„Jako tvůrce koupelových bomb vkládám veškeré své úsilí do vytváření produktů, které lidem pomáhají vypnout a relaxovat a dbát o životní pohodu. Sociální sítě jsou s tím ale nyní v přímém rozporu, jejich algoritmy jsou navrženy tak, aby nutily lidi scrollovat a sledovat další a další příspěvky a bránily jim vypnout a relaxovat,“ uvedl v oficiálním prohlášení jeden z hlavních představitelů a vynálezců produktů Jack Constantine. Tento citát je součástí webové kampaně, kterou Lush spustil zároveň s odchodem ze sociálních sítí. Mezi hlavními důvody tohoto rozhodnutí jsou negativní dopady na psychické zdraví mladé generace. Lush nesouhlasí s tím, jak jsou například na Instagramu nebo na TikToku vytvořené algoritmy za účelem skrytí skutečných obchodních záměrů nebo toků příjmů. Jsou pro uživatele velice škodlivé a návykové. S tím souvisí jejich hlavní slogan kampaně „Buďte jinde“, který se objeví při rozkliknutí jejich instagramových účtů na feedu místo klasických příspěvků s produkty apod.

Lush se zároveň přesunul na platformu Pinterest, která se doposud podobným algoritmům vyhýbala a funguje na bázi seřazování příspěvků na zdi podle oblíbenosti mezi uživateli. Tuto platformu si vybrali zejména díky tomu, že je podle nich jedna z těch, které ,,nepoužívají algoritmy, které mezi uživateli šíří negativní obsah, fake news nebo extrémní názory s cílem podpořit aktivitu, počty kliknutí a sdílení na dané platformě.“ Nějaké příspěvky se budou nadále také objevovat na Twitteru, LinkedInu a jejich Youtube kanál (Lush UK) bude také stále fungovat.

Prozatím se Lush bude držet své iniciativy a ve všech státech, kde jsou dostupné jejich produkty bude aktivní jen na těchto sociálních sítích. Na svém webu uvedli, že to mají v plánu do doby, než se něco zásadního změní v rámci změny uživatelských podmínek. Cílem není jen samozřejmá snaha o ukázání lidem, jak velký problém sociální sítě představují, ale zároveň je to podle nich průkopnický krok. Doufají, že je budou následovat další značky, které mají podobně velký vliv.

Tomuto rozhodnutí se na jednu stranu nelze divit. Lush se dostal do širokého povědomí především jako značka, která se vždy zabývala závažností klimatické změny a podporovala netestování na zvířatech. Tento krok je bezpochyby další pozitivní posun k nějaké změně.

To, že jsou sociální sítě spíše škodlivé a návykové je věčně připomínaný fakt, který si většina mladých lidí uvědomuje. Zároveň je to stále ale rybníček, ve kterém se marketingově daří značkám nejlépe a je finančně nejzajímavější. Především, protože je sleduje nejvíce lidí, tudíž mají největší dosah. Dá se předpokládat, že vzdát se takových příležitostí se jen tak někomu chtít nebude. Otázkou tedy zůstává, zda to bude mít nějaký reálný dopad.

Další informace a celá kampaň ke zhlédnutí zde.

Člověk v tísni provozuje vzdělávací program JSNS.cz, který vyučujícím poskytuje dokumentární filmy a výukové materiály z oblasti mediálního vzdělávání, lidských práv nebo moderních dějin. V první vlně koronaviru nabídl portál vyučujícím materiály přizpůsobené distanční výuce. Nyní přichází s novou vzdělávací publikací. „Zvolili jsme název Dezinformační dezinfekce. S určitou nadsázkou jsme chtěli poukázat na to, že dezinformacím se můžeme bránit,” vysvětluje na webu organizace spoluautor příručky Karel Strachota. Nejlepší dezinfekcí je podle něj mediální vzdělávání. Projekt učitelům usnadní výuku. 

Publikace žáky a studenty naučí, jak posoudit důvěryhodnost mediálního sdělení. Vysvětlí jim, jak vznikají dezinformace a proč se šíří. Rozebírá i „dezinformační lahůdky”. Popírá například patent společnosti Microsoft s číslem 666, který má dokazovat spolčení Billa Gatese s ďáblem. 

