Oficiálně první barevný přenos nabídla televize 14. února 1970, kdy se ve Vysokých Tatrách konalo Mistrovství světa v alpském lyžování. Barvy byly tehdy podmínkou pro jeho pořadatelství. Od té doby byla barevná obrazovka opět spíše výjimkou, která se objevovala čím dál častěji, až se o tři roky později stalo vysílání pravidelným. Stalo se tak 9. května 1973 na druhém programu Československé televize. “Jednička” ho pak následovala o dva roky později.

V porovnání se světem jsme si nevedli vůbec zle. První zemí s pravidelným barevným vysíláním byly USA. Tohoto významného kroku se ujala stanice NBC v roce 1953. Druhou v řadě pak byla Kuba a o pět let později Japonsko. V Evropě začala jako první barevně vysílat Velká Británie roku 1967, následována byla Německem, Francií, Polskem a pak Československem.

Původně ale bylo zahájení barevného vysílání v Československu plánováno už na rok 1965, kdy měl na ČST začít i již zmiňovaný druhý program. O dva roky dříve proběhlo tajné zkušební vysílání barevné televize, které se úspěchu bohužel nedočkalo. Vysílalo se ve tři hodiny ráno, tedy v době, kdy to nikdo nemohl čekat. Bylo tehdy nazváno partyzánskou akcí, která měla lidem jen zmást hlavu. Akce nebyla předem projednána ani povolena, takže skončila stížnosti na ÚV KSČ.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré a konkrétně tento omyl pak ve finále vedl ke zvýšení zájmu o barevné televize a výsledek dnes všichni dobře známe. 

Prvním odvysílaným zápasem bylo hokejové utkání mezi výběrem Prahy a švédským IF Leksand z pražského stadionu na Štvanici. Pražané duel ovládli poměrem 7:2. Ještě lepší než výsledek ale byla reakce publika. Československá televize totiž plánovala, že diváci uvidí jen dvě třetiny. Nakonec se však díky pozitivním ohlasům během prvních dvou třetin odvysílalo celé klání. Jeden kladný komentář byl i od fanouška z Českých Budějovic, což bylo příjemné překvapení, jelikož se počítalo s tím, že vysílač na Petříně má dosah jen do okruhu asi 60 kilometrů.

Velká neznámá to byla i pro komentátory, kteří do té doby působili jen v rozhlasu. Vít Holubec a Josef Valchář obstáli, a proto je ČST vybrala ke komentování dalšího zápasu, který se hrál o 10 dní později. Během těchto deseti dnů se v Praze a okolí vyprodaly veškeré televizory. Bylo tedy jasné, že zájem o pravidelné přenosy ze sportu je velký.

Po těchto dvou hokejových zápasech šly televizní sportovní přenosy raketově vpřed. Na začátku roku 1956 už diváci mohli sledovat zimní olympijské hry z italské Cortině d’Ampezzo. První barevné vysílání pak mělo premiéru v roce 1970, kdy ČST vysílala mistrovství světa v klasickém lyžování, které se konalo na Slovensku.

Jiří Pelikán se narodil v Olomouci jako nejmladší ze tří dětí do rodiny známého uměleckého sochaře Julia Pelikána. Vyrůstal v dobře situovaném a harmonickém prostředí, ovšem se silně vyhraněným sociálním cítěním – otec pocházel z chudých poměrů a matka příležitostně vypomáhala ve vývařovně pro nezaměstnané. Děti tak od mala tíhly spíše k levicově orientovaným ideálům, což se potvrdilo na podzim roku 1939, kdy šestnáctiletý Jiří vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), pro kterou ilegálně roznášel letáky a výtisky zakázaného plátku Rudé právo.

Za tuto činnost jej na jaře 1940 zatklo gestapo. Přestože společně s několika dalšími mladíky provozoval protistátní činnost, za kterou mohl získat i trest smrti, muselo ho gestapo vzhledem k jeho věku po půlroce propustit. Na soud tedy mohl čekat na svobodě pod podmínkou, že nesmí opustit Olomouc.

Obecní tajemník Bohumil Paroulek

Když Pelikánovi přišlo předvolání k soudu v polské Wroclawi, utekl z domova. Rodiče tou dobou už byli transportováni do shromažďovacího tábora ve Svatobořicích. Otec kvůli tomu, že odmítl namalovat portrét důstojníka SS, který byl i velitelem tábora, matka kvůli židovskému původu. Později ji Němci převezli do koncentračního tábora Osvětim, kde roku 1943 i zemřela.

Jiří Pelikán se schovával různě po známých i klášterech, až se mu nakonec podařilo skrýt se v obci Kořenec u rodiny Veselých, příbuzných Vlasty Chramostové. Zde pod falešným jménem Bohumil Paroulek rychle získal důvěru místních, stal se obecním tajemníkem a aktivně se zapojoval jak do zvelebování obce, tak i odbojové činnosti. Svou pravou identitu se mu podařilo utajit až do konce války.

