že bych nemohla dělat záznam, takže by to nemělo cenu. I takhle to byla hraniční zkušenost hlavně skrz příběhy kolegyň. Doufám, že se mi to povede napsat a předat.

Máte čtyři syny a ten nejmladší má devět let. Jak zvládáte synchronizovat rodinu s takhle náročnou prací? 

Ten nejmladší je dost samostatný a žije s manželem, který pracuje v továrně, ale za dobrých pracovních podmínek, na rozdíl ode mě. Žije v Sasku a chodí tam i do německé školy. Starším je 15, 17 a 24 a bydlí spolu v Praze v bytě, takže mě už tolik nepotřebují. Pro toho nejmladšího to není úplně jednoduché, ale na druhou stranu už je dost velký, aby to chápal. Třeba mi telefonoval do Německa a říká: „Mami doufám, že moc nejíš, aby ti zbylo hodně penízků a mohlas mi koupit novej telefon.“

Mimo jiné jste pracovala i v romské škole, jak vnímáte po téhle zkušenosti rasismus?

Já si myslím, že rasismus často vyrůstá ze sociální nespokojenosti, která bývá oprávněná. Třeba když jsem psala reportáž o nepokojích na Šluknovsku, tak se velmi často ukázalo že lidi, kteří měli problém s ubytovnami, bývají třeba nezaměstnaní, nebo na tom jsou podobně jako Romové, na které házejí špínu. Lidi, kteří jsou zajištění, ve většině případů nemají za potřebí hledat viníka situace, protože nejsou ve špatné situaci. Takže si myslím, že společnost která neodsoudí svoji část, aby byla mimo, bude i míň rasistická.

Vystupujete proti poskytování mediálního prostoru rasistům. Jak byste ho tedy řešila?

Řešení je podle mě víc rovnostářská společnost. Česko je v na tom v tomhle ohledu dobře jen z hlediska platů, ale ne z hlediska majetku. Jde dost o to, jestli člověk vlastní nebo nevlastní nemovitost. Je tady spousty lidí, kteří pracují a stejně mají strach o svoji budoucnost. Hledají, kdo za to může, a i když jsou dávky naprosto zanedbatelná částka rozpočtu, tak se politicky tematizují. Vidím mnohem větší problém na straně elit, které to vytahují a tváří se, že dávky způsobují státní dluh. Je to spíš selhání na straně těch lidí, kteří jsou na tom dobře a zneužívají toho. Takže bych změnila sociální systém, aby lidé věděli, že mají nějaké zastání, což se teď přesně neděje.

Napsala jste dost zajímavý článek o ženách v politice. Sama jste chvíli v politice působila, setkala jste se se sexismem někdy osobně?

Kdysi jsem byla ve Straně zelených, která je známá tím, že je genderově korektní. Tam se mi  stalo, že jsem napsala email a nikdo mi neodpověděl. Pak nějaký muž v podstatě zkopíroval, co jsem napsala já, a byl za to oceněn. Takže to, že tě neslyší, když jsi žena, jsem zažila. Dneska musím říct, že díky tomu, že jsem levicová feministka, tak mě často někam zvou protože jsem 2v1. Mají rovnou zastoupení i levice a mají tam i tu ženu. Taky mám jinou zkušenost, tak se cítím poměrně uznávaná a poslouchaná, takže jsem to překonala. To ale rozhodně neznamená, že to není. Zejména mladé ženy můžou trpět posuzováním vzhledu. Já jsem vyrůstala do společnosti, kde když žena nebyla hezká, tak vlastně neměla hodnotu. Když mi bylo sedmnáct, vážila jsem o 30 kilo víc než teď. Necítila jsem se hezká a měla jsem pocit, že tu hodnotu nemám. Dneska už to tak neřeším. Mám děti, přijdu si hezká, přijdu si chytrá i zajímavá, ale nechtěla bych být znova sedmnáctiletá a procházet si tím znovu. I kluci mají problémy, ale diskriminace tady prostě pořád je.

Co byste poradila začínajícím žurnalistům?

Úplně základní věc, která se podle mě málo učí je, že novinář má být objektivní. První věc je, uvědomit si, že objektivita není a nemůže být. Každý kdo popisuje nějakou situaci, ji popisuje ze svého hlediska. Člověk si podle toho, co zažil, všímá jiných věcí v terénu. Uvědomit si, jak moc jsme ovlivněni tím, z čeho vycházíme, je podle mě cesta ne k objektivitě ale k určitému nadhledu. Uvědomit si to, že máme emoce. Pracovat s tím, že jsme ovlivnění tím, z čeho vycházíme, jací jsme, v jakém jsme prostředí a dávat si na to pozor. V mém případě, když píšu o zaměstnavatelích, moje ideologická předpojatost je, že budou vždycky špatní, ale ona to není pravda. Jsou i zaměstnavatelé, kteří jsou dobří, a abych to byla schopna uznat, tak si musím uvědomit, že je už předem vidím špatně. Takže začínajícím novinářům bych doporučila, aby se nebáli toho, že jsou předpojatí a že mají emoce. Stačí o tom přemýšlet, snažit se s tím pracovat a uvědomovat si, do jaké míry to ovlivňuje jejich práci.

