„Harry Potter: nežádoucí číslo 1.“

„Mudlovští šmejdi a nebezpečí, která představují pro pokojnou čistokrevnou kouzelnickou společnost.“

Tyto a další manipulující a lživé titulky mohli vídat kouzelníci a čarodějky ze světa Harryho Pottera na stránkách Denního věštce den co den během celé druhé kouzelnické války. Denní věštec, jediné kouzelnické noviny v Británii s významným dosahem, byl pod masivním vlivem vlády, respektive ministerstva kouzel. Ve chvíli, kdy ministerstvo ovládl lord Voldemort se svými Smrtijedy, se Věštec jejich zájmům zcela podřídil. To se projevilo zahájením masivní kampaně proti nežádoucím osobám, jako byli kouzelníci mudlovského původu nebo blízcí Harryho Pottera.

Není tajemstvím, že Denní věštec měl značné problémy se seriózností již před nadvládou Pána zla. Nejenže šel na ruku tehdejšímu ministrovi kouzel Popletalovi, ale zaměstnával například Ritu Holoubkovou. Novinářku, která své profesi sice rozuměla dokonale, ale uchylovala se k vysoce neetickým praktikám a neváhala si fakta upravit i zcela vymyslet. Ostatně to, že hlavním smyslem existence Věštce nebylo informovat a vzdělávat veřejnost, ale dělat zisky, nám potvrdila právě sama Rita. „Denní věštec je tu od toho, aby se prodával, ty hloupá,“ prohlásila jednou směrem k Hermioně Grangerové.

Čtenář si nemůže nevšimnout jistých paralel mezi světem Harryho Pottera a skutečným světem kolem nás. Lze předpokládat, že autorka populární ságy, Joanne Rowling, se pomocí Denního věštce snažila svým čtenářům ukázat, jak důležité je pro zdravou fungující společnost mít nezávislá seriózní média, která budou vždy odvádět kvalitní práci, a to bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. A naopak jak nebezpečné je, když se média podřizují zájmům jednotlivců. Důvod je jasný. Ten, kdo má pod palcem média, totiž drží v rukou klíčový nástroj pro manipulaci společností a může velice snadno směřovat veřejné mínění směrem, který je pro něj výhodný. Pro potvrzení této myšlenky nemusíme chodit příliš daleko do historie.

Téměř totožnou rétoriku používal například nacistický týdeník Der Strümer během druhé světové války proti Židům. Ten byl vydáván od roku 1923 až do konce války a jasným důkazem jeho výrazně antisemitského postoje bylo motto „Židé jsou naše neštěstí“, které bylo k vidění hned na titulní straně. Příkladem podobného propagandistického média z dob socialismu je Rudé právo. V propagandě režimu hrálo klíčovou roli.

Na pozoru bohužel musíme být i v dnešní svobodné době. Podstatná část českých médií je v současnosti pod vlivem premiéra Andreje Babiše, který brzy po svém vstupu do politiky koupil Mafru, jeden z hlavních mediálních domů. A tak jako lord Voldemort potřeboval rozdmýchávat strach, nejistotu a vztek a přesvědčovat kouzelnickou společnost, že mudlové (nekouzelníci) jsou pro ni nežádoucí, Babiš úplně stejně využívá ve svých médiích negativních emocí. Pomáhá mu to ve špinění svých politických soupeřů a vykreslování jeho osoby jako zachránce proti neexistujícím problémům.

My Češi naštěstí oproti britským kouzelníkům a čarodějkám máme tu výhodu, že nejsme odkázáni jen na jediné velké neseriózní noviny a pár menších plátků, ale máme i svá nezávislá média. Jejich nezávislost je ale neustále v ohrožení a měli bychom proto pozorně sledovat, co se s nimi děje. Nikdy bychom neměli dopustit, aby se podřídila něčím soukromým zájmům – protože to může být prvním krokem ke ztrátě svobody.

Jinotaj byl velmi kontroverzní plátek, jež měl všechny odstíny různých, především však spíše negativních ohlasů. Pravdou je, že Jinotaj vydával podivné články, konspirační teorie a diskuze o imaginárních bytostech. Zkrátka vše, co nutně potřebujete vědět.