Dezinformační dezinfekce obsahuje pracovní listy, náměty na aktivity do hodin a další atraktivní výukové materiály. Získat ji lze zdarma v elektronické nebo tištěné podobě přímo na portálu JSNS.cz, kde se učitelé zároveň mohou zaregistrovat k webinářům mediální výchovy. „Média na nás mají velký vliv a mohou s námi manipulovat. Děti se musí naučit přistupovat k nim kriticky. Tato publikace je krok správným směrem,” hodnotí projekt učitelka českého jazyka Markéta Kovrzková. Zároveň dodává, že se problém fake news neváže pouze na koronavirovou krizi a je potřeba dětem představit komplexně. 

V úvodu nedělních Televizních novin upozornili  moderátoři TV Nova na  náhlou událost, kvůli které měl během pořadu telefonicky vystoupit tehdejší premiér Miloš Zeman. Vstup se však nekonal, a tak na závěr zpravodajství ohlásil moderátor Pavel Zuna krátkou zprávu o údajném postřeleném ministrovi, kterého měli záchranáři převést do Fakultní nemocnice v Motole. Již před desátou hodinou se však na obrazovce objevily vyvracející titulky, které označily informaci za nepravdivou. Později v relaci Právě dnes odvysílala TV Nova vysvětlení a označila událost za ‚‚provokaci bývalých zaměstnanců ČNTS‘‘ (Česká nezávislá televizní společnost).

Krátce po Televizních novinách internetový portál iDnes zveřejnil stejnou zprávu, avšak s doplněním, že se mělo jednat o cílenou novinářskou kachnu Přemysla Svory, bývalého vedoucího pracovníka zpravodajství TV Nova a autora kontroverzní knihy Sedm týdnů, které otřásly Hradem. ‚‚Chtěli jsme si vyzkoušet, jak je zmanipulovatelné zpravodajství. Jestli je něco podobného možné. A je,‘‘, uvedl Svora pro MF Dnes společně s tím, že použil nepravdivou informaci pro rozšíření povědomí o jeho novém společensko-bulvárním týdeníku Pres. 

Patnáct minut před začátkem vysílání večerního zpravodajství obdržela TV Nova podle portálu iDnes dva telefonáty o postřeleném ministrovi. První od ženy, která se vydávala za zdravotní sestru, druhý od údajného premiérova poradce Karla Heřmana. Ten měl Novu žádat o vystoupení premiéra Zemana během živého vysílání kvůli mimořádné situaci. Šéfredaktor Pavel Zuna pro iDnes také uvedl, že redakce informaci ihned ověřovala a kontaktovala motolskou nemocnici, kde však shodou náhod právě dovezli postřeleného člověka. ‚‚Snažili jsme se informaci ověřit, ale bylo málo času. Kdyby to byla pravda a my zprávu neodvysílali, bylo by to možná větší zlo,‘‘ okomentoval pro iDnes situaci Pavel Zuna s tím, že dle jeho názoru postupovala televize korektně. 

„Každý festival má své headlinery, kteří hrají v osm večer na nasvíceném pódiu. Pro nás je to dnes Alexandra Alvarová,” uvedl celou besedu spolumoderátor a ředitel festivalu Vašek Müller. Beseda, kterou do této chvíle sledovalo přes tisíc diváků, se hned ze začátku pustila do aktuálního tématu šíření dezinformací a hybridní války Ruska nebo Číny.

Šíření dezinformací je patrně staré jako válčení samo, jeho moderní podoby se ale začaly formovat prakticky nedávno. S konceptem užití dezinformací, jako zbraně přišlo například Rusko už v polovině 90. let. „Rusové přišli na to, že začlenění těchto prostředků do vojenské doktríny je mnohem efektivnější – stojí míň životů i peněz,” řekla k tomu Alvarová.

Dospěli jsme do fáze informační války

Současná podoba ruského vedení hybridní války se pak řídí například podle tzv. Gerasimovy doktríny – článku náčelníka generálního štábu Ruské federace Valerije Gerasimova, který vyšel v roce 2013. V něm je už naplno rozvinutá myšlenka hybridní války a užívání nevojenských prostředků v konfliktu. To s sebou může nést i cílení dezinformací na obyvatele nepřátelského státu.

„Šíření fakenews a lží je závislé na vyspělých technologiích. Když s nimi neumíme pracovat, tak se tomu nemáme sebemenší šanci ubránit,” komentovala Alvarová technologický stav konfliktu, „prostě vyvracet lži je důležité, ale bez technologického backgroundu to nejde. Dospěli jsme do fáze informační války,” dodala.