Dánský seriál ve švédskoněmecké koprodukci na námět knih autorky Elsebeth Egholmsové sleduje příběh novinářky Dicte Svendsenové, kterou ztvárňuje herečka Iben Hjejleová. V pilotním díle se Dicte jakožto čerstvě rozvedená matka vrací do svého rodného města Aarhus za vidinou začít odznova a vrátit se ke své uspěšné kariéře investigativní reportérky kriminálních případů.

Krátce po nastěhování se Dicte pouští do vyšetřování nalezeného mrtvého ženského těla, z něhož pachatel brutálním způsobem vyřízl dítě. Zanedlouho poté se střetává s těhotnou Bosňankou Remzou, jež má strach z podobného osudu. Jakmile dojde ke zmizení právě Remzy, Dicte postupně odkrývá, že má co dočinění s propracovaným obchodem s dětmi, jehož záběr je mnohem rozsáhlejší, než se zprvu mohlo zdát.

Dicte se v rámci své investigativní práce také snaží spolupracovat s místním kriminálním vyšetřovatelem Johnem Wagnerem. Ten však neskrývá svou skepsi vůči ní a její práci a není příliš ochotný dělit se s ní o cenné informace.

Seriál zdařile popisuje právě aspekt investigativní novinařiny, co se týče nejen kriminálního prostředí. Hlavní hrdinka se často potýká s odmítáním spolupracovat a poskytovat informace zejména ze strany policistů a kriminalistů, ale i běžných osob. Určité momenty mohou v divákovi budit pocit, že lidé oplývají jakousi utkvělou představou, že novináři jsou pouze otravní zvídavci, co se nejraději šťourají v lidských životech a pracují jen za vidinou senzace a co největšího zisku.

Důležitá je také linka sociální a genderová. Dicte jakožto rozvedená matka a novinářka středního věku často čelí různým stereotypům zejména ze strany stejně starých mužů v jejím okolí. Taky svádí jakýsi vnitřní boj vzhledem ke svojí práci a rodinnému životu. Často balancuje nad nelehkým rozhodnutím zdali upřednostnit vyšetřování a potřebu dopadnout zločince před svou náctiletou dcerou a milostnými či rodinnými vztahy.

Seriál Dicte se všemi jeho třemi sériemi u nás odvysílala Česká televize a objevil se také na mezinárodní streamovací službě Netflix.

 Jak se změnila práce a život investigativních novinářů na Slovensku od roku 2017?

Všichni mají více respektu z práce jako takové a také jsou mnohem více opatrní. Na všechno se začaly používat šifrované aplikace, maily. Když například kontaktujeme někoho z podsvětí, už se to neposílá z osobních mailů, ale přímo z jednoho redakčního. Jinak pokrýváme ta samá témata, tím samým tempem. Používáme víc softwarových nástrojů a sofistikovanějších metod. Novináři jsou zkrátka opatrnější, ale méně se bojí.

Kočnerova éra skončila, SMER a další jeho koaliční strany jsou v opozici nebo mimo parlament. Jak tedy ale dál se slovenskou investigativní žurnalistikou?

Těch témat, o kterých psát, je pořád strašně moc. Kočnerem ani stranou SMER to rozhodně nekončí. Ještě pořád trvá éra SMERu, kde je pořád co objevovat a zjišťovat. Navíc jsou tady další, noví podezřelí. Jde o nominanty Matovičovy vlády. Už teď se ohledně nich začínají vynořovat otázky. Třeba aktuálně jsou to velké odměny pro advokáta blízkého současné koalici. Práce tady bude prostě stále dostatek.

Pokud se přesuneme přímo k vaší konkrétní práci a zjištění, které jste přinesl – zveřejnil jste třeba diagramy sledovaní jednotlivých novinářů – na základě těch pak jednotlivé novináře zvali na policii. Jednalo se například o Adama Valčeka z Deníku SME. Co vás na konkrétně téhle kauze šokovalo nejvíc?

Na tomhle mě nejvíc šokovalo to, že na Slovensku existoval velmi jednoduchý systém, kdy jeden mafián zadal druhému mafiánovi, aby zařídil na policejním prezídiu lustrování jakékoliv osoby. Policisté to pak ochotně udělali. Nevíme, jestli za úplatek, protislužbu. Na tom je nejhorší to, že to ukazuje, jak mafie bez problémů prorostla státem a jak policie podle všeho poslouchala rozkazy mafie.