Na popularitě nabyl paradoxně až po otisknutí rozhovoru Rity Holoubkové s Harrym Potterem. Rozhovor přinesl zpověď Harryho Pottera o znovuzrození Toho, jehož jméno se nesmí vyslovit. Časopis byl okamžitě vyprodán. Jinotaj se kvůli tomu ocitl na černé listině, protože výše zmiňovaný článek neprošel cenzurou a neúprosná profesorka obrany proti černé magii Dolores Umbridgeová jej zakázala číst. Zakázané ovoce však chutná nejlépe, a tak kontroverzní časopis zažil svůj pomyslný Olymp. Jako třešničku na dortu už tak nabitého časopisu si pro čtenáře připravili dárek, jako to kdysi dělalo legedární „Bravíčko,“ byly to strašibrýle.

Po pár neúspěších se Láskorádův časopis začal potácet nesprávnou cestou a skončil opět u tematiky konspirační teorie a diskuzí o imaginárních bytostech.

Připomínat děj celé ságy není s největší pravděpodobností pro její slávu vůbec potřeba, co se ale samotného Leeho týče, může být pro méně zapálené publikum oříšek vybavit si charakter postavy, či její působení v Bradavické škole čar a kouzel. Je věrným přítelem sourozenců Weasleyových, sportovní novinář, který měl problém nedat najevo svou kolejní příslušnost, a nakonec také bojovník za práva a svobody kouzelníků během Voldemortovy diktatury popisované v poslední knize.

I přes vynechání scén z filmového zpracování, jsou popisy famfrpálových zápasů v románech přítomny velmi často, a to klidně hned několikrát v rámci jednoho dílu. Stejně jako každý jiný novinář i Lee Jordan prochází v průběhu děje velkým osobnostním i kariérním vývojem. Sám komentuje veškeré zápasy školního poháru a nemůžeme tak posoudit jeho fungování jako součást větší redakce novinářů. Velmi často je vystavován kritice (objektivní více, či méně) z řad profesorů i ostatních studentů, kteří na jeho výkony reagují v podstatě stejně, jako reagují internetové diskuze na výkony reálných sportovních komentátorů po celém světě. Jeho nestranný pohled a přístup značně ovlivňuje rivalita mezi jednotlivými kolejemi. Podobně jako Lee podporuje Nebelvír, jsou i někteří fotbaloví komentátoři známí pro náklonnost k jednomu ze světových klubů.

Nejde ale jen o ukázku sportovní branže. V již zmiňovaném posledním díle série se naplno rozjíždí děj připomínající události nacistického převratu v Německu a také začátku 2. světové války. Jde o inspiraci, kterou Rowlingová veřejně přiznala už velmi dávno. A stejně jako hlavní hrdinové vyráží do finálního souboje s pánem zla, tak Lee Jordan zakládá a tajně provozuje rádiový přenos výstižně nazvaný „Potterova hodinka“. V tom nejen, že tajně informuje o různých nežádoucích setkáních, ale také uvádí jména padlých v boji. Tak jako v kruté realitě doposud největšího válečného konfliktu, krom bojujících hrdinů opodál vystupuje i jeden hrdina lidský, bojuje tím jediným, co mu v životě zbylo, hlasem a novinařinou.

Jedním z nejkrásnějších citátů této postavy zůstává i po tolika letech věta vystihující novinářskou profesi jako takovou. Poté co je Lee během zápasu několikrát vybízen profesorkou McGonagellovou k tomu, aby přestal komentovat útočné výpady Zmijozelských studentů prohlásí jen: „Ale paní profesorko, říkám to tak, jak to doopravdy je“.

Rita je reportérkou Denního Věštce, korespondentkou Týdeníku čarodějnic a autorkou životopisů významných kouzelnických celebrit. Specializuje se na bulvární články,  žene za každou senzací a pravda ji vesměs nezajímá. Snaží se z příběhu vytěžit jen to skandální, a pokud na příběhu není nic, z čeho by vytěžila pozornost čtenářů, tak si ráda něco vymyslí. K tomu používá svůj bleskobrk, který automaticky překrucuje, co kdo říká.

Autorka knih staví bulvárního reportéra do pozice bezcitné hyeny, která se chce přiživit na výživném, šťavnatém kuse masa. A pokud je příběh příliš nudný, fantazie Ritě rozhodně nechybí. Nejenže překrucuje pravdu, ale nepoužívá ani správnou faktografii, jako jsou roky, jména a názvy. Cokoli pro šťavnatý článek, po kterém budou lidi toužit a budou ho nosit na rukou. Přesně toto je Rita Holoubková.

Rita Holoubková vystupuje v knize Harry Potter a ohnivý pohár J. K. Rowlingové, kterou vydal Albatros v Praze v roce 2008.

Film Harry Potter a ohnivý pohár na ČSFD.

]]> http://mediator1.upmedia.cz/2015/10/02/novinar-v-popkulture-harry-potter/feed/ 0