Petr Uhl se narodil 8. října 1941 v Praze. Vystudoval ČVUT a původně se novinařině vůbec nevěnoval. Svůj nesouhlas proti režimu projevoval aktivně. Jeho názory byly potrestaný poprvé v roce 1969, kdy jej odsoudili ke čtyřem letům vězení. Jednalo se tak o jeden z prvních větších procesů v době normalizace. O deset let později se do vězení vrátil, a to kvůli podepsání Charty 77, které byl také spoluzakladatelem. Tentokrát na pět let a společně s Václavem Havlem, Václavem Bendou a Jiřím Dienstbierem. S nimi a dalšími založil také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

Byl to právě on, kdo rozšířil zprávu o údajné smrti studenta Martina Šmída na demonstraci na Národní třídě v roce 1989. Po sametové revoluci působil v Občanském fóru. Na přelomu rozdělení Československa vykonával funkci generálního ředitele České tiskové kanceláře a později byl redaktorem v deníku Právo, přispíval do Listů Jiřího Pelikána. V roce 2003 se stal členem Rady České televize.

Uhl za svůj život získal několik vyznamenání. Získal například medaili Za zásluhy I. stupně nebo cenu Opus Vitae za celoživotní prosazování lidských zpráv, spravedlnosti a za osobní statečnost.

Rozhovor s Petrem Uhlem o sametové revoluci i ohlédnutí za fámou o smrti studenta Martina Šmída v Interview ČT24.

Rodák z Kolína, původním jménem Luboš Hammerschlag, přišel během války o otce židovského původu, kterého Němci deportovali nejprve do Terezína, následně do Osvětimi, o život ho ale údajně připravilo až spojenecké bombardování. Luboš ani zbytek jeho příbuzných se díky předchozímu rozvodu rodičů s podobným osudem nesetkali.

Během 40. let studoval vojenskou akademii, odkud ho ale vyloučili kvůli neshodě otčíma s vedoucím vojenské kontrarozvědky. Dobrovský chtěl ve studiu pokračovat, přihlásil se tedy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval rusistiku a bohemistiku. Zde se seznámil s Jiřím Dienstbierem, se kterým později spolupracoval.

Ke konci 50. let se stal komentátorem a zahraničním redaktorem Československého rozhlasu. V letech 1967 a 1968 jako člen Komunistické strany Československa (KSČ) zpravoval o novinkách z Moskvy, později redigoval Literární noviny a psal pro časopisy Politika či Reportér. V roce 1970 jej komunisté vyloučili z KSČ a Dobrovský si ještě více znepřátelil tehdejší režim o šest let později podpisem Charty 77. Následně působil jako literární kritik, překladatel z ruštiny a polštiny, redigoval Kritický sborník a později i samizdatové Lidové noviny, živilo ho ale především mytí oken či práce topiče.

V roce 1989 se stal mluvčím Občanského fóra, začal pracovat jako náměstek Jiřího Dienstbiera a v té době se i významně podílel na vyjednání dohody o odchodu sovětských vojsk z ČSR. Jako ministr obrany působil od roku 1990 ve vládě Mariána Čalfy, kde se zasloužil o zrušení Varšavské smlouvy.

Po rezignaci na ministerský post převzal v létě 1992 od Karla Schwarzenberga prezidentskou kancelář, kde i po odchodu Václava Havla z prezidentské funkce zůstal šéfem až do roku 1996. Následně se přestěhoval do Moskvy, kde byl čtyři roky českým velvyslancem. V roce 2002 mu Václav Havel propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2016 získal Cenu Ferdinanda Peroutky.

Dobrovský byl mimo jiné známý pro svou ostrou kritikou místní i zahraniční politiky. V posledních letech například nesouhlasil s krokem ruského prezidenta Vladimíra Putina anektovat Krym. Když se tak stalo, zaslal Bohuslavu Sobotkovi dopis, kde jej vyzval k razantním krokům vůči Rusku.

Slovy nesouhlasu nešetřil ani v případě domácí politiky. V roce 2018 vyvolal vlnu zájmu médií i veřejnosti, když odmítl převzít z rukou Andreje Babiše cenu Bezpečnostní rady státu. Poslal premiérovi dopis, kde uvedl, že si cenu nepřevezme od člověka, který nerespektuje soudní rozsudek potvrzující spolupráci s StB a navíc je podezřelý z finančního zločinu. Nazval Babiše „hrozbou“ pro bezpečnost země a obrannou politiku.

„Andrej Babiš likviduje rozhodující postavy z našich bezpečnostních složek a nahrazuje je jinými – takovými, o nichž on předpokládá, že jsou připraveny mu sloužit lépe než ty, které z jejich míst vytlačuje. To dělali komunisté před 25. únorem 1948 taky. Nemyslím si, že by nás čekalo něco tak drastického v jednom okamžiku, ale postupně to směřuje k nahrazování politiky výkonem politické moci, která byla získána nejprve zcela demokratickou cestou,“ uvedl tehdy Dobrovský.