Od kovaného komunisty k reformnímu řediteli Československé televize

Po válce se Pelikán vrátil ke svému původnímu jménu, vystudoval Vysokou školu politickou a sociální a stal se jedním z čelních představitelů komunistické mládeže. Během působení v předsednictví akčního výboru na vysokých školách stál za hromadnými čistkami v řadách studentů i profesorů. V roce 1948 pak vstoupil do politiky a stal se poslancem Národního shromáždění.

Zlom v jeho oddaném stranickém myšlení nastal krátce po Chruščovově projevu na zasedání ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956. Pelikán si začal postupně uvědomovat stále větší nutnost reformací KSČ i celkového vnitropolitického vývoje, rehabilitaci neprávem odsouzených či jinak poškozených nebo vymanění republiky z poručenství Sovětského svazu. Jako vzor možných změn mu byl model prosazovaný v Jugoslávii, kvůli čemuž se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Roku 1961 odsoudilo Byro Ústředního výboru KSČ Pelikána z účasti na činnosti protistátní ilegální skupiny. Díky své kádrové minulosti se mu ale podařilo tlak ustát a už o dva roky později se díky podpoře liberálního křídla vedení KSČ stal ústředním ředitelem Československé televize (ČST). Tam měl uplatnit své mezinárodní kontakty a otevřít ČST okno západním směrem.

Pelikán neměl s vedením tak rozsáhlé organizace žádné zkušenosti, přesto se mu ale už krátce po jeho zvolení podařilo přivést na obrazovky aktuální publicistiku obcházející stanoviska Hlavní správy tiskového odboru a KSČ. Ty nařizovaly vysílání jen těch pořadů, které splňovaly přísné podmínky cenzorů a které podporovaly ideologii režimu. Často se ale stávalo, že cenzoři nedokázali uhlídat vše a tvůrcům se tak dařilo uvádět i pořady, které by jinak nevyhovovaly. To vše s vědomím ředitele Pelikána, který nejednou hájil své podřízené a tvůrce s odkazem na právo na vlastní názor. Kromě toho se mu podařilo vytvořit i první telemost Východního bloku se Západem v rámci vídeňského cyklu Stadtgespräche – dialog Praha – Vídeň, nebo festival Zlatá Praha, který se stal prvním soutěžním setkáním východních a západních televizních tvůrců a jejich děl.

Pelikánova kariéra ředitele ČST skončila v září 1968. Kvůli jeho předchozím reformám a následné podpoře protiokupačního vysílání se stal normalizačnímu režimu nepohodlný a po odchodu z funkce jej KSČ odsunula na pozici emisara v Římě. Tam také v roce 1969 zažádal o politický azyl a oficiálně emigroval.

Šéfredaktor, nepohodlný exulant a poslanec Evropského parlamentu

Společně s Vladimírem Tosekem založil Pelikán exilový magazín Listy, do kterého přispívali autoři jako Ludvík Vaculík, Ivan Sviták, Pavel Kohout nebo Václav Havel. Jiří Pelikán se tak stal v očích KSČ jedním z předních Československých exulantů, kteří symbolizovali nepřátele socialistického Československa. V roce 1975 proto StB zorganizovala tajnou akci s názvem Vampír II, během které zaslali dva z agentů umístěných v Miláně Pelikánovi poštou bombu maskovanou jako knížku. Cílem nebylo nepohodlného exulanta zabít, ale pouze ho vystrašit a předat tak varování i dalším exilovým tvůrcům a odpůrcům režimu.

Jeho myšlenky, názory, a především proaktivní politika mu v Itálii zajistily širokou podporu a autoritu, díky čemuž působil od roku 1979 jako poslanec Evropského parlamentu za italskou socialistickou stranu. Po návratu do Československa v 90. letech pak krátce figuroval jako poradce prezidenta Václava Havla. Zemřel 26. června 1999 v Římě na následky rakoviny.

Další četba:

CACCAMO, Francesco. Jiří Pelikán a jeho cesta socialismem 20. století. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2008. 151 s., [7] s. obr. příl. Knihy dokumenty. ISBN 978-80-7239-226-1.

HAVLÍČEK, Dušan. Listy v exilu: obsahová analýza časopisu Listy, který v letech 1971 až 1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. 1. vyd. Olomouc: Burian a Tichák, 2008. 893 s. ISBN 978-80-903687-7-4.

ORSÁG, Petr. Mezi realitou, propagandou a mýty: československá exilová média v západní Evropě v letech 1968-1989. Vydání první. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 362 stran. ISBN 978-80-7422-427-0.

VANČUROVÁ, Libuše, ed. Jiří Pelikán 1923-1999: sborník. Praha: OPS Občanský dialog, 2003. 80 s. ISBN 80-239-0846-4.