Data jsou novodobá měna

Z obchodu s daty uživatelů se stal obrovský byznys s neuvěřitelnou silou měnit svět. O vlivu dat na politiku například svědčí také kauza Cambridge Analytica, která měla za pomocí informací o uživatelích potenciál měnit výsledky voleb i politické rozpoložení v zemi. „Data jsou novodobá měna,” dodala k tomu Alvarová.

Potenciální nebezpečí ze ztráty dat a osobních informací ale podle Alvarové nehrozí jen ze strany cizích mocností. Velkou roli v boji o osobní data hrají také internetoví giganti sociálních sítí nebo vyhledávačů. „Facebook a Google nám sice říkají, ať si chráníme své soukromí, a že je to jen naše věc, ve skutečnosti ale spíš na nás chtějí přehrát Černého Petra odpovědnosti. Jejich převaha nad námi je ale přitom obrovská,” komentovala Alvarová.

Parlamentní listy nemají limity

Zahraniční vliv na informace se i u nás projevuje někdy velmi otevřeně v celé řadě dezinformačních médií. Ta se přitom nemusí zabývat ani politikou nebo zahraničím. „Portály jako Aeronet jsou mezi českou veřejností už dost známé. Podstatně nebezpečnější jsou nové weby, o kterých ještě nevíme, co skrývají, jaké mají poslání a na jaké skupiny se orientují. Můžou mezi nimi být různé ezoterické portály, stránky o alternativní léčbě nebo weby pro maminky. Vůbec nemusí zmiňovat Rusko ani Putina, přesto ale slouží Moskvě tím, že injektují nepravdivé informace do svých cílových skupin,” poodhalila Alvarová princip fungování dezinformačních projektů i u nás.

Debata  médiích se poměrně rychle a pochopitelně dostala také k tématice projektu Parlamentní listy. Ty se podle Alvarové staly už na začátku unikátní svou koncepcí, kdy měly svého člověka na každé tiskové konferenci, každém otevřeném zasedání poslaneckého klubu i na sociálních sítích politiků. Tím se z počátku staly hlavně obrovskou sběrnicí dat. Teprve potom začaly být aktivní i publicisticky.

„Sama jsem byla u toho, když politikům nabízeli, ať si u nich zaplatí reklamu, kterou oni zveřejní jako článek,” nabídla Alvarová náhled do fungování listů. „Politici, kteří trpěli nedostatkem pozornosti médií, tuhle šanci obrovsky kvitovali, mohli tam totiž uveřejnit opravdu cokoli. Byl to pro ně naprostý ráj,” dodala.

„Všechna normální média mají limitovaný čas, plochu nebo počet znaků. Navíc do toho vstupují redaktoři a editoři, kteří to třeba studují na škole, aby věděli, jak se ptát a jaké informace přinést. Tady ale najednou nebyly žádné limity. Parlamentní listy napsaly vše, co si politik řekl,” řekla Alvarová.

Parlamentní listy se tak podle ní staly tím nejnebezpečnějším velvyslancem dezinfo scény ve světě našich médií.

Pravda má jen omezený počet výrozových prostředků

Diváci streamu se mohi také dozvědět o nových plánech Alvarové na spisovatelském poli. Chystá se totiž k vydání nové publikace. Beletristická kniha s chystaným názvem Krmit démony má zachytit zrod moderní formy datové propagandy nebo fungování kontroverzní Cambridge Analytica.

Alexandra Alvarová se dezinformacím, hoaxům a fake news věnuje soustavně už dlouhou dobu. Rozebírá také psychologické aspekty této problematiky. „Pravda má jen omezený počet výrazových prostředků, může pořád dokola opakovat jen studená fakta. Nakonec tak může ostrouhat, protože přestane být zábavná,” uvedla k tomu Alvarová, „stali jsme se obětmi toho, že jsme si přestali vážit pravdy,” dodala novinářka na závěr.