Představme si situaci, kdy je Marián Kočner ve vězení, pravomocně odsouzen, odpykává si svůj trest. Kdo případně nastoupí, alespoň z části, na jeho místo ve slovenském podsvětí?

Marián Kočner není v pravém slova smyslu mafián. Nemá žádnou organizovanou skupinu, která by dělala klasické mafiánské praktiky jako jsou obchod s drogami, prostituci nebo vydírání. Kočner se mafiánem nazývá proto, že měl okolo sebe skupinu lidí, kteří měli vliv hlavně v justici. Takže to, co on zastřešoval, je hlavně justiční a politická mafie. Využíval své konexe v politice a soudnictví, což do velké míry souvisí. Měl pod sebou třeba státní tajemnici ministerstva vnitra Moniku Jankovskou ze SMERu. Používal tedy svoje kontakty k tomu, aby vyřizoval jednotlivé rozhodnutí soudu. To byla jedna z jeho nejsofistikovanějších činností.

Podle mě ale organizovaný zločin byl i před Kočnerem a bude i po něm, ne?

On není klasický mafián a na jeho místo není žádný další adept, tak jako to třeba bylo v 90. letech, když zavraždili šéfa Sýkorovců a po něm přišel další v pořadí.  Určitě bude ale někdo další, kdo bude chtít ovlivňovat rozhodování soudů a ostatně ani Marián Kočner není jediný, který tohle na Slovensku dělal.

V čem je podle vás současná vláda Igora Matoviče podobná té předchozí, kromě opisování diplomových prací?

Velká část politiků je úplně jiná. Za prvé jsou mnohem méně zkušení. Dělají mnohem více nevyžádané chyby. Ale je z nich upřímně cítit, že jsou protikorupčně naladěni, že nešli do politiky s úmyslem krást a získat moc. V čem je ale přece jen trochu podobná současná vláda té minulé, to jsou někteří nominanti z minulé éry. Ti si prostě jednoduše řekli, že teď budou za dobře s těmi, co vládnou teď.

Ustála podle vás Matovičova vláda své poslední skandály?

Koalice docela dobře zvládla krizi okolo koronaviru. Větší skandály zatím nepřišly. Ano, byl tady problém s diplomovou prací, ale Igor Matovič měl to štěstí, že přišel na řadu až jako třetí. To téma v té době už začínalo ztrácet na hodnotě. To mu pomohlo situaci ustát. Navíc se přiznal, což byla trochu polehčující okolnost. Zásadně mu to ve své podstatě neublížilo.

Ve svých textech v první půlce srpna jste se věnoval novému politickému projektu Petera Pellegriniho, kam podle vás směřuje?  

Má velkou šanci na úspěch, je to druhá nesilnější strana, hned po té Matovičově. Tento projekt se může velmi dobře chytit. A to navzdory tomu, že je to velmi podobný projekt SMERu. Jsou to lidé, kteří jsou v politice dlouho. Peter Pellegrini byl ve straně SMER dvacet let. Jinak je taky potřeba se podívat na Pellegriniho minulost. Tohle téma jsem otevíral právě já.

V čem je Pellegriniho nová strana tak kontroverzní?

Když byl premiérem, nastěhoval se do dvoupokojového bytu v centru Bratislavy v hodnotě 400 tisíc euro. Což je ohromná suma. Kupoval ho navíc od společnosti J&T v době, kdy jako vícepremiér prosazoval daňové úlevy pro jeden projekt právě J&T. To byl obrovský střet zájmů. Potom jsem mu jednoduše spočítal jeho příjmy od doby, kdy začal aktivně pracovat a s cenou bytu to prostě nesedělo. Tváří se, že to není původní SMER, ale je to ta samá strana.

A když už je řeč o nových politických subjektech na Slovensku, jaká je podle vás budoucnost Za Ludí Andreje Kisky bez Andreje Kisky?

Budoucnost této strany je dost ohrožená, a to i navzdory tomu, že tam proběhlo standardní předání moci. Teď je tam předsedkyní Veronika Remišová. Hodně lidí je ale zklamaných z toho, že Andrej Kiska dostal jejich hlas a ihned potom z politiky odešel. Tohle zklamání může ve výsledku znamenat, že se ta strana nebude mít šanci do parlamentu dostat. Mohla by se tak nakonec spojit třeba se stranou s hlavní koaliční a vládní stranou OLaNO.

