Jak změnilo opatření vlády fungování Respektu? Jak se změnil chod redakce?

Změnilo se to na několika frontách. Ta základní je, že se redakce neschází naživo, ale komunikujeme prostřednictvím online porad. Ať už s celou redakcí, s jednotlivci nebo menšími skupinami podle rubrik. Někdy si telefonujeme, někdy i potkáme, záleží na tom, co je třeba udělat. Jinak principiálně ten chod funguje více méně stejně, my jsme pořád v terénu na reportážích, protože je důležité tam být. Chceme primárně eliminovat riziko, aby se v jednu chvíli nenakazila celá redakce. I z tohohle důvodu jsem redakci poslal na home office dříve, než bylo to nařízení. Přece jenom novináři jsou mnohem víc v kontaktu s lidmi než většina běžné populace. Nechtěl jsem riskovat, že lehneme v jednu chvíli všichni. To je největší změna, kterou jsme prošli.

Vláda před několika týdny doporučila všem zaměstnavatelům, aby ti zaměstnanci, kteří mohou, přešli na práci z domova. Šéfredaktorka československého Vogue Andrea Běhounková se nechala slyšet v úvodníku časopisu, kde sdělila, že „My ve Vogue moc nevěříme na home office ani na zoom call. Virologové ani epidemiologové ze mě asi nadšení nebudou, já ale trvám na tom, že kreativita stejně jako láska potřebují osobní kontakt. Telefon sice může vibrovat, ale vibrace mezi lidmi nikdy nepřenese. Stejně jako polibek.“ Souhlasíte s jejím vyjádřením?

U polibku souhlasím (smích). Jinak je to všechno strašně těžké samozřejmě, o tom žádná. Z mnoha důvodů. Vy potřebujete vytvořit nějakou chemii, kde se ty mozky napojí. Na tom vždycky Respekt stál, že to nejsou individuálně uzavření lidé, ale že tam funguje brainstorming. Ale zároveň je situace vážná a vy jako šéf máte odpovědnost za lidi, za jejich zdraví, nechcete, aby byli nakažení. Tam je lepší hledat tu míru, co je nejmenší riziko.

Jak?

Člověk musí, i z pozice šéfa držet lidi pohromadě, udržovat v dobré náladě, motivovat, být jim k dispozici víc než normálně. Já mám pocit, že mám trojnásobně víc práce, než jsem míval, a to jsem si myslel, že to už víc nejde. Výhodou je, že mám výbornou zkušenou redakci, které důvěřuji. To znamená, že když já u něčeho nejsem, vím, že s velkou pravděpodobností to bude dobré.

Chápu.

Samozřejmě časopisy jako Vogue asi chtějí, aby to bylo vizuálně hezké. A předpokládám, že to stojí i na komponovaných fotografií, kde to spousta lidí chystá. My nemáme stylizované fotky, my jsme v terénu nebo maximálně u rozhovoru, který s někým děláme. Tahle situace je jiná, ale kreativita je samozřejmě ve hře. Já vím o spoustě firem, novin, časopisů a jiných organizací, který říkají, že kreativita je hodně narušená a že se to ukázalo už na jaře. Také je mnohem méně home officů než bylo na jaře. Ale když si dáte vedle sebe riziko, že by mi lehla redakce nebo její velká část, tak je to malér. Možná u měsíčníku by to nebylo takové drama, oni mají menší redakci a hodně stojí na externistech.

NEMUSÍM SE BÁT, ŽE BY MI REDAKCE NEPRACOVALA

Je o moc těžší korigovat redakci online? V čem například?

Je toho víc. Máte řadu věcí, které jsou potřeba rozhodovat rychle. A potřebovala byste v ideálním případě probrat s vícero lidmi. Když se něco stane a než všechny dostanete, aby mohli být u počítače, trvá to déle, než se zdá. My máme prosklenou redakci, takže všichni vidí, jestli tam jsem a jestli tam někoho mám nebo ne. A teď když mám nějakou poradu, tak mi do toho píše 25 lidí sms, jestli můžou hned zavolat. Takže na organizaci je to v tomhle náročnější. Ale furt se to dá.