„Je neuvěřitelné, co dokáže kombinace paniky a nedostatku informací udělat s našimi mozky a schopností oddělit fakta od fikce. COVID-19 je asi největší výzva, které museli fact checkeři kdy čelit,“ uvedla pro Reuters Institute Cristina Tardágiula z IFCN, která je zároveň i koordinátorkou nově vzniklé iniciativy #CoronaVirusFacts Alliance. Sdružení, které spojuje více než stovku fact checkerů z 60 různých zemí, od ledna vyvrátilo více než 1 500 dezinformací souvisejících s koronavirem. Všechny je možné vyhledat v unikátní databázi na stránkách oragnizace Poynter Institute, která zastřešuje IFCN i #CoronaVirusFacts Alliance.

Misinformace, tedy nevědomky šířené nepravdivé informace, týkající se COVID-19 jsou podle údajů #CoronaVirusFacts Alliance globálním problémem, který se šíří obrovskou rychlostí napříč světem v různých vlnách v podobě konspiračních teorií o vzniku viru, zaručených domácích léků, informací, že určitá etnika či náboženské skupiny jsou vůči COVID-19 imunní a podobně. Fact checkeři jsou schopní většinu z těchto misinformací vyvrátit, ale některé, týkající se především léčby a prevence, jsou v podstatě nesmrtelné a je nutné k nim přistupovat velice obezřetně.

V přední linii boje proti infodemii

Tardáguilaová se svými kolegy denně obdrží až 2 000 upozornění na potenciální fake news, které je potřeba ověřit. Oproti běžnému režimu se jedná o téměř trojnásobný nárůst a pravdivá informace musí přijít co nejdříve.

„Naší největší obtíží jsou časová pásma,“ stěžuje si Tardáguilaová. „Tohle není politika. Musíme pracovat rychle, protože případy týkající se zdraví mohou napáchat velké škody. Když vyvrátíte něco spojené s politikou, polovinu země vůbec nezajímá, co říkáte. Ale když začnete mluvit o zdraví, zajímá to všechny. Takže tlak na rychlost je skutečně vysoký.“

Nebezpečí šíření misinformací zaznamenala i Světová zdravotnická organizace (WHO), která kvůli němu zařadila na seznam hrozeb spojených s šířením viru COVID-19 nový termín infodemie, tedy nadbytek zpráv, často nepodložených, které příjemcům během krize ztěžují nalézt pravdivé a spolehlivé zdroje informací, které potřebují. Právě platformy jako #CoronaVirusFacts Alliance společně s redakcemi, novináři, ale i společnostmi jako Google nebo Facebook mohou podle WHO společnými silami problém šíření infodemie výrazně omezit, v nejlepším případě dokonce i potlačit.  

Jde o vůbec první případ, kdy Facebook musí upravit obsah některého sdělení na žádost vlády. Článek, na který příspěvek odkazoval, obviňuje vládu ze snahy nabourat odluku státu a církve na základě vyznání jednoho z kandidátů vládní strany do nadcházejících voleb.

Podle organizace Amnesty International je ale zákon spíše ke zlu, neboť dává vládě neomezenou moc potlačovat šíření názorů, které se jí nelíbí.

„Podle mě si teď zkrátka vláda testuje nové pravomoci, takže aktuální kauza je vlastně dobrou případovou studií,“ uvedl Australan Alex Tan, který spravuje facebookovou stránku States Times Review a byl to právě on, kdo musel příspěvek upravit. Nařízení se ale odmítl podřídit a mohlo by mu hrozit až pět let vězení.

Zákon o fake news ukazuje, že v budoucnu by mohla být možná kooperace vlád a provozovatelů sociálních sítí, ale pokud má docházet k úspěšnému ,,ničení‘‘ fake news, protiopatření musí být co nejrychleji.

V singapurském případu uběhlo od zveřejnění článku sedm dní, což na efektivitě rozhodně nepřidává. Přijetí zákona bylo pro ostatní státy velmi kontroverzní z důvodu kontroly a moci, kterou jím vláda nabyde.

Díl začíná reportáží lokální springfieldské televize, tedy Kanálu 6, o nejoblíbenější turistické atrakci města, skále ve tvaru obličeje starce neboli Děduly. Na místo se sjíždí prakticky celé město, včetně žluté rodinky, a po chvíli dorazí i pan Burns. Ten je po jedné z mnohých Homerových bláznivin zavalen padající skálou a vypadá to, že je mrtvý. Jeho skon však nikdo nepotvrdí.