Foto: Jaroslav Loskot

Po aférách, které proběhly v 70. letech, začali lidé ztrácet důvěru ve vládní instituce. Tato situace nechala vzniknout i řadě děl. V roce 1978 také filmu Kozoroh 1, jehož prostřednictvím se zrodil i jednohlasný hrdina, novinář Robert Caulfield. Ten v příběhu zastává funkci jediného dobra a spravedlnosti, jelikož i zdánlivě kladné postavy mají ryze negativní vlastnosti. Odraz nálady v tehdejší společnosti je ve filmu režiséra Petera Hyamse na první dobrou tedy značně patrný.

Samotného Caulfielda ztvárnil Elliott Gould, známý především pro svou roli otce Moniky a Rosse Gellerových v seriálu Přátelé. Jako novinář Caulfield si ovšem neustále stěžuje své kamarádce Judy Drinkwater, že zázemí, jako rodinu, zřejmě nikdy mít nebude. Poněkud unavený životem se zdá být vůči svému okolí i poměrně laxní, a to i přesto, že je novinář.

To, že je opravdu ke svému okolí netečný, a jen tak proplouvá životem, se ukazuje především v momentě, kdy nasedne do auta a během jízdy zjistí, že mu nefungují brzdy. Jako člověk, který se podle tachometru řítí městem stokilometrovou rychlostí, zvládá celou situaci až moc s přehledem. Skoro jako by byl superhrdina, jehož superschopností je naprostý klid a čistá mysl.

Změna osobnosti

Z Caulfielda, z poměrně neopatrného, přehnaně slušného a lehce zdrženlivého člověka, se ale v průběhu filmu vyklube velice odhodlaný muž, který okamžitě při zjištění problému zbystří a snaží se za každou cenu přijít na to, co se to kolem něj děje.

Jeho velkým mínusem je ale jeho důvěřivost a čitelnost osobnosti. V podstatě veškeré typické vlastnosti novináře se v tomto filmu setkávají s naprostým opakem. Třeba to, že ho jeho šéfredaktor seřve a vyhodí z práce, je pro něj jen jakási okrajová záležitost.

Podle Judy také moc pije a mluví. A to by přeci rozumný člověk v případě, že ho chce někdo zabít, nedělal. On ale na rozdíl od rádoby rozumných lidí dál uhání autem ve své stokilometrové rychlosti. A to i v momentech, kdy je to vysoce nežádoucí.

Tak trošku v bondovském stylu

On sám si kromě zběsilé jízdy autem střihne i naprosto šílený, až neuvěřitelný, let práškovým letadlem. Podle všeho je to ale jediná chvíle, která ukazuje, že Robert Caulfield je opravdu hlavním hrdinou celého filmu.

Nejsilnější momentkou je ale bezpochyby chvíle, kdy divák vidí ve zpomaleném záběru hlavní postavu Charlese Brubakera v popředí a našeho novináře rozmazaného v pozadí. Vyvstává z ní totiž dobrá otázka. Kdo byl tedy tím hlavním hrdinou? Astronaut, který se nakonec možná rozhodne pověděť světu pravdu? A nebo novinář, díky kterému může celá pravda vyjít najevo?

Kozoroh 1 divákovi ukazuje, jak snadno může být člověk oklamán. V přídě filmu byli ale lidé oklamáni i přesto, že se nacházeli přímo na místě události. Možná proto bychom měli mít pod kůží zarytý fakt, že i přesvědčivá skutečnost může být jen médii zprostředkovaná iluze. Iluze, která slouží většímu divadlu.

Začněme nejaktuálnějším tématem. Kvůli Covidu-19 vláda nařídila zákaz konání kulturních akcí, dotklo se to i vašich přednášek. Bylo to podle vás správné rozhodnutí?

Přemýšlím nad tím celosvětově a asi ano. Myslím si, že odpovědnost vůči společnosti musí v tomhle ohledu být. Já mám výjezdy třeba do divadla, kam se vejde 300 lidí a přijdou, což je úžasné, nebo do nějakých menších prostor, kam se vejde 50 lidí.  To není o mně, já se nebojím, ale spíš jde o to, že by tam třeba nějakým zbytečně nahodilým způsobem přišel někdo, kdo to v sobě bude mít, aniž by to tušil, a roznese to na někoho, kdo bude v těžké imunologické situaci a může tomu podlehnout. Tohle riziko bych na sebe nechtěl brát, takže budu respektovat to, co by měli respektovat všichni.

K mé první otázce se váže další aktuální, a to je divadelní hra Boss Babiš, která je napsaná na motivy vaší knihy. V pořadu 168 hodin bylo vidět, že ji některá města odmítají, hlavně tam, kde vládne ANO. Co na to říkáte?