Rozdíly tam tedy jsou…

Mnohem těžší jsou chvíle jako třeba teď prezidentské volby v Americe. Naštěstí jsme posunuli uzávěrku na sobotu a hodinu a půl předtím, než šel Respekt do tiskárny, oznámili, že vyhrál Biden, takže to pro nás bylo skvělé. Nicméně tam hrajete o vteřiny. A když zjistíte, že tam je nějaká chyba, vykomunikovat ji je mnohem těžší, ztrácíte důležité vteřiny. V normální redakci bych to řekl kolegovi vedle sedícímu. V tomhle je to stresovější. Jsou věci, které nemůžete pojmenovat. Stačí jen fakt, že ty lidi nevidíte v blízkým kontaktu a vyvolává to ve vás jistý pocit stresu, nervozity, jestli jsou v pohodě a jak to funguje. Musím říct, na rozdíl od spousty lidí, který si stěžují, já se nemusím bát, že by redakce nepracovala. Mám tým vnitřně hodně motivovaný, oni mají naopak touhu všechno vyprávět, takže je občas musím brzdit, aby taky někdy spali. (smích)

Kdybyste měl tedy říct, v čem vás to nejvíce limituje, je to komunikace?

Rozhodně. I brainstorming je nepochybně o trošičku menší, než když jsme normálně v redakci. V té redakci je to plynulejší.

JE PRO MĚ DŮLEŽITÉ SI SE ČTENÁŘEM VYTVOŘIT VZTAH

Pro Hlídací psa jste 7. května 2020 uvedl na otázku Jak zatím krize konkrétně dopadla na vaše médium, že „Zpočátku jsme měli na webu neskutečný nárůst čtenosti, v prodaném nákladu výtisků tištěného týdeníku jsme v březnu nezažili žádný drastický propad, inzertní propad je větší. Naše drtivá většina příjmů byla vždy spíše od platících čtenářů než z inzerce. Což je důležité, ale nedokážu říct, jak to bude v budoucnu.“ Když vám ten stejný dotaz položím o skoro půl roku později, jak bude znít vaše odpověď?

V mnoha ohledech podobně. Ten inzertní trh nepropadá tolik, ale podle těch prvních informací začíná, což není dobrá zpráva pro nikoho. U prodejů se to celkem drží. Ti čtenáři, kteří nemohli chodit na stánky, využívali naše zvýhodněné digitální předplatné. Nicméně to zároveň limituje možnosti rozvoje a získávání většího počtu nových platících čtenářů, což je vždycky problém. My samozřejmě máme i teď nárůst na webu, ale tam jsou vždy dva druhy čtenářů.

A to jsou?

Až budete šéfredaktorka tak uvidíte, že máte lidi, kteří se vám nahrnou na web, třeba protože vidí dobrý odkaz na sociálních sítích, nebo na Seznamu, ale je to druh čtenářů, kteří si přečtou ten text a jdou pryč. Pro mě je důležité si se čtenářem, čtenářkou vytvořit vztah. To znamená, aby věděli, že je ten časopis pro ně zajímavý, chtějí se k němu vracet, v ideálním případě si ho potom předplatí nebo budou chodit na stánek, kde si ho koupí. Časopis jako je Respekt stojí a padá s tím, že si ho lidi budou mít chuť jít koupit, protože jinak těch médií, které jsou zdarma je strašně moc.

Na druhou stranu musím říct, že čím dál častěji vídám paywall a média, který své články už zdarma nedávají

Je to tak, těch médiích přibývá. Dokud budete mít ale Seznam zprávy, které podle mě změní českou novinařinu jak nic jiného, protože jsou strašně velký, bohatý a napojený na vyhledávač, jim vlastně nejde konkurovat. Oproti Slovensku, které se zdá, že tam je ten trh podobný, drtivá většina médiích je u nich placených. U nás máte Seznam zprávy, Novinky, Aktuálně, iRozhlas, máte velkou část obsahu na Idnes, byť mají část na paywall. V tomhle je český trh atypický. Řekl bych, že v něčem je hodně specifický obecně než v evropském nebo západním prostoru.