Když Simpsonovi cestují z místa události domů, tak Líza, které se kvůli pádu skály nepodařilo přečíst veřejně báseň oslavující velkolepost skály, dostává nápad. Vydá vlastní noviny věnované Dědulovi. Při přednesu jejího nápadu zazní jméno Katrihne Grahamové, americké novinářky, která svůj život zasvětila práci ve Washington Post.

Nastává večer a v hlavní zpravodajské relaci Kanálu 6 Kent Brockman vstupuje do světa fake news reportáží o úmrtí městem nenáviděného podnikatele. V tu chvíli už však Montogomery Burns sedí živ a zdráv ve svém sídle a vidí, jak mu média dál vytvářejí negativní mediální obraz, což se mu ani trochu nelíbí. Rozhodne se tedy pro radikální krok v podobě skoupení všech lokálních a městských médií.

Dokonalá paralela k dnešní oligarchizaci médií

Další den začíná Líza svou žurnalistickou dráhu a zadarmo začne do celého města distribuovat Líziny listy. Ty mají původně vyjít jen jednorázově, ale úvodní vydání zaznamená veliký úspěch a obyvatelé města Springfield si žádají další vydání.

Během té doby začíná Burns s tvorbou své mediální divize. Postupně kupuje Kanál 6, rádio KBBL a noviny Springfield Shopper. Následuje vyhazov nepohodlných moderátorů, přizpůsobení obsahu k potřebám vlastníka a veřejná debata na Kanálu 6 je zcela podřízena potřebám majitele. Vzniká také díl Itchy a Scrathyho, který se otevřeně hlásí k podpoře jaderné energetiky, což je hlavní podnikatelský zájem majitele Burnse.

Líziny listy se v tu chvíli stávají posledním nezávislým médiem ve městě a jejich fungování tak dostává nový smysl i rozměr. Burns si velmi rychle uvědomí sílu jediných nezávislých novin a projeví velký zájem o jejich odkoupení a začlenění do své mediální divize. Líza však bojuje za nezávislou žurnalistiku a svůj plátek neprodá. Konkurenční boj se nakonec stupňuje do velkých rozměrů, obě strany se snaží navzájem zdiskreditovat. Líza nakonec dochází k přesvědčení, že jeden list svět změnit nedokáže a svůj boj vzdává.

Její činnost však inspiruje další občany k vydávání vlastních novin a šíření vlastní pravdy. Začnou tak vycházet všemožně orientovaná periodika, uve kterých ovšem může kdokoliv šířit své pomatené názory a svou pravdu. I v tom se ukazuje nadčasovost celého dílu, protože svým způsobem varuje před zvýšením výskytu fake news, který v době vzniku tohoto dílu ještě nebyl tolik na vzestupu.

Ve svém pořadu vykonáváte zpravodajskou službu, ale zároveň jste i bavič kritik, zkrátka Cynická svině… zde mně Radovan přerušuje hláškou „amen“… se kterou z těchto dvou tváří se více ztotožňujete?

Já vidím sebe vždy víc jako komika. Upřímně, já si myslím, že mě k tomu žánru, který je ve stylu americké outrage (vlna pobouření) přivedlo to že, politika a celé světové dění jsou vždycky komedie, když se na to člověk dívá z určitého pohledu. Minimálně jde ty lidi, ve střetu zájmů, dobře satirizovat.

Za novináře byste se neoznačil?

Spíše se vidím z toho komediálního hlediska, kdybych to co dělám, měl dělat vážně, asi by mě to nebavilo. Do spektra novinářů asi trochu spadám, ale jednak na to nemám vzdělání a jednak se neorientuju v povědomí o tom co se děje ve vyšší žurnalistice. V podstatě, to co dělám, do žurnalistiky spadá, protože přináším informace lidem z určitých zdrojů. Specifikum mého žánru je vlastně informativně-komediální styl.

Váš styl vystupování je ztělesněný cynismus a sarkasmus, je vždy přirozený nebo někdy i nucený?

Já se naopak od nucení musím občas krotit, abych neřekl něco, co by mně mohlo diskreditovat, nebo cokoliv, za co bych dostal ban (zákaz) od youtube. Jedna z věcí ohledně tohoto pořadu je, že na začátku byl pojmenovaný jako Sarkastická svině, a když už jsme u tohoto typu humoru, ta zkratka by z toho byla blbá, něco takového by také nemuselo být v pořádku.