To mi samozřejmě nepřijde jako přirozený proces, protože nás společnost vrací 30 let zpátky do doby totality. Díky této kauze divadelní hry Boss Babiš mám pocit, že to je přesně ta součást plíživé normalizace, na kterou řada z nás novinářů upozorňovala od roku 2013, když mediální domy začali ovládat oligarchové a kdy Babiš přišel do politiky. Tam bylo cítit, že to brutální pojetí politiky může společnost paralyzovat a oklešťovat základy demokracie. To je na tomto případu krásně vidět.

Jak to myslíte?

To není rozhodnutí Babiše nebo Zemana, že by vydali pokyn a řekli „zakažte Kmentu, ať se nikde nehraje“. Jsou to starostové nebo vedoucí městských kulturních středisek, kteří se prostě bojí. Mají strach z autority vůdce, který tady vládne železnou rukou. Bojí se případných problémů, často jenom imaginárně. To si myslím, že je asi nejhorší, protože se nejedná o nelegální krok. Hrát divadlo je přece normálně běžná věc. To je demokracie. A dělat si legraci, je normální všude na světě. Samozřejmě je to politická satira, ale myslím si, že by politici měli umět vytrpět jistou míru nadsázky a satiry a takhle by na to měli pohlížet i lidi, kteří rozhodují o těch akcích. O tom je občanská společnost, abychom si uměli říct i názory, které třeba někomu nesedí, zároveň o tom debatovali, a abychom se uměli povznést a zasmát se.

Dokáží to vůbec dnešní politici?

Někteří to dokáží, protože často využijí potenciál svých špatných kroků, kvůli kterým jsou pro smích. Marketingoví odborníci jim poradí, ať to otočí pro sebe a dělají si z toho legraci. Mířím tím zejména na Andreje Babiše, protože se často dostává díky svým výrokům a tím, jak mluví, do různých karikatur a vtipů. On si za to samozřejmě může sám, protože to, jak mluví a jedná, zavdává příčině posměchu. A oni usoudili, že se proti tomu nedá bojovat a musí to přetavit v jejich přednost. Dělají z něj mediálně lidového vypravěče, který je vlastně směšný. Té části lidí, kteří úplně hloubavě nepřistupují k politice, to ale vůbec nevadí.  

NEJTĚŽŠÍ VĚCÍ V IRÁKU BYL ROZHOVOR, KTERÝ JSEM SI USMYSLEL, ŽE UDĚLÁM S TERORISTOU ABBÁSEM

Téměř od začátku své kariéry jste byl zaměstnaný u MF Dnes. Po sedmi letech jste se vydal hledat štěstí jinde, přijal jste práci pro deník Super. „Angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života,“ uvádíte na svých stránkách. Litujete, že jste přijal takovou nabídku? Anebo to berete jako zkušenost a šel byste do toho znovu?

S tou zkušeností, kterou mám, bych do toho znovu nešel. Člověk v životě udělá chyby, každý jsme jenom člověk a chybující tvor a je dobré se nad tím čas od času pozastavit a přiznat si chybu. Já ji přiznávám. Byla to jedna z mých velkých profesionálních chyb. Jak se ale říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Co bylo to dobré?

V tomhle případě bylo dobré to, že jsem poznal trošku jiný svět novinařiny. Já jsem byl totiž odkojený a jsem dodnes tou seriózní, investigativní žurnalistikou, tam jsou prostě jiné metody práce. Zároveň si myslím, že se to trefilo už s tou dobou. Já jsem tam byl v letech 2000-2001 a to byla doba, kdy byly teroristické útoky na Spojené státy a s tím spojená obrovská vlna terorismu ve světě. Jsem přesvědčený, že kdybych v té době byl v seriózní MF DNES, tak nezažiji to, co mi umožnil bulvár.

A co přesně vám umožnil?

Já jsem si jednoho dne řekl, že pojedu udělat rozhovor do Iráku s teroristou a reportáž o iráckým špionovi. Ten byl označovaný za pomocníka Mohameda Ati (terorista, který pilotoval jedno z letadel při útoku na budovy Světového obchodního centra, pozn. red.). Oni mi to povolili a dali mi na cestu dostatečně velký rozpočet na to, abych ji mohl absolvovat. Nicméně to byla chyba, protože morálně se dostanete úplně někam jinam a správný novinář by určitě v bulváru dělat neměl.

Vy jste mi dal rovnou odpověď i na moji další otázku, jak se dostane bulvární novinář k rozhovoru s teroristou. Nebál jste? Mířili na vás kalašnikovy?

