Gustav Bareš, vlastním jménem Gustav Breitenfeld, se narodil 22. října 1910 do chudé židovské rodiny. Od šestnácti let se angažoval v Komunistickém svazu mládeže a ve dvaceti letech vstoupil do Komunistické strany Československa. Rok předtím začal spolupracovat s Rudým právem a následně působil také v  novinách Pravda a v redakci Škodováka.  V letech 1930 – 1932 byl šéfredaktorem a následně zástupcem šéfredaktora Rudého večerníku. Před 2. světovou válkou spolupracoval také s Haló novinami a časopisy Cesta soukromých zaměstnanců a Pražský týden.

Těsně před začátkem války emigroval s rodinou do SSSR, kde působil jako hlasatel v tajném vysílači Za národní osvobození a pracoval jako redaktor v Československých listech.

Po válce znovu získal pozici šéfredaktora v Rudém právu a po roce 1946 se stal členem propagačního oddělení ÚV KSČ, které se pod Barešovým vedením dostalo do konfliktu s tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým. Spor vedli o tom, kdo z nich bude zodpovědný za řízení kulturní sféry v Československu, která byla součástí propagandistických nástrojů strany. V této době působil Bareš také v časopise Tvorba, který mimo jiné pronásledoval významné československé tvůrce a kulturní představitele. Redakce Tvorbu zrušila poté, co Bareš prohrál v konfliktu s Kopeckým a musel odstoupit ze všech politických funkcí.

Konflikty s politiky i umělci

Významný spor vedl Bareš také s držitelem Nobelovy ceny Jaroslavem Seifertem. Bývalý člen KSČ a úspěšný básník, kterého v roce 1929 strana vyloučila mimo jiné kvůli podpisu Manifestu sedmi prohlásil, že raději uvidí francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše. Ačkoliv toto prohlášení pronesl v úzkém kruhu lidí, jeden z nich, Jiří Taufer, ho za tato slova předal do spárů KSČ.

Jako trest za tento protisovětský výrok si Bareš objednal negativní kritiku Seifertova díla u básníka a politika Ivana Skály. Ten zkritizoval sbírku Píseň o Viktorce, jejíž vydání umožnil komunistický režim právě z důvodu následné msty. Ačkoliv byla kritika v některých místech faktograficky chybná a Skála ji napsal velmi rychle, aby ji hned v dalším čísle Tvorby mohli otisknout, mělo to na Seiferta dostatečný dopad, aby se na čas odmlčel. Vše vyvrcholilo roku 1951, kdy se Seifert musel omluvit, což Barešovi přesto nestačilo a stále trval na dalším potrestání. I na tento spor měl vliv Barešův boj s Kopeckým. Kopecký se při řešení výroku zachoval, k Barešově smůle, k Seifertovi výrazně vstřícněji.

Po odstupu z politického života roku 1952 pracoval chvíli v Ústavu dějin KSČ a přednášel na Univerzitě Karlově, kde působil také jako děkan. Během Pražského jara roku 1968 se toužil vrátit do politiky. V této době zkritizoval činy KSČ v 50. letech, za což ho následně, v roce 1970, strana vyloučila. Současně mu univerzita odebrala právo přednášet na její půdě . Na sklonku života prohlásil, že celý jeho život byl omylem. Zemřel 13. září 1979 v Praze.