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu:

„Rád bych Vám odpověděl, ale pravda je, že vůbec netuším.“

Petr Koubský, novinář Deníku N:

„Nevíme, nemáme ani ponětí. Bude záležet jednak na tom, jak bude vypadat česká legislativa vycházející z příslušné evropské směrnice, jednak případná obchodní jednání s firmami jako Google. Jasněji v tom bude cca za dva roky, prozatím se neděje a nemění vůbec nic.“

Klára Procházková, šéfredaktorka Roverského Kmene:

„Roverský Kmen je převážně papírový časopis a jeho online verze je sice dostupná, ale články není možné příliš pohodlně sdílet jednotlivě, článek 11 se nás prakticky nedotkne. Jediné, co si umím představit je to, že možná bude online verze hůře vyhledatelná. Co se týče nějakého omezení práce, tak tam si asi neumím představit, jak nás zasáhne. Tím, že jsme tištěné médium, vztahuje se na nás klasický autorský zákon a tiskový zákon, takže zdrojování fotek a zveřejňování jen se souhlasem autora děláme automaticky. Článek 13 se nás pak už netýká téměř vůbec – všechny naše texty jsou autorské a tím pádem se jím vůbec nemusíme zabývat.“

Ten působí jako šéfredaktor Respektu od roku 2009 a na svém kontě má řadu novinářských ocenění včetně dvou nominací na cenu Magnesia Litera s knihami Vládneme, nerušit a Hledá se prezident. O své vítězné knize řekl, že ji napsal, protože si přál, aby společnost nebyla úplně opuštěná. Snažil se najít inspiraci, v minulosti je podle něho mnoho lidí, kteří nám předávají svou zkušenost. „Já tomu vlastně nemohu pořád uvěřit. Mám obrovskou radost, vážím si toho a děkuji,“ poděkoval za ocenění Erik Tabery na svém twitterovém účtu.

Díky vítězství Taberyho knihy se po třech letech na první příčku dostala opět publicistika. Podle pořadatelů se v Opuštěné společnosti snažil Tabery popsat nebezpečí, v nichž se tuzemská demokracie ocitla s „nalitím populismu do žil současných politických aktérů“. Porota zase ocenila, že i když se dílo dotýká vážných témat, Tabery je dokázal pojmout s noblesou a humorem.

Opuštěná společnost byla původně nominovaná v kategorii Litera za publicistiku, v jejíž porotě seděl i publicista Marek Wollner, známý také moderováním pořadu Reportéři ČT. Tu nakonec vyhrál soubor čtyř esejů Patrika Ouředníka na téma islamismu s názvem Antialkorán aneb nejasný svět T. H.

Erik Tabery však nebyl jediným z časopisu Respekt, který získal na předávání v Národním divadle jednu z udílených cen. V kategorii objev roku vyhrál i novinář Marek Švehla s publikací Magor a jeho doba. „Mezi nesporné klady však patří to, že se nezaměřil jen na život Ivana Martina Jirouse, ale pro ty, kteří se o podrobnosti doby, ať už z jakéhokoli důvodu, nezajímali, objasňuje vznik fenoménu podzemní kultury, undergroundu i politické situace zkoumaného období,“ uvedla porota o kvalitě Švehlovy knihy, která se zaměřuje na život výše uvedeného člena kapely Plastic People of the Universe. Marek Švehla v současné době vede rubriku komentářů v Respektu, píše reportáže a mezi lety 2005 a 2006 dokonce působil jako jeho šéfredaktor.

„Máme obrovskou radost, že v Magnesia Litera uspěli hned dva naši kolegové,“ napsal týdeník Respekt. Ten se zaměřuje především na aktuální dění v domácí i zahraniční politice, ekonomice a společnosti.

Knižní ceny Magnesia Litera vyhlašují vítěze v celkem jedenácti kategoriích. Kromě uvedených se tak udílí ještě ceny za nejlepší prózu, dále i poezii, naučnou literaturu, překladovou knihu, nakladatelský čin, blog roku a rovněž se udílí cena čtenářů. V jednotlivých kategoriích většinou hlasují pětičlenné odborné poroty. Cílem je propagovat kvalitní literaturu, podporovat a popularizovat. Kromě tradičních kategorií se letos vybírala také Kniha století, v níž prokázali podobný vkus odborníci i čtenáři. U obou skupin vyhrály Osudy dobrého vojáka Švejka za stoleté války od Jaroslava Haška. Umístil se také Bohumil Hrabal s Obsluhoval jsem anglického krále a Karel Poláček s Bylo nás pět.