V případě tohoto špióna na mě nemířily kalašnikovy, protože bych řekl, že se to odehrávalo docela v jakžtakž přátelských podmínkách. Jedna z nejtěžších věcí v tom Iráku byl ale rozhovor, který jsem si usmyslel, že udělám s teroristou Abbásem. Ten byl „světoznámý“ tím, že v osmdesátých letech unesl loď Achille Lauro a poté byl v Iráku pod ochrannými křídly Saddáma Husajna. Přijal mě, ale vůbec dostat se k němu bylo těžké. Nejdříve mě proklepával jeho syn, který se se mnou bavil, aby zjistil, jaké mám úmysly, jestli třeba nemám v sobě někde skrytou zbraň, kterou bych chtěl toho Abbáse zabít.

To zní nebezpečně…

Svým způsobem to bylo nebezpečné, už i pohybovat se v tom Bagdádu bylo složité. Najednou jsem sedl do auta, jeli jsme na schůzku, která se týkala právě Abbáse, a v autě byl položený kalašnikov, vedle řidič měl po ruce pistoli, fakt nevíte, který okamžik přijde a mohla to být smrt. Já jsem si to tehdy neuvědomoval nebo nepřipouštěl. To bylo vlastně dobrodružství v těch třiceti letech.

Později jste se ale do MF Dnes opět vrátil a v roce 2013 znovu odešel, když jí koupil Andrej Babiš. Přečtete si ještě tyto noviny?

Popravdě řečeno, dneska už ne. Ještě rok, dva jsem čas od času dovnitř kouknul. Docela často jsem četl i iDnes.cz. Byl ve mně takový pocit sounáležitosti s tím, co jsme tam budovali léta letoucí. Ovšem předplatné jsem zrušil po půl roce, co jsem odešel.

Proč?

Co se Babiš chopil politické moci, začala se utužovat disciplína v tom médiu. Hodně se přehodnotila agenda toho, co se bude zpravodajsky a reportérsky pokrývat, a co ne. Z toho vyplynulo, že je tam velký problém vlastní autocenzura těch novinářů, kteří tam zůstali pracovat. Autocenzura činí to médium nesvobodným. A tím, že se stal Andrej Babiš politikem a vlastníkem média, mu dal okamžitě do vínku selektivnost. To znamená, že budou dělat zejména ty kauzy, které vyhovují Andreji Babišovi. Pokud jde o něho, tak oni o něm vlastně psát nemůžou, ani jít po kauzách, které by vedly jeho rezignaci, jako se to stávalo u práce, kterou jsme kdysi v MF Dnes dělali. Pro mě jsou ty noviny mrtvé, protože já kvůli tomu k Andreji Babišovi nemám důvěru. Znám ale řadu lidí, kteří tam ještě dělají a myslím si, že to jsou skvělí lidi. Je to zase pochopitelné z toho důvodu, že svět není nafukovací pro novinářskou práci.

Někteří v MF Dnes tedy zůstali…

Kdyby všichni odešli najednou, tak se jako novináři neuživí. Ono to není o tom, že redakce je prohnilá celá, a že by ti reportéři takhle uvažovali. Tam stačí, že je šéfredaktor a ředitel vydavatelství nějak nastavený a na těch poradách si prosadí „jo to budeme dělat a uděláme z toho malej článeček.“ A také o atmosféře v novinách rozhodují lidé, které si tam deleguje Andrej Babiš.

STÁVÁ SE, ŽE MI KNIŽNÍ PROJEKTY VYSAJÍ ENERGII A CÍTÍM DEPRESIVNÍ STAVY

Práce investigativního novináře je často i o nacházení temných věcí, které si určitá část lidí nepřeje, aby vylezly na povrch. Jak moc je složité přicházet na takové nekalosti a přitom zůstat pozitivní vůči světu, nebýt podezíravý?

Člověk se s tím musí nějak sžít, protože když si uvědomíte, že půjdete jenom tou bažinou, a investigativní novinařina je o tom, že vyhledáváte špatnosti, tak žijete v šílených černých depresivních myšlenkách. Když si nenajdete nějaký mód toho, abyste přežili normálně jako člověk v této atmosféře, tak se z toho zblázníte. A podle mého nemůžete dělat novinařinu normálně, protože budete stejní jako lidi, které popisujete. Popravdě řečeno se mi stává, i u těch knižních projektů, že mi vysají energii. Tam ještě víc musíte antihrdiny pochopit, vniknout jim do hlavy, do duše a víc se s nimi sžít, protože hledáte motivaci, proč některé věci dělají. Je to ještě hlubší práce než u novinařiny nebo reportáží. A tam mám pocit, třeba po čtyřměsíčním psaní toho tématu nebo intenzivního přemýšlení, že mám úplně černo v hlavě, je mi zle a opravdu cítím depresivní stavy. To je nejlepší se vypnout, okamžitě na týden přerušit práci a jet do přírody, zasportovat si, i když v mém případě to jsou spíš indiánské běhy, věnovat se rodině, poslouchat muziku.