Jaká rizika mohou nastat při rozvíjení pořadu, založeném na černém humoru? Obsah by někomu mohl připadat kontroverzní nebo urážlivý, setkal jste se s nějakou zábranou, která by Vám nedovolila pokračovat?

U nás de facto neexistuje outrage kultura (způsob určitého zesměšňování na základě chování veřejně známých osob především na soc. sítích), jako třeba v Americe, bohužel i v Anglii. Když třeba řeknu vtip tady, takový tradiční vtip: „Islam is the religion of the peace, piece of you there, piece of you there, piece of you upthere (peace = mír, piece = kus),“ to je styl humoru, který by mohl někoho silně urazit. Ale taky nemusel, záleží na tom, kde to hodlá člověk prezentovat.

Takže žádnou bariéru jste překonávat nemusel?

Nemyslím si, a nikdy jsem neměl pocit, že by na mně nějaká skupina chtěla zaútočit, že jsem si dovolil říct něco, co je urážlivé. Neříkám nic, co by se dalo žalovat. Nemám pocit, že bych někdy řekl něco, co by bylo napadnutelné jako nactiutrhání, také nikdy nešířím pomluvy ani lži.

Chodí Vám nějaká negativní kritika za výroky vůči prezidentovi nebo premiérovi z řad jejich voličů? Přišly Vám například i nějaké výhružné zprávy?

Mám tu zaznamenaný jeden hezký případ, kdy mi někdo napsal, že si mě najde a prostě mně odkrouhne. Jednou jsem si v jednom videu udělal srandu z Tomia Okamury. Nutno konstatovat, že si možná dotyčný myslel, že to zastrašování zabralo. Už se Okamurovi tolik nevěnuji, on je totiž vtipný sám o sobě. No to se blbě dělají vtipy, když je někdo vtipný sám o sobě.

Nevadí Vám, když Vám lidi nadávají?

Samozřejmě, že je část příznivců té či oné strany. Když se trefuji do kohokoliv z nich, tak se jim to nelíbí, mají potřebu mi i nadávat. Beru to jako součást internetu, negativní kritiku z komentářů nemažu. Zásadně neblokuju lidi. Jediné co dělám je, že když někdo cíleně v komentářích šíří spam, nebo lži, když někdo napíše něco jako: „Ti ukrajinci měli v těch lodích ty jaderný miny,“ to je prostě blbost, v tomto případě příspěvky odstraním. Ale když mi někdo nadává, nechám to tam. Beru to jako součást internetu. Občas přijdu i na nějaké vtipy, když mi někdo nadává, takže…

Vidím, že to berete pozitivně.

S tím se musí počítat, když se člověk do někoho trefuje, že nějaká opozice vždycky bude.

Kromě komentování politiky nebo světového dění se ve svém pořadu věnujete i tématům jako jsou argumentační fauly nebo problematika fake news a dezinformací. Myslíte si, že se jedná o závažný problém?

Samozřejmě že, fake news jsou problém. Prakticky kdekdo si může založit internetovou stránku a psát si, co ho napadne. Dezinformace jsou problém na všech frontách.

Je to hodně velký problém v tom, že lidé už nehledají pravdu, ale to, co potvrdí jejich světonázory. Nehledají zdroje, které by popisovaly věci z jiného úhlu pohledu. Vybírají jen úzký profil médií, který se jim hodí. Uvedu příklad, když má někdo proruské názory, čte jen Sputnik. Tohle je problém, normálně by měl člověk jednat tak, že si čte zpráv víc a z toho vytřídí to, co jsou zjevné dezinformace. Lidi to nedělají, tím vnikají do sociální bubliny.

Myslíte si že, se situace ohledně povědomí o fake news zhoršuje nebo zlepšuje?

Jak na to tak koukám, nemyslím si, že se to nějak obzvláště vyvíjí. Například bude problém, když třeba ČT padne, a zopakuje se nám situace s Bobovizí, to pude zase obrovský prů… pardon problém.

Nevím jestli se ta situace nějak zvlášť… Nemyslím si, že se to nějak zvlášť zlepšuje, takhle to řeknu. Mohlo by být o dost hůř, ale mohlo by být i o dost lépe.

A nemyslíte si, že by se to mohlo zlepšit, tím že se o tuto problematiku začne zajímat více lidí, když se dostane k širšímu spektru publika?