Co si myslíte o návrhu na zestátnění veřejnoprávních médií? Vnímáte to jako hrozbu?

Zestátnění je šílený návrh. Je to další krok v té propagandě médií, která vlastně škodí. Podle mě jsou veřejná média příliš opatrná, měla by být trochu kritičtější. Ale přece jenom: pořád je tady výhoda, že neslouží nikomu. Miloši Zemanovi toto vadí a tvrdí, že Česká televize (ČT) bojuje proti němu, což je absurdní. Třeba po prezidentské volbě se dělaly analýzy a zjistilo se, že to bylo přesně naopak. Právě ČT přinášela více pozitivních zpráv o Miloši Zemanovi, než o Karlu Schwarzenbergovi. Ale to samozřejmě nejde. Vy potřebujete příběh, že já jsem tady ten bojovník proti všem. Myslím, že krok k zestátnění nepřijde, protože to je příliš viditelný zásah. Myslím, že budeme svědky toho, co se hůř popisuje. Permanentní tlak na ČT, na Český rozhlas, aby se začaly bát a byly ještě opatrnější, než jsou.

Časopis Respekt objevil skuliku ve svých tématech a okamžitě to napravuje. Přibyl politický seriál Kdybych byl prezidentem… a vědeckými novinkami nabité V hlavě.

„Chceme přispět do české debaty o tom, jaká by měla být příští hlava státu. Každý týden přineseme text od nové osobnosti, ale nejde o hledání kandidátů, jen o přemýšlení o prezidentských možnostech. Inspiroval nás k tomu podobný seriál, který už pár let běží v britském časopise Prospect,“ vysvětluje Erik Tabery v šéfredaktorském editorialu.

Prvním, kdo měl tu čest, je Milan Uhde. Jeho minulost v článku proplouvá nenápadnými narážkami, a je škoda, že Respekt k osobnostem nepřidává i krátký medailonek. Ve svém životě ztvárnil několik důležitých rolí, především ministra kultury, prvního předsedy Poslanecké sněmovny a také Rady české televize. V raných počátcích kariéry byl také jedním z představitelů disidentu jako součást redakce měsíčníku Host do domu.

Rubrika V hlavě obsahuje jedno velké téma a tři menší informace o výzkumech. „Petr Třešňák v ní bude informovat o zajímavých zjištěních vědců týkajících se naší mysli a dalších fenoménech souvisejících s lidskou psychikou,“ láká Erik Tabery.

Aktuálním tahounem je opomíjený smysl čich. Podle nových poznatků není tak nedůležitý, jak jsme si možná mysleli. Dokážeme díky němu identifikovat trestné pachatele, ale tzv. „superčichači“ i některé nemoci, které zatím nezachytily ani špičkové přístroje.

Časopis Respekt vychází už od listopadu 1989, kdy ho založila skupina samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální médium. Spadá pod nakladatelství Economia Zdeňka Bakaly.

Šéfredaktor Respektu Erik Tabery

Dříve se říkalo, že informace jsou nejcennější komodita. Mají v dnešní době, plné pochybných internetových serverů a hoaxů, ještě nějakou hodnotu?

Já myslím, že jejich hodnota stoupla. Právě díky záplavě různých pochybných zpráv a hoaxů nabývá ověřená, kvalitní informace na významu. Je stále nemálo lidí, kteří stojí o poctivou novinařinu a hledají média, která o ni usilují. V době finanční krize, kdy spousta titulů krachovala, se Respektu zdvojnásobil prodaný náklad.

Do toho všeho navíc vstupují na scénu sociální sítě. Vnímáte jejich roli v žurnalistické profesi jako pozitivní, nebo negativní?

To je dobrá otázka a není na ni úplně jednoduché odpovědět. Pro mě, jako šéfredaktora, se jedná o zcela unikátní možnost, jak komunikovat se čtenáři, což je v mnoha ohledech náročné, zejména časově, ale má to svůj smysl. Sociální sítě ale přinášejí i zásadní problém. Jejich prostřednictvím je velmi snadné oklamat veřejnost, protože vymyšlená zpráva, které lidé chtějí věřit, se šíří rychlostí světla. I novináři pak mohou lehce podlehnout pocitu, že když to opakuje tolik lidí, tak na tom asi něco bude. Jenže je to třeba jen bublina vytvořená několika virtuálními křiklouny, kteří strhávají realitu bokem. Myslím, že velké poučení pro média bude kauza amerického konvoje, kdy se zdálo, že celý národ je proti, všichni dělali rozhovory s Jiřím Vyvadilem, který organizoval protestní akce, aby se nakonec ukázalo, že to je jen bublina na Facebooku. Z pohledu médií je daleko užitečnější Twitter, který je krátký, úderný a využijete ho spíš jako odkazovník na články či jiné zdroje. Na Facebooku dostávají prostor spíše emoce.