Obejde se tato práce bez psychologa?

Myslím, že z devadesáti procent ano. Já jsem byl jednou u psychoanalytika a to bylo v situaci, která nesouvisela s článkem, ale bylo to vyvrcholení extrémního tlaku, pod který jsem se dostal. Přece jenom to, co dělám a dělal jsem, byly často kauzy, které mnohdy zatřásly vládou, po kterých odstupovali ministři nebo premiér. A bylo to něco tak extrémního, že jsem cítil tlak nejenom redakce, uzávěrek, ale také vnějšího světa výhrůžek nebo i výhrůžek žalobami. To vás sešněruje a určitě nehodí do pohody, a když je toho moc, tak se dostanete do nějakých stavů.

To je pochopitelné…

Takže mi to nastartovalo depresivní myšlenky, stavy, kdy jsem si řekl, že tomu musím udělat rázný konec, protože bych tomu mohl propadnout a onemocnět. A to jsem vyřešil návštěvou psychoanalytika. Tam jsme si povídali o tom, co je v životě priorita. Je potřeba zastavit čas a uvědomit si, co je v životě důležité. Ale pak se zase do práce vrátit, protože mě by bez ní život nebavil.

Nemáte někdy pocit, že vás někdo sleduje? Když dostáváte výhružné vzkazy…

Přiznávám, že člověk obavy má. O tomhle tom tématu se často zmiňuji v knížce Superguru Bárta, protože tam popisuji vznik a průběh kauzy, která zacloumala celou Nečasovou vládou. Tam jsem se dostal i do situací, které se týkaly i mé rodiny, takže tam to můžete vyčíst. Naučil jsem se k tomu postavit tak, že prostě nesmíte být ani jeden ani druhý extrém. To znamená, že bych to buď úplně podcenil a řekl si „já se nebudu bát, kašlu na to“. To by bylo špatně, protože se ve vás ztratí pud sebezáchovy. Ten je potřeba si zachovat. A na druhé straně tomu ani nejde úplně propadnout. Pak se honíte jako pes za ocasem. Buď skončíte v blázinci, nebo to povolání nemůžete dělat.

Když si to vezmu na sebe, tak bych měla obavy.

Špatné myšlenky si vždycky člověk nechce připouštět úplně k tělu a do smrti kolegy novináře na Slovensku Jána Kuciaka jsem ty myšlenky od sebe hodně distancoval. Ale tou vraždou slovenského kolegy si je člověk víc připustí k tělu a musím říct, že tak týden po té vraždě jsem měl pocit, že investigativní novinařiny nechám. Říkal jsem si, že to nestojí za to, aby přišla o život třeba moje rodina. No ale pak se otřepete, necháte to a řeknete si, že kdybychom takhle měli skončit všichni, tak to by byla pro ty zločince nejlepší věc, co by se mohla stát, takže si zase děláte svou práci, tak jak chcete a máte.

Když jsme u Jána Kuciaka, Igor Mátovič má plán na zřízení fondu na podporu investigativní žurnalistiky, vláda by do něj ročně dala deset milionů eur, ale spravovala by ho stavovská organizace složená ze slovenských investigativních novinářů. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě je to lákavé, ale v tomto případě přesně vyjádřil moje pocity kolega a bývalý šéf Jána Kuciaka Marek Vagovič. A sice, že se nejde zavázat nějaké politické garnituře, ani té dobré. Ani kdyby byla sebelepší. Vždycky se může stát, že ta politická garnitura v sobě najde jednoho, dva, kteří budou mít choutky dělat podvody, a vy jste hrozně omezení v tom tu nezávislost překonat. Zase by mohla nastoupit ta autocenzura. Já si myslím, že od vlády by holt žádné peníze novináři neměli přijímat, protože ztrácí možnost absolutní kontroly, kterou média zejména vykonávají nad vládou, tím, co dělá a co má v plánu.

ZEMAN MI VZAL VÍC POZITIVNÍHO ŽIVOTA NEŽ BABIŠ

Zmiňovali jsme už vaše knížky. Pokud jde o ty dvě poslední, co bylo náročnější napsat? Boss Babiš nebo Rudý Zeman?

Ty knížky vyšly za sebou po dvou letech, takže to vypadá, že napsat tu knížku může trvat rok, ale je to optický klam, já na nich pracuji delší dobu. V případě Babiše bych řekl pět let intenzivně. A samotné psaní je, a možná to bude znít blbě, nejjednodušší, protože třeba v případě Babiše, mi to samotné psaní knihy trvalo tři měsíce. V případě Zemana to bylo delší dobu, třeba přes půl roku čistého času psaní. Myslím si, že mi Zeman vzal víc pozitivního života než Babiš. Nevím, čím to bylo, ale bylo pro mě složitější popsat příběh Miloše Zemana i z toho důvodu, že to bylo možná delší časové období, kterým jsem se zaobíral. A možná to bylo ještě více než u Babiše, že jsem chtěl proniknout do jeho duše. Proč takhle jedná, co dělá a v podstatě mě to uvrhlo do víc depresivních stavů než ten Babiš. Takže složitější pro mě byl ten Zeman.