Celkový fenomén dezinformací má ještě jeden, bohužel dost negativní důsledek, který často pozoruji, že lidé používají fake news jako protiargument proti médiím, kterým nevěří. Lidé si tím hájí své názory, ale neřeší už, jestli ta fakta jsou založená na skutečné realitě. Vidí v tom jen svůj pohled na svět. Taková zajímavá věc je, že žádné médium není ideální. Ale když porovnám ČT a Sputnik, tak proboha…

Chápu, kam tím míříte. Máte vy sám nějaké oblíbené fake news, nebo hoax, který vám přijde naprosto absurdní?

Mě přijde absurdních tolik věcí. Dlouhodobě mě fascinují popírači očkování. Dlouhodobě mě fascinuje jak, panebože, mohlo vzniknout hnutí Plochá zem. Já mám podezření, že to původně byl vtip, a někdo to vzal vážně. Myslím si, že takhle vzniká spousta těchto bizarních hnutí.

Aktuálně se řešil Trump a Rusko. Sám jsem nečekal, že z toho bude nějaká velká bomba. Ačkoliv, Trump je takový, že si dovolí spoustu věcí, přímo spolupracovat s Ruskem by si netroufl nikdy. To by byl velký problém.

Co mládež a média. Měla by se podle Vás organizovat nějaká mediální výchova pro základních a střední školy? Myslíte si, že by to třeba pomohlo tomuto celkovému problému fake news?

Tohle podle mě není jediná věc, která je potřeba vylepšit v rámci vzdělání. Když nedávno BISka ( Bezpečnostní informační služba) oznámila, že na českých školách je ještě takový přežitek ze sovětských časů. Možná i je, nevím, co si pamatujete vy ze základky, ale my jsme neprobírali dějiny druhé poloviny dvacátého století. Není dobré, když někdo zná jméno Karel Janoušek jenom díky Sabatonu. Já jsem samozřejmě hrdý, že Sabatoni vydali písničku o hrdinovi  Československa z druhé světové války. Ale tohle není dobré.

Pak se nedivme, že spousta lidí si myslí, že ta minulá doba byla lepší. Samozřejmě, ti lidé, co v tom žili, pro ně byl ten svět tak jednoduchý, že nemuseli přemýšlet, u těch je podobný názor omluvitelný.

Takže výuka medií by byla prospěšná nebo spíše na škodu?

Nějaká mediální výchova na školách by nebyla špatná, ale muselo by se to promyslet, protože s mediální výchovou jde taky spousta věcí zkazit. Může se stát, že člověk, který bude vyučovat mediální výchovu, ji bude vyučovat podle toho, jak vidí svět on. Pokud to bude někdo, kdo věří dezinformačním médiím, tak tímto způsobem může nakazit i své studenty.

Sociální sítě jako zdroj informací pro citace, nebo přímý prostředek ke tvoření názorů, v čem vidíte rizika a kam až to podle Vás může dojít?

Na sociálních sítích, tam vlastně kdokoliv může napsat cokoliv a lidi tomu věří. Například Kult SPD. Tomio Okamura si je schopen protiřečit v jednom příspěvku, a to absolutně. Například uvedu: „Nikdy nás nezvou do ČT, ale když nás pozvou…“

Ta rizika, přemýšlím jak to říct slušně, rizika jsou tak gargantuovských rozměrů, že nemám slov. Lidé v dnešní době třeba místo toho aby řešili své zdravotní problémy standardní cestou, tak se obrací na facebookové skupiny řešící alternativní medicínu. To, co je předmětem alternativní medicíny, nelze ověřit, že funguje, tohle končí i lidskými úmrtími. Facebook si uvědomuje, že je to problém, a proto proti tomu bojuje.

V čem přesně spočívá ohrožení?

Člověk, který má nějakou závažnou nemoc, se třeba nechá zmanipulovat nějakým léčitelem a místo toho, aby vyhledal lékařskou pomoc, se pak nechá léčit pomocí krystalu. To je můj oblíbený způsob jak se trefit do alternativní medicíny, protože je to naprosto absurdní. Krystaly jsou pěkné, neříkám, ale léčí maximálně tak, že s ním umlátíte někoho k smrti, eutanázie.

Sociální sítě jsou ideálním místem, kde šířit fake news, a řetězové e-maily jsou v tomto spektru také problém až na půdu.

Celý dvouhodinový program sestával krom rozhovorů ještě z promítání záznamů z televizních interview, která se všechny věnovaly tématice dezinformací. Daniela Drtinová skvěle interagovala s publikem, například prokládala všechny rozhovory dotazy na publikum, které mohlo vyjádřit svůj názor pomocí barevných kartiček.

Prvním hostem byla významná herečka, bývalá velvyslankyně a poslankyně Národní rady Slovenska Magda Vášáryová. Otázky se týkaly lží a nepravd, které se dějí v politice. Otevřelo se téma propagandy, zejména o ovlivňování veřejnosti propagandistickými programy v minulém režimu. Vašáryová zastává názor, že lidé v Československu propadli falešným informacím, ale i tak si podle ní lze udržet tvář a názor. Ke Střední Evropě se vyjádřila jako k hrozbě, státy si i po letech stále připadají jako oběti těchto režimů.

,,Nejsme bílé holubice, musíme si přiznat odpovědnost za své činy, abychom jsme se mohli posunout dál, sami jsme problémem Evropy,“ řekla Vášáryová s dodatkem, že si neumíme přiznat vinu za určité námi vykonané zločiny.

Dalším diskutujícím se stal bývalý kandidát na prezidenta České republiky Pavel Fisher. Drtinová se současné senátora tázala na jeho výroky v médiích, které si v jistých souvislostech protiřečili. Zásadní otázka, která se prodiskutovávala, byla nová přenosová vysílací síť 5G, a také jistá dominance společnosti Huawei, která se má podílet na výrobě telekomunikačních zařízení pro aplikaci nové přenosové sítě.

Posledním zúčastněným hostem byl bývalý kolega Daniely Drtinové z České televize Jakub Kalenský. Tento novinář se minulý rok stal součástí Atlantic Council’s Eurasia Center, orgánu pro kontrolu pravdivosti vypouštěných informací do veřejného prostoru. Zaměřuje se na fake news s propagandistickými prvky, které vznikají na Krymu a mystifikují tak povědomí o souvislostech s těmito událostmi v celé Evropě. K tomuto problému se vyjádřil tak, že lež je pro udržení politických pozic nezbytná, protože její tvůrci nevidí jinou možnost. Jako příklad uvádí zamlčení smrti 300 000 civilistů při ozbrojených konfliktech.

Desetidílný seriál sledoval výcvik dvanácti dobrovolníků z řad britské veřejnosti, kteří na ruské vojenské základně STAR (Space Tourist Agency of Russia) soutěžili o možnost vyrazit jako první civilní astronauti na pětidenní misi na oběžné dráze. Ačkoliv stanice projekt vytvořený scénáristy komediálních pořadů Benem Caudellem a Richardem Osmanem prezentovala jako „nejpropracovanější hoax v historii televizního vysílání“, mnoho diváků ze začátku věřilo, že se jedná o skutečnou reality show.

První epizodu odvysílala stanice 7. prosince 2005. Britský filmový kritik a televizní moderátor Johnny Vaughan v ní oznámil více než 2,6 milionům diváků sledující Channel 4, že společně se svým týmem hodlá přimět skupinu dobrovolníků uvěřit, že právě oni se na konci dostanou do vesmíru. Produkce přichystala falešnou ruskou základnu (ve skutečnosti se nacházela kdesi v polích nedaleko Ipswiche), „renomované“ odborníky na aeronautiku a kosmonautiku, veškeré potřebné vybavení, a především plejádu propracovaných triků dotvářejících potřebnou iluzi. Co už ale Vaughan zmínit zapomněl, bylo to, že i někteří z dobrovolníků patřili mezi herce nastrčené pro potřeby pořadu. Série vyvrcholila 16. prosince fingovaným startem rakety se třemi vítězi na palubě směrem k orbitě. K jejich velkému zklamání ale ve skutečnosti nikdy neopustili prostory televizního studia v Suffolku.

I přes vysokou sledovanost seriál nesklidil takový ohlas, v jaký stanice doufala. Velká část publika vyjádřila podezření, že ve skutečnosti nebyli hlavními „obětmi“ aktéři smyšlené soutěže, ale právě příliš důvěřiví diváci. V reakci na podobné teorie proto vedení Channel 4 vydalo oficiální prohlášení vysvětlující důvody k natáčení a rozkrývající veškeré mystifikace.