V oblasti médií ničemu ani nepomáhá vliv ruské propagandy, který nikdo popřít nemůže. Můžeme se jí vůbec nějak bránit?

Současná propaganda se vymyká běžnému chápání. Dříve propaganda sloužila primárně tomu, aby její autoři donutili veřejnost věřit jejich pravdě. Dnes nemá nikoho přesvědčovat, cílem je dezorientovat, vytvářet chaos, narušovat důvěru a šířit paniku. Cílem ruské propagandy je znejistit primárně západní veřejnost a právě pomocí hoaxů, které tvoří internetoví trollové na zakázku. Ostatně u nás jsou velmi úspěšní, protože veřejnost přistupuje kriticky jen k těm médiím a zprávám, se kterými nesouhlasí. Ruská propaganda se také často snaží oklamat média, aby se pak dalo tvrdit: podívejte se, jestli v tomhle případě psali či vysílali nepravdu, v čem dalším vám lžou?

Řada médií se na to snaží reagovat. Nejlépe bych řekl, že to dělá BBC, která opustila současný trend internetových médií, být za každou cenu první a věnuje raději větší energii na ověřování zdrojů. Jde jim o kvalitu. Už se nebojuje o rychlost, ale o přesnost, protože to přináší větší důvěryhodnost.

Myslíte, že ruská propaganda stojí i za vytvoření nejrůznějších pochybných serverů?

Určitě. Oni mají jednu obrovskou výhodu. Oni mohou lhát, protože jak jsem říkal, nejde jim o to přesvědčovat o tom, že Rusko je dokonalé, hlavně šíří chaos a strach. A když se bojíte, tak vypínáte mozek, přestáváte racionálně uvažovat. Nepotřebují si získávat důvěru, jejich vítězstvím je nedůvěra. Mají také rozpočty, o kterých se nikomu ani nesní, a je jim vlastně jedno, jestli jim někdo bude věřit, nebo ne. Ten systém je poměrně jednoduchý: Napíší vymyšlený text, pak lidé s vymyšlenou identitou začnou ten text lajkovat a šířit do různých skupin. Když lidé vidí, kolik lajků to má, myslí si, že je to realita. A už jim nikdo nevyvrátí, že je to lež. Právě z toho důvodu vznikly všechny Sputniky, Aeronety a podobně. Třeba Aeronet působí jako Rudé právo za bolševika, pravda bývá opakem toho, co píšou.

Nedávno jsem byl na srazu Bloku proti islámu a neuvěřitelně mě překvapilo, jak celá akce vypadala. Posezení nad pivem, teplou večeří a záchranou vlasti před dezertem nešlo dohromady s mohutnou revolucí vedenou na sociálních sítích. Myslíte, že existuje propast mezi realitou a sociálními sítěmi a dokáží podobní extremisté tuto realitu vůbec rozlišit?

Obecně schopnost rozlišování reality je problematická. Zároveň platí, že při čtení důkladnějšího životopisu Hitlera – aniž bych to chtěl úplně srovnávat – zjistíte, že zlomový bod přišel právě při řečnění u piva a pečínek. Hitler chodil do hospod a přesvědčoval lidi o své pravdě. Na začátku neměl vůbec úspěch, lidé se mu smáli a posílali ho do háje. Pak se ale společenská situace změnila natolik, že mu lidé začali naslouchat, protože pochopil jejich strach. A z vysmívaného Rakušáka se stal diktátor. To znamená, že je strašně tenká hranice mezi tím, kdy se jedná o nějakou marginálnost a kdy už se děje něco vážného. Zdůrazňuji, že naši a tehdejší situaci nesrovnávám. Přesto si myslím, že je potřeba jistá opatrnost. A že bychom se měli poučit z historie a mluvit s lidmi, kteří se bojí. Tito lidé by se neměli cítit odstrčeni na okraj společnosti. Je nutné s nimi debatovat o všech jejich obavách a informacích, které se na ně valí.

A je taková diskuze dnes vůbec možná? Máte nějakou zkušenost například s debatou s lidmi s IVČRN?

Já jsem přesvědčen o tom, že ta diskuze je možná. Myslím, že nemá cenu debatovat s lidmi jako Konvička nebo Hampl, protože ve chvíli, kdy někdo začne hovořit o koncentrácích a násilí, tak to není partner do debaty a měla by zasáhnout justice. Je tu ale spousta lidí, kteří jsou „jen“ znejistění a s těmi je třeba mluvit. Na jejich strach mnoho populistů sází. Doufají, že pod tlakem paniky si lidé nebudou klást otázky a budou jen doufat v nějakého zachránce, spasitele. Jenže Konvička, Bartoš, ale ani Zeman zachránci nejsou. Jedinou obranou v nesnázích jsou systémová řešení a o těch máme vést debatu.

Například o tom, kolik můžeme přijmout uprchlíků. Jsme mimořádně schopná země a zvládneme přijmout část lidí, kteří žádají o azyl. Je ale jasné, že jich nemůžeme přijmout tolik jako Německo, protože tady nemáme takovou tradici. Německo má dokonale propracovaný systém, jak integrovat cizince. To my nemáme. Myslím si, že nikdo nemůže chtít, abychom zvládli to, co Německo, ale svůj díl pomoci nabídnout můžeme. Měli bychom ukázat pocit sounáležitosti, nejen k uprchlíkům, ale i k zemím, jako je Německo. Potřebují slyšet, že má nějaké partnery. Oni jsou v krizi a hledají spojence. Zatím ale o praktických otázkách nedebatujeme, vše je v rovině emocí. Příkladem takové emoce je text Benjamina Kurase, který napsal o Halíkovi, že je zdegenerovaný a pomatenec, což je na úrovni kanálu.

Kuras je velice specifický příklad. Existuje někdo, kdo by dokázal společnost nějak kultivovat? Prezident, tedy hlava státu, podobné chování legitimizuje. Máme osobnosti, jež by šly lepším příkladem?

Problém české společnosti, historicky, spočívá v hledání osobnosti, ke které bychom se mohli upnout. Smutným příkladem může být osud Beneše v roce 1938 i 1948. Když se podíváte na Spojené státy, Německo nebo Velkou Británii, tak systém vůbec nestojí a nepadá s Obamou, Merkelovou nebo Cameronem. Ten systém bude stále stejný, i kdyby Merkelová prohrála a nastoupil někdo, kdo se vůči uprchlíkům vymezuje silněji. Česko nestojí na institucích a lidech v nich, ale hledáme stále toho jednoho spasitele.

Vezměte si Německo, tam mají skvělá média jako Die Zeit, Der Spiegel, ARD… Navíc tam funguje veřejná síť intelektuálů, politiků, neziskovek. To je u nás potlačeno. Z kvalitních médií zůstaly trosky, veřejní intelektuálové jsou tři, možná čtyři, kteří se nebojí, že se na ně vyleje všechna špína světa. Neumíme vytvářet funkční síť lidí a institucí, která ze shluku lidí žijících na jednom místě dělá fungující společnost a stát. Neexistuje přímo jedna figura, která by mohla jít proti proudu vedeného Zemanem a jemu podobným. Potřebujeme zlepšit systém, který přežije selhání jednotlivců.

Není ale systém, jak jste jej popsal, možná další strašák pro „obyčejné“ lidi? Působí to trochu jako v Orwellovi, kdy strana funguje samostatně bez ohledu na straníky či voliče. Například lidé kolem Hampla se drží hesla vox populi, vox dei a politiky vidí spíše jako loutky lidu.

Vždycky musíte vycházet z toho, že vůle společnosti je správná, protože to představuje základní kámen demokracie. Tento kámen je ale i nejslabším místem celé stavby. Proto je nutné se účastnit veřejného života a debatovat s lidmi, protože to je jediná cesta, jak se nevrátit do totality. Sázejme na lidi, ale dávejme si pozor na psychózu davu. Základem každého z nás by měla být i sebekritika, neustále přemýšlení, jestli postupujeme správně. Z toho hlediska nelze proti Hamplovi postavit nějaký ekvivalent, který byl na podobné, populistické úrovni. Na lež se nemá odpovídat lží.

Socioložka Jiřina Šiklová říká, že obraz každé generace určuje tak asi deset procent aktivních lidí. Stále je zde spor o podobu české demokracie a každý by měl vědět, že je součástí toho sporu, ať se mu to líbí, nebo ne.

Možná u nás máme už takovou povahu, že rádi hledáme nějaké společné nepřátele.

Ano, nejspíše je to dané tím, že jsme často byli „pod někým“, museli jsme bojovat za své sebeurčení, za Rakouska, za Protektorátu, za komunismu, ačkoliv to jsme úplně pod nikým nebyli. Stále jsou tu politici, kteří hledají nové a nové nepřátele. Často smyšlené a proti těm pak bojují. Zemanova politika na tom staví docela výrazně. Ačkoliv si myslím, a mohu se mýlit, že podobná taktika na mladší generace již tolik nefunguje. Tedy ta permanentně nenávistná, vulgární a agresivní rétorika.

Možná jsme pohodlnější.

Možná, ale nemusí to být špatně. Ostatně, nežijeme v žádné válce, takže není nutné být na nějaké stráži. Jde jen o to si uvědomit, že aby ten pohodlný život mohl pokračovat, tak se musíme aspoň trochu zajímat o to, co se kolem nás děje. Chtě nechtě, do nějakého dění bude každý vtažen, protože ti lidé, kteří se teď šikují kolem Konvičky a Hampla se chystají rozhodovat o našich životech, o tom, jak moc bude společnost liberální, jak bude otevřená, co budeme smět říkat. Proto je na místě jistá ostražitost. Údržba demokracie je pořád méně namáhavá, než když ji musíte zcela vybojovávat zpátky.

Myslíte, že v současné konzumní společnosti je vůbec nějaká revoluce možná? Nejsme moc pohodlní?

Já si myslím, že stádium okouzlení konzumem je logické, nevidím v tom až tak fatální problém. Jelikož docela často jezdím na různé diskuze, tak si všímám, že mladí lidé jsou zvídavější než například moje generace, alespoň ta aktivní část. Nedělám si iluze, ale jsem přesvědčen, že přibývá lidí s dobrým rozhledem, zájmem o společnost. Zároveň však mají mladí problém se navzájem nějak komunikačně propojit. Dát síly dohromady. Když vás spojuje něco negativního, tak na ničem jiném než na té negativní emoci většinou nezáleží, ale jakmile se snažíte o pozitivní aktivitu, dochází k neshodám, protože každý má trochu jiný pohled na věc. Současná zásadní otázka je, jak společnost spojit na nějakých základních pozitivních hodnotách, které by sdíleli lidé zleva doprava?

Vede Respekt válku s Milošem Zemanem?

Já myslím, že nevede. Kdyby ano, tak by vypadal úplně jinak. Vidíme, že Miloš Zeman mnoha kroky zásadně ubližuje zdejší společnosti, což lze dokázat. Média nemají bojovat, mají přesně pojmenovat, co se děje, a doložit to. Média mají být schopná bez emocí pojmenovat realitu.

Jak se díváte na to, když o vás mluvčí Hradu prohlašuje, že jste součástí Bakalova impéria? Obvykle se jedná o jeho stěžejní argument proti Respektu. Jak vnímáte podobné nálepkování?

Zcela upřímně? Mně je to úplně jedno. Snažíme se dělat nejlepší časopis, který umíme, a to je všechno. To poslední, co mě zajímá a trápí, je nálepka od mluvčího prezidenta. Současný Hrad používá strategii, kterou praktikovali už komunisté: musíš útočit, útočit, útočit. Jednoduchá úniková strategie. Důležité je, abychom to Hradu nevraceli a i nadále věcně informovali a analyzovali, co prezident dělá. Píšeme časopis pro chytré čtenáře, ti od nás nepotřebují vést za ručičku, sami se rozhodnou, co je zajímá, co ne a co budou dělat.

_

Rozhovor realizoval redaktor serveru houpaciosel.cz, na kterém byl také primárně vydán.