Nová kniha Rudý Zeman se dostala až k Nejedlému, ví o ní i Miloš Zeman?

To nevím. Já jsem udělal jednu věc, a to že jsem zabalil tři knížky, jednu jsem poslal Miloši Zemanovi na Hrad, jednu Martinu Nejedlému a jednu Jiřímu Ovčáčkovi. Zemanovi jsem tam napsal něco ve smyslu „Panu prezidentovi, aby měl i jiné zpětné zrcátko než to, co má na Hradě“. Aby viděl, jak ho vlastně vnímáme někteří další. Reakci přímo od Miloše Zemana nemám.

Co byste vzkázal studentům žurnalistiky, kteří by jednou chtěli dělat práci jako děláte vy? Co musí mít?

Musí být jako vy. (smích) Musí být zvídaví, musí mít to řemeslo rádi, protože ne vždy je to o pozitivech. Musí mít tendence být odolní vůči stresu, protože tam se ocitnete v situacích, že to není žádná legrace. Ať je to hrozba uzávěrky nebo i ty jiné, a myslím, že je to i o umění „zkafovat“ (setkávat se u kávy, pozn. red. ) se s lidmi, se kterými se potřebujete vídat. Já jsem třeba zažil za svých třicet let práce kolegu, který byl enormně šikovný, řekl bych grafoman. Uměl psát, byl nadšený jít do práce třeba i v sedm ráno, kdy ostatní ještě dospávali včerejší zapití nějakého dobrého projektu. Neměl ale to umění rozmluvit nebo se s někým „zkafovat“. To je vlastně hrozně důležité, bez toho nikdy nezískáte tak dobré informace.

Proč přesně?

Musíte si s tím člověkem sednout, pokecat o životě. Možná, že na konci těch 90 minut, co s ním prožijete, vás i teprve napadne zajímavá myšlenka nebo zajímavý moment, na který se vlastně zeptat. Vy na tu schůzku jdete s nějakou sérií otázek, ale ani netušíte, že třeba ta poslední, která vás napadne téměř u odchodu, je ta nejdůležitější, takže umět debatovat s těmi lidmi.

Film byl natočený podle stejnojmenného románu Arpáda Soltésze. Hned v úvodu snímek informuje, že podobnost se skutečnými příběhy a osobami je čistě náhodná. Kdo však dění na Slovensku poslední roky trošku sledoval, podobnost tam najde. Není také náhoda, že film měl premiéru jen několik dní před dvouletým výročím úmrtí Kuciaka a jeho snoubenky.

Posláním novinářů je vyptávat se na otázky. Mezi dotazovanými často bývají slavné osobnosti, vědci nebo taky politici. Otázky, na které se novináři ptají, často nemusí být příjemné a je jen na respondentech, jak se s otázkami vypořádají. Neodbytného novináře Ondřeje, který se v příběhu snažil dopátrat pravdy ohledně všelijakých byznysových a politických nesrovnalostí, tak někdo umlčel tím nejhorším způsobem.

Sviňa nám dá možnost nahlédnout do práce investigativního reportéra. To je odvětví žurnalistiky, které se zabývá závažnými zločiny, analyzuje protiprávní jednání nebo porušování lidských práv. Investigativa je zkrátka běh na dlouhou trať. V České republice mezi investigativní novináře patří Sabina Slonková, Jiří Kubík, Jaroslav Kmenta, Janek Kroupa a další.

Investigativní novináři České televize tehdy zjistili, že Miloš Zeman se jako předseda sociální demokratů tajně scházel v německém Bamberku se skupinou podnikatelů. Těm nabízel výměnou za finanční podporu místa ve státní správě.

Nejvýraznější postavou byl podnikatel Jan Vízek. Ten měl kromě financí nabízet i kompromitující materiály na konkurenční strany. „S psychopatem Vízkem jsem po pěti minutách vyrazil dveře,“ řekl tehdy Zeman České televizi. Později se ale k několika schůzkám s Vízkem sám přiznal.

Ze schůzek dokonce vzniklo memorandum, které vyšetřovatelé později označili jako zfalšované. Za padělatele označili Vízka. Ten ale nemohl být u nás souzen, jelikož je občanem Švýcarska.

Případ kriminalisté odložili a dodnes zůstává nevyjasněné, proč Zeman do města Bamberk vůbec